Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 491/98Usnesení ÚS ze dne 05.05.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.491.98
Datum podání24.11.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 123


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 491/98 ze dne 5. 5. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 9. 1998, č.j. 24 Co 414/97-46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 10. 4. 1997, č.j. 8 C 105/96-29, zamítl žalobu žalobce (stěžovatele) J. M. na neplatnost kupní smlouvy ze dne 17. 1. 1966 registrované Státním notářstvím v Trutnově dne 4. 2. 1966 pod č.j. R I 47/66 (podle které měl žalobce převést dům čp. 11 se st.p.č. 92 o výměře 468 m2 se zahradou parc. č. 966 o výměře 1651 m2 v kat. úz. K. na 1. žalovanou E. K. a jejího manžela F. K.) a žalobu na neplatnost kupní smlouvy ze dne 3. 7. 1990 registrované Státním notářstvím v Trutnově pod č.j. R I 1477/90 ze dne 3. 7. 1990 (podle které měly přejít dům čp. 170 - dříve čp. 11 - se st.p.č. 92 a poz.p.č. 966 v kat. úz. K. na 2. žalovanou P. R. a 3. žalovaného M. R.). V souzené věci vzal Okresní soud v Trutnově na základě provedených důkazů za prokázáno, že kupní smlouva uzavřená dne 17. 1. 1966 v advokátní poradně Trutnov, pracoviště Dvůr Králové n. L. mezi žalobcem (pravost jehož podpisu byla ověřena správním orgánem) a 1. žalovanou E.K. a jejím manželem F. K., byla registrována Státním notářstvím v Trutnově dne 4. 2. 1966. Stejně tak vzal okresní soud za prokázáno, že kupní smlouva uzavřená dne 3. 7. 1990 mezi vlastníkem výše uvedených nemovitostí J. K. (který je nabyl na základě dědického rozhodnutí Státního notářství v Trutnově ze dne 24. 11. 1976, D 1188/76, a na základě darovací smlouvy sepsané formou notářského zápisu dne 14. 7. 1986), podle které tyto nemovitosti měly přejít na 2. žalovanou P. R., a na 3. žalovaného M. R., byla registrována Státním notářstvím v Trutnově pod č.j. R I 1477/90 dne 3. 7. 1990.

V odůvodnění svého rozhodnutí Okresní soud v Trutnově poukázal na to, že dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") "návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tomto naléhavý právní zájem". Žalobce, který se domáhal určení neplatnosti uvedených kupních smluv, však naléhavý právní zájem spatřoval v potřebě změny zápisu do katastru nemovitostí. Okresní soud uvedl, že i v případě, že by žalobě na určení neplatnosti těchto kupních smluv bylo vyhověno, nevyvolalo by takové rozhodnutí změnu zápisu v katastru nemovitostí, neboť taková změna zápisu by byla provedena v případě úspěšně uplatněné žaloby na určení vlastníka nemovitosti. Okresní soud žalobu zamítl, neboť nebyl dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupních smluv a navíc také z důvodu nedostatku věcné legitimace, neboť účastníkem řízení, týkajícího se neplatnosti kupní smlouvy ze dne 3. 7. 1990, nebyl J. K., který předmětné nemovitosti prodal 2. žalované a 3. žalovanému.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. září 1998, č.j. 24 Co 414/97-46, byl citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předpokladem úspěšnosti určovací žaloby v přezkoumávané věci, kterou se žalobce domáhá určení neplatnosti dvou kupních smluv, tedy rozhodnutí podle § 80 písm. c) o.s.ř., je prokázání naléhavého právního zájmu. Krajský soud přisvědčil názoru Okresního soudu v Trutnově a konstatoval, že "vlastnické právo by mohlo být zapsáno pro žalobce záznamem podle § 7 zákona č. 265/1992 Sb. na základě rozsudku soudu vydaného o žalobě požadující určení žalobcova vlastnického práva, nikoli o žalobě požadující určení neplatnosti kupních smluv (takové rozhodnutí nepotvrzuje ani neosvědčuje právní vztah k nemovitosti). Nemůže-li žádané soudní rozhodnutí vzbudit účinek žalobcem sledovaný, není na straně žalobce naléhavý právní zájem dán". Naléhavý právní zájem není dán ani s odkazem na ust. § 40a odst. 2 občanského zákoníku platného před 1. 1. 1992, podle kterého, šlo-li o právní úkon, o jehož registraci rozhodlo státní notářství, mohla být jeho neplatnost z důvodů uvedených v jeho odstavci 1 (z důvodů relativní neplatnosti) určena jen rozhodnutím soudu. Žalobce se však svým skutkovým tvrzením nedomáhá určení neplatnosti smluv z důvodu relativní neplatnosti, ale proto, že nikdy neprojevil vůli nemovitost prodat a že podpis na smlouvě ze dne 17. 1. 1966 není jeho vlastnoručním podpisem. Pokud se žalobce nedovolává relativní neplatnosti právního úkonu, nemůže být naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv dán ani ze zákona. Krajský soud souhlasil také - pokud jde o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 3. 7. 1990 - se závěrem okresního soudu o nedostatku věcné legitimace. Vzhledem k tomu, že naléhavý právní zájem na žalobcem uplatněné určovací žalobě není dán, bylo nutno žalobu jako neopodstatněnou zamítnout, a proto již nebylo třeba zabývat se tím, zda kupní smlouva ze dne 17. 1. 1966 byla uzavřena platně.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 9. 1998, č.j. 24 Co 414/97-46, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní především uvedl, že tímto rozsudkem odvolací soud porušil jeho práva zajištěná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel poukázal na to, že v řízení před Okresním soudem v Trutnově mu "nebylo dáno slovo a nebyl proveden můj účastnický výslech a důkazy, které jsem navrhoval k prokázání důvodnosti mého návrhu. Také u krajského soudu jsem nemohl vypovědět své připomínky, protože mě předsedkyně senátu okřikla, že nemluvím podle ní k věci". Tímto postupem mu prý byla fakticky odňata možnost domáhat se svého práva u soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti ještě "k hmotněprávnímu základu věci" doplnil, že vedlejší účastnici, paní E. K. (správně K.) a jejímu manželovi, nikdy nic neprodal. S paní K. prý jednal pouze v roce 1956 o "nabídkové" smlouvě a tehdy si K. zapůjčili jeho "nabývací doklady". Stěžovatel dále uvedl, že v roce 1965 (správně 1966) nepodepisoval žádnou smlouvu a je přesvědčen, "že si nechali sepsat smlouvu podle podkladů z geodesie" a bez jeho účasti provedli přepis. Dále dodal, že vyžadoval předložení příslušné listiny v originále a provedení písmoznalecké expertizy, avšak soudy obou stupňů v tomto směru žádné důkazy neprovedly; bránily mu v přístupu ke spisu, krajský soud mu neumožnil do spisu nahlédnout a nebylo prý připouštěno ani svědectví jeho manželky.

Stěžovatel proto navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Hradci Králové, dále Okresní soud v Trutnově a vedlejší účastníci řízení - E. K., P. R. a M. R.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření předně odkázal na průběh řízení před soudy obou stupňů a na právní závěry obsažené v jeho rozsudku ze dne 28. 9. 1998, č.j. 24 Co 414/97-46. Dále konstatoval, že z obsahu spisu nevyplývá, že by byl stěžovatel postupem soudů zkrácen na svých procesních právech a že by tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Poukázal na to, že stěžovatel byl v řízení před soudy obou stupňů zastoupen advokátem. Pokud jde o poučovací povinnost soudu ve smyslu ustanovením § 5 o.s.ř., ta "nedovoluje, aby byla zneužita soudem, který by sděloval účastníku, co má v žalobě tvrdit a o jaké důkazy má žalobu opřít ... Je-li předmětem řízení žaloba o určení existence či neexistence právního vztahu či práva, musel krajský soud stejně jako soud okresní jako předběžnou řešit otázku, zda má žalobce na žádaném určení naléhavý právní zájem, jak stanoví § 80 písm. c) o.s.ř. a nikoli pouze právní zájem, jak má stěžovatel (žalobce) mylně za to". Podle názoru Krajského soudu v Hradci Králové obsah spisu nenasvědčuje tomu, že by bylo dotčeno žalobní právo žalobce a navíc ani v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově stěžovatel neuváděl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že by byl postupem prvoinstančního soudu zkrácen na svých procesních právech. Odvolacím soudem nebyly takové vady shledány ani při přezkoumání z moci úřední.

Krajský soud v Hradci Králové ve věci navrhování a provádění důkazů (včetně výslechu svědka) dále odkázal na režim ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. Pokud jde o důkazy, které stěžovatel nabízí v ústavní stížnosti, bylo by možné je eventuálně provést, pokud by bylo prokázáno, že stěžovatel (žalobce) má na žádaném určení naléhavý právní zájem. K této základní otázce však žádné nové skutečnosti v ústavní stížnosti obsaženy nejsou a nebyly tvrzeny ani v odvolacím řízení. Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že nemohl při jednání uplatnit své návrhy na dokazování, nic mu nebránilo, aby své procesní návrhy učinil písemně, jak stanoví ustanovení § 42 o.s.ř. Nic takového však neučinil.

Krajský soud se dále ohradil proti tvrzení stěžovatele, že jej předsedkyně senátu při jednání okřikla. V tomto směru odkazuje na obsah protokolu o odvolacím jednání, na ustanovení § 40 odst. 3 o.s.ř. a na dosavadní - vždy korektní - vystupování předsedkyně senátu.

Krajský soud v Hradci Králové proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Okresní soud v Trutnově ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Vedlejší účastnice E. K. ve svém vyjádření s ústavní stížností nesouhlasí. Je přesvědčena, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové nedošlo k porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny z toho důvodu, že by stěžovateli nebylo "dáno slovo" a že by byl okřiknut předsedkyní senátu. Vedlejší účastnice uvedla, že v obou řízeních byl stěžovatel zastoupen právním zástupcem a ten by nepochybně v řízení před Okresním soudem v Trutnově vznesl námitku podjatosti, což se nestalo. Z odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově navíc nelze dovodit, že by stěžovatel vznesl "proti soudu 1. stupně námitku", že mu nebyla dána možnost se k věci vyjádřit. Stěžovatel v odvolání ani nenavrhl doplnit řízení provedením jeho dodatečného výslechu. Vedlejší účastnice poukázala na protokol o ústním jednání před Krajským soudem v Hradci Králové, ze kterého jednoznačně vyplývá, že se stěžovatel ani jeho právní zástupce v odvolacím řízení nedomáhali doplnění řízení dalším výslechem stěžovatele. V souvislosti se stěžovatelovým tvrzením, že prý byl při jednání před Krajským soudem v Hradci Králové "okřiknut", neboť nemluvil k věci, vedlejší účastnice odkazuje na § 117 o.s.ř., podle kterého předsedkyně senátu měla nepochybně právo stěžovatele na tuto skutečnost upozornit. Vedlejší účastnice pro úplnost uvádí, že stěžovateli příslušelo ve smyslu § 239 o.s.ř. právo požádat o připuštění dovolání, čehož nevyužil.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti doplňuje k hmotněprávnímu základu další údaje, pak - podle názoru vedlejší účastnice - napadá právo nezávislého soudu hodnotit provedené důkazy ve smyslu § 132 o.s.ř. a domáhá se toho, aby Ústavní soud vystupoval jako "třetí instance".

Vedlejší účastníci E. K. navrhla, aby ústavní stížnost byla v celém rozsahu zamítnuta.

Vedlejší účastníci řízení P. R. a M. R. se vzdali práva postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel v podstatě tvrdí a nesprávnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové spatřuje v tom - jak již bylo uvedeno - že mu v řízení před soudem I. stupně "nebylo dáno slovo", nebyl proveden jeho výslech jako účastníka řízení, a nebyly provedeny důkazy, které navrhoval k prokázání důvodnosti svého návrhu. Stěžovatel dále tvrdí, že ani u Krajského soudu v Hradci Králové "nemohl vypovědět své připomínky", protože jej předsedkyně senátu okřikla, že nemluví k věci.

Tyto námitky akceptovat nelze. Z příslušného soudního spisu plyne, že stěžovateli nebylo bráněno, aby se v řízení před Okresním soudem v Trutnově a před Krajským soudem v Hradci Králové svého práva domáhal. Z protokolu o jednání v řízení před Okresním soudem v Trutnově ze dne 10. 4. 1997 vyplývá, že stěžovatel (žalobce) v řízení před tímto soudem vystupoval nejen prostřednictvím svého právního zástupce, ale také osobně a oba bezprostředně odpovídali na dotazy soudu. K stěžovatelově námitce, že nebyl proveden jeho výslech jako účastníka řízení, Ústavní soud připomíná, že z ustanovení § 131 odst. 1 o.s.ř. nevyplývá, že soud musí nařídit výslech účastníka, a to ani v případě, že jde o žalobce. Naopak projednací zásada, kterou je sporné řízení před obecným soudem ovládáno (a jež je provázena důkazní povinností a důkazním břemenem), svěřuje odpovědnost za prokázání skutkových tvrzení bezprostředně účastníkům. Uvedené zákonné ustanovení nepopírá právo stěžovatele na to, aby jeho věc byla ve smyslu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z obsahu spisu však plyne, že toto právo v souzené věci porušeno nebylo, neboť stěžovatel - jak již bylo uvedeno - se jednání osobně zúčastnil a měl možnost se k provedeným důkazům vyjádřit.

Pokud jde o důkaz, který stěžovatel navrhoval k prokázání důvodnosti svého návrhu (provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví), z protokolu o jednání před Okresním soudem v Trutnově vyplývá, že se stěžovatel (žalobce) na přímou výzvu soudu, zda podpis na přípisu vedeném ve spisu pod č.l. 21 (tj. na potvrzení J. M., že na kupní cenu za rodinný domek č.p. 11 v K. mu bylo manželi F. a E. K.. ke dni 1. 11. 1965 vyplaceno celkem 6000,- Kčs) je jeho, jednoznačně a jasně nevyjádřil. V této souvislosti Ústavní soud připomíná ustanovení věty první odst. 1 § 127 o.s.ř., podle kterého soud ustanoví po slyšení účastníků znalce tehdy, závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nímž je třeba odborných znalostí. Vzhledem k tomu, že oba obecné soudy v souladu ustanovením § 80 písm. c) o.s.ř. (a také s právní praxí - viz např. judikát č. 11 uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit 2/94, a judikát uveřejněný v Soudních rozhledech 5/96 na s. 113) judikovaly, že není dán naléhavý právní zájem na - v žalobním petitu uvedené - určení neplatnosti kupních smluv a žaloba na toto určení byla zamítnuta, nezáviselo ani rozhodnutí těchto soudů na znaleckém posouzení uvedené skutečnosti (pravosti stěžovatelova podpisu) a proto znalec ustanoven nebyl. Ústavní soud zcela souhlasí s výše uvedeným názorem Krajského soudu v Hradci Králové, podle něhož se v důsledku neexistence podmínky naléhavého právního zájmu na žalobcem uplatňovaném určení nebylo již třeba zabývat tím, zda kupní smlouva ze dne 17. 1. 1966 byla platně uzavřena.

Z výše uvedeného protokolu o jednání před Okresním soudem v Trutnově dále vyplývá, že výslech stěžovatelovy manželky navrhován nebyl. Toliko nepřímo se o možnosti jejího výslechu zmiňuje - jak vyplývá z protokolu o jednání v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové ze dne 28. 8. 1998 - právní zástupce stěžovatele při jednání před odvolacím soudem. I při posuzování tohoto důkazu je třeba souhlasit se zmíněným názorem Krajského soudu v Hradci Králové, podle něhož by výslech manželky stěžovatele in eventum měl význam, pokud by byl prokázán stěžovatelův naléhavý právní zájem na výše uvedeném určení. K této otázce však žádné nové skutečnosti nebyly tvrzeny ani v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové a nebyly uvedeny ani v ústavní stížnosti. Existence naléhavého právního zájmu tedy v této věci prokázána nebyla.

Z protokolu o jednání před Krajským soudem v Hradci Králové dále vyplývá, že rovněž před tímto soudem vystupoval nejen právní zástupce stěžovatele, nýbrž i stěžovatel osobně. Ze spisu konečně nelze dovodit, že by předsedkyně senátu stěžovatele "okřikla" z toho důvodu, že nemluví k podstatě věci, či že by se k němu chovala nevhodně.

Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí (pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR), proto konstatuje, že v daném případě nebyla zjištěna existence protiústavní mezery v dokazování a nebylo tedy nutno, aby ingeroval do řízení, které před oběma obecnými soudy proběhlo.

Ústavní soud proto neshledal, že by interpretací a aplikací citovaných ustanovení o.s.ř. Krajským soudem v Hradci Králové bylo porušeno právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 1999

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru