Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 500/02Usnesení ÚS ze dne 14.01.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstříkrozhodnutí procesní/opravné, doplňující
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.500.02
Datum podání12.08.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 65, § 160

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 500/02 ze dne 14. 1. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. E., zastoupeného advokátem JUDr. V. J., proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 5. 2002, sp. zn. Nt 3248/2002, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 1 To 453/2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením rozhodl o vzetí do vazby stěžovatele (a dále spoluobviněných D. H., R. H. a P. K.), který je trestně stíhán pro trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a porušování domovní svobody dle § 238 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b) trestního řádu.

V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že k předmětné trestné činnosti se doznali obvinění D. H. a P. K., přičemž prý D. H. při výslechu usvědčil rovněž stěžovatele a R. H.; stěžovatel využil svého práva ve věci nevypovídat. Ze spisového materiálu je údajně zřejmé, že se oba skutky staly, mají všechny znaky trestného činu a jsou dány důvody k podezření, že se jich dopustili právě jmenovaní obvinění. Existenci útěkového vazebního důvodu dovodil okresní soud s ohledem na právní kvalifikaci předmětného protiprávního jednání, povahu a závažnost trestné činnosti, hrozbu vysokého trestu, takže existuje důvodná obava, že se obvinění budou skrývat, aby se tak vyhnuli trestnímu stíhání, případně hrozícímu trestu. Koluzní vazební důvod spatřoval okresní soud v postoji stěžovatele k uvedené trestné činnosti.

Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením stížnosti stěžovatele, D. H. a R. H. proti citovanému usnesení okresního soudu zamítl.

Nad rámec odůvodnění usnesení okresního soudu, na které krajský soud odkázal, ve vztahu k osobě stěžovatele uvedl, že celá věc je teprve v počáteční fázi vyšetřování, kdy ke zjištění skutkového stavu věci bude nutno jako svědky vyslechnout osoby, které vydaly odcizené věci, získané - v jednom případě - rovněž od stěžovatele. S ohledem na způsob provedení trestného činu (k němuž mělo dojít dne 7. 10. 2001 neoprávněným vniknutím do objektu firmy R. a R., s.r.o., pak k donucení poškozených S. K. a M. R. pod pohrůžkou fyzického násilí a použití zbraně k ulehnutí na zem a k jejich spoutání a k odcizení věcí v celkové hodnotě cca 660.000 Kč) je prý odůvodněna obava z působení na jmenované poškozené. K námitkám stěžovatele ohledně porušení jeho procesních práv krajský soud uvedl, že soudkyně okresního soudu umožnila obhájci poradu se stěžovatelem, a to i v průběhu výslechu, a pokud obhájci odepřela nahlížet do konceptu trestního spisu, učinila tak v souladu s § 65 odst. 1 trestního řádu. V obsahu spisu prý nemá oporu ani námitka o zmatečnosti výroku usnesení o zahájení trestního stíhání, které stěžovatel i jeho obhájce převzali dne 6. 5. 2002.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítl, že napadenými usneseními porušily obecné soudy čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. V daném případě prý k pochybení došlo již v usnesení o zahájení trestního stíhání, které považuje za neurčité a zmatečné, neboť v jeho odůvodnění bylo uvedeno, že se předmětného trestného činu dopustili "dosud neznámí pachatelé". Toto pochybení prý nemůže být považováno za písařskou chybu a nemohlo být proto ani následně opraveno usnesením policejního orgánu ze dne 11. 7. 2002, přičemž stěžovatel tvrdí, že první list tohoto "zmatečného usnesení" byl následně ve vyšetřovacím spise vyměněn za list jiný, obsahující odlišné znění. Stěžovatel dále namítá, že jeho obhájci bylo odepřeno nahlédnutí do spisu, čímž došlo k porušení ústavního principu "rovnosti zbraní". Obhájci prý také nebylo umožněno přednést závěrečný návrh. Krajský soud se prý námitkami stěžovatele, obsaženými v jeho stížnosti, prakticky vůbec nezabýval.

Proto stěžovatel navrhl, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno a aby byla napadená usnesení obecných soudů jako protiústavní zrušena.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti brojí - z obsahového, nikoliv z formálního, hlediska - v první řadě proti zmíněnému usnesení Policie ČR - Správy Severomoravského kraje o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 5. 2002, ČVS: KVSM-422/10-2001, pokud stěžovatel tvrdí, že toto usnesení je neurčité a zmatečné. Ještě předtím, než se Ústavní soud k souzené věci vyjádří blíže, však považuje za případné uvést několik poznámek obecnější povahy.

Podle názoru Ústavního soudu totiž toto usnesení vymezuje jednak časový okamžik zahájení trestního stíhání, jednak také důvody a způsob trestního stíhání konkrétních osob za konkrétní trestnou činnost. Je tedy zřejmé, že uvedené usnesení svojí podstatou spadá pod ochranu čl. 8 odst. 2 Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být stíhán než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Tím je v tomto případě trestní řád. Zároveň však z postavení a funkce Ústavního soudu (především čl. 83 Ústavy ČR) vyplývá, že Ústavní soud zásadně nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti a opodstatněnosti zahájení trestního stíhání, nýbrž že může toliko kontrolovat, zda konkrétní usnesení a případná následná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení jsou v souladu s čl. 8 odst. 2 Listiny (případně s jinými základními právy), tzn. zda toto usnesení bylo vydáno z důvodů a způsobem, který zákon stanoví. Pouze v případě zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva (tj. trestního řádu) by Ústavní soud mohl uznat důvodnost ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení o zahájení trestního stíhání a případně i proti dalším rozhodnutím, vydaným v přípravném řízení trestním, tzn. včetně rozhodnutí o vzetí do vazby. Jak totiž vyplývá z ustanovení § 68 odst. 1 trestního řádu, vzít do vazby lze toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání. Přitom je zjevné, že již toto zahájení trestního stíhání muselo být provedeno zákonným způsobem; v opačném případě by trpělo zásadní vadou rovněž rozhodnutí vazební.

Ústavní soud dále - v obecné rovině - konstatuje, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat intenzitě protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celek a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.

Konečně je nutno předeslat, že usnesení o zahájení trestního stíhání svojí podstatou představuje toliko primární procesní předpoklad, nezbytný k tomu, aby určité trestní řízení bylo vůbec zahájeno a následně realizováno. Přitom je zřejmé, že trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces sestavený ze spolupůsobení a zároveň kontroly realizované jednotlivými orgány činnými v trestním řízení a že tedy v procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze zpravidla i případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především orgány činnými v trestním řízení. Ústavní soud, veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, proto spatřuje prostor pro svůj zásah (tzn. pro vyhovění ústavní stížnosti) v této fázi trestního řízení toliko výjimečně. Důvodnost zahájení trestního řízení je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti zpravidla přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod stěžovatele teprve po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků dle trestního řádu. Jestliže by Ústavní soud zmíněnou restriktivnost svého přístupu v těchto věcech nerespektoval, zjevně by mohl porušovat citovanou zásadu, že intenzita jeho zásahu by měla korespondovat intenzitě namítané protiústavnosti.

Vycházeje z těchto obecnějších východisek, dospívá Ústavní soud v souzené věci k následujícím závěrům.

Neurčitost a zmatečnost předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání spatřuje stěžovatel v tom, že ve skutkovém vymezení trestného činu je uvedeno, že se ho dopustili "dosud neznámí pachatelé". K tomu Ústavní soud konstatuje, že dle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. Obviněný musí být v usnesení označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (jménem, příjmením, dnem a místem narození, zaměstnáním, bydlištěm, případně jinými údaji, aby nebyl zaměněn s jinou osobou - § 120 odst. 2 trestního řádu). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti odůvodňující závěr o důvodnosti trestního stíhání.

Ústavní soud se v tomto směru neztotožňuje s názorem stěžovatele, že předmětné usnesení je neurčité a zmatečné. Z jeho obsahu totiž Ústavní soud zjistil, že obsahuje všechny náležitosti, upravené citovanými ustanoveními trestního řádu. V jeho textu se sice skutečně objevuje dikce "dosud neznámí pachatelé", což by bylo - samo o sobě - zjevně zavádějící a nepřesné; Ústavní soud, který hodnotil předmětné usnesení jako celek a vyšel ze shora zmíněných obecných východisek, však nemohl přehlédnout, že citovaný text bezprostředně navazuje na jasné a nezpochybnitelné označení obviněných D. H., R. H. a stěžovatele, kteří jsou v tomto usnesení nezaměnitelně identifikováni. Bez jakýchkoliv důvodných pochyb je rovněž zřejmé, která konkrétní trestná činnost je stěžovateli přičítána za vinu. Předmětné usnesení tedy - posuzováno jako celek - podle přesvědčení Ústavního soudu koresponduje citovanému zákonnému ustanovení a protože neodporuje kogentnímu ustanovení jednoduchého práva, není ani důvod k závěru, že by bylo protiústavní.

Proto Ústavní soud tuto námitku odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Druhá skupina stěžovatelových námitek se týká údajných procesních pochybení obecných soudů při rozhodování o vazbě. Stěžovatel totiž tvrdí, že jeho obhájci bylo odepřeno "u jednoho i u druhého soudu" nahlédnutí do spisu, že nebyl připuštěn k závěrečnému návrhu a že se krajský soud nezabýval jeho stížnostními námitkami.

V tomto směru Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Ostravě, zn. Nt 3248/2002, zjistil, že obhájce stěžovatele byl při jednání před okresním soudem dne 8. 5. 2002 poučen o právu nahlédnout do spisu dle ustanovení § 165 trestního řádu, o tom, že v průběhu výslechu stěžovatele bude konstatován obsah spisového materiálu a že ohledně nahlédnutí do konceptu vyšetřovacího spisu je nutno se obrátit na státního zástupce, případně na policejní orgán, jelikož věc se nachází v přípravném řízení (č.l. 12, 13). Je tedy zřejmé, že okresní soud postupoval i v tomto případě konformně s jednoduchým právem, tzn. s trestním řádem, podle něhož v přípravném řízení může státní zástupce nebo policejní orgán právo nahlédnout do spisů ze závažných důvodů odepřít ustanovení § 65 odst. 2. Není tedy významné stěžovatelovo tvrzení, že mu nahlédnutí do spisu neumožnily soudy. Ústavní soud nemohl přehlédnout ani to, že - jak vyplývá z ústavní stížnosti - obhájce hodlal nahlédnout do vyšetřovacího spisu především za účelem zjištění toho, jaké znění usnesení o zahájení trestního stíhání měl soud k dispozici. Přitom je však - již s ohledem na shora uvedené - zřejmé, že pro rozhodování okresního soudu nemohlo být relevantní, zda v předmětném usnesení byla použita dikce "dosud neznámí pachatelé" ve zmiňovaném smyslu či nikoliv, k čemuž právě nahlédnutí do spisu mělo sloužit.

Protože však úkolem Ústavního soudu není ochrana běžné zákonnosti, nýbrž ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a jelikož dle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, je zjevné, že pro vyhovění ústavní stížnosti je nutno vyžadovat bezprostřední vztah příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením základních práv a mezi napadeným zásahem orgánu veřejné moci. V daném případě však Ústavní soud tento vztah nezjistil, protože podle jeho přesvědčení -av kontextu konkrétních shora popsaných okolností souzené věci - nelze dospět k závěru, že případné nahlédnutí do spisu a následné výslovné upozornění soudu na "zmatečnost" usnesení o zahájení trestného stíhání mohlo být pro rozhodování o vazbě relevantní.

Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že nebyl připuštěn k závěrečnému návrhu a že se krajský soud nevypořádal s jeho stížnostními námitkami. Jak totiž vyplývá z protokolu o jednání před Okresním soudem v Ostravě (č.l. 13), poté, co soud konstatoval obsah návrhu krajského státního zastupitelství na vzetí stěžovatele do vazby a koncept vyšetřovacího spisu, byli stěžovatel i jeho obhájce k těmto materiálům "dotázáni", leč odmítli se vyjádřit. Nelze tedy přisvědčit tvrzení, že obhájce stěžovatele nebyl připuštěn k podání závěrečného návrhu, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že této možnosti nevyužil, byť zřejmě i proto, že špatně pochopil otázku položenou soudkyní (viz vyjádření obhájce zaprotokolované na č.l. 14). Námitky stěžovatele, obsažené v jeho stížnosti proti citovanému usnesení Okresního soudu v Ostravě (č.l. 25) a v podstatné míře převzaté rovněž do odůvodnění ústavní stížnosti, byly Krajským soudem v Ostravě přezkoumány (viz shora), leč nebyly shledány důvodnými. Rovněž tato námitka stěžovatele tedy nemá ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí toliko proti neúspěchu v soudním řízení, což předmětem ústavní ochrany není.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2003

JUDr. Vladimír Klokočka předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru