Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 50/97Usnesení ÚS ze dne 22.04.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
STĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.50.97
Datum podání11.02.1997

přidejte vlastní popisek

I.ÚS 50/97 ze dne 22. 4. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 50/97 ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne ve věci stěžovatelů 1) P.p. - O.s., 2) Bc. E.S., 3) Ing. V.V., 4) J.Š., a 5) K. R., , zastoupených JUDr. R.S., za účasti Ministerstva dopravy a spojů ČR a vlády České republiky, o ústavní stížnosti proti usnesení vlády České republiky ze dne 11. 12. 1996, č. 635, k financování "Programu podpory rozvoje vodní dopravy v České republice do roku 2005" a proti postupu Ministerstva dopravy a spojů ČR, který souvisel se schvalováním tohoto Programu,

1

I. ÚS 50/97

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 13. 2. 1997 podání navrhovatelů, označené jako ústavní stížnost proti nezákonnému zásahu orgánů státní správy do základních práv stěžovatelů v souvislosti se schvalováním programu podpory rozvoje vodní dopravy v České republice do roku 2005, a to usnesením vlády České republiky ze dne 11. 12. 1996, č. 635. Uvedli, že jsou právnickou osobou a fyzickými osobami, které jsou oprávněny ve smyslu Listiny základních práv a svobod a zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, mít včasné a úplné informace "a zejména ve smyslu zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, účastnit se předepsaným způsobem na správě veřejných věcí". Ustanovení § 14 citovaného zákona stanoví povinnost posuzovat za účasti veřejnosti koncepce schvalované na úrovni ústředních orgánů státní správy, dále ukládá předkladateli koncepce povinnost zajistit, aby součástí koncepce bylo posouzení vlivů koncepce na životní prostředí a vhodným způsobem zajistit zveřejnění návrhu koncepce. Ustanovení § 14 odst. 5 citovaného zákona pak stanoví, že schvalující orgán neprojedná koncepci bez stanoviska příslušného orgánu. Ministerstvo dopravy a spojů České republiky a vláda České republiky tento postup nedodržely, čímž

2

I. ÚS 50/97

došlo k porušení čl. 35 odst. 2 a č1. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v souvislosti s ust. § 14 zákona č. 244/1992 Sb.

Stěžovatelé navrhli, aby usnesení vlády České republiky č. 635, ze dne 11. 12. 1996, bylo zrušeno, aby Ústavní soud zakázal Ministerstvu dopravy a spojů České republiky a vládě České republiky postupovat podle tohoto usnesení a aby oběma těmto orgánům přikázal provést náležité posouzení "Programu podpory rozvoje vodní dopravy v České republice do roku 2005" podle zákona č. 244/1992 Sb. a aby byl teprve poté tento materiál projednán vládou české republiky.

K ústavní stížnosti se vyjádřila vláda České republiky a uvedla, že usnesením vlády z 11. prosince 1996, č. 635, nebyla schválena koncepce v oblasti dopravy ve smyslu ust. § 14 zákona č. 244/1992 Sb., o posouzení vlivů na životní prostředí. Tímto usnesením vláda pouze vzala na vědomí informaci o účasti státního rozpočtu na financování programu podpory rozvoje vodní dopravy v České republice do roku 2005 a uložila příslušným ministrům zabezpečit zpřesnění věcné a časové realizace tohoto programu. Napadené usnesení vlády nepodléhalo zákonu č. 244/1992 Sb., a proto jeho přijetím zákon nebyl porušen. V důsledku této skutečnosti nemohlo dojít ani k stěžovateli vytýkanému porušení základních ústavních práv podle č1. 35 odst. 2 a čl. 21 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

3

I. ÚS 50/97

Dále se k ústavní stížnosti vyjádřilo Ministerstvo dopravy

a spojů České republiky, které spatřuje pochybení stěžovatelů ve

skutečnosti, že Program podpory rozvoje vodní dopravy v České

republice do roku 2005 (dále jen "Program"), na jehož základě

bylo přijato usnesení vlády České republiky č. 635 ze dne 11.

12. 1996, je nesprávně zaměňován s "koncepcí" ve smyslu č.

244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Program se

sám ani za koncepci neoznačuje a tento termín nepoužívá ani

usnesení vlády č. 635 ze dne 11. 12. 1996. Po obsahové stránce

tento Program nemůže být uvedenou koncepcí, nebot:

a) nesplňuje náležitosti nutné k projednání podle zákona č. 244/1992 Sb. Tento zákon chápe pod koncepcemi ve sféře infrastruktury (vodní cesty) okruh konkrétních staveb, činností a technologií na daném úseku. Program však pouze obecně uvádí jednotlivé záměry uvažovaných staveb s předpokládanými náklady a předpokládanou dobou realizace;

b) obsahuje stavby v různém stupni přípravy a realizace dle uvažovaného (v některých případech i skutečného) stavu. Např. konkrétně vodní dílo Malé Březno již existuje. Jednotlivé stavby spojené s realizací Programu budou postupně projednávány i se zohledněním práv a povinností stanovených zákonem č. 244/1992 Sb.

Součástí Programu je naznačená představa o žádoucím rozvoji vodocestné infrastruktury a předpokládaná účast státního rozpočtu na něm. Projednáním Programu a přijetím následného usnesení vlády

4

I. ÚS 50/97

č. 635 z 11. 12. 1996 k financování Programu nebyl podle názoru Ministerstva dopravy a spojů České republiky porušen zákon, a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Ministerstvo dopravy a spojů současně s tímto vyjádřením předložilo i materiály ze dne 28. 11. 1996, č.j. 22 990/96, pro schůzi vlády České republiky k "Programu podpory rozvoje vodní dopravy v České republice do roku 2005" a usnesení vlády české republiky ze dne 11. prosince 1996, č. 635.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě podle ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti upravuje toto zákonné ustanovení tak, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Za situace, kdy ústavní stížnost nesměřuje proti pravomocnému rozhodnutí vydanému v řízení, jehož by byli stěžovatelé účastníky ve smyslu ust. § 72 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, a kdy tedy nebylo možno stanovit počátek uvedené lhůty dnem právní moci takového rozhodnutí, je třeba posoudit, kdy v daném případě zákonná 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet. V tomto směru je třeba s ohledem na znění ust. § 72 odst. 2 citovaného zákona vycházet z předmětu ústavní stížnosti, jímž je tvrzený

5

I. ÚS 50/97

zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů, způsobený postupem obou stížností označených orgánů při posuzování otázky Programu a rozhodnutí o něm. V tomto směru si ústavní soud z předložených podkladů Ministerstva dopravy a spojů ČR ověřil, že citované usnesení vlády bylo skutečně vydáno dne 11. 12. 1996. Jde tedy o postup Ministerstva dopravy a spojů ČR před vydáním napadeného usnesení (kterým byl završen a dokončen proces týkající se tohoto Programu) a o postup vlády, která toto usnesení vydala. Z tohoto hlediska je třeba - podle názoru Ústavního soudu - považovat právě den vydání uvedeného usnesení vlády za poslední den, kdy nastala skutečnost, která je předmětem podané ústavní stížnosti. Jestliže tedy byla ústavní stížnost podána faxem dne 11. 2. 1997 a téhož dne byla předána i k poštovní přepravě, stalo se tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro její podání, konkrétně až šedesátého třetího dne od vydání napadeného vládního usnesení. Na tom nic nemění ani otázka, kdy stěžovatelé získali informace o usnesení vlády č. 635 z 11. 12. 1996, neboť lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti není lhůtou subjektivní, nýbrž lhůtou objektivní. To zřetelně vyplývá z ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., která neváže počátek této lhůty na vědomost stěžovatele, nýbrž pouze na den, kdy nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Ostatně tento názor zastával Ústavní soud i ve věci sp. zn. IV. ÚS 33/94.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b), ve spojení s § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.

6

I. ÚS 50/97

odmítnuta jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené tímto zákonem.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 1997

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru