Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 490/18 #1Usnesení ÚS ze dne 06.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Příbram
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
Věcný rejstříkdítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
výpověď
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.490.18.1
Datum podání07.02.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 12

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 867


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 490/18 ze dne 6. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. D. B., zastoupeného JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka, Příbram, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 10. 2017, č. j. 10 Nc 6023/2017-178, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2017, č. j. 32 Co 419/2017-236, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. 2. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Příbrami bylo nařízeno předběžné opatření, dle kterého je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým synem A., každý týden v úterý a ve čtvrtek od 14:00 hod. do 18:00 hod, a dále každý sudý týden od pátku od 14:00 hod do neděle do 18:00 hod. Stěžovatel s takto rozvrženým stykem nesouhlasil, podal odvolání, ovšem Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nezletilému nebylo nalézacím soudem umožněno, aby se zúčastnil jednání a mohl vyjádřit svůj názor k věci. Ten je podle stěžovatele natolik vyspělý, aby byl schopen vytvořit si vlastní názor na věc a tento názor následně formulovat. Rozhodnutí obecných soudů podle stěžovatele přispělo ke vzniku napětí mezi rodiči, neboť tito stále sdílí společnou domácnost. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1931/17, podle něhož názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Zjištění názoru nezletilého považuje stěžovatel v dané věci za stěžejní.

Podle náhledu stěžovatele došlo rozhodnutími obecných soudů k zásahu do jeho základních práv, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Porušen měl být rovněž čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. V případě předběžných opatření není zásah do práv účastníka definitivní a nápravy lze dosáhnout v rámci řízení o věci samé. V posuzované věci jde nicméně o výjimku z pravidla, neboť předběžné opatření vydané v řízení o výchově nezletilých dětí je obvykle schopné zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod dítěte či jeho rodičů, a ústavní stížnost je proto přípustná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře týkající se předběžných opatření (srov. zejm. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171, nebo sp. zn. IV. ÚS 189/01, N 178/24 SbNU 327 či např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3195/10, I. ÚS 3104/10, III. ÚS 2579/08 či II. ÚS 3061/07, IV ÚS 2965/12, dostupná na http://nalus.usoud.cz) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn do rozhodnutí upravujících práva a povinnosti účastníků nikoli konečným způsobem zasahovat. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.

Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy pochybily, když nezletilému upřely právo být slyšen u soudu.

Ústavní soud nezpochybňuje právo nezletilého dítěte se v průběhu řízení vyjadřovat ke všem záležitostem, které se ho týkají, ovšem za situace, kdy je ve věku, v němž je tyto své vlastní názory schopno formulovat, jak to ostatně uvádí čl. 12 Úmluvy o právech dítěte resp. § 867 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 mimo jiné k právu dítěte být slyšeno v soudním řízení konstatoval: "V rovině podústavního práva je při zjišťování rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte třeba mimo jiné vycházet z ustanovení § 867 odst. 2 o. z., podle něhož platí právní fikce, že o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Z toho důvodu je po dosažení této věkové hranice nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem."

V posuzovaném případě bylo nezletilému synovi v době rozhodování obecných soudů devět let. Ústavní soud připouští, že i dítě tak nízkého věku lze v řízení před soudem v odůvodněných případech slyšet a zjišťovat jeho postoj, nicméně nezastává názor, že se tak musí stát vždy. Potřebu slyšení nezletilého dítěte musí v každém individuálním případě zvážit obecný soud, jemuž je třeba poskytnout široký prostor k uvážení např. toho, zda postoj dítěte k navrhované změně může být apriorně ovlivněn přáním jednoho z rodičů či prarodičů.

Právo být slyšen v řízení před soudem lze nezletilému dítěti přiznat v zásadě až v okamžiku, kdy lze od sebe rozlišit vůli rodičů či některého z rodičů (resp. třetí osoby) a vůli samotného dítěte. V opačném případě by totiž nebyla zjišťována vůle dítěte, ale třetí osoby, jež by byla nezletilým pouze reprodukována. Zákonodárce stanovil v § 867 odst. 2 pro slyšení nezletilých fiktivní domněnku 12 let, přičemž Ústavní soud nespatřuje v tomto konkrétním případě důvody, pro které by tato lhůta měla být podkročena.

Ústavní soud má za to, že se obecné soudy před vydáním předběžného opatření věcí řádně zabývaly, když zhodnotily vztah nezletilého k oběma rodičům i to, jakým způsobem s ním tito tráví mimoškolní čas. Závěry krajského soudu týkající se účelu předběžného opatření, považuje Ústavní soud za přiléhavé. Opět je nutno zdůraznit, že se jedná "jen" o předběžné opatření. Při rozhodování o věci samé, obecné soudy jistě zvolí vhodný způsob, jak nezletilé dítě do rozhodování zapojit a jak zjistit jeho názor.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru