Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 499/01Nález ÚS ze dne 27.05.2003Rozhodování soudu ve správním soudnictví bez jednání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci z... více
Věcný rejstříkDoručování
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 68/30 SbNU 159
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.499.01
Datum vyhlášení17.06.2003
Datum podání15.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 499/01 ze dne 27. 5. 2003

N 68/30 SbNU 159

Rozhodování soudu ve správním soudnictví bez jednání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 27. května 2003 sp. zn. I. ÚS 499/01 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti rozsudku Městského soudu v Brně z 29. 12. 2000 sp. zn. 29 C 271/98, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí Krajského dopravního inspektorátu v Brně z 15. 10. 1998 č. j. PJM-383-3/DS-odv-98, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Dopravního inspektorátu Městského ředitelství Policie České republiky Brno z 10. 9. 1998 č. j. MRBM-440/DI-Př-98, kterým byla stěžovateli uložena pokuta a zákaz řízení všech motorových vozidel, jelikož se dopustil přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomániemi.

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 12. 2000 sp. zn. 29 C 271/98 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 12. 2000 sp. zn. 29 C 271/98. Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského dopravního inspektorátu v Brně ze dne 15. 10. 1998 č. j. PJM-383-3/DS-odv-98, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí o přestupku vydanému Dopravním inspektorátem Městského ředitelství Policie České republiky Brno ze dne 10. 9. 1998 č. j. MRBM-440/DI-Př-98. Uvedeným rozhodnutím byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 15 000 Kč, a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, jelikož se dopustil přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomániemi podle § 30 odst. 1 písm. g) a ch) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

Zásadní námitkou stěžovatele v dané věci je, že o jeho žalobě proti uvedenému správnímu rozhodnutí, rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem v řízení, ve kterém nenařídil jednání - tedy bez stěžovatelovy přítomnosti. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v žalobě poukazoval na nesprávná a nedostatečná skutková zjištění a řadu procesních pochybení správních orgánů, která měla vliv na zákonnost i věcnou správnost rozhodnutí. Za této situace stěžovatel předpokládal, že soud jeho žalobu řádně v jeho přítomnosti projedná; ten mu však osobní účast na jednání znemožnil, neboť jej vůbec nepředvolal a rozhodl bez něj. Stěžovatel zdůraznil, že soud ve věci zcela ignoroval nález Ústavního soudu, kterým bylo s účinností od 1. 5. 1997 zrušeno jako neústavní ustanovení § 250f občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") - nález sp. zn. Pl. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 85; vyhlášen pod č. 269/1996 Sb.).

Městský soud v Brně k žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti pouze stručně uvedl, že jeho vyjádření je obsaženo v rozsudku samém. Policie České republiky, Správa Jihomoravského kraje, uvedla, že jelikož kompetence v dané oblasti přešly na Ministerstvo dopravy a spojů, necítí se dále příslušná se k věci vyjadřovat. Městské ředitelství Brno Policie České republiky rovněž konstatovalo přesun kompetencí v řízení o přestupcích - v této věci na Magistrát města Brna. Ministerstvo dopravy a spojů ani Magistrát města Brna se k ústavní stížnosti nijak nevyjádřili. Zde je namístě poznamenat, že podstatou ústavní stížnosti je především pochybení obecného soudu a vyjádření správních orgánů by tedy mohlo mít pouze zcela vedlejší význam.

II.

Po přezkoumání shromážděných podkladů pro rozhodnutí, zejména napadeného rozsudku Městskéhosoudu v Brně a příslušného spisového materiálu tohoto soudu (spis sp. zn. 29 C 271/98), Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je důvodná.

Z uvedených materiálů vyplývá, že stěžovatelova správní žaloba obsahovala výčet tvrzených pochybení správního orgánu a rozsáhlou argumentaci, vyjadřující nesouhlas s jejich závěry. S těmito námitkami sesoud vypořádal pouze povrchně. Hlavním důvodem, pro který Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl, však je skutečnost, že Městský soud v Brně - jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel z toho, že může rozhodnout bez nařízení jednání, jelikož ve věci jde jen o otázku právního posouzení. Aplikoval tak ustanovení § 250f o. s. ř. ve znění, které Ústavní soud nálezem ze dne 24. 9. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 18/96, vyhlášeným pod č. 269/1996 Sb., ke dni 1. 5. 1997 zrušil.

Ústavnísoud v citovaném nálezu mj. konstatoval, že neústavnost zrušeného ustanovení vyplývá zejména ze samotné podstaty existující úpravy správního soudnictví v České republice realizujícího se v jednoinstančním řízení bez možnosti řádných či mimořádných opravných prostředků, kdy správní senáty obecných soudů všech stupňů jsou prvním, ale také jediným soudním tribunálem, u kterého je realizováno právo na soudní ochranu. Pokud tehdejší platná právní úprava umožňovala při této organizaci správního soudnictví jednání nenařídit, přičemž záleželo jen na úvaze soudu, a názor účastníků na potřebnost či nutnost jejich slyšení byl právně bezvýznamný, pak takový stav nerespektoval ustanovení čl. 38 odst. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. To, že Městský soud v Brně zrušení § 250f o. s. ř. pro daný případ zjevně nezaznamenal, je natolik zásadním pochybením, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnosti vyhovět a napadené rozhodnutí zrušit, aniž se dále zabýval dalšími tvrzeními stěžovatele. Věc je o to závažnější, že stejné pochybení vůči témuž soudu byl nucen konstatovat již v nálezu ze dne 2. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 255/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 1). Zdůraznil zde, že s účinností od 1. 5. 1997 již není relevantní, zda ve věci projednávané v režimu správního soudnictví jde či nejde jen o posouzení právní otázky. Rozhodnout bez jednání lze jen za podmínek § 250f, ve znění upraveném zákonem č. 202/1997 Sb. Aplikací neexistujícího ustanovení právní normy tak byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces, na rovnost účastníků řízení a na projednání věci v jeho přítomnosti, zakotvená v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, není od věci připomenout, že Ústavnísoud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 96; vyhlášen pod č. 276/2001 Sb.) celou část pátou občanského soudního řádu ke dni 31. 12. 2002 zrušil. Podrobně se zde vyjádřil k celému problematickému systému správního soudnictví v České republice, kde zejména neexistence nezávislého orgánu, který by rozhodoval "o právu samém", ve spojení s omezenou jurisdikcí soudů je v rozporu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, požadujícího nutnost zajištění plnohodnotného fair procesu. Ústavní soud proto stěžovateli zcela vyhověl a napadené rozhodnutí obecného soudu pro rozpor s citovanými ústavně zaručenými základními právy zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru