Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 505/99Nález ÚS ze dne 07.02.2001Omezení vlastnického práva uložením povinnosti zajistit bytovou náhradu, výkon práv v rozporu s dobrými mravy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
byt/vyklizení
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 25/21 SbNU 219
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.505.99
Datum vyhlášení07.02.2001
Datum podání14.10.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3 odst.1, § 711, § 712


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 505/99 ze dne 7. 2. 2001

N 25/21 SbNU 219

Omezení vlastnického práva uložením povinnosti zajistit bytovou náhradu, výkon práv v rozporu s dobrými mravy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu, ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelů J. S,, a J. K., proti rozsudku Krajského

soudu v Praze ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 28 Co 323/99, a rozsudku

Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 4. 1997, sp. zn. 6

C 361/96, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 1999, sp. zn.

28 Co 323/99, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24.

4. 1997, sp. zn. 6 C 361/96, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 14. 10. 1999 se stěžovatelé domáhali

zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 1999, sp.

zn. 28 Co 323/99, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne

24. 4. 1997, sp. zn. 6 C 361/96. Zmíněným rozsudkem rozhodl

Okresní soud v Rakovníku ve věci návrhu stěžovatelů na vyklizení

nemovitosti, že odpůrci - V. a M. F-ovi - jsou povinni vyklidit

a předat stěžovatelům obytnou část zemědělské usedlosti č. p. 75

v P., a to do 15 dnů po přidělení náhradního bytu. Proti tomuto

rozsudku, a to pouze do výroku o bytové náhradě, lhůtě stanovené

k plnění a do výroku o nákladech řízení, podali stěžovatelé

odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 1997, sp.

zn. 28 Co 368/97, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovaní

(odpůrci) jsou povinni předmětnou nemovitost vyklidit do 6 měsíců

od právní moci tohoto rozsudku. Na rozdíl od prvoinstančního soudu

dospěl odvolací soud k závěru, že nemohl vázat povinnost

žalovaných vyklidit nemovitost na zajištění bytové náhrady, neboť

by tímto postupem konstituoval jejich právo na náhradní byt

a stěžovatelům by vznikla povinnost náhradní byt zajistit. Takové

oprávnění však podle názoru odvolacího soudu použité ust. § 3

odst. 1 občanského zákoníku neumožňuje.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní F-ovi dovolání, které

Nejvyšší soud ČR shledal důvodným, rozsudek Krajského soudu

v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění

svého rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1747/97,

Nejvyšší soud vyslovil, že uloží-li soud povinnost vyklidit byt po

zajištění bytové náhrady, nemůže výrok o povinnosti byt vyklidit

nabýt samostatně právní moci. Krajský soud v Praze posléze

rozsudkem ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 28 Co 323/99, znovu rozhodl

tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když shodně s tímto

soudem dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro použití § 3 odst.

1 občanského zákoníku, aby povinnost vyklidit obytnou část

zemědělské usedlosti byla vázána na poskytnutí náhradního bytu.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že naposled uvedeným rozsudkem

Krajského soudu v Praze, jakož i rozsudkem Okresního soudu

v Rakovníku byla porušena jejich základní práva, zakotvená v čl.

90 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a odst.4 a čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukázali na

skutečnost, že manželé F-ovi v nemovitosti bydlí bez právního

důvodu, což bylo zjištěno v řízení před obecnými soudy. Jestliže

Okresní soud v Rakovníku a posléze i Krajský soud v Praze vázaly

povinnost manželů F-ových vyklidit obytnou část zemědělské

usedlosti na zajištění náhradního bytu, pak to nelze podle

stěžovatelů hodnotit jinak, než jako jim uloženou povinnost

zajistit odpůrcům tento byt, aniž by však pro stěžovatele taková

povinnost vyplývala ze zákonných ustanovení, upravujících

vlastnictví. Co se týče tvrzeného porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod, lze se dle názoru

stěžovatelů takového porušení dopustit i nerespektováním závazného

právního názoru dovolacího soudu, čehož se prý Krajský soud

v Praze dopustil. Stěžovatelé se totiž domnívají, že soud nevzal

zřetel na judikaturu, citovanou v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího

soudu, jejíž závěry jsou prý jednoznačné v tom směru, že je-li

žalováno na vyklizení nemovitosti, může soud návrh zcela zamítnout

(zjistí-li, že požadavek je v rozporu s dobrými mravy), nebo

návrhu vyhovět bez vázanosti vyklizení na jakékoli zajišťování

bytové náhrady.

Ústavní soud si po přezkoumání formálních náležitostí ústavní

stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejších účastníků

řízení a zaslání spisového materiálu. Za účastníka řízení

- Krajský soud v Praze - se dne 11. 11. 1999 vyjádřila JUDr. E.

D., která úvodem poukázala na zjevnou písařskou chybu, obsaženou

v odůvodnění napadeného rozsudku (záměna § 3 odst. 1 o. s. ř.

s § 3 odst. 1 o. z.), když z textu jednoznačně vyplývá, o které

ustanovení se výrok o poskytnutí náhradního bytu opírá. K meritu

ústavní stížnosti uvedla, že dle stěžovatelů odvolací soud

konstituoval neexistující povinnost vlastníka na základě § 3 odst.

1 obč. zákoníku. V daném případě dospěl Krajský soud v Praze

k závěru, že ochrana práv všech účastníků je na místě, i když

výkon práv stěžovatelů byl pouze omezen. Pokud stěžovatelé uvedli,

že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího

soudu, neodpovídá to dle stanoviska Krajského soudu v Praze obsahu

spisu. Odvolací soud v původním řízení rozhodl tak, že nelze

v této věci konstituovat právo žalovaných na náhradní byt

a Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil, přičemž vyslovil závazný

právní názor, že v řízení byla porušena práva žalovaných, když

odvolací soud věc posoudil tak, že výrok o povinnosti byt vyklidit

nabyl samostatně právní moci. Rozsudek byl proto zrušen se

závazným právním názorem, že odvolací soud musí přezkoumat všechny

výroky napadeného rozsudku, tedy i výrok o vyklizení. Tímto

závazným právním názorem se pak krajský soud řídil. Účastník

řízení uzavřel, že se domnívá, že nedošlo k porušení žádných

ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.

Okresní soud v Rakovníku ve svém vyjádření ze dne 18. 11.

1999 pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí tohoto

soudu. Vedlejší účastníci řízení, V. F. a M. F., v obsáhlém

vyjádření ze dne 25. 11. 1999 uvedli, že odvolací soud se plně

řídil právním názorem Nejvyššího soudu ohledně rozsahu odvolacího

přezkumu. Poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Cdon

51/96, kde byl vysloven názor, že prostřednictvím ustanovení § 3

odst. 1 obč. zákoníku stanovením bytové náhrady nedochází ke

konstituování "nového" práva, ale k omezení práva již

existujícího. V řízení bylo podle vedlejších účastníků prokázáno,

že manželé F-ovi měli k nájmu rodinného domu č. p. 75 souhlas

tehdejšího vlastníka J. M. s tím, že J. M. s nimi poté, co v roce

1989 požádal MNV v Pavlíkově o souhlas s ubytováním rodiny

F-ových, uzavřel nájemní smlouvu. MNV v Pavlíkově, ač souhlasilo

s tím, aby předmětný byt F-ovi užívali, nepostupovalo v souladu

s tehdy platným zákonem o hospodaření s byty a nevydalo rozhodnutí

o přidělení bytu do jejich osobního užívání. Manželé F-ovi však

nevydání příslušného rozhodnutí MNV nezavinili, naopak byli

přesvědčeni, že souhlasem vlastníka nemovitosti a schválením

tohoto souhlasu ze strany MNV jim vzniklo oprávnění byt v domku č.

p. 75 užívat a byli proto v dobré víře, že jim svědčí platný titul

bydlení. V další části svého vyjádření vedlejší účastníci uvádějí

důvody, které vedly k přestěhování rodiny jejich dcery do

nemovitosti v P., které byli v té době spoluvlastníky. Jednalo se

o zdravotní problémy jejich vnuka, které rodina řešila

přestěhováním z Kladna na Rakovnicko a nešlo tedy o žádný

spekulativní postup. Vše se podle tvrzení vedlejších účastníků

událo v době, než bylo panu J. M. oznámeno právním zástupcem

stěžovatelů, že na nemovitost uplatňují restituční nárok. Na

základě uvedených skutečností se vedlejší účastníci domnívají, že

nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv

stěžovatelů. Naopak, výkon práv stěžovatelů bez rozhodnutí

o zajištění bytové náhrady by vedl podle názoru vedlejších

účastníků k rozporu s dobrými mravy.

II.

Po zvážení všech okolností daného případu dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V první řadě je nutno

připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně

přístupná, dal opakovaně a jednoznačně najevo, že není součástí

soustavy obecných soudů, není jim nadřízen a nepřísluší mu

zpravidla přehodnocovat důkazy jimi provedené. Z judikatury

Ústavního soudu však také vyplývá, že nevylučuje situaci, kdy

výklad právních předpisů obecnými soudy bude natolik extenzivní,

že dojde k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv

a svobod, který ukládá šetřit podstatu a smysl základních práv

a svobod.

Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu zjistil tento

skutkový děj: v roce 1990 V. P., dcera manželů F-ových, přenechala

družstevní byt v Kladně svému známému a přestěhovala se

s poukazem na lepší zdravotní prostředí pro dítě do domu č. 84

v P., který patří manželům F-ovým. Ti si sjednali s J. M.

pronajmutí jiného domu (č. 75, na který je uplatněn restituční

nárok), a po adaptaci domu se do něj v srpnu 1991 nastěhovali.

Kromě toho jsou spoluvlastníky též domu č. 48, který je veden jako

sedlářská dílna a je nezpůsobilý k bydlení.

Ze spisu Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 6 C 361/96,

Ústavní soud zjistil, že ač se obecné soudy věcí pečlivě zabývaly,

došlo v ústavní stížností napadeném rozsudku Okresního soudu

v Rakovníku k výše zmíněným pochybením, na která reagoval Krajský

soud a v rozsudku Krajského soudu k pochybením, na něž reagoval

Nejvyšší soud. V soudním řízení před obecnými soudy bylo

prokázáno, že vedlejší účastníci užívají obytnou část zemědělské

usedlosti v domě č. p. 75 v P. bez právního důvodu, neboť nebylo

prokázáno vydání rozhodnutí MNV o přidělení bytu v tomto domě.

Proto jim byla stanovena povinnost obytnou část zemědělské

usedlosti vyklidit a vyklizenou stěžovatelům odevzdat podle § 126

odst. 1 občanského zákoníku. Dále se soudy, jak výše uvedeno,

zabývaly tím, zda lze v tomto případě použít ustanovení § 3 odst.

1 občanského zákoníku a přiznat vedlejším účastníkům právo na

poskytnutí bytové náhrady.

Ústavní soud připomíná, že tuto poslední problematiku

posuzoval již ve věci sp. zn. II. ÚS 190/94, publikované ve Sbírce

nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 87, na což

stěžovatelé ostatně poukázali. Ústavní soud zde konstatoval, že na

základě ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož

výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem

aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti

vlastníků. Dispoziční právo vlastnické lze sice výjimečně omezovat

zákonem, ovšem za předpokladu, že takové omezení respektuje

zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný

zákonný obsah a ochranu. V § 711 a § 712 občanský zákoník

jednoznačně stanoví, v jakých případech je přípustné omezení

vlastnického práva ve vztahu k existujícímu nájmu bytu, což je

v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Nezbývá než

zopakovat, že úvaha soudu musí být vždy podložena konkrétními

zjištěními, dovolujícími závěr, že výkon práva je v rozporu

s dobrými mravy. Nelze do budoucna předpokládat, že vlastník své

právo bude realizovat v rozporu s dobrými mravy, a tím ho předem

omezit ve výkonu jeho práv. Nutno zdůraznit, že vyřešení sociální

situace vedlejších účastníků se tím navíc zce la přesunulo na bedra

stěžovatelů, když napadená rozhodnutí ve svých faktických

důsledcích vedla k založení dosud neexistujícího práva chráněného

nájmu bytu. Podle názoru Ústavního soudu nelze pominout ani

skutečnost, že manželé F-ovi nejpozději od října roku 1991 museli

již vědět, že na předmětný byt je vznesen restituční nárok, že jej

patrně budou moci užívat pouze dočasně, a tedy již od této doby

mohli vyvíjet snahu k vyřešení své bytové situace. Specifické

okolnosti daného případu, spočívající m. j. v tom, že manželé

F-ovi jsou spoluvlastníky dalších nemovitostí v téže obci, nevedou

ke zcela jednoznačnému závěru, že by se vyklizením obytné části

předmětné zemědělské usedlosti dostali do neřešitelné sociální

situace. Stěžovatelé, kterým byla nemovitost vrácena v restituci,

se naopak nacházejí v situaci, kdy se svou věcí nemohou zcela

volně disponovat, což je v rozporu s obsahem pojmu vlastnictví,

tvořeného souborem subjektivních vlastnických práv. S ohledem na

okolnosti případu pokládá Ústavní soud za spravedlivé požadovat,

aby vedlejší účastníci v přiměřené lhůtě byt restituentů

vyklidili.

Použitá interpretace § 3 odst. 1 občanského zákoníku obecnými

soudy tak v zásadě eliminovala dispoziční vlastnické právo

stěžovatelů, čímž nešetřila podstatu a smysl jednoho z ústavně

garantovaných základních práv a svobod. Tím došlo k porušení čl.

4. odst. 4, čl. 11 odst. 4 a ve svém důsledku i čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje právo na soudní

ochranu. Ústavní soud proto stěžovatelům vyhověl a ústavní

stížností napadené rozsudky zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb.].

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně 7. února 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru