Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 50/03Nález ÚS ze dne 13.06.2006Žaloba na určení vlastnictví k obrazům, jež propadly do vlastnictví státu rozhodnutím celního úřadu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - církev
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
účastník řízení
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 120/41 SbNU 499
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.50.03
Datum podání23.01.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 300 odst.1 písm.a

40/1964 Sb., § 126 odst.1

71/1967 Sb., § 14 odst.1

99/1963 Sb., § 133, § 135 odst.2, § 132, § 120 odst.1, § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006

N 120/41 SbNU 499

Žaloba na určení vlastnictví k obrazům, jež propadly do vlastnictví státu rozhodnutím celního úřadu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Jiřího Nykodýma - ze dne 13. června 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 ve věci ústavní stížnosti K. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2002 sp. zn. 10 Co 662/2002 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 5. 2002 sp. zn. 14 C 344/2000, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení vlastnického práva.

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2002 sp. zn. 10 Co 662/2002 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 5. 2002 sp. zn. 14 C 344/2000 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2002 sp. zn. 10 Co 662/2002 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 5. 2002 sp. zn. 14 C 344/2000. Uvedeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město bylo v právní věci stěžovatele jako žalobce proti žalovaným České republice - Ministerstvu kultury, Památkovému ústavu v Plzni a Státnímu zámku S., rozhodnuto tak, že žaloba na určení, že v žalobě specifikované tři barokní obrazy jsou vlastnictvím stěžovatele, se zamítá. Krajský soud v Plzni uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Soud prvního stupně k podstatě věci zejména uvedl, že jelikož se jedná o určení vlastnictví, i když k věcem movitým, má za to, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán. Tato určovací žaloba má podle soudu smysl, neboť její pomocí lze eliminovat vztah ohrožení práva či nejistoty v právních vztazích. Jelikož se žalobce (stěžovatel) rozhodl ponechat obrazy na jejich současném místě (Státní zámek S. a zámek v H. T.), nebylo by vhodné nutit žalobce do žaloby o vydání věci. Určení vlastnictví může vytvářet dostatečný právní rámec a záruku odvrácení budoucích sporů účastníků. Poté soud po provedeném dokazování konstatoval, že evidenci movitých kulturních památek v předmětné věci provedla v roce 1964 E. S. z tehdejšího krajského střediska památkové péče a ochrany přírody přímo v K. v době, kdy sem byly přistěhovány tři sestry tohoto řádu z Prahy. Všechny věci na místě ohledala, popsala i s rozlišením původu věcí. Nebylo pochyb o tom, že vlastníkem těchto věcí je církev ř., resp. K. Tyto údaje byly potvrzeny při revizi v roce 1976 další pracovnicí M. H. s tím, že obraz Smrti sv. Josefa byl v té době umístěn v L. u M. Ještě v roce 1976 byla vlastníkem tří movitých kulturních památek církev ř., resp. K. Z inventáře zpracovaného ke dni 31. 12. 1974 v kostele sv. Alžběty v B. bylo zjištěno, že jako inventář byly zapsány k tomuto datu i předmětné obrazy. Soud prvního stupně dále uvedl, že kriminální úřad policejního prezidia Policie České republiky dne 27. 8. 2001 sdělil, že dne 20. 3. 1996 byla orgány celní služby zadržena při letištní kontrole v Praze 6 - Ruzyni zásilka obsahující větší množství předmětů kulturní hodnoty, určených k vývozu do USA pro potřeby amerického občana E. B., bytem USA, Florida. Mezi zjištěnými předměty byly i tři obrazy, které - jak bylo později zjištěno - přináležely původně do mobiliáře K. V průběhu šetření bylo zjištěno, že předměty skutečně tvořily součást původního mobiliáře K. Jednoznačně však - podle soudu - nebylo prokázáno, že by byly obrazy nezákonným způsobem odňaty původnímu majiteli, "tzv. zvenčí". Dne 10. 1. 1997 bylo vydáno rozhodnutí (č. j. TO.J-449/96) ve věci porušení celních předpisů právnickou osobou A., s. r. o. Celní úřad proto tomuto subjektu uložil pokutu a vyslovil i propadnutí věcí, mj. i předmětných obrazů. Soud prvního stupně dále uvedl, že se v daném případě jednalo ze strany žalobce o ochranu jeho vlastnického práva ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Pro posouzení dané věci byl podle soudu rozhodující stav v době rozhodování ve smyslu ustanovení § 154 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). K tomuto momentu soud také o nároku žalobce rozhodoval. Ze shora uvedených důkazů je podle mínění soudu podstatné to, že uvedeným celním rozhodnutím byly předmětné obrazy, určení jejichž vlastnictví se žalobce domáhal, postiženy trestem propadnutí majetku ve prospěch státu. Předmětné rozhodnutí je rozhodnutí vydaným ve správním řízení. V daném případě v rámci obecné ochrany vlastnického práva není podle soudu možné zvrátit důsledky tohoto správního rozhodnutí. Mimo rámec správního soudnictví není prý soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Tyto podmínky byly splněny, a proto okresní soud žalobu zamítl.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací ve svém rozsudku, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, se ztotožnil s tím, že prvý soud dovodil existenci naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnictví. Skutková zjištění provedená v řízení před soudem prvního stupně pak svědčí podle odvolacího soudu o tom, že sporné obrazy, specifikované v žalobě i ve výroku rozsudku, byly v roce 1964 evidovány jako majetek žalobce, později ještě v roce 1976, a jak z evidenčních karet z těchto let vyplývá, byly obrazy "uloženy v Domově důchodců na adrese A., K. ulice 36". Uložení obrazů, jak sdělil zástupce žalobce v odvolacím jednání, však ve skutečnosti nebylo realizováno v domově důchodců, jak je ve výše uvedených evidenčních listech uváděno, ale v Klášteře M. v B. Z dalších zjištění pak vyplývá, že od posledního záznamu z roku 1976 nebyla evidence majetku žalobce ani prováděna, ani kontrolována. Podle názoru odvolacího soudu nejen prokázání umístění obrazů, ale především to, že obrazy byly ke dni zadržení celním úřadem právě ve vlastnictví žalobce, bylo pouze a jen na žalobci. Žádný důkaz o této skutečnosti však nebyl stěžovatelem - žalobcem navržen, byť jde o sporné řízení, ve kterém leží důkazní břemeno ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. na žalobci. Jeho námitka proti postupu celního úřadu, který žalobce nezahrnul mezi účastníky řízení, je podle soudu nedůvodná, protože v okamžiku celního deliktu měla v držbě obrazy, kromě dalších zadržených věcí, společnost A., s. r. o. Informaci o možném vlastnictví obrazů získal samotný žalobce až následně v roce 1998 prostřednictvím Památkového úřadu v Praze. Tato informace však vedla žalobce pouze k rozsáhlé korespondenci s Ministerstvem kultury, celním úřadem a památkovým úřadem, nikoli však k postupu, na který poukazuje žalobce ve svém odvolání (pozn.: že nebyl účastníkem správního řízení a že mu rozhodnutí o propadnutí věcí nebylo doručeno). Ustanovení § 250b odst. 2 o. s. ř. umožňuje, aby soud ověřil správnost tvrzení žalobce, že mu jako účastníku řízení nebylo rozhodnutí správního orgánu řádně doručeno. Základní konstrukční problém úpravy podle § 250b o. s. ř. je totiž podle soudu v tom, že byla-li tu povinnost doručit rozhodnutí účastníku řízení, je soud nucen se zabývat otázkou, zda ten, kdo o sobě tvrdí, že je účastníkem řízení, byl jím skutečně v souladu s ustanovením § 14 správního řádu a zda se rozhodnutí správního orgánu týkalo jeho práv s povinností. O tom, že by byla uplatněna žaloba ve správním řízení, však žalobce žádný důkaz nenavrhl a ani to netvrdil. Pokud však žalobce v dané věci uplatnil žalobu na určení vlastnictví podle § 80 písm. c) o. s. ř. a soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že neunesl důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení o vlastnictví obrazů k okamžiku, kdy byly zadrženy v celním řízení, pak odvolací soud považuje zamítavé stanovisko za věcně správné. Pouze prokázání vlastnického práva k předmětným obrazům a dále to, že v době jejich zadržení je měla u sebe společnost A., s. r. o., neprávem, mohlo podle soudu vést k úspěšné soudní ochraně vlastnického práva žalobce. Žalobce tedy neprokázal, že je nositelem hmotného práva tak, jak v žalobě tvrdí, a proto pro nedostatek věcné legitimace odvolací soud zamítavý závěr soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v jeho historickém vlastnictví se nacházejí tři barokní obrazy z 18. století (oleje na plátně) a sice obraz Piety, resp. "Snímání z kříže", poř. č. evidenčního listu Ústředního seznamu movitých kulturních památek 260, obraz svaté Anny s Pannou Marií a sv. Jáchymem, resp. "Svatá Anna vyučující Pannu Marii", poř. č. evidenčního listu Ústředního seznamu movitých kulturních památek 304 a obraz "Smrt svatého Josefa, poř. č. evidenčního listu Ústředního seznamu movitých kulturních památek 209. Vzhledem k nemožnosti spravovat majetek ve svém vlastnictví v 50. - 80. letech, v souvislosti s restrikcemi řeholního života na území ČSSR, byly předmětné obrazy umístěny v objektu minoritského kláštera v B.; vlastnictví stěžovatele však nebylo ani ve zmíněné době nikdy zpochybněno. Dne 20. 3. 1996 se dostavil pracovník firmy A., s. r. o., R. K. na Celní úřad Ruzyně - letiště Praha, kde podal celní prohlášení. Při následné kontrole bylo zjištěno, že zásilka vyvážená jmenovaným obsahuje mimo jiné starožitnosti, a celní úřad proto předmětné zboží zadržel. Rozhodnutím Celního úřadu Praha-Holešovice č. j. TO.J-449/96 ze dne 10. 1. 1997, které nabylo právní moci dnem 10. 2. 1997, bylo vedle dalších výroků uloženo firmě A. propadnutí věci, mj. právě předmětných tří shora uvedených obrazů. Státní ústav památkové péče v Praze poté provedl ztotožnění předmětných tří obrazů v rámci své evidence a zjistil vlastnictví stěžovatele k těmto obrazům. Dopisem č. j. 3759/98 ze dne 6. 10. 1998 pak upozornil stěžovatele na skutečnost, že tyto obrazy jsou deponovány na zámku v H. T. Dopisem ze dne 14. 1. 1999 se obrátil stěžovatel se žádostí o vydání obrazů na ministra kultury České republiky jakožto na ústřední orgán státní správy. To dopisem č. j. 1448/99 ze dne 9. 2. 1999 vydání odmítlo. Celní úřad Ruzyně dopisem zn. 1995/503/99 ze dne 16. 3. 1999 pak stěžovatele informoval o existenci pravomocného rozhodnutí, uvedeného výše, a současně mu sdělil, že konkrétně obraz "Výchova Panny Marie" byl předán Státnímu zámku S., obraz "Smrt svatého Josefa" Památkovému ústavu Plzeň a obraz "Snímání z kříže" byl předán rovněž Památkovému ústavu Plzeň. Dopisem ze dne 23. 3. 1999 vyzval stěžovatel Státní zámek S. k vydání předmětného obrazu "Výchova Panny Marie", ten však dopisem ze dne 23. 3. 1999 vydání odmítl s poukazem na skutečnost, že se z jeho pohledu jedná o "státní majetek" a o vydání může rozhodnout pouze soud. Obdobně dopisem ze dne 23. 3. 1999 vyzval stěžovatel správu Státního hradu a zámku H. T. k vydání předmětných obrazů "Smrt svatého Josefa" a "Snímání z kříže". Odpověď z 19. 5. 1999 byla rovněž odmítavá, a to obdobně s poukazem na to, že se jedná o "státní majetek" a že o vydání může rozhodnout jedině soud.

Stěžovatel upozornil, že netrvá na fyzickém vydání obrazů a že souhlasí s jejich umístěním na obou zámcích v S. avH. T., nemůže se však ztotožnit s odejmutím vlastnických práv, které považuje za učiněné contra legem. Proto se obrátil s určovací žalobou na Okresní soud Plzeň-město, kde byla věc vedena pod sp. zn. 14 C 344/2000. Tento soud - poté co podle názoru stěžovatele správně shledal existenci naléhavého právního zájmu na straně žalobce pod zorným úhlem ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. a správně konstatoval historii vlastnického práva stěžovatele - žalobu napadeným rozsudkem zamítl se shora již popsaným odůvodněním. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil.

Stěžovatel považuje právní názor obecných soudů za nesprávný a příkře porušující jeho ústavně zaručená práva. V tomto směru argumentuje zejména následujícím způsobem. Účastníkem správního řízení je ve smyslu ustanovení § 320 odst.1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, v řízení před celními orgány i "ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny". (Pozn.: Jde o citaci z § 14 odst. 1 správního řádu tehdy platného.) Jednalo-li se ve zmíněném řízení před celním orgánem o propadnutí obrazů z vlastnictví K., pak byl tento právní subjekt nepochybně účastníkem tohoto řízení. K. nebyl přibrán do předmětného řízení, nebyla mu poskytnuta v rámci řízení jakákoliv možnost účasti při procesních úkonech, zejména však předmětné rozhodnutí nebylo dosud K. právně relevantním způsobem doručeno; pak tedy rozhodnutí (pozn.: celního úřadu) - mimo jiné i z tohoto důvodu - nemohlo nabýt právní moci, k propadnutí obrazů nedošlo a soud k němu nemůže přihlížet. Stěžovatel dále uvedl, že předmětné quasirozhodnutí Celního úřadu Praha-Holešovice č. j.TO.J-449P96 ze dne 10. 1. 1997 se výslovně odvolává na ustanovení § 300 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1993 Sb. Hypotéza tohoto zákonného ustanovení však zní: "Propadnutí zboží lze vyslovit, jestliže zboží náleží právnické osobě, která se dopustila celního deliktu...". V tomto konkrétním případě se však vlastník předmětných obrazů - právní subjekt K. nepochybně celního deliktu nedopustil, takže nebyla splněna základní zákonná podmínka propadnutí obrazů. Podle stěžovatele rovněž není pravdou, že by soud byl vázán, jak je alibisticky uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, názorem správního orgánu. Dle ustanovení § 135 odst. 2 in fine o. s. ř. bylo-li o otázce, o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu, vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází; v souladu s ustanovením § 133 o. s. ř. má však soud za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, pouze tehdy, pokud v řízení tento opak nevyšel najevo. V tomto konkrétním případě pak provedené dokazování (jak ostatně z odůvodnění rozsudku na str. 3 a str. 4 vyplývá) zcela zřejmý opak prokázalo.

Stěžovatel dále zdůraznil, že každý by měl mít jistotu, že neztratí vlastnické právo k věci v řízení, jehož účastníkem nebyl; tuto jistotu mu mimo jiné zaručuje ústavní právo na soudní ochranu. Na základě shora uvedených skutečností má za to, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo nepochybně prokázáno, že v den 10. 2. 1997 (pozn.: právní moc celního rozhodnutí o propadnutí věci) byly předmětné tři barokní obrazy ve vlastnictví žalobce. Porušení zásady spravedlivého procesu shledává stěžovatel i v tom, že byla-li jeho žaloba v konečné fázi zamítnuta pro neprokázání tvrzeného nároku, pak okresní soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí "o neprovedení důkazů navrženého nejen stěžovatelem, ale i žalovaným - Památkovým ústavem Plzeň". Jednalo se o návrh důkazu svědeckou výpovědí pánů K. a B., tj. osob majících spojitost se shora popsaným celním deliktem, kteří mohli ozřejmit skutečnost, jak se obrazy dostaly do rukou společnosti A., spol. s r. o. Okresní soud tento návrh zamítl s odůvodněním, že by toto dokazování bylo nadbytečné vzhledem k vymezení předmětu řízení a vzhledem k právnímu posouzení (zamítnutí žaloby z důvodu vázanosti správním rozhodnutím) by nemohlo vést k jinému závěru. Poněvadž však soud odvolací nakonec stěžovatelovu žalobu zamítl z důvodu neunesení důkazního břemene, měl se ve svém odůvodnění vypořádat i se skutečností, že návrh žalobce - stěžovatele na provedení tohoto důkazu (výslechem svědků) byl zamítnut. Přitom krajský soud na str. 3 rozsudku, odst. třetí, uvádí, že žalobce neprokázal, že by obrazy v době jejich zadržení měla společnost A., spol. s r. o. u sebe neoprávněně. Jedná se tedy minimálně o paradox, jestliže navržený důkaz soud odmítne provést a přitom rozhodne, že žalobce neunesl důkazní břemeno.

V této souvislosti stěžovatel namítl, že zatímco okresní soud opřel své rozhodnutí o vázanost rozhodnutím správního orgánu, krajský soud uvedl, že (stěžovatel) neunesl důkazní břemeno ohledně vlastnictví obrazů. Tím prý došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení; krajský soud měl za této situace rozsudek prvého soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

V napadených rozsudcích stěžovatel dále shledává porušení svého vlastnického práva, neboť povinností soudů je poskytovat stanoveným způsobem ochranu právům. Toto porušení prý spočívá ve skutečnosti, že obecné soudy připustily nabytí věci (pozn.: propadnutí obrazů) od nevlastníka s alibistickým tvrzením o vázanosti předcházejícím rozhodnutím správního orgánu; tím došlo podle názoru stěžovatele k příkrému porušení zásady nemo plus iuris ad alium potest quam ipse habet.

Konečně, podle mínění stěžovatele, stát vyslovil propadnutí obrazů, které byly stěžovateli, to jest jejich pravému vlastníkovi, odcizeny, a tím k nim založil své quasivlastnictví. Když se v následném soudním řízení stěžovatel snažil domoci určení svého vlastnického práva k obrazům, byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že neprokázal své vlastnictví k okamžiku zadržení obrazů v celním řízení. Soudy však už neodůvodnily, proč by stěžovatel musel své vlastnictví prokazovat právě k tomuto okamžiku. Obrazy jsou věci movité, a ač jsou kulturní památkou, vlastnické vztahy k nim podle současné právní úpravy nepodléhají žádné evidenci. Vzhledem k tomu, že nebyly v dispozici stěžovatele, po 3 roky se mělo za to, že jsou nenávratně ztraceny, a před jejich odcizením byly v držbě konventu M., je dle názoru stěžovatele naprosto nepochopitelné, jaký jiný důkaz než ten stěžovatelem navržený by byl pro obecné soudy dostačující k prokázání jeho vlastnictví.

III.

Účastníci řízení před Ústavním soudem - Krajský soud v Plzni a Okresní soud Plzeň-město ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti pouze odkázali na odůvodnění svých rozsudků. Vedlejší účastníci řízení, tedy Ministerstvo kultury a Národní památkový ústav (který se stal právním nástupcem vedlejších účastníků označených v ústavní stížnosti, a to Památkového ústavu v Plzni a Státního zámku S.) ve svých vyjádřeních rovněž setrvali na právních názorech vyjádřených v napadených rozsudcích. Uvedená vyjádření byla zaslána na vědomí stěžovateli, který ve své replice na tato vyjádření v zásadě provedl znovu stručnou rekapitulaci celého případu a konstatoval, že je přesvědčen o důvodnosti podané ústavní stížnosti.

Účastníci řízení před Ústavním soudem, tedy Krajský soud v Plzni a Okresní soud Plzeň-město i vedlejší účastník - Národní památkový ústav výslovně souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Ministerstvo kultury jako vedlejší účastník řízení s upuštěním od ústního jednání nesouhlasilo, a proto bylo nutno v dané věci veřejné ústní jednání nařídit.

IV.

Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Meritem ústavní stížnosti je zejména otázka, zda obecné soudy ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům stěžovatele. Konkrétně to znamená, zda z ústavněprávního pohledu může obstát závěr, ke kterému soudy dospěly a v důsledku něhož byla žaloba stěžovatele zamítnuta.

Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přepjatě formalistický postup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem, i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb., nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy.

Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod fyzické či právnické osoby. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 9).

Dále je ve vztahu k podstatě zkoumaného případu potřebné zmínit i princip právní jistoty, který jako jeden z atributů demokratického právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky) v sobě zejména zahrnuje princip zachování nabytých práv jakož i ochranu důvěry každého v právo; to předpokládá i efektivní ochranu práv všech právních subjektů a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů.

Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může rovněž být - pod zorným úhlem shora vysloveného - zejména to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů, která vyšla v řízení najevo, eventuelně - nebo tím spíše - pokud byla účastníky řízení namítána, leč obecný soud ji v celém souhrnu posuzovaných skutečností právně nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil její irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mimo jiné i libovůle, zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stručněji lze shora uvedené vyjádřit i následujícím způsobem, naznačeným již výše: povinností Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti bylo v dané věci zejména zkoumat, zda jsou právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly, dostatečně zdůvodněny tak, aby bylo možné dovozovat, že svoji ústavně zakotvenou povinnost poskytovat ochranu právům splnily.

Obecné soudy se podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými významnými okolnostmi věci řádným a spravedlivým způsobem nevypořádaly. Ústavní soud usuzuje, že v daném konkrétním případě - v zásadě úzce pozitivisticky pojatým výkladem příslušných ustanovení právních předpisů převážně procesního charakteru - zasáhly natolik výrazným způsobem do ústavně zaručených práv stěžovatele, že nezbývá než konstatovat i jejich porušení.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je postaven především na názoru, že stěžovatel jako žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal svá tvrzení o vlastnictví obrazů k okamžiku, kdy byly zadrženy v celním řízení, a rovněž neprokázal, že v době jejich zadržení je měla společnost A., s. r. o., u sebe neprávem. Rozsudek okresního soudu byl oproti tomu odůvodněn tím, že soud musí respektovat správní rozhodnutí o propadnutí obrazů ve prospěch státu, jež mimo rámec správního soudnictví přezkoumávat nelze. Je proto třeba přisvědčit stěžovateli, že tím - důsledně vzato - došlo k porušení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení, poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím překvapivým, neboť na změnu jeho argumentace nemohl stěžovatel reagovat. V tomto směru se lze dovolat známé a ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 220/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 129, nebo nález sp. zn. II. ÚS 523/02, uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 12).

Pokud jde o závěr okresního soudu, že stěžovatel měl usilovat o nápravu (zřejmě o zrušení předmětného celního rozhodnutí, které podle názoru obecných soudů založilo vlastnictví státu) v režimu správního soudnictví, nelze než z širšího hlediska připomenout, že ve vztahu ke všem okolnostem zkoumaného případu a ve světle ústavně zaručených zásad, na kterých stojí moderní konstitucionalismus, takový úzce formalistický závěr nemůže obstát. Situace by snad byla poněkud jiná v současné době, kdy mnohokrát vytknuté deficity ústavnosti v oblasti správního soudnictví již byly odstraněny a kdy byl konstituován Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud. Pokud jde o období, kdy došlo k vydání inkriminovaného celního rozhodnutí (rok 1997), resp. kdy bylo následně obecnými soudy rozhodováno o určovací žalobě stěžovatele, však platilo to, co již Ústavní soud autoritativně a opakovaně vyslovil. Označil mj. za problematický v té době existující celý systém správního soudnictví, kdy neexistence orgánu, jenž by rozhodoval o právu samém, ve spojení s omezenou jurisdikcí správních senátů soudů je v nesouladu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud po řadě neúspěšných apelů na exekutivu i legislativu nakonec zrušil celou nevyhovující část pátou o. s. ř. s odložením vykonatelnosti do 31. 12. 2002; mj. uvedl, že mnohokrát vytknuté deficity ústavnosti nelze řešit dílčími derogacemi (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 96, vyhlášen pod č. 276/2001 Sb.). Za této - v zásadě nepříliš jasné a předvídatelné - situace v oblasti správního soudnictví bylo podle názoru Ústavního soudu nepřiměřeně tvrdé žádat od stěžovatele, aby volil tuto cestu ochrany svých práv (tedy cestou správní žaloby); to platí zejména s přihlédnutím k tomu - co stěžovatel ostatně opakovaně uváděl, totiž, že účastníkem inkriminovaného správního řízení ani nebyl, rozhodnutí o propadnutí věci mu nebylo doručeno, leč soud to ve vztahu k posouzení vlastnického práva stěžovatele nevzal v úvahu. Ústavní soud rovněž souhlasí s názorem stěžovatele, že každý musí mít v demokratickém právním státě jistotu, že neztratí své vlastnické právo v řízení, jehož účastníkem ani nebyl; také v tomto smyslu se nabízející námitkou nabytí věci od nevlastníka a možným porušením zásady nemo ad alium plus iuris transfere potest quam ipse habet obecné soudy řádně nezabývaly. Stěžovatel v daném případě volil k ochraně svých práv formu určovací žaloby, což ostatně oba soudy připustily; Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy měly na základě ve věci provedených důkazů a zjištění dostatek prostoru k vydání spravedlivého a ústavně souladného rozhodnutí (srov. však též další část tohoto rozhodnutí, pokud jde o možné opomenuté důkazy).

K závěrům krajského soudu, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno (údajné neprokázání vlastnictví obrazů k okamžiku, kdy byly zadrženy v celním řízení, a neprokázání, že v době jejich zadržení je měla u sebe společnost A., s. r. o., neprávem), Ústavní soud uvádí, že pro ústavně konformní řešení daného případu je nutno vzít v úvahu i charakter minulého protidemokratického režimu, který přímo a úmyslně zapříčinil, že možnost faktického nakládání s církevním majetkem, nota bene movitým, byla naprosto iluzorní. Požadovat za takové situace, která byla a musela být soudům dostatečně známá, aby stěžovatel (jenž ani nebyl včas informován, kde se jeho majetek nachází a že je o něm státním orgánem v celním řízení rozhodováno) prokázal, že mu předmětné obrazy patřily "v okamžiku, kdy byly zadrženy v celním řízení" a navíc "že v době jejich zadržení je měla u sebe společnost A., s. r. o., neprávem", je podle názoru Ústavního soudu absurdní a dotýká se i obecně uznávaní právní maximy, že nikdo nesmí být nucen k něčemu v podstatě nemožnému (nemo tenetur ad impossibile) a že nikdo není povinen konat více než může (nemo ultra posse obligatur). V demokratickém právním a ústavním státě není možné, aby právní předpisy byly aplikovány způsobem, který v zásadě účelově formalisticky vykládá v úvahu přicházejí ustanovení (jakož i okolnosti konkrétní věci) pouze k tíži toho, kdo od takového státu oprávněně očekává řádnou ochranu svých práv. Jestliže stěžovatelovo vlastnické právo k předmětným obrazům nebylo zpochybněno ani v minulém režimu (jak ostatně vyplývá i ze zjištění podávajících se z odůvodnění napadených rozsudků), nelze tím spíše připustit, aby nynější stát spojený s předešlým určitou právní kontinuitou, leč výrazně diskontinuitní ve vztahu k hodnotovému systému minulého nedemokratického komunistického režimu, nabyl za shora popsaných okolností k těmto movitým věcem vlastnictví. Za takové situace nelze založit vlastnictví nikoho a tím spíše samotného státu, jehož pozici i v oblasti čistě soukromoprávních vztahů není možné - z hlediska specifik zkoumaného případu - naprosto srovnávat s pozicí a oprávněnými zájmy stěžovatele, jemuž svědčí ústavně zaručená práva v plné míře. Ve světle toho se proto Ústavnímu soudu jeví odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jako nedostatečná a z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele jako nepřijatelná.

V této souvislosti je třeba uvést, že Ústavnísoud již mnohokrát zdůraznil, že tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, jimiž se soud řádně nezabýval, zakládají nepřezkoumatelnost, a tedy i protiústavnost vydaného rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které důkazy vyhodnotí a které nikoli, resp. o které opře své skutkové závěry a které opomene. To platí i ve zkoumaném případě; stěžovatelem navržené důkazy svědeckou výpovědí pánů K. a B., tj. osob, údajně majících spojitost se shora popsaným celním deliktem, kteří patrně mohli ozřejmit skutečnost, jak se obrazy dostaly do rukou společnosti A., spol. s r. o., nelze považovat z hlediska podstaty věci, nebo spíše z hlediska jeho řešení obecnými soudy, za zcela irelevantní. To zajisté neznamená, že by byl soud povinen veškerým důkazním návrhům vyhovět (ani není nutno reagovat podrobným a vyčerpávajícím způsobem na všechny návrhy účastníků řízení); pokud jim však soud nevyhoví, musí dostatečným způsobem vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal za základ svých skutkových zjištění. To se podle názoru Ústavního soudu nestalo. Okresní soud sice odůvodnil neprovedení důkazu výslechem uvedených svědků tím, že měli být vyslechnuti k okolnostem získání předmětných vyvážených obrazů, což považoval vzhledem k vymezení předmětu řízení (určení vlastnictví v současné době) za nadbytečné; argumentace krajského soudu, že stěžovatel neprokázal ani své vlastnické právo, ani to, že společnost A., s. r. o., měla obrazy v době jejich zadržení u sebe neprávem, však nasvědčuje tomu, že by výslech svědků K. a B. (zaměstnanců této společnosti, kteří obrazy vyváželi) nadbytečný zřejmě nebyl. K tomu však nedošlo.

Pokud se obecnésoudy veškerými uvedenými okolnostmi věci ve světle shora vyslovených úvah řádně nezabývaly, nelze jejich hodnocení skutkových zjištění považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako nelze považovat za správné a spravedlivé právní závěry, k nimž ve věci dospěly. Tím porušily zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny a svým postupem zasáhly i do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a do jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavnísoud závěrem znovu připomíná a shrnuje, že se v dané věci nejedná o problematiku restituční (resp. o nápravu křivd způsobených postupem minulého nedemokratického režimu), jestliže k vydání předmětného celního rozhodnutí o propadnutí věcí (obrazů), které podle názoru obecných soudů založilo vlastnictví státu, nedošlo - jak je z výše uvedeného zřejmé - ani v tzv. rozhodném období, vymezeném restitučními předpisy, ani před 25. 2. 1948, ale až v roce 1997. Proto také na zkoumaný případ nedopadá stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, str. 493, uveřejněno pod č. 477/2005 Sb.; srov. bod II. výroku tohoto stanoviska).

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl (§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru