Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 496/02Usnesení ÚS ze dne 24.04.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkPracovní poměr
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.496.02
Datum podání09.08.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 195


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 496/02 ze dne 24. 4. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem JUDr. Františkem Duchoněm věci stěžovatelky V. F., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2002, čj. 19 Co 349/2001 - 86,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 6. 8. 2002 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2002, čj. 19 Co 349/2001 - 86, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 4. 2001, čj. 5 C 50/2000 - 65. Tímto rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba na určení, že nemoc stěžovatelky, která je v příčinné souvislosti s výkonem její práce, je nemocí z povolání, žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 304 065,20 Kč a dále povinnost platit stěžovatelce částku 5 545,-- Kč měsíčně, počínaje červnem roku 2000, vždy do 5. dne v měsíci předem. Žaloba byla zamítnuta ohledně částky 85 666,80 Kč.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že usnesením krajského soudu byla porušena její ústavně zaručená práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť odvolací soud věc včas neprojednal se zřetelem k naléhavosti věci a k tomu, že stěžovatelka pobírá pouze částečný invalidní důchod. Náhrada škody za ztrátu na výdělku je pro ni, z existenčního hlediska, podmínkou žití. Odvolání bylo podáno ke krajskému soudu 27. 6. 2001. Až na základě stížnosti na průtahy řízení předsedovi Krajského soudu v Hradci Králové, která byla shledána oprávněnou, bylo nařízeno jednání na den 14. 5. 2002. Dále, podle názoru stěžovatelky, bylo porušeno i její právo na spravedlivý proces v souvislosti s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť došlo k procesnímu pochybení odvolacího soudu v tom, že se vůbec nezabýval přípustností odvolání z hlediska jeho včasnosti. Dále došlo k porušení principu procesní rovnosti účastníků tím, že odvolací soud, aniž by odmítl důkazy provedené soudem I. stupně nebo provedl ve věci jiné důkazy, se ztotožnil s názorem žalovaného. Nevycházel tedy z ustanovení § 101 odst. 1 OSŘ, podle něhož důkazní břemeno není na straně stěžovatelky, ale na straně žalovaného.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení podle § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že svým postupem nezasáhl do základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

K., s. p., sloučené podniky, jako vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud správně posoudil jeho podání jako včasné odvolání proti rozhodnutí okresního soudu, které bylo odůvodněno následujícím samostatným podáním po konzultaci s právním zástupcem. Rozhodnutí krajského soudu je, podle názoru vedlejšího účastníka, věcně správné a reflektuje důvody odvolání. Dále poukázal na skutečnost, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí nemohl od června 2002 ve věci rozhodovat, neboť stěžovatelka podala ve věci dovolání a tuto ústavní stížnost. Tím sama znemožnila, aby okresní soud ve věci samé jednal a rozhodl.

Kooperativa pojišťovna, a. s., jako vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, i usnesením Nejvyššího soudu ČR, byla věc správně posouzena a plně se s těmito usneseními ztotožňuje.

Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 5 C 50/2000, bylo zjištěno, že okresní soud zamítl žalobu na určení, že nemoc stěžovatelky, která je v příčinné souvislosti s výkonem její práce, je nemocí z povolání, žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 304 065,20 Kč a dále povinnost platit stěžovatelce částku 5 545,-- Kč měsíčně, počínaje červnem roku 2000, vždy do 5. dne v měsíci předem. Žalobu zamítl ohledně částky 85 666,80 Kč. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, které odůvodnil za 19 dnů.

Z výše označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že rozsudek okresního soudu byl v napadených výrocích II., III., V. a VI. zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění krajský soud zdůraznil, že nemá nahrazovat soud I. stupně a tak zbavovat účastníka možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů. Poté, co shledal, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a stěžovatelka nebyla řádně poučena podle § 118a odst. 2 OSŘ, napadené rozhodnutí zrušil. Uložil soudu I. stupně, jak má v řízení dále postupovat, které skutečnosti je ještě nutno prokázat provedením potřebných důkazů, a poté opětovně rozhodnout s tím, že důkazní břemeno ohledně rozhodných skutečností spočívá na stěžovatelce.

Z téhož spisu bylo dále zjištěno, že spis s odvoláním byl odvolacímu soudu doručen dne 2. 8. 2001, jednání před odvolacím soudem bylo nařízeno na den 7. 5. 2002 a usnesení o zrušení rozhodnutí soudu I. stupně bylo vydáno dne 14. 5. 2002.

Z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2003, čj. 21 Cdo 1869/2002 - 108, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto s odůvodněním, že zákon proti takovému rozhodnutí dovolání nepřipouští, neboť se jedná o usnesení, jímž bylo rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nebyla tedy splněna žádná z podmínek přípustnosti dovolání podle příslušných ustanovení OSŘ.

Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. V předmětné věci podala stěžovatelka ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Ve věci tedy dosud nebylo meritorně rozhodnuto, protože soud I. stupně bude v předmětné věci opětovně jednat, bude provádět nové důkazy a na základě těchto nových skutečností rozhodne. Proti tomuto novému rozhodnutí soudu I. stupně bude opět přípustné odvolání. Zákon tedy dává stěžovatelce právo znovu se proti rozhodnutí soudu I. stupně odvolat. Teprve poté, až bude věc pravomocně skončena, až budou vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, bude mít stěžovatelka možnost podat proti takovému rozhodnutí ústavní stížnost.

Pokud jde o námitku stěžovatelky, že v řízení před odvolacím soudem došlo k průtahům, v současné době již odvolací soud tento nedostatek odstranil, a Ústavní soud se tedy nemá důvod touto věcí zabývat. K tomu lze dodat, jak uvádí ve svém vyjádření i vedlejší účastník K., s. p., že stěžovatelka sama způsobila průtahy v řízení tím, že podala dovolání a poté i ústavní stížnost, čímž znemožnila soudu I. stupně, aby ve věci neprodleně jednal a rozhodl. K další námitce stěžovatelky ohledně dodržení lhůty k podání odvolání ze strany žalovaného, je třeba uvést, že Ústavní soud, jak již bylo mnohokrát judikováno, není vrcholem soudní soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad běžnou činností obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení zároveň neznamená porušení základních práv nebo svobod. Lhůtu k podání odvolání posoudil odvolací soud na základě příslušných ustanovení OSŘ a nejedná se zde o případ porušení základních lidských práv, kterým by se měl Ústavní soud zabývat.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto ústavní stížnost jako nepřípustnou, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2003

JUDr. František Duchoň, v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru