Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 5/95Nález ÚS ze dne 26.10.1995Rozhodování soudu bez jednání ve správním soudnictví podle § 250f občanského soudního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
příděl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 69/4 SbNU 171
EcliECLI:CZ:US:1995:1.US.5.95
Datum podání05.01.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.r

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 5/95 ze dne 26. 10. 1995

N 69/4 SbNU 171

Rozhodování soudu bez jednání ve správním soudnictví podle § 250f občanského soudního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci

stěžovatele J. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského

soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 1994, č. j. 22 Ca 411/94-15,

takto:

Ústavní stížnosti se zcela vyhovuje.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 1994, č.

j. 22 Ca 411/94-15, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá přezkoumání v záhlaví citovaného

rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu

v Bruntále - pozemkového úřadu ze dne 3. 12. 1993, č. 1449/6,

podle něhož stěžovatel (navrhovatel) není vlastníkem pozemků p.č.

470/10 a p.č. 915/9 kat. úz. H.. Podle názoru Krajského soudu

v Ostravě nedošlo k přechodu vlastnictví k těmto pozemkům na stát

žádným ze způsobů taxativně uvedených v ustanovení § 6 zákona č.

229/1991 Sb. (v úplném znění), o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, nýbrž na základě prohlášení

J. Š. a jeho manželky (rodičů stěžovatele) o vzdání se přídělu

podle § 132 odst. 1 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.

Stěžovatel uvedl, že napadeným rozsudkem byly porušeny jeho

základní práva a svobody, které jsou zakotveny zejména v článcích

36 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení

těchto ustanovení spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud

rozhodl ve smyslu § 250f o.s.ř., čímž nebyla stěžovateli umožněna

přítomnost na jednání, ačkoliv se nejednalo o jednoduchý případ ve

smyslu uvedeného ustanovení.

Z hlediska obsahového brojí stěžovatel proti argumentaci

krajského soudu, který své rozhodnutí opírá o vzdání se přídělu

prohlášením právních předchůdců J. Š., jež prý soud chybně označil

za jednostranný právní úkon ve smyslu § 132 odst. 1 zák. č.

141/1950 Sb. (občanského zákoníku). V tomto směru se stěžovatel

odvolává na judikaturu obecných soudů (R 41/1994 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek) a dovozuje, že vzdání se přídělu není

jednostranným právním úkonem, neboť nikdo, ani stát, nemůže nabýt

vlastnického práva proti své vůli. K přijetí nabídky vrácení

přidělených nemovitostí ze strany státu však nedošlo. Mimo to

matka stěžovatele, která dosud žije, pravost svého podpisu na

listině o vzdání se zemědělského přídělu popírala. Šlo tedy

o případ právně i skutkově složitý, takže soud měl nařídit jednání

a předvolat k němu stěžovatele (navrhovatele) i jeho právního

zástupce.

V souzené věci tedy nebyla právním předchůdcům stěžovatele

zaručena ochrana vlastnického práva, neboť vlastnictví byli

zbaveni v rozporu se zákonem, jednostranným úkonem, který zákon

nepřipouštěl. Tímto došlo k porušení článku 11 odst. 1 a odst. 4

Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti ze dne 10. 3. 1995

dále uvedl, že postupem soudu byly porušeny i články 1, 3 a 4

odst. 3 Listiny, neboť došlo k porušení zásady rovnosti

spočívající v tom, že byť stěžovatel splnil podmínky restituce,

byl v jeho případě aplikován odchylný režim od ostatních

restituentů a "restituce" mu vydána nebyla.

Stěžovatel v dodatku k ústavní stížnosti ze dne 16. 3. 1995

konečně prohlásil, že dne 18. 2. 1993 uzavřel (spolu s matkou a se

sestrou) s vydávajícím dohodu, podle níž měly být vydány celkem

tři parcely o výměře 127 458 m2, avšak rozhodnutím Okresního úřadu

v Bruntále - pozemkového úřadu ze dne 3. 12. 1993, č. 1449/6, bylo

určeno, že oprávněná osoba není vlastníkem pouze dvou z těchto tří

parcel, takže bylo rozhodnuto jen o výměře půdy 85 270 m2. Již

z toho důvodu prý soud měl citované rozhodnutí zrušit. Dne 24. 3.

1995 však vzal stěžovatel tyto námitky zpět včetně návrhu, aby

Ústavní soud vyslovil porušení článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2

Listiny,což původně opíral o to, že krajský soud nerozhodl o celém

předmětu řízení.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny

formální podmínky podání ústavní stížnosti. Zjistil, že stížnost

byla podána v zákonné 60denní lhůtě a shledal, že není dán žádný

z důvodů pro odmítnutí návrhu (stížnosti) podle § 43 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (§ 72 odst. 3 citovaného

zákona). Proto přistoupil k vlastnímu projednání věci samé.

Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření popřel

tvrzení stěžovatele, že napadeným rozsudkem byla porušena

stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody. Tím, že soud

zvolil postup stanovený v § 250f o.s.ř., nebyla stěžovateli odňata

možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Krajský soud v přezkumném řízení postupoval v souladu

s ustanovením § 250l a násl. o.s.ř. s přiměřeným použitím hlavy

druhé části páté s výjimkou § 250a o.s.ř. Jak z ust. § 250q odst.

1, tak i z § 250l odst. 2 o.s.ř. vyplývá možnost, aby soud rozhodl

ve věci bez nařízení ústního jednání. Zda jsou splněny podmínky

pro postup podle ust. § 250f o.s.ř., posoudí soud se zřetelem na

požadavky kasačního rozhodování o přezkumném řízení, kde se

dokazování neprovádí. Pojem jednoduchý případ je dosavadní praxí

vykládán tak, že se ústní jednání nenařizuje tehdy, když

k rozhodnutí ve věci není zapotřebí dalších stanovisek účastníků

a lze rozhodnout na základě správních spisů. Přitom z ústavní

stížnosti stěžovatele není zřejmé, jaká hlediska jsou podle jeho

názoru rozhodující pro posouzení, zda se jedná o jednoduchý případ

či nikoli.

Pokud stěžovatel poukazuje na to, že postupem krajského soudu

došlo k porušení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 a odst. 4

Listiny tím, že jeho právním předchůdcům nebyla zaručena ochrana

vlastnického práva, namítl krajský soud, že ústavní stížnost je

oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že

pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo

porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Stěžovatel

se proto nemůže domáhat ochrany práv pro své právní předchůdce.

Z uvedených důvodů krajský soud navrhl, aby byla ústavní

stížnost zamítnuta.

Pozemkový fond České republiky se ve smyslu ust. § 28 odst.

2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdal postavení vedlejšího účastníka

řízení.

Okresní úřad Bruntál - pozemkový úřad ve svém vyjádření

uvedl, že svým rozhodnutím ze dne 3. 12. 1993, č. 1449/6, rozhodl

o části uplatněného restitučního nároku J. Š. a toto rozhodnutí

bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, č. j. 22 Ca

411/94-15, s jehož závěry se úřad ztotožňuje.

Státní statek O. uvedl, že jako osoba povinná vyhotovil

dohodu o vydání nemovitostí, již však stěžovatel neakceptoval.

K vydání předmětných nemovitostí tedy nedošlo, a proto Státní

statek požádal o rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby

k nemovitostem Okresní úřad v Bruntále - pozemkový úřad.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval námitkou, že krajský soud

rozhodoval ve věci podle § 250f o.s.ř., podle něhož v jednoduchých

případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze

správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení

právní otázky, může soud bez jednání rozhodnout o žalobě

rozsudkem. Tímto postupem prý nebyla stěžovateli umožněna účast na

jednání, ačkoliv nešlo o jednoduchý případ ve smyslu citovaného

ustanovení.

Ústavní soud při posuzování této otázky vyšel ze zásady, že

není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů,

ovšem potud, pokud soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy V.

Listiny základních práv a svobod (srov. článek 83 Ústavy). To

odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu (srov. nález III. ÚS

23/93 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Úlohou Ústavního

soudu tedy není rozhodovat ve věci samé a posuzovat, zda a komu má

být vrácen majetek, který byl v minulosti odňat. Ústavní soud je

toliko povinen uvážit, zda konkrétní postup obecného soudu podle

§ 250f o.s.ř. byl - se zřetelem k principům spravedlivého procesu

- v souladu s tímto ustanovením, které má povahu výjimky z obecné

zákonné zásady, podle níž předseda senátu k projednání věci samé

nařídí jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž

přítomnosti je třeba (srov. §§ 246c, 115 odst. 1 o.s.ř.). Proto je

nutno ustanovení § 250f o.s.ř. vykládat restriktivně, v úzké

souvislosti zejména s článkem 38 odst. 2 Listiny, podle něhož

každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez

zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke

všem prováděným důkazům. Nelze opomíjet ani článek 36 odst. 1

Listiny, který praví, že každý se může domáhat stanoveným postupem

svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených

případech u jiného orgánu.

Ze spisů Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 411/94,

a Okresního úřadu v Bruntále - pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ

2235/93-Ri, však není patrno, že by byl stěžovatel jako účastník

řízení ve správním řízení vyslechnut a k jeho výslechu nedošlo ani

v řízení soudním, neboť jednání nebylo nařízeno s odvoláním na

ustanovení § 250f o.s.ř. Stěžovatel byl toliko seznámen

s výpověďmi svědků M. a Š. ve správním řízení a měl možnost se

k těmto výpovědím v jejich přítomnosti vyjádřit. Tito svědci byli

mimo jiné dotazováni na to, proč právní předchůdci stěžovatele

(manželé Š.) podepsali tzv. Prohlášení o vzdání se přídělu

(nemovitosti) ze dne 7. 2. 1961. V tomto směru uvedl svědek M., že

"neví", neboť "při tom nebyl" a svědkyně Š. si na podpis tohoto

prohlášení nepamatovala a sdělila, že jí muselo být "podstrčeno".

Stěžovatel pak v opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového

úřadu navrhl krajskému soudu, aby byli svědci Š. a M. slyšeni

znovu a aby byl dále proveden výslech svědků S.H. a F.S. o tom, že

"uvedený úkon" (zřejmě prohlášení o vzdání se přídělu) byl uzavřen

v tísni a že byl důsledkem postupu porušujícího obecně uznávaná

lidská práva a svobody. Potřebu vyslechnout další svědky si

uvědomil i Okresní úřad v Bruntále - pozemkový úřad, který - jak

se praví v jeho rozhodnutí ze dne 3. 12. 1993, č. 1449/6 - "pro

nedostatek důkazních materiálů požádal o navržení dalších svědků

Obecní úřad R., který však sdělil ...., že se nepodařilo svědky

zajistit".

Okresní úřad dále vyzval stěžovatele, aby předložil doklady,

které by prokázaly "restituční titul" podle § 6 odst. 1 písm. r)

zákona č. 229/1991 Sb. (tj. přechod nemovitosti na stát v důsledku

politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná

lidská práva a svobody). Na to stěžovatel reagoval dopisem ze dne

8. 11. 1993 (založeným v citovaném správním spisu), v němž zejména

poukazuje na to, že žádost členů JZD H. ze dne 13. 12. 1960 (v níž

se členové rozhodli darovat majetek státu) byla učiněna pod

nátlakem a že usnesení členské schůze téhož JZD ze dne 7. 2. 1961

(v němž členové JZD žádají ONV, aby s nimi jako s přídělci

zemědělských usedlostí bylo po podepsání prohlášení o vzdání se

přídělu provedeno vyúčtování za dobu jejich hospodaření) bylo

vypracováno nadřízenými orgány a používáno jako vzor pro přechod

JZD na státní statek.

Po zvážení této situace se Ústavní soud přiklonil k názoru,

že podmínky pro použití ustanovení § 250f o.s.ř. z hlediska

dodržení základních práv a svobod stěžovatele nebyly dány. V prvé

řadě je třeba - v rámci zásad spravedlivého soudního řízení

- trvat na tom, aby bylo účastníkům umožněno domáhat se stanoveným

postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve

stanovených případech u jiného orgánu. Tímto "stanoveným postupem"

je nutno v principu rozumět - mimo jiné - osobní přístup účastníka

k soudu, jeho výslech a projednání věci v jeho přítomnosti tak,

aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. To plyne zejména

ze souvislosti citovaného článku 36 odst. 1 s článkem 38 odst. 2

Listiny. Tato stěžovatelova základní práva však nebyla v plném

rozsahu dodržena, neboť nebyl vyslechnut ani správním orgánem ani

soudem. Použití § 250f o.s.ř. může sice být označeno za "stanovený

postup" ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, avšak - jako

ustanovení výjimečné - je lze z hlediska ústavních záruk

spravedlivého procesu aplikovat jen tehdy, jestliže byl stěžovatel

připuštěn alespoň k orgánu správnímu, kde byl jako účastník řízení

řádně vyslechnut, takže mohl vyjádřit své stanovisko

k projednávané věci a obhajovat je. (Podle přesvědčení Ústavního

soudu tedy nestačí, jestliže byl stěžovatel toliko seznámen

s výpověďmi svědků ve správním řízení a měl možnost vyjádřit se

k nim). Stěží by tedy bylo možno akceptovat názor krajského soudu,

pokud zcela obecně a jednoznačně interpretuje ustanovení § 250f

o.s.ř. tak, že se ústní jednání nenařizuje, jestliže k rozhodnutí

ve věci "není zapotřebí" dalších stanovisek účastníků, takže jde

o jednoduchý případ.

Ústavní soud zastává stanovisko, že podmínky ustanovení §

250f o.s.ř. nejsou splněny i z dalších důvodů. Svědci, slyšení

před správním orgánem (Š. a M.), si na skutkové okolnosti podpisu

"prohlášení o vzdání se přídělu" řádně nepamatovali, takže nebylo

dostatečně objasněno, zda k vzdání se přídělu právními předchůdci

stěžovatele nedošlo za podmínek ustanovení citovaného § 6 odst.

1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění. O tom se

zmiňuje i krajský soud, který uvádí, že navrhovatel neprokázal, že

by ke vzdání se přídělu došlo v důsledku politické persekuce nebo

postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Tuto

možnost však stěžovatel (navrhovatel) v soudním řízení vůbec

nedostal, neboť - jak plyne z jeho opravného prostředku proti

rozhodnutí správního orgánu - navrhl sice výslech dalších svědků

Herblicha a Strnada, avšak tímto důkazním návrhem se obecný soud

nezabýval a jednání ve věci nenařídil. Za této situace lze tedy

stěží dovozovat, že je nepochybné, že správní orgán vycházel ze

správně zjištěného skutkového stavu a že jde jen o posouzení

právní otázky (§ 250f o.s.ř.), neboť ve správním řízení zůstalo

zjištění skutkového stavu neúplné. Se zřetelem ke všem okolnostem

věci nepovažuje Ústavní soud za relevantní, že stěžovatel nenavrhl

výslech uvedených svědků již před ukončením správního řízení,

nýbrž až v opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu.

Opačné stanovisko by bylo podle názoru Ústavního soudu

v konkrétním případě příliš formalistické a odporovalo by myšlence

ochrany základních práv a svobod stěžovatele, jichž se dovolává.

Podle názoru Ústavního soudu pochybnost o správnosti zjištění

skutkového stavu správním orgánem ve smyslu ustanovení § 250f

o.s.ř. vzbuzuje i dopis stěžovatele ze dne 8. 11. 1993, pokud

tvrdí, že usnesení členské schůze JZD ze dne 7. 2. 1961 (v němž

členové žádají o provedení vyúčtování po podepsání prohlášení

o vzdání se přídělu) bylo vypracováno nadřízenými orgány. Je sice

možné, že šlo o pouhou pomoc státního orgánu družstevníkům, avšak

nelze ani vyloučit, že se jednalo o nátlak ze strany státu či

politických činitelů, který by mohl mít povahu politické persekuce

nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody

(§ 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění).

Tato otázka by měla být vhodnými důkazy objasněna.

Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že rozsudkem

Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 1994, č. j. 22 Ca

411/94-15, byly porušeny základní práva a svobody stěžovatele

v článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod.

Za této situace se již Ústavní soud nezabýval tvrzeným

porušením článku 11 odst. 1, 4 a článků 1, 3, 4 odst. 3 Listiny,

neboť to považoval za nadbytečné.

Otázkou rozšíření námitek stěžovatele ze dne 16. 3. 1995

a jejich zpětvzetí z 24. 3. 1995 se Ústavní soud rovněž nezabýval,

neboť nešlo o změnu návrhu (ústavní stížnosti), pokud jde o jeho

petit, nýbrž toliko o změnu (a později o "zpětvzetí") argumentace

návrhu (stížnosti) ohledně tvrzených porušení článků 36 odst.

1 a 38 odst. 2 Listiny.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověl

a napadený rozsudek zrušil (§ 82 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavnímsoudu).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. října 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru