Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 506/03Usnesení ÚS ze dne 20.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkDůkaz
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.506.03
Datum podání24.09.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 102, § 101

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 506/03 ze dne 20. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti P. T., zastoupeného advokátkou JUDr. V. F., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2002, sp.zn. 4 T 9/2002 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 10 To 8/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem uznal Krajský soud v Plzni stěžovatele vinným trestným činem znásilnění dle § 241 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem soulože mezi příbuznými dle § 245 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že dne 22. 6. 2002 po předchozí konzumaci alkoholických nápojů za použití násilí donutil k pohlavnímu styku svoji nezletilou dceru Terezu Tolarovou, nar. 25. 8. 1988. Za uvedenou trestnou činnost mu krajský soud uložil trest odnětí svobody v trvání devět a půl roku.

V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud velmi podrobně rozvádí důkazy, ze kterých vycházel, zejména výpověď nezletilé T. T. (poškozené), podporovanou výpověďmi svědků P. T. (matky nezletilé) a L. T. (bratra nezletilé) z přípravného řízení. Věrohodnost výpovědi nezletilé potvrzuje znalecký posudek z oboru zdravotnictví - odvětví psychologie. Krajský soud se dále zabývá i dalšími důkazy, např. znaleckými posudky z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie, z oboru kriminalistiky - odvětví genetika, lékařskými zprávami (např. zprávou gynekologicko porodnické ambulance Vojenské nemocnice v Plzni o vyšetření nezletilé), protokolem o ohledání místa činu spolu s fotodokumentací aj.

Krajský soud konstatuje, že nezletilá poškozená byla vyslechnuta v přípravném řízení a že neměl pochybnosti "o procesnosti" tohoto úkonu, kterému byl přítomný jak sociální pracovník, tak obhájce stěžovatele. S přihlédnutím k věku nezletilé a k vyjádření znalce psychologa o věrohodnosti poškozené proto rozhodl, že její výpověď bude v hlavním líčení přečtena dle § 102 odst. 2 trestního řádu. Podle názoru soudu byla tato svědkyně v přípravném řízení řádně poučena, a to s přihlédnutím k svému věku. Zejména byla poučena o tom, že nesmí lhát a že bude vypovídat ve věci svého otce. Nezletilá uvedla, že poučení rozumí a přesto, že jde o jejího otce, vypovídat chce a bude. K žádosti obhájce bylo nezletilé přečteno celé zákonné poučení. Součástí předmětného protokolu bylo předtištěné poučení nezletilého svědka, z jehož obsahu vyplývá, že neobsahuje poučení o trestním postihu v případě nepravdivé svědecké výpovědi. Poté byl proveden její výslech a ani v jeho průběhu ani na jeho konci nevznesl obhájce či sociální pracovník žádné námitky. K tomuto postupu neměl obhájce námitky ani později, zejména v rámci prostudování spisu. S ohledem na tyto skutečnosti krajský soud zamítl návrh stěžovatele na doplnění dokazování výslechem nezletilé u hlavního líčení se zaměřením na to, jakým způsobem byla v přípravném řízení před svojí výpovědí poučena. V této souvislosti dále krajský soud vyslovil názor, že i obhájce obecně musí při výslechu sledovat zájmy svého klienta a sledovat, zda vyslýchající orgán postupuje podle zákona. Pokud by prý tomu tak nebylo, měl na tyto skutečnosti upozornit minimálně po skončení výslechu. Jestliže k tomu nedošlo, vychází soud z toho, že výslech nezletilé byl proveden podle zákona.

Vrchní soud v záhlaví napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni zamítl.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně nevykazuje žádné závažné procesní vady a že prvý soud provedl veškeré důkazy potřebné pro objasnění skutečného stavu věci. Podle názoru odvolacího soudu vzal krajský soud důvodně za základ svého rozhodnutí výpověď nezletilé poškozené, přičemž poukazuje na to, že se nejedná o osamocený a jediný důkaz usvědčující stěžovatele z trestného činu. Podle jeho názoru tento důkaz není v rozporu ani s ostatními - ve věci provedenými - důkazy a není zjištěno nic, co by nasvědčovalo nevěrohodnosti poškozené. Vrchní soud odmítl úvahy stěžovatele, že pokud svědkyně nebyla v přípravném řízení poučena o trestních následcích křivé výpovědi, došlo v tomto případě k procesní vadě. V tomto směru vrchní soud poukazuje na zákonnou úpravu poučení osoby mladší patnácti let ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 trestního řádu a konstatuje, že je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší patnácti let, je třeba ji poučit přiměřeně k jejímu věku. V daném případě - dle zjištění odvolacího soudu - byla tato zákonná povinnost splněna. Vrchní soud sice připustil, že v poučení této svědkyně chybí poučení o trestních následcích křivé výpovědi, domnívá se však, že vzhledem k ustanovení §11 trestního zákona nemá absence tohoto poučení žádný význam neboť i kdyby svědkyně v daném případě nemluvila pravdu, nebyla by právě vzhledem ke svému věku trestně odpovědná.

Formální nesprávnost však shledal odvolací soud v názoru nalézacího soudu, pokud jde o přesouvání odpovědnosti za náležité poučení svědkyně na obhajobu. Ani ustanovení § 41 trestního řádu, ani § 165 trestního řádu argumentům krajského soudu nesvědčí. Proto považuje námitku obhajoby, že není ze zákona povinna zajišťovat a střežit objektivitu trestního řízení, za správnou. Nicméně vrchní soud porušení procesních předpisů nezjistil a skutková zjištění krajského soudu - jimž odpovídala i použitá právní kvalifikace - považuje za správná. Bez výhrad shledal odvolací soud i výrok o uloženém trestu.

Stěžovatel podal proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovolání, jež Nejvyšší soud České republiky dne 9.7.2003 usnesením sp. zn. 6 Tdo 732/2003 odmítl. Ústavní stížnost však proti tomuto rozhodnutí nesměřuje.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím, která považuje za nezákonná a jsoucí v rozporu zejména s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle jeho mínění soudy svá rozhodnutí opřely o procesně nezpůsobilý důkaz a to o výslech nezletilé poškozené, který byl v hlavním líčení pouze přečten. Pokud prý chtěl soud tento důkaz hodnotit, měl nezletilou svědkyni vyslechnout u hlavního líčení, protože její výpověď z přípravného řízení nebyla provedena v souladu s trestním řádem. Procesní nezpůsobilost tohoto důkazu spatřuje stěžovatel zejména v tom, že předmětná svědkyně nebyla řádně poučena o trestním následku křivé výpovědi. Ačkoli stěžovatel - prostřednictvím obhajoby - navrhl opětovný výslech nezletilé svědkyně, soud jeho návrhu nevyhověl a zamítl jej. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že absence tohoto poučení, by neměla vliv na trestní odpovědnost poškozené, která pro nedostatek věku nebyla soudně odpovědná, neboť tím prý nelze zhojit porušení kogentních ustanovení trestního řádu a trestního zákona.

Stěžovatel proto navrhl, aby v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni a usnesení Vrchního soudu v Praze, byly zrušeny.

Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním pořádkem. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Zásadně však nejsou obecné soudy povinny vyhovět všem důkazním návrhům účastníka řízení při respektování procesní čistoty soudního řízení. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 51, cit.:"... Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 221 odst. 1 lit. c), § 243b odst. 1 al. 2 o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).. .....".].

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu - dovozuje, že situace předvídaná citovaným nálezem v souzené věci nenastala. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatel mylně domnívá, že obecné soudy závěry o jeho vině opřely pouze o údajně procesně nezpůsobilý důkaz výpověď nezletilé svědkyně z přípravného řízení. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí - zejména rozsudku Krajského soudu v Plzni - jasně vyplývá, že závěry soudů se opírají o celou řadu dalších provedených důkazů, ať již šlo o výslech dalších svědků či o znalecké posudky z odvětví psychologie, psychiatrie a kriminalistiky, jež ve svém souhrnu soud o stěžovatelově vině právem utvrdily.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že důkaz výslechem nezletilé poškozené byl procesně vadný, neboť nezletilá svědkyně prý nebyla v přípravném řízení poučena o trestních následcích křivé výpovědi. Je zřejmé, že v této otázce se jedná toliko o odlišný názor stěžovatele na výklad běžného zákona, zejména ustanovení § 101 odst. 1 trestního řádu a § 102 trestního řádu, z nichž je patrno, že svědka mladšího 15 let je třeba poučit přiměřeně jeho věku. Podle mínění Ústavního soudu se nezletilé svědkyni - v souladu s názorem obecných soudů - takového řádného poučení dostalo. Na rozdíl od názoru vrchního soudu, že nedostatek poučení svědkyně mladší 15 let o trestních následcích křivé výpovědi je (toliko) bezvýznamný (neboť taková svědkyně pro nedostatek věku trestně odpovědná není), Ústavní soud v souladu s obecně uznávanou literaturou a s ustálenou judikaturou usuzuje, že takového svědka na trestní následky křivé výpovědi v rámci jeho poučení po právu upozorňovat vůbec nelze (srov. též Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání, 2002, str. 672).

Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně, logicky a jasně odůvodnily a jejich právnímu názoru, který vycházel z interpretace a aplikace jednoduchého práva - s výhradou uvedenou v předchozím odstavci - nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Proto Ústavní soud námitky stěžovatele neakceptoval a shledal je zjevně neopodstatněnými.

Za tohoto stavu je zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, v souzené věci porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2004

JUDr. František Duchoň

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru