Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 505/98Usnesení ÚS ze dne 24.02.1999Pojem orgánu veřejné moci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstříkpravomoc
Policie České republiky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 16/13 SbNU 439
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.505.98
Datum podání04.12.1998
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 87 odst.1 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

154/1994 Sb., § 37 odst.2, § 134, § 23, § 24, § 39, § 48, § 50, § 139


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 505/98 ze dne 24. 2. 1999

U 16/13 SbNU 439

Pojem orgánu veřejné moci

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 1. 12. 1998, označeným jako ústavní stížnost.

Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud mimo jiné o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, čímž se rozumí práva zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

V daném případě Ústavní soud zkoumal, zda napadené rozhodnutí má skutečně charakter zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv. Z obecného hlediska lze připustit, že BIS může působit jako orgán veřejné moci v tom smyslu, jak ji chápal již Ústavní soud ČSFR (srovnej nález č. 3/1992 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR), i jak ji uznává Ústavní soud ČR: "Veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu" (usnesení II. ÚS 75/93 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 2).

Za akt orgánu veřejné moci se považuje také jednání konkrétního funkcionáře orgánu veřejné moci, pokud rozhoduje o subjektivních právech a povinnostech subjektů. Pokud však funkcionář orgánu veřejné moci vykonává zákonem založené právo a povinnost "řídit" podřízené (§ 50 písm. a) zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě (dále jen "zákon"), nejedná jako orgán veřejné moci, resp. nejde o rozhodování orgánu veřejné moci ve výše uvedeném smyslu. Nerozhoduje se o subjektivních právech a povinnostech nepodřízených subjektů, ale jde o "řízení" podřízených individuálními pokyny a rozkazy nadřízeného v rámci právního vztahu dobrovolně založeného na základě žádosti o přijetí do služebního poměru (§ 23 citovaného zákona); jde tedy o interní služební vztah nadřízenosti a podřízenosti dobrovolně přijatý.

Osoba, která byla na základě žádosti o přijetí do služebního poměru rozhodnutím správního orgánu do služebního poměru přijata, ze své vůle služební přísahou stvrzuje - kromě jiného - závazek plnění služebních povinností (§ 25 odst. 2 citovaného zákona), což znamená (minimálně) plnění základních povinností příslušníka BIS (§ 48 citovaného zákona). Příslušník BIS je v prvé řadě povinen plnit důsledně a přesně úkoly uložené mu rozkazy a pokyny nadřízených (§ 48 odst. 1 písm. a) citovaného zákona). Tuto povinnost má příslušník BIS po dobu, dokud nepřestal být příslušníkem BIS, tedy případně i v období, kdy byl zproštěn výkonu služby. Vydáním rozkazu - pokud nejde eventuálně o případy podle § 48 odst. 2 nebo 3 zákona - nemůže tedy dojít k porušení ústavně zaručených garantovaných práv příslušníka BIS, neboť osoba vstoupila do služebního poměru dobrovolně, ze své vlastní vůle (se znalostí práv a povinností, které z takového poměru vyplývají) a po dobu výkonu povinností vyplývajících ze služebního poměru, tedy i za plnění (eventuálně i "strpění") jednotlivých rozkazů je finančně odměňována, a to i v případě, že byla zproštěna výkonu služby (§ 37 odst. 2 citovaného zákona).

Zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv může být jen takové jednání, kterým se proti vůli subjektu určitým způsobem jeho práva omezují, resp. porušují; znak rozpornosti s vůlí subjektu zjevně (také) chybí. Otázka akceptace napadeného "zásahu" závisí na (předchozí) vůli subjektu, vědomém a dobrovolném převzetí závazků, kterým se eventuálně může (posléze) bránit žádostí o uvolnění ze služebního poměru (§ 39 citovaného zákona), a nikoliv podáním u Ústavního soudu či jiného státního orgánu.

Jelikož Ústavní soud - jak vyplývá z výše uvedeného - zjistil, že se jedná o návrh, k jehož projednání není příslušný, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Pro úplnostsoudce zpravodaj konstatuje, že i kdyby napadené rozhodnutí považoval za zásah orgánu veřejné moci, musel by návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout, neboť podle ustanovení § 72 odst. 2 tohoto zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů (v daném případě lhůta uplynula dnem 2. listopadu 1998, avšak ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě až dne 3. prosince 1998).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 1999JUDr. Vladimír Paul

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru