Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 491/12 #1Usnesení ÚS ze dne 15.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Trutnov
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
Odvolání
opravný prostředek - řádný
rodiče
Znalec
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.491.12.1
Datum podání13.02.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 27 odst.1, § 27 odst.2

99/1963 Sb., § 127 odst.1, § 127 odst.2, § 127a, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 491/12 ze dne 15. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky B. Č., zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem Advokátní kancelář Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s.r.o. Resslova 1253a, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 8.12.2010 č. j. 12 P 448/2009-336 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.11.2011 č. j. 26 Co 122/2011-437, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody.

Okresní soud v Trutnově rozsudkem č.j. 12 P 448/2009-336 ze dne 8. 12. 2010 zamítl návrh vedlejšího účastníka B. Č. (otce nezletilé A.) na změnu výchovného prostředí; stěžovatelka je matkou nezletilé A.

K odvolání otce B. Č. potvrdil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku o změně výchovného prostředí, změnil je však ve výroku o úpravě styku a o nákladech řízení vůči státu.

Předmětem řízení před obecnými soudy byl vztah stěžovatelky a otce B. Č. k jejich společné dceři. Dcera byla rozhodnutím Okresního soudu v Náchodě svěřena do výchovy matky. Otec se svým návrhem domáhal změny výchovného prostředí, respektive úpravy styku a namítal, že mu matka svým chováním brání ve styku s dcerou. Matka v řízení vycházela ze znaleckého posudku, který na její žádost zpracoval Mgr. M. M., Ph.D., soudní znalec v oboru psychologie, jenž dospěl k závěru, že styk s otcem nezletilé neprospívá. V řízení před soudem prvního stupně byl následně zpracován znalecký posudek vyžádaný soudem, a to znalkyní Mgr. V. P.

Stěžovatelka uvedla, že v řízení před soudem prvního stupně byla Mgr. P. vyslechnuta jako znalkyně, aby upřesnila některé skutečnosti a obhájila závěry, k nimž ve svém znaleckém posudku dospěla. Vzhledem k tomu, že závěry obou znaleckých posudků se diametrálně rozcházely a v rámci svého výslechu se znalkyně Mgr. P. vyjádřila k posudku i k osobě Mgr. M. velmi kriticky, navrhovala stěžovatelka, aby byl před soudem vyslechnut i Mgr. M. Soud jej sice předvolal, nicméně slyšel jej pouze v procesním postavení svědka a otázky, na něž by znalec mohl odpovědět z pozice odborníka, nepřipustil. Ve svém rozhodnutí pak prvostupňový soud převzal - podle stěžovatelky - kritický pohled Mgr. P. na posudek Mgr. M. Odvolací soud sice nechal zpracovat revizní znalecký posudek znalcem PhDr. R. M., leč ten se přiklonil k závěru, k němuž dospěla i Mgr. P. Ani odvolací soud však Mgr. M. jako znalce nevyslechl.

Stěžovatelka namítá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušené její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, konkrétně právo na kontradiktorní řízení, jestliže jí bylo upřeno právo vytvořit výslechem soudního znalce prostor pro to, aby znalec Mgr. M. mohl své odborné závěry před nalézacím soudem obhájit. V tomto postupu soudu prvního stupně spatřuje stěžovatelka porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud pochybení soudu prvního stupně nenapravil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména akcentuje ústavně zaručené základní právo navrhovat ve své věci provedení důkazů. Určité skutečnosti totiž lze prokázat výhradně znaleckým posudkem. S posudkem "řádně jmenovaného" soudního znalce musí být podle stěžovatelky v občanském soudním řízení zacházeno shodně, ať se jedná o znalecký posudek zpracovaný na žádost soudu nebo o znalecký posudek zpracovaný na žádost účastníka řízení.

Uvedený názor stěžovatelky je podle jejího přesvědčení potvrzován i tím, že novela občanského soudního řádu č. 218/2011 Sb. znalecké posudky zpracované na žádost jedné ze stran zrovnoprávnila se znaleckými posudky zpracovanými na žádost soudu. Novelizované znění občanského soudního řádu bylo aplikovatelné i v řízení, které bylo zahájeno před účinností této novely. Za mimořádně závažné pochybení obecných soudů pak stěžovatelka v této souvislosti považuje především postup soudu prvního stupně, který se znalcem Mgr. M. - zpracovatelem znaleckého posudku - jednal jako se svědkem a stěžovatelce tak znemožnil vyjasnění zásadních rozporů mezi znaleckými posudky.

Stěžovatelka si je vědoma toho, že posudky zpracované na žádost jednoho z účastníků nejsou ve všech případech zcela objektivní. Je ovšem přesvědčena, že tento rys takzvaných soukromých znaleckých posudků není možné kompenzovat tím, že znalecký posudek bude zcela vyřazen z hodnocení důkazů. Případný konflikt mezi jednotlivými znaleckými posudky nemůže být řešen jinak, než volným hodnocením důkazů, k němuž však soud může přistoupit až poté, co oběma znalcům vytvoří podmínky pro to, aby mohli své závěry obhájit.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Trutnově evidovaný pod sp.zn. 12 P 448/2009. Zjistil, že uvedený soud rozsudkem ze dne 8. 12. 2010, č.j. 12 P 448/2009-336 zamítl návrh otce na změnu výchovy nezletilé A. (výrok I). Výrokem II dále rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezl. A. každý lichý týden v roce od soboty 9:00 hod. do neděle do 16:00 hod. Tato úprava se nevztahuje na období vánočních svátků a období letních prázdnin. Otec je dále oprávněn stýkat se s nezl. A. každý rok. 25.12. od 9:00 hod. do 16:00 hod. a každý rok v období od 1.7. od 9:00 hod. do 7. 7. do 17:00 hod. a od 1. 8. od 9:00 hod. do 7. 8. do 17:00 hod. Matka je povinna dítě na styk připravit a v místě jeho bydliště je otci ve stanovenou dobu předat. Otec je povinen dítě v místě jeho bydliště matce ve stanovenou dobu vrátit. Výrokem III a IV rozhodl o nákladech řízení a výrokem V stanovil předběžnou vykonatelnost tohoto rozsudku.

Okresní soud zejména uvedl, že nezletilá je v péči matky na základě dohody rodičů, která byla schválena rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 7. 2009. Otec se v této dohodě zavázal přispívat na výživu nezletilé částkou 2.800,- Kč měsíčně. Matka byla tehdy na mateřské dovolené, celodenně o nezletilou pečovala. Zpočátku se styk nezletilé s otcem uskutečňoval bez problémů, později matka začala situaci dramatizovat, velmi těžce se s nezletilou loučila a pod různými záminkami začala otci v pravidelném styku bránit. Podle okresního soudu se zcela upnula na výsledek vyšetření provedený Mgr. M. z října roku 2009 (pozn. toto jednostránkové psychologicko-diagnostické vyšetření je založeno v dílčím spise Okresního soudu v Trutnově pod č.j. 12 Nc 7408/2009-9, jež je součástí výše citovaného soudního spisu téhož soudu). Z výsledku tohoto vyšetření však nelze podle soudu učinit žádný objektivní závěr, protože psycholog zcela opominul také vyšetření otce; v kontaktu byl pouze s matkou a dítětem. Přesto dospěl na jedné straně k závěru, že dítě je nadprůměrně komunikativní, velmi dobře schopné navazovat vztahy, leč zároveň usoudil, že na otce reaguje nadměrně úzkostlivě; tento znalec dokonce doporučil, aby se kontakt začal uskutečňovat až v době nástupu dítěte do první třídy základní školy. Jak již přitom - podle okresního soudu - jednou konstatoval soud odvolací, takový závěr se zcela vymyká dosavadnímu zjištění. V době úpravy výchovy a výživy dítěte se styk uskutečňoval dle dohody rodičů. Teprve následně jej začala matka bojkotovat, byť není možné dovodit, že by styk s otcem dítěti škodil.

Prvostupňový soud dále zdůraznil, že provedl dokazování zejména znaleckým posudkem Mgr. V. P., výslechem rodičů a výpovědí rodinných příslušníků. Poté uzavřel, že matka výrazným způsobem zasáhla do vztahu mezi otcem a nezletilou A., aktivně otci znemožňovala kontakt s dcerou, snažila se ho z okolí dítěte zcela odstranit. K takovému postupu však podle okresního soudu neměla žádný reálný důvod. Styk nezletilé s otcem se podle okresního soudu neuskutečňoval výhradně z důvodů stojících na straně matky. Nebylo zjištěno, že by byl styk otce s nezletilou pro A. rizikový, nezletilá má k otci velmi pěkný vztah. V daném případě tak podle okresního soudu jsou sice dány důvody pro změnu výchovného prostředí podle § 27 odst. 2 věta druhá zákona o rodině, přesto soud návrhu otce nevyhověl, protože sledoval zejména zájem nezletilého dítěte. Nezletilá A. je dítě velmi útlého věku a má velmi pěkný vztah k oběma rodičům a v řízení, kromě velkého nepřátelství matky k otci, nebylo zjištěno nic, co by opravňovalo do života tohoto dítěte zasáhnout tak závažným způsobem, kterým by zcela jistě změna výchovného prostředí byla. Leč právě se zřetelem ke zjištěním, že výchovné schopnosti matky jsou ve vztahu k otci omezeny, upravil okresní soud rozsah styku otce s nezletilou tak, aby se mohl na její výchově účelně podílet.

Nad rámec toho okresní soud dodal - s ohledem na všechny zmíněné okolnosti - že se rozhodl vyslechnout Mgr. M. pouze jako svědka, nikoliv jako znalce. Mgr. M. v říjnu roku 2009 na žádost matky vyšetřil nezletilou A., byl i v kontaktu s matkou nezletilé, a následně byl v kontaktu s nezletilou ještě několikrát, naposledy krátce před tím, než se dne 3. 11. 2010 uskutečnilo jednání u soudu. Ke zprávě o vyšetření dítěte z října roku 2009 ani k listině, která byla soudu v průběhu řízení předložena a byla označena jako znalecký posudek z psychologického oboru (datovaný k 20. 5. 2010 - srov. č.l. 168), soud nepřistupoval jako ke znaleckému posudku, který by byl oponentní ke znaleckému posudku znalkyně stanovené soudem a který by tak vyžadoval další, revizní posudek pro posouzení rozporu mezi oběma znalci. V obou případech totiž šlo ze strany Mgr. M. pouze o vyšetření nezletilé A. a ke kontaktu psychologa s matkou; naopak otce - jak již bylo řečeno - psycholog nikdy nekontaktoval.

K odvolání otce (srov. č.l. 346) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 22. 11. 2011 č.j. 26 Co 122/2011-437 potvrdil prvostupňový rozsudek v jeho zamítavém výroku I. Výrokem II. pak změnil rozsudek okresního soudu tak, že: Otec je oprávněn stýkat se s nezl. A. 1) vždy lichý kalendářní týden v roce od čtvrtka 12.00 hodin do neděle 18.00 hodin 2) vždy sudý kalendářní týden v roce ve středu od 12.00 hodin do 17.00 hodin; tato úprava se nevztahuje na období od 24. 12. do 1. 1. a od 1. 7. do 31. 8. v roce. Otec je oprávněn se dále stýkat s nezl. A. 3) vždy 25. 12. v roce od 12.00 hodin do 26. 12. 18.00 hodin a 4) vždy první ucelený, kalendářní týden v měsíci červenci od pondělí 8.00 hodin do neděle 18.00 hodin a každý první a druhý kalendářní týden v měsíci srpnu od pondělí 8.00 hodin do neděle 18.00 hodin. Otec je povinen nezletilou A. v určenou dobu převzít a předat zpět matce v místě jejího bydliště. Matka je povinna nezletilou A. na styk připravit, v určenou dobu nezletilou předat otci a převzít ji zpět. Výrokem III. a IV. rozhodl krajský soud o nákladech řízení.

Odvolací soud v prvé řadě konstatoval, že od doby zahájení soudního řízení se situace změnila. Matka postupně upravila svůj postoj a v současné době umožňuje otci pravidelně se s nezletilou stýkat. Při jednání před odvolacím soudem pak oba rodiče navrhli vypracování revizního znaleckého posudku. Soud tedy ustanovil znalce PhDr. R. M. Jmenovaný soudní znalec pak zejména uvedl, že závěry Mgr. V. P. mají oporu v provedeném znaleckém šetření, znalkyně provedla kvalitně jednotlivá šetření a ve svých závěrech vycházela z údajů a informací, které přehledně a jasně doložila. Podle znalce PhDr. M. lze připustit, že při vyhodnocování výchovných schopností matky se znalkyně zaměřila pouze na jednu oblast výchovných aspektů, avšak opominula velmi dobrou schopnost matky stimulovat nezletilou. Naopak, znalecký posudek znalce Mgr. M. M. hodnotil revizní znalec jako velmi rozporuplný s tím, že magistr M. neprovedl šetření s otcem a své závěry nepodložil výsledkem znaleckého šetření. Z jeho posudku tak podle revizního znalce není jasno, z čeho konkrétně ve svém tvrzení vychází. Revizní znalec na závěr uvedl, že pro nezl. A. se jeví jako nejvýhodnější řešení, aby i nadále zůstala v péči matky a s otcem jí byl realizován styk.

Na základě těchto zjištění pak krajský soud dovodil, že matka neumožňovala otci styk s nezletilou. Podle § 27 odst. 2 věta druhá zákona o rodině bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí. Z dikce tohoto ustanovení podle krajského soudu nevyplývá, že by při zjištění, že je bráněno oprávněnému rodiči stýkat s nezletilým dítětem, muselo nutně dojít ke změně soudního rozhodnutí tak, že by dítě bylo automaticky svěřeno do péče druhého z rodičů. V souzené věci bylo zjištěno, že matka nerespektuje roli otce při výchově nezletilé a neumožňovala mu řádně se s nezletilou stýkat. Na druhou stranu bylo zjištěno, že v péči matky nezletilá velmi dobře prospívá. V průběhu soudního řízení se pak postoj matky (alespoň formálně) změnil. V současné době dochází řádně k realizaci styku a nezletilá má velmi pěkný vztah k otci. Tím, že by nezletilá přešla do péče otce, by se nedobrá situace mezi rodiči podle krajského soudu nezměnila, naopak přechod nezletilé do péče otce by postoj matky ještě vyhrotil. Krajský soud však ve svém rozhodnutí upozornil, že nebude-li matka respektovat roli otce při výchově nezletilé a nebude-li otci umožňovat realizaci styku tak, aby se i on mohl na výchově nezletilé podílet, bude zřejmě dán důvod pro přechod nezletilé do výlučné péče otce. Vzhledem k pěknému vztahu otce s nezletilou a při vyhodnocení všech výše uvedených skutkových zjištění krajský soud ještě usoudil, že v zájmu nezletilé je rozšířit jejich vzájemný styk s otcem tak, jak je výše uvedeno.

III.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Za procesní prostředek k ochraně práva považuje zákon řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví její subsidiarita. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně i obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům, včetně ochrany základních práv a svobod (srov. článek 90 a článek 4 Ústavy). Subsidiarita ústavní stížnosti se mj. odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků v soustavě obecných soudů, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Současně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, neboť Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o porušení svých ústavně zaručených práv či svobod a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve nedal prostor obecným soudům.

Již ze samotné ústavní stížnosti (a z obsahu spisu) plyne, že stěžovatelka, byť proti prvostupňovému rozhodnutí brojí ústavní stížností, odvoláním je nenapadla. Její ústavní stížnost je tak v rozsahu navrhujícím zrušení rozhodnutí nalézacího soudu, tj. Okresního soudu v Trutnově nepřípustná, neboť tu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytoval. Přísně vzato, právě uvedená východiska lze obdobně vztahovat i k výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok prvostupňového rozhodnutí (zde tedy ve prospěch stěžovatelky). Leč s ohledem na zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti (srovnej níže), neviděl Ústavní soud jako nutné na tuto nedůslednost stěžovatelky podrobněji reagovat.

IV.

Pokud jde o napadené rozhodnutí soudu odvolacího, Ústavní soud uvádí následující.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

Stěžovatelka se ústavní stížností zejména domáhá ochrany svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy přezkoumal z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti soudům vytýká (a to zvláště soudu nalézacímu), že se znaleckým posudkem znalce, který posudek zpracoval na žádost stěžovatelky, nenaložil stejně jako se znaleckým posudkem, jejž vypracoval znalec ustanovený soudem v konkrétním řízení. To, že by mezi znaleckým posudkem zpracovaným na žádost soudu, a znaleckým posudkem zpracovaným na žádost účastníka řízení neměl být činěn rozdíl, vyplývá podle stěžovatelky i z ust. § 127a o.s.ř., podle něhož jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem (pozn. zákon č. 218/2011 Sb., jímž bylo předmětné ustanovení občanského soudního řádu zakotveno, vstoupil v platnost 22. 7. 2011 a v účinnost převážně 1. 9. 2011). Budiž přitom konstatováno, že občanský soudní řád před touto novelou zásadně neupravoval toto ekvivalentní zacházení se znaleckými posudky, respektive se znalci. Nabylo-li toto ustanovení účinnosti v průběhu právě přezkoumávaného řízení, stěží mohl odvolací soud soudu prvostupňovému vytýkat, že přísně podle něj nepostupoval již v roce 2010. Ostatně, stěžovatelce podle názoru Ústavního soudu nic nebránilo v tom, aby požádala Mgr. M. o vypracování nového znaleckého posudku v souladu s výše vzpomenutým § 127a o.s.ř., jejž mohla odvolacímu soudu předložit; opatrovnické řízení totiž v tomto směnu není omezeno principem koncentrace či jiným obdobným mechanismem.

Mimo to - a to je zásadní - před odvolacím soudem se stěžovatelka i vedlejší účastník dohodli na vypracování revizního znaleckého posudku znalcem stanoveným soudem. Proti tomu stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nic nenamítala. Proto ani odvolací soud v intencích § 127a o.s.ř. zřejmě neuvažoval. Kromě toho prvostupňový soud zcela akceptovatelným způsobem vysvětlil, proč byl znalec zvolený stěžovatelkou slyšen před ním toliko jako svědek a jeho znalecký posudek byl ohodnocen jako soukromá listina. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatelka sice namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, leč návrh otce na změnu výchovného prostředí byl zamítnout a bylo přistoupeno pouze k úpravě styku otce s nezletilou; proti obdobnému styku určeného okresním soudem sama stěžovatelka odvolání nepodala.

Ústavní soud - vypořádav se s námitkami stěžovatelky - uzavírá, že napadené rozhodnutí krajského soudu nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavního plně přijatelné.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a z části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jednak jako návrh nepřípustný, jednak jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2012

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru