Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 492/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
POZEMKOVÝ FOND
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
procesní - vrácení soudního poplatku
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
pozemek
Restituce
Cena
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.492.10.1
Datum podání19.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11a odst.1, § 28a

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 492/10 ze dne 10. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti H. H. a V. H., zast. JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem, sídlem nám. W.Churchilla 2, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2009, č.j. 28 Cdo 2699/2008-87, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5.2.2008, č.j. 31 Co 3/2008-62, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Pozemkového fondu České republiky, sídlem Hlinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Stěžovatelům se vrací soudní poplatek ve výši 5 000,- Kč.

Odůvodnění:

I.

Podanou ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu (stěžovatelé opakovaně označují napadené rozhodnutí jako "usnesení") a rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s poukazem na porušení jejich ústavního práva. Uvedli, že Ing. V. H., jako oprávněná osoba, se domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") vůči vedlejšímu účastníkovi určení toho, že má vůči němu právo na převod jiného pozemku za pozemek parc. č. dle PK X v kat. úz. Mnichovo Hradiště nevydaný rozhodnutím pozemkového úřadu, které je finančně vyjádřeno částkou ve výši 353 360,- Kč. Důvodem žaloby byla skutečnost, že vedlejší účastník vyčíslil nárok na převod jiného pozemku pouze ve výši 22 372,- Kč, což představuje náhradu za ornou půdu. Podle názoru žalobce byly naplněny kvalifikované znaky proto, aby předmětný nevydaný pozemek bylo možné ke dni jeho odnětí považovat za pozemek stavební. Takový charakter pozemku dokládal směrným územním plánem a protokolem o projednání zastavovacího plánu, jakož i účelem, pro který byl pozemek vyvlastněn. Zatímco okresní soud žalobě vyhověl, krajský soud změnil rozsudek soudu I.stupně a žalobu zamítl, protože nebylo vydáno žádné územní rozhodnutí o změně druhu pozemku. Ing. V. H. podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud zamítl, neboť se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu. Tyto právní závěry považují stěžovatelé za nesprávné pro jejich rozpor s Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v rovině mezinárodně právní pak s Evropskou úmluvou na ochranu základních práv a svobod (správně má být s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod - dále jen "Úmluva"), a jejích protokolů, totiž právo nabývat, držet a pokojně užívat majetek, právo na právní jistotu a právo na rovnost v právních vztazích a z ní vyplývající nezbytnost vázanosti státu zákonem a právo na legitimní očekávání. Vydáním předmětných rozhodnutí měly soudy porušit právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny a princip právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústavy") spočívající v nemožnosti věřitele domoci se právní ochrany proti dlužníkovi neplnícímu své povinnosti. Dále stěžovatelé odkázali za nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. III. ÚS 495/2002, v němž byla vyslovena myšlenka o tom, aby se hodnota pozemku vydávaného Pozemkovým fondem vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality, se co nejvíce blížila současné hodnotě původního pozemku. Posléze stěžovatelé dodali, že soudy negovaly i jejich právo na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (dále jen "dodatkový protokol")

Ústavní stížnost podali stěžovatelé jako právní nástupci (dědici) zemřelého žalobce Ing. V. H.

Originál ústavní stížnosti opatřili stěžovatelé 5 kolkovými známkami v celkové hodnotě 5 000,- Kč.

Relevantní znění příslušných ustanovení Dodatkového protokolu, Úmluvy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu:

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.

Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vyjádřil domněnku, že dovolací soud zachoval ústavní konformitu a respektoval práva stěžovatelů i po procesní stránce. Zdůraznil, že pokud byl odebrán zemědělský pozemek, náleží náhrada odpovídající jeho tehdejšímu charakteru, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě. Ve prospěch oprávněné osoby proto nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu, bez přičinění původního vlastníka. Proto navrhl, aby Ústavní soud stížnosti nevyhověl.

Krajský soud odkázal na obsah svého rozsudku i na obsah usnesení Nejvyššího soudu. Navrhl zamítnutí podané ústavní stížnosti, neboť její podstatou je polemika stěžovatelů s právními závěry obsaženými v citovaných rozhodnutí. Pokud stěžovatelé spatřují porušení svých ústavních práv v tom, že soudy rozhodly v rozporu s jejich legitimním očekáváním, má krajský soud zato, že jeho rozhodnutí vychází z provedených důkazů a právní výklad byl podrobně zdůvodněn.

Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí. Ztotožnil se s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích a zejména namítl, že odňatý pozemek neměl charakter pozemku stavebního, protože žádné územní rozhodnutí na změnu charakteru pozemku nebylo vydáno, přičemž jeho zařazení do směrného územního plánu nemůže vést ke změně druhu pozemku.

Vzhledem ke stručnosti vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, jakož i po zjištění, že tato vyjádření neobsahují žádné nové skutečnosti, nebylo je třeba zasílán stěžovatelům na vědomí a k případné replice.

Ze spisu okresního soudu sp.zn. 7 C 126/2007 Ústavní soud zjistil, že ing. V. H. se žalobou vůči vedlejšímu účastníkovi domáhal určení, že má vůči němu právo na převod jiného pozemku, které je finančně vyjádřeno částkou 353 360,- Kč. V žalobě uvedl, že mu vzniklo na základě rozhodnutí pozemkového úřadu právo na převod jiného pozemku ve vlastnictví státu za nevydaný pozemek, přitom vedlejší účastník vyčíslil výši nároku na částku ve výši 22 372,- Kč. Stěžovatel s finančním oceněním nesouhlasil, protože vyčíslení nároku představuje cenu zemědělské půdy, podle jeho názoru má být nevydaný pozemek oceněn jako pozemek stavební a na podporu svého tvrzení si nechal zpracovat znalecký posudek, v němž znalec ocenil nevydaný pozemek na částku 360 010,- Kč (pozn. protože vedlejší účastník stěžovateli částečně splnil, uplatnil stěžovatel nárok o 6 650,- Kč nižší). Vedlejší účastník se žalobou nesouhlasil, což odůvodňoval tvrzením, že odňatý pozemek byl v době přechodu do vlastnictví státu veden jako role. Okresní soud žalobě rozsudkem ze dne 4.10.2007, č.j. 7 C 126/2007-37, vyhověl, což odůvodnil závěrem, že na uvedený pozemek je třeba z hlediska tehdy (sc. v době odnětí) platných právních předpisů pohlížet jako na pozemek stavební, byť byl v pozemkové knize evidován jako role, na základě směrného územního plánu bylo jeho účelové využití vázáno na budoucí výstavbu. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání založeném na tvrzení, že jako stavební pozemek je třeba posuzovat jen takový, který byl vymezen územním rozhodnutím k zastavění. Krajský soud rozsudkem ze dne 5.2.2008, č.j. 31 Co 3/2008-62, změnil prvostupňový rozsudek tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění konstatoval, že žádné územní rozhodnutí o změně druhu pozemku z role na stavební pozemek do dne odnětí pozemku nebylo vydáno, tudíž měl zato, že se o pozemek stavební nejednalo; ani v dílčím zastavovacím plánu z roku 1951 tento pozemek uveden nebyl. Žalobce podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26.11.2009, č.j. 28 Cdo 2699/2008, zamítl, protože zastává shodný názor s odvolacím soudem, že pokud byl odebrán zemědělský pozemek, náleží náhrada odpovídající jeho tehdejšímu charakteru, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě. Nejvyšší soud doplnil, že před novelou zákona o půdě provedenou zákonem č. 131/2006 Sb. byla tato zásada výslovně vyjádřena v zákoně, pokud zákon ve znění účinném od 14.4.2006 v § 11a odst. 1 toto hledisko výslovně nezdůrazňuje, jde o zažitou praxi, podle níž se běžně a dlouhodobě postupuje při oceňování původních pozemků oprávněných osob pro účely převodů náhradních pozemků. Pokud tedy oprávněné osobě byl odňat pozemek zemědělský, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a se spisem obvodního soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelů, jako právních nástupců původního žalobce, na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.

Ústavní soud zjistil, že ve sporu žalobce a vedlejšího účastníka byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem, postavení žalobce, jako účastníka řízení, bylo plně respektováno. Obecné soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, přičemž závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu jsou v souladu s tzv. jednoduchým právem, konkrétně se zákonem o půdě. Tyto závěry pak oba soudy správně aplikovaly, a to jak s ohledem na procesní postup žalobce (žaloba na určení), tak s ohledem na zásady navazující na restituční řízení. Ústavní soud přitom nemá, co by k věci dodat, neboť jak závěry týkající se nároku plynoucího ze zákona o půdě, tak procesní postup obou soudů, shledává zcela správným a adekvátním. Zejména odůvodnění rozsudku krajského soudu je v této souvislosti přiléhavé a plně dostačující. Z tohoto hlediska nemohlo dojít k zásahu do žalobcova legitimního očekávání na nabytí majetku, protože za odňatý pozemek získal majetkovou hodnotu, která odpovídá zákonným pravidlům. Jestliže se stěžovatelé dovolávají závěrů z nálezů Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 495/2002, pak je třeba vzít v úvahu zcela odlišnou skutkovou podstatu sporu, protože v této věci šlo o spor, v němž se žalobce domáhal vydání konkrétního pozemku, nikoliv určení hodnoty jeho nároku.

Pokud stěžovatelé namítají, že bylo porušeno právo jejich právního předchůdce na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, tak Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by žalobci bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo žalobce domáhat se určení hodnoty svého nároku, samotný neúspěch ve sporu (z důvodu neexistence hmotněprávního nároku) není zásahem do práva na soudní ochranu.

Řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudním poplatkům (viz § 62 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.). Protože stěžovatelé chybně uhradili soudní poplatek, rozhodl Ústavní soud o jeho vrácení.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, ani jejich právního předchůdce, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru