Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 491/03Usnesení ÚS ze dne 21.09.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkprocesní postup
řízení/přerušení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.491.03
Datum podání16.09.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 109


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 491/03 ze dne 21. 9. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného JUDr. M. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 25 Co 472/2002, a proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2002, sp. zn. 7 C 9/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 25 Co 472/2002, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2002, sp. zn. 7 C 9/97.

Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí uvedl, že Okresní soud v Hradci Králové svým výše citovaným usnesením přerušil řízení, v němž se žalobce domáhá náhrady škody na zdraví a peněžitého důchodu, do pravomocného skončení věci, vedené u Policie ČR Správy Východočeského kraje, odboru hospodářské kriminality SKPV, pod sp.zn. PVC- 240/OHK -02. Toto usnesení odůvodnil soud prvního stupně odkazem na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., neboť v řízení vedeném u Policie České republiky je řešena otázka, která může mít pro rozhodnutí v této věci zásadní význam. Policie ČR totiž provádí úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 trest. řádu ve věci podezření z trestního činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trest. zákona, neboť zjištěné skutečnosti mají nasvědčovat tomu, že žalobce uplatňuje vůči pojišťovně nadměrně vysoký nárok na náhradu škody, způsobené pracovním úrazem. Dodatečně a účelově měl změnit přehledy pro Okresní správu sociálního zabezpečení v Hradci Králové. Krajský soud v Hradci Králové dále odkázal mj. na ust. § 135 odst. 1 o.s.ř., podle kterého je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a konstatoval, že v daném případě nastala situace, kdy je zapotřebí pro účely řízení posoudit otázky, o nichž rozhodnout přísluší orgánům činným v trestním řízení. Otázka, zda se žalobce dopustil trestného činu, je totiž otázkou trestněprávní, kterou okresní soud není oprávněn posuzovat.

Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti uvedl, že ve věci sp.zn. 7 C 9/97 vedené u Okresního soudu v Hradci Králové jde o náhradu škody na zdraví, která mu byla způsobena dne 25.července 1995 při dopravní nehodě, kterou prý plně zavinil Ing. J. S.. V době dopravní nehody stěžovatel údajně plnil pracovní úkoly pro společnost M., s.r.o., jako pro svého zaměstnavatele a byl tehdy na pracovní cestě. Náhradu škody pak souběžně uplatnil jak proti J. S., tak i vůči společnosti M., s.r.o., která je prý vůči němu odpovědná podle zákoníku práce.

Stěžovatel dále sám konstatoval, že existuje řada skutečností, které spor komplikují a činí jej skutkově i právně relativně velmi složitým: v době vzniku škody na zdraví byl jediným společníkem i jediným jednatelem společnosti M., s.r.o., a současně ředitelem této společnosti v pracovněprávním vztahu k ní, takže může být sporné, zda lze uplatňovat pracovněprávní náhradu škody vůči tomuto subjektu. Jeho průměrný výdělek před vznikem škody podle něj činil cca 138 tis. Kč měsíčně, zranění, které utrpěl při dopravní nehodě, mělo trvalé následky, takže "úpornost obrany" vedlejších účastníků proti jeho nároku na náhradu škody v řízení před obecnými soudy na straně žalovaných (t.j. České pojišťovny, a.s., i pojišťovny Kooperativa, a.s.) je prý pochopitelná. Stěžovatel rovněž uvedl, že přiznává, že v době dopravní nehody jako jednatel společnosti M., s.r.o., neměl účetnictví této společnosti v pořádku a dával je do pořádku teprve následně.

Stěžovatel pokračoval, že se pojišťovna Kooperativa, a.s., brání jeho nároku na náhradu škody nejen občanskoprávně, ale i tím, že na něj podala trestní oznámení pro podezření ze spáchání pokusu podvodu, kterého se měl dopustit tak, že následně upravil vyměřovací základy pro účely sociálního zabezpečení a že usiluje o vyšší, nepodloženou náhradu škody podle zákoníku práce. Policie ČR pak svým usnesením ze dne 28. března 2003, ČTS : PVC- 240/OHK-2002, odložila podnět pojišťovny jako nedůvodný, toto usnesení však bylo usnesením Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 30. června 2003, KZN 1805/2002-27, zrušeno v podstatě z toho důvodu, že odložení věci je zatím předčasné. Stěžovatel v této souvislosti upozornil Ústavní soud na to, že proti tomuto rozhodnutí krajského státního zastupitelství podal rovněž ústavní stížnost, přičemž je toho názoru, že návrhy na sebe obsahově navazují a v odůvodnění (nikoliv v petitu) zkoumané ústavní stížnosti navrhl spojení řízení v těchto věcech.

Ústavní soud k tomu pouze pro úplnost podotýká, že se jednalo o ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 446/03, která však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2004 odmítnuta pro nepřípustnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Z uvedeného důvodu není z procesního (ani faktického) hlediska možné zabývat se stěžovatelovým návrhem na spojení řízení; je-li ústavní stížnost odmítnuta z formálního důvodu a věcného přezkoumání tedy zcela neschopná, přičemž řízení je ukončeno, nelze samozřejmě vůbec zvažovat otázku jejího spojení s jinou věcí.

Podstatou stěžovatelových námitek v řízení před Ústavním soudem je však to, že obecné soudy s odkazem na ust. § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., jak je shora uvedeno, přerušily řízení do pravomocného skončení věci, vedené u Policie ČR. Podle názoru stěžovatele jsou jednotlivé procesní úkony, postupy, důkazy a výsledky dokazování před orgány Policie ČR při prověřování, zda spáchal pokus trestného činu podvodu, tedy z fáze řízení podle části druhé, hlavy deváté trestního řádu pro účely civilního řízení o náhradě škody nepoužitelné, protože je při jejich provádění postupováno bez zachovávání práv účastníka civilního sporného řízení. Civilní soudy prý přenášejí svoji odpovědnost za bezprůtahové projednání a rozhodnutí civilních sporů na orgány činné v trestním řízení namísto toho, aby samy civilní proces racionálně organizovaly, řídily a směřovaly k meritornímu rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele civilní soudy v jeho věci rozhodnutím o přerušení řízení "obrátily naruby" poměr civilního a trestního řízení. Namísto toho, aby orgány činné v trestním řízení využily případných poznatků civilního řízení o tom, že existují skutečnosti nasvědčující spáchání trestního činu a začaly by konat, civilní soud "čeká", že mu trestní řízení přinese nějaké poznatky.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.

Podstata předmětné ústavní stížnosti v zásadě spočívá pouze v odlišném právním názoru stěžovatele, resp. v názoru, jakým způsobem měl nebo má obecný soud v řízení postupovat. Za této situace, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat procesní postup soudů které jsou a musí být - v dané fázi řízení - nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu a již vůbec ne měnit jejich řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování, že ve věci je nutno vyčkat rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení. To by v zásadě posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví - v daném případě navíc v situaci, kdy ve věci ani není meritorně rozhodnuto - což by bylo rovněž v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. V podstatě by se tak stavěl na začátek a nikoliv na konec přezkoumávání konkrétního případu a stal by se jakousi dozorující "superinstancí" nad postupem orgánů veřejné moci. V této souvislosti je třeba zdůraznit - jak již Ústavní soud vícekrát učinil - princip subsidiarity ústavní stížnosti jakož i minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

Názor stěžovatele, že závěry orgánů činných v trestním řízení při prověřování, zda spáchal pokus trestného činu podvodu, nejsou pro účely civilního řízení o náhradě škody v dané věci použitelné, tedy Ústavní soud nesdílí. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, jaký procesní postup zvolit, podobně jako které důkazy je ve věci třeba provést; není věcí Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, aby obecné soudy v této činnosti omezoval či "úkoloval". Stěžovatel má navíc v rámci dosud neukončeného řízení možnost ve věci samé využít veškerých řádných i mimořádných opravných prostředků. Zásah Ústavního soudu by byl v tomto případě na místě pouze tehdy, kdyby - jak již shora zdůrazněno - obecné soudy hrubým způsobem nerespektovaly zásady dané procesními a hmotněprávními předpisy, resp. principy plynoucí přímo z ústavního pořádku České republiky; k tomu však ve zkoumaném případě zjevně nedošlo.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2004

JUDr. Vojen Güttler v.r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru