Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 506/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Kladno
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
hospodářská, so... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.506.15.1
Datum podání17.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.1, čl. 32 odst.4

91/2005 Sb./Sb.m.s., čl. 4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 506/15 ze dne 15. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Stanislavem Breiem, advokátem se sídlem v Praze, Lidická 336/28, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 23 Co 402/2014-296 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 2. července 2014, č. j. 15 Nc 1/2010-232, č. j. 22 P a Nc 54/2014 a 22 P a Nc 86/2014, za účasti Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Kladně a za vedlejší účasti M. S. a nezletilého D. K., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny záklaních práv a svobod, jakož i čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně bylo ve věci nezletilého D. K., zastoupeného Magistrátem města Kladna jako kolizním opatrovníkem, syna stěžovatele a M. S., rozhodnuto tak, že výrokem I. byl nezletilý D. svěřen do péče matce (výrok I.). Stěžovateli bylo uloženo přispívat na jeho výživu od 1. 7. 2014 částkou 3 500 Kč měsíčně splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem do rukou matky (výrok II.). Soud dále upravil styk otce s nezletilým D. na každý sudý týden v roce od pátku od 16:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, o vánočních svátcích každý lichý rok od 23. 12. od 18:00 hodin do 25. 12. do 18:00 hodin, a každý rok o letních prázdninách od pátku druhého týdne měsíce července od 16:00 hodin do neděle třetího týdne měsíce července do 18:00 hodin (výrok III.). Nakonec bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

3. Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, č. j. 23 Co 402/2014-296 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, jen ve výroku II. ho změnil tak, že je otec povinen přispívat na výživu nezletilého D. od 1. 7. 2014 částkou 2 000 Kč měsíčně.

4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že mu v řízení před soudy nebyl poskytnut stejný prostor, jaký byl poskytnut matce jejich nezletilého syna, na jehož skutečný zájem prý také nebyl brán dostatečný zřetel. Přitom jeho argumenty byly údajně širší a propracovanější než strohé a konfrontační výroky matky. Soudy, i když podle stěžovatele ani jedna ze stran neměla stoprocentní pravdu, rozhodly pouze ve prospěch matky a svěřily dítě do její péče, aniž by řádně vzaly v potaz stěžovatelovy námitky o jejím nevhodném výchovném přístupu a vadném životním prostředí, ve kterém se dítě zdržuje (azylový dům). Stěžovatel odmítl názor okresního soudu, že v podstatě zneužívá dítě k tomu, aby získal zpět vliv na svoji bývalou přítelkyni; poukázal na to, že má již delší dobu přítelkyni novou, která si začala k nezletilému D. hledat vztah.

5. Stěžovatel zdůraznil, že vůbec nenapadá rozhodnutí o výživném a předmětem jeho výhrad není v zásadě ani to, kdo dostal dítě do péče. Jde mu prý mnohem více o to, že řízení nebylo vedeno spravedlivě a nebyly v něm řešeny negativní přístupy a nedostatečná odpovědnost matky. Soudy se prý zaobíraly v podstatě zbytečnými minulými spory rodičů, zatímco se mnohem spíše měly zabývat současností a budoucností; každý člověk se může změnit, napravit a najít nové cesty v životě. Soudy tak měly respektovat změnu poměrů a individuální důvody, svědčící ve prospěch možnosti svěřit dítě do střídavé péče. Poukázal přitom na judikaturu Ústavního soudu, která vychází z toho, že pokud jsou oba rodiče stejně způsobilí se o dítě postarat, má justice nařizovat střídavou péči, a případné odchylky od tohoto pravidla musí být odůvodněny ochranou dostatečně silného legitimního zájmu. Stěžovatel uzavřel, že mu jde o to, aby dítě bylo ústředním bodem rozhodnutí soudu, a aby nehrály roli jiné, nepodstatné skutečnosti, které však někteří lidé dokážou řádně využít a prodat.

6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté.

8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se případem řádně zabývaly a svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení, a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly.

9. Listina základních práv a svobod v čl. 32 a Úmluva o právech dítěte v čl. 9 zaručují každému dítěti základní právo na výchovu a péči obou rodičů. Toto právo je podle ustanovení čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte zaručeno minimálně formou pravidelných osobních kontaktů. Dále, Listina základních práv a svobod ve svém článku 32 odst. 1 dává rodičovství a rodinu pod ochranu zákona a výslovně stanovuje v odstavci 4 citovaného článku, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a že toto právo může být omezeno výhradně na základě zákona.

10. Úmluva o právech dítěte v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte."

11. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)]. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte.

12. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů. Opačný postup je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i do práva dítěte a rodiče na navázání a udržování vzájemného pravidelného styku podle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi (uveřejněné pod č. 91/2005 Sb. m. s.).

13. Není důvod pochybovat, že ve věci rozhodující soudy z těchto principů vycházely. Zejména soud prvního stupně se případem velmi pečlivě a odpovědně zabýval, jak plyne z logického a přesvědčivého odůvodnění napadeného rozsudku. Vzal do úvahy veškeré podstatné a pro věc rozhodné skutečnosti; vedle zřejmého nesouladu mezi rodiči pak především zájem nezletilého dítěte, podepřený jeho relevantně a dostatečně zjištěným názorem. Uvedl přitom zejména, že matka nezletilého D. M. S. byla nucena uprchnout s ním před stěžovatelem do azylového domu, jelikož ji dlouhodobě psychicky týral a ponižoval. Takto od něj odešla již potřetí, dvakrát ji dokázal manipulativně přilákat zpět. Vztahy mezi nimi jsou napjaté, M. S. má ze stěžovatele strach. Roku 2010 na něj dokonce podala trestní oznámení pro podezření z trestného činu nebezpečného pronásledování, to však na stěžovatelův nátlak vzala nakonec zpět. Soud neuvěřil tvrzení stěžovatele, že matka nezletilého má psychické problémy, které by ji znemožňovaly o nezletilého řádně pečovat. Dále vzal soud za prokázané, že prostředí v azylovém domě je pro nezletilého vyhovující a námitky stěžovatele byly v tomto směru vyvráceny zprávami kolizního opatrovníka a výpovědí svědků. Ze zprávy mateřské školy vzal soud taktéž za prokázané, že nevhodné chování nezletilého v kolektivu dětí je převážně způsobeno výchovným působením otce.

14. Adekvátním způsobem byl rovněž zjišťován názor nezletilého D. Ze zprávy z psychologického pohovoru bylo zjištěno, že komunikativní a energický šestiletý chlapec je toho názoru, že maminka je hodná, táta někdy hodný a jindy zlý. Z vyšetřovacích psychologických technik vyplynulo, že k matce má výrazně pozitivní vazbu, k otci mírně negativní. Jako jedno z největších přání uvedl, aby ho táta už nechal a nerozkazoval mu. Psycholožka PhDr. Urbářová tak doporučila svěřit nezletilého do péče matky a umožnit styk s otcem ve čtrnáctidenních intervalech.

15. Soud poté zvažoval také střídavou péči, dospěl však k závěru, že za daných okolností nepřichází v úvahu. Aby taková péče byla v zájmu nezletilého, je mimo jiné nutné, aby rodiče spolu byli schopni komunikovat a spolupracovat a měli alespoň v základních rysech shodné názory na výchovu dítěte. Otec má však komplikovanou osobnost, jeví se soudu jako manipulátor, jehož zájem o dítě je motivován spíše zájmem o matku; vnímá dítě jako nástroj působení na svoji bývalou přítelkyni pro dosažení vlastních cílů. Při stanovení střídavé péče by docházelo pouze ke zmatení nezletilého, k jeho nadměrnému stresování a k většímu počtu konfliktních situací mezi rodiči. Naopak matka nezletilého je milující osobou, schopnou zajistit nezletilému veškerou péči. Soud má za to, že nastavená frekvence styku otce s dítětem jeden víkend za dva týdny je plně v zájmu nezletilého, aby byl zachován jejich vztah. Současně upravil soud také speciální režim pro vánoční svátky a letní prázdníny, neboť nelze předpokládat, že by pro tato období došlo mezi rodiči k dohodě. V tom vzal v úvahu také názory kolizního opatrovníka a psychologická vyšetření nezletilého.

16. Tyto právní závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Ústavní soud vždy připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních.

17. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy rozhodly vyváženě a v zájmu dítěte. Shora popsané okolnosti případu svědčí o tom, že závěry o svěření nezletilého do péče matky, frekvence styku s otcem, jakož i výše výživného jsou natolik dobře nastaveny, aby to pro prospěch dítěte bylo maximálně vhodné, zachovalo si vztah k otci, ale přitom zároveň zbytečně netrpělo vztahy mezi rodiči. Tím byl také brán dostatečný zřetel na otcovská práva stěžovatele.

18. Pro úplnost nutno, vzhledem k dalším námitkám stěžovatele, také uvést, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil i podle názoru Ústavního soudu dostatek podkladů, a doplnění dokazování požadovaná stěžovatelem lze považovat za nadbytečná. Je přiléhavé dodat, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivé projednání věci, neobsahuje však žádná pravidla ohledně přijatelnosti důkazů či způsobu jejich hodnocení, která jsou tedy v první řadě upravena vnitrostátním právem a náležejí do působnosti vnitrostátních soudů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. listopadu 2009, stížnost č. 22186/03, bod. 54, in ASPI).

19. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru