Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 488/03Usnesení ÚS ze dne 26.01.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na s... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.488.03
Datum podání12.09.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 18


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 488/03 ze dne 26. 1. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. V. V., zastoupeného Mgr. R. T., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 23 Co 157/2003-92 ze dne 10. 6. 2003 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č.j. 16 C 118/2002-68 ze dne 30. 1. 2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 23 Co 157/2003-92 ze dne 10. 6. 2003, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami č.j. 16 C 118/2002-68 ze dne 30. 1. 2003, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému JUDr. R. L. o zaplacení částky 178.869,20 Kč. Napadenými rozsudky byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení uvedených ustanovení Listiny odůvodňuje stěžovatel následovně:

Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v tom, že řízení před obecnými soudy trpělo takovými procesními vadami, které způsobily porušení uvedeného práva. Soudy obou stupňů prý porušily ustanovení § 18 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), podle něhož mají účastníci řízení rovné postavení a soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv, a dále údajně porušily ustanovení § 132 o.s.ř. o hodnocení důkazů a ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., pokud jde o odůvodnění rozhodnutí. Soud I. stupně v podstatě rozhodl pouze na základě tvrzení vedlejšího účastníka, ačkoliv ten nenavrhl provedení žádného důkazu, který by jeho tvrzení podporoval. Vedlejší účastník tedy svá tvrzení žádným způsobem neprokázal a jediný důkaz (tj. korespondence účastníků), který předložil, naopak svědčí proti jeho tvrzení; obecný soud nicméně uvedl, že výpověď vedlejšího účastníka je též důkazem a že se tento důkaz stěžovateli nepodařilo vyvrátit. Z odůvodnění rozsudku tak není zřejmé, jakými úvahami se soud I. stupně řídil při hodnocení důkazů, jestliže důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele v odůvodnění zcela opomenul a v podstatě se zabýval pouze tvrzením vedlejšího účastníka. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není rovněž vůbec patrno, které skutečnosti považuje za prokázané a které nikoliv a na podkladě jakých důkazů učinil své závěry. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud v podstatě omezil na "nijak nepodložené myšlenkové pochody na téma, která z verzí účastníků mu připadá pravděpodobnější či logičtější". S četnými námitkami stěžovatele, obsaženými v odvolání, se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal. Za porušení práva na spravedlivý proces považuje stěžovatel také postup odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí opakovaně tvrdí, že půjčená částka z 1. 4. 1998 odpovídá výši sankce ze smluv o půjčce z 2. 7. 1996, aniž by byl proveden jediný důkaz v tom směru, zda jsou tyto částky skutečně totožné. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, která uvádějí povinnost obecného soudu - jako součást práva na spravedlivý proces - řádně odůvodnit rozhodnutí.

Porušení rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny je pak důsledkem výše uvedených závad v postupu obecných soudů. Konkrétně pak stěžovatel uvádí, že porušení rovnosti účastníků v řízení spočívá v tom, že oba obecné soudy ignorovaly důkazy předložené stěžovatelem, nevypořádaly se s jeho námitkami a že bez dalšího přisvědčily tvrzení vedlejšího účastníka, aniž by toto bylo podloženo jediným důkazem.

Stěžovatel konečně vytýká obecným soudům porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Soud I. stupně nařídil první jednání v dané věci na 26. listopadu 2002, přičemž dne 22. listopadu 2002 právní zástupkyně stěžovatele onemocněla. Tentýž den zaslala soudu žádost o odročení jednání, uvedla a doložila důvod této žádosti a zároveň informovala soud I. stupně, že vzhledem ke krátkému časovému období před nařízením jednání se jí nepodařilo zajistit substituci. Stěžovatel se jednání nezúčastnil, neboť byl v daný čas v lázních. Omluva právní zástupkyně byla soudu I. stupně doručena dne 25. 11. 2002, tedy den před nařízeným jednáním a soud I. stupně tedy mohl i s určitým předstihem jednání odročit. Soud I. stupně však bez uvedení důvodu v daný den jednal, "když pouze konstatoval přípis právní zástupkyně stěžovatele a s tímto se nijak nevypořádal". Při tomto jednání byl navíc proveden výslech vedlejšího účastníka, který se pak stal v podstatě základem rozhodnutí soudu I. stupně. Právní zástupkyně stěžovatele při dalším jednání žádala, aby jí soud umožnil alespoň dotazy na vedlejšího účastníka, což soud I. stupně bez zákonného důvodu odmítl, ačkoliv vedlejší účastník se svým doplňujícím výslechem výslovně souhlasil. Soud I. stupně tak neoprávněna zasáhl do procesního práva stěžovatele vyjádřit se k prováděnému důkazu. Stěžovatel tuto námitku uplatnil i v odvolání, leč odvolací soud tuto námitku zcela ignoroval.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k ústavní stížnosti Okresní soud v Příbrami. Uvedl, že v průběhu jednání před tímto soudem nebylo porušeno rovné postavení účastníků. Žaloba stěžovatele došla soudu dne 30. 10. 2001, prvotně bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudních poplatků, které stěžovatel uhradil až v běhu odvolací lhůty proti tomuto rozhodnutí, a to dne 17. 5. 2002. Teprve k opakované výzvě soudu právní zástupkyně stěžovatele v průběhu řízení zjistila, že vedlejší účastník postupně jistinu pohledávky uhradil, což mělo vliv na výši žalovaného příslušenství. Stěžovatel k prokázání skutkových tvrzení obsažených v žalobě navrhl provedení důkazu toliko smlouvou o půjčce uzavřenou dne 1. 4. 1998, ač do spisu založil i další listinné důkazy. Dále soud I. stupně uvedl, že není pravdou, že vedlejší účastník k prokázání svého tvrzení předložil jediný důkaz, kterým byla jeho účastnická výpověď. Svá tvrzení prokazoval i listinnými důkazy (smlouvami z 2. 7. 1996 včetně směnek a korespondencí účastníků). Za účelem zjištění skutkového stavu věci byl stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně vyzván, aby prokázal, že částka 81.500,- Kč byla vedlejšímu účastníkovi skutečně půjčena, neboť vedlejší účastník to popíral. Proto stěžovatel navrhl výslech svědka M. H., který však podle názoru soudu skutková tvrzení žaloby nepotvrdil. Dále soud I. stupně uvedl, že jeho rozhodnutí bylo v souladu s ustanoveními o.s.ř. řádně odůvodněno a že byl objasněn i názor soudu na provedené dokazování. Z obsahu odůvodnění rozsudku plyne, že stěžovatel neprokázal předání finanční hotovosti, což při vymáhání sankcí pro pozdní platby ze strany vedlejšího účastníka bylo podstatné. K námitce, že soud I. stupně bezdůvodně neodročil jednání, ačkoliv právní zástupkyně o to požádala a řádně doložila důvod své neúčasti při jednání, pak soud I. stupně uvedl, že právní zástupkyně stěžovatele sice požádala o odročení jednání, leč důvody toho žádným způsobem nedoložila. Pokud jde o účast stěžovatele při ústním jednání, pak vzhledem k tomu, že nebyl navrhován jeho účastnický výslech a důvody toho, proč se nemohl účastnit ústního jednání, nebyly rovněž prokázány, postupoval soud I. stupně podle § 101 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žádost o odročení ústního jednání nebyla ani včasná ani důvodná (bez důkazů). Dále soud I. stupně uvedl, že jeho postupem nebylo neoprávněně zasaženo do procesního práva stěžovatele vyjádřit se k výslechu vedlejšího účastníka; stěžovatel zde zaměňuje vyjádření k důkazu s provedením důkazu, neboť se v podstatě domáhal nového výslechu vedlejšího účastníka. Soud I. stupně uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Krajský soud v Praze. Poukázal na to, že nebylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu a nebyly tak vyčerpány všechny možnosti k podání opravného prostředku. Podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatel především nesouhlasí se skutkovými závěry soudů obou stupňů a odvolací soud v tomto směru odkázal na odůvodnění obou rozhodnutí. Dále konstatoval, že stěžovateli nebyla odňata možnost jednat před soudem ani nebyla porušena rovnost postavení účastníků, neboť ve věci proběhlo několik jednání, kde byli žalobce i jeho zástupkyně přítomni. Odvolací soud rovněž souhlasil s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 16 C 118/2002 vedený u Okresního soudu v Příbrami. Ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatel jako žalobce podal proti žalovanému u Okresního soudu v Příbrami žalobu o zaplacení částky 117.080,20 Kč s příslušenstvím. Důvodem žaloby byla smlouva o půjčce v částce 81.500,- Kč, kterou stěžovatel uzavřel se žalovaným dne 1. 4. 1998. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 20 % ročně s tím, že v průběhu doby splatnosti nepodléhají již uhrazené částky úročení. Pro případ, že by žalovaný neuhradil dlužnou částku nejpozději do 2. 4. 1999, sjednali účastníci ještě smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Podle žaloby k datu jejího podání žalovaný neuhradil ještě 10.000,- Kč z půjčené částky. Dále žalobce uplatnil sjednaný úrok, který činil 16.300,- Kč a smluvní pokutu, kterou vyčíslil na částku 98.947,50 Kč. Stěžovatel jako žalobce dále uplatnil úroky z prodlení v celkové výši 8.132,70 Kč. Celková pohledávka stěžovatele tedy činila 117.080,20 Kč s 15 % úrokem z prodlení z částky 10.000,-Kč a smluvní pokutou 0,5 % denně jdoucí z částky 10.000,- Kč od 13. 9. 2000 do zaplacení. Stěžovatel navrhoval vydání platebního rozkazu na uvedenou částku. Usnesením 24 Ro 737/2001-9 ze dne 18. 3. 2002 vyzval Okresní soud v Příbrami stěžovatele k doplnění podání z důvodu výpočtu úroků z prodlení v rozporu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Podáním ze dne 29. 3. 2002 stěžovatel navrhl změnu žaloby s návrhem na připuštění změny žalobního petitu, změnu skutkových tvrzení a částečně vzal žalobu zpět. Tímto návrhem stěžovatel uplatňoval částku 228.434,10 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím z částky 2.617,- Kč od 17. 11. 2001 do zaplacení. Soud I. stupně vyzval stěžovatele výzvou ze dne 4. 4. 2002, doručenou právnímu zástupci stěžovatele dne 9. 4. 2002 k zaplacení soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatky ve stanovené lhůtě, Okresní soud v Příbrami usnesením č.j. 24 Ro 737/2001-24 ze dne 30. 4. 2002 řízení zastavil. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení odvolání a v odvolací lhůtě dlužné soudní poplatky zaplatil. Usnesením č.j. 24 Ro 737/2001-30 ze dne 13. 6. 2002 Okresní soud v Příbrami usnesení č.j. 24 Ro 737/2001-24 ze dne 30. 4. 2002 zrušil.

Okresní soud v Příbrami dále usnesením č.j. 16 C 118/2002-34 vyzval znovu stěžovatele k odstranění vad podání s tím, že skutková tvrzení jsou v rozporu s listinnými důkazy. Z listinných důkazů totiž plyne, že žalovaný ve prospěch žalobce uhradil celkem 88.883,- Kč, žalobce však tvrdí, že jistina nebyla dosud uhrazena. Stěžovatel přípisem ze dne 2. 10. 2002 opravil skutková tvrzení a částečně vzal žalobu zpět. Stěžovatel změnou žalobního petitu požadoval zaplacení částky 178.869,20 Kč. Usnesením č.j. 16 C 118/2002-38 ze dne 20. 10. 2002 Okresní soud v Příbrami nepřipustil změnu žaloby podle návrhu stěžovatele ze dne 29. 3. 2002 (žalovaná částka 228.434,10 Kč) a připustil změnu žaloby podle návrhu stěžovatele ze dne 2. 10. 2002 (žalovaná částka 178.869,20 Kč).

Soud I. stupně nařídil ve věci ústní jednání na den 26. 11. 2002. Předvolání bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatele dne 8. 11. 2002. Přípisem ze dne 22. 11. 2002, doručeným Okresnímu soudu v Příbrami dne 25. 11. 2002, požádala právní zástupkyně stěžovatele o odročení jednání; vzhledem ke krátké době se jí nepodařilo zajistit substituci. Současně tímto přípisem sdělila, že stěžovatel (její klient) se ve stanovený termín nemůže jednání zúčastnit, protože je v lázních, přičemž jednání v této věci by se zúčastnit chtěl. Žádost o odročení není doložena listinou dokazující existenci důvodů pro odročení. Soud I. stupně v den jednání (26. 11. 2002) konstatoval nepřítomnost stěžovatele a jeho právní zástupkyně, četl jejich omluvu na č.l. 42 a podle § 101 odst. 3 o.s.ř. prohlásil, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti. Další jednání ve věci již byla konána za přítomnosti stěžovatele i právní zástupkyně.

Okresní soud v Příbrami rozhodl ve věci rozsudkem č.j. 16 C 118/2002-68 ze dne 30. 1. 2003 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně uvedl, že z provedených důkazů vyplynulo, že mezi účastníky byly uzavřeny 3 smlouvy o půjčce, dvě z toho dne 2. 7. 1996 a jedna dne 1. 4. 1998, přičemž předmětem řízení podle žaloby byla částka plynoucí ze smlouvy o půjčce ze dne 1. 4. 1998. Podle názoru soudu stěžovatel neprokázal, že žalovanému peníze ve výši 81.500,- Kč fakticky půjčil. Jediný svědek stěžovatele (M. H.) žádným způsobem nepotvrdil, že by k předání peněz došlo; jeho tvrzení spočívalo pouze ve skutečnosti, že on sám stěžovateli půjčil částku 80.000,- Kč, leč svědek nemohl potvrdit, zda také tuto částku stěžovatel pak předal do rukou žalovaného. Soud I. stupně usoudil, že skutečnost, že mezi účastníky řízení byla sepsána a podepsána smlouva o půjčce ještě neprokazuje, že finanční částka byla žalovanému skutečně stěžovatelem předána a v tomto směru bylo důkazní břemeno na straně stěžovatele. Soud I. stupně dále uvedl, že je skutečností, že žalovaný stěžovateli plnil a uhradil mu celkem částku 88.883,- Kč a že z obsahu korespondence plyne, že žalovaný částku 81.500,- z titulu smlouvy o půjčce uznával. Žalovaný se však bránil tím, že tato částka nebyla fakticky nově půjčenou částkou v jeho prospěch, nýbrž že představovala výpočet smluvní pokuty plynoucí z toho, že na smlouvy o půjčkách ze dne 2. 7. 1998 plnil opožděně. Toto tvrzení žalovaného by pak mohlo být, podle názoru soudu, "v souladu s ustanovením čl. 5 smlouvy ze dne 1. 4. 1998, kterým účastníci řízení sporná práva mezi sebou plynoucí ze smluv z 2. 7. 1996 narovnali smlouvou z 1. 4. 1998, i když jinak než svým výslechem žalovaný toto tvrzení neprokázal". Pokud by tedy byl žalovaný uznán povinným uhradit smluvené úroky, zákonné úroky a smluvní pokutu z částky 81.500,- Kč, která fakticky byla vypočtena jako sankce ze smluv z 2. 7. 1996, byl by vlastně povinen plnit sankci ze sankce, což je v rozporu se zákonem i s dobrými mravy.

K odvolání stěžovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Praze, který rozsudkem č.j. 23 Co 157/2003-92 ze dne 10. 6. 2003 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud uvedl. že vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně i z jeho právní úvahy a dospěl k závěru, že jsou správné. I podle názoru odvolacího soudu je nutno smlouvu o půjčce uzavřenou mezi účastníky dne 1. 4. 1998 posuzovat s přihlédnutím k okolnostem, které uzavření této smlouvy předcházely. Odvolací soud zrekapituloval průběh půjček a uvedl, že za těchto okolností se jeví značně nevěrohodným tvrzení stěžovatele, že žalovanému, který se ukázal být nepříliš spolehlivým dlužníkem, nejenže smluvní pokutu "odpustil", ale že mu dokonce poskytl půjčku další, shodou okolností ve výši, která odpovídá sumarizované smluvní pokutě za pozdní splacení předchozích půjček. Dále hodnotil odvolací soud výpověď žalovaného ve vztahu k ujednání bodu V. smlouvy ze dne 1. 4. 1998 "narovnávající vzájemná práva a povinnosti smluvních stran". Dále se vyjádřil k jazykovému rozboru stěžovatele, který v odvolání dovozoval, že termín "přenechaná" použitý ve smlouvě ze dne 1. 4. 1998 prokazuje předání peněz. Odvolací soud konstatoval, že i kdyby tato formulace (použitá v textu všech smluv o půjčkách (zjevně vycházející z jednoho, pouze doplňovaného vzoru) nasvědčovala, že k nějakému předání peněz došlo, nelze to považovat za absolutní důkaz toho, že se tak fakticky stalo, aniž by byly vzaty v úvahu další známé okolnosti.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti, i když stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny, je zjevně nesouhlas s výsledkem sporu, který pro stěžovatele znamenal neúspěch. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že samotná skutečnost, že soudní spor dopadl pro účastníka nepříznivě, neznamená, že došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval v tom, že řízení před obecnými soudy trpělo vážnými procesními vadami (viz část I.). Z bližšího odůvodnění tohoto tvrzení však vyplývá, že stěžovatel polemizuje především se skutkovými zjištěními, které obecné soudy provedly a s právními závěry, které tyto soudy ze svých zjištění vyvodily. K této námitce Ústavní soud konstatuje, že - jak plyne z výše uvedeného rozboru soudního spisu a napadených rozhodnutí - obecné soudy provedly dokazování v rozsahu návrhů, které účastníci soudu předložili, provedené důkazy také (zejména soud I. stupně) v odůvodnění rozebraly a uvedly, jaké závěry z nich vyvodily. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že proces dokazování a hodnocení důkazů je veden stěžejní zásadou uvedenou v § 132 o.s.ř., která ukládá obecným soudům hodnotit každý důkaz jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Pokud obecné soudy postupují v hranicí zásady volného hodnocení důkazů, nemůže Ústavní soud tento proces přezkoumávat. Takový přezkum by mohl Ústavní soud realizovat jen v případě, že by mohl konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem, hodnocením tohoto skutkového stavu a z něho vyvozenými právními závěry; k takovému extrémnímu rozporu - ve smyslu ustálené judikatury - však v předmětné věci nedošlo.

Stěžovatel namítal rovněž porušení rovnosti účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. To spatřoval v tom, že obecné soudy ignorovaly důkazy jím předložené, že se nevypořádaly s jeho námitkami a že bez dalšího přisvědčily tvrzení žalovaného. Uvedená námitka souvisí s námitkou uvedenou výše. Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu i samotného průběhu řízení dospěl k závěru, že se obecné soudy předloženými důkazními návrhy zabývaly, důkazy řádně hodnotily a závěry z nich vyvozovaly. V této souvislosti je třeba zejména odmítnout tvrzení stěžovatele, že obecný soud rozhodl pouze na základě tvrzení žalovaného, neboť se v napadenému rozsudku opírá o celou řadu důkazů dalších, včetně důkazu výslechem svědka H., jehož navrhl sám stěžovatel. Tomu odpovídá i náležité odůvodnění napadených rozsudků. Jestliže obecné soudy důkazům stěžovatele neuvěřily (listina - smlouva o půjčce a výslech svědka), nelze tuto skutečnost samu o sobě považovat za porušení rovnosti účastníků řízení.

Stěžovatel namítal porušení svého práva, aby věc byla projednána veřejně a zejména v jeho přítomnosti. Jak již bylo uvedeno výše, právní zástupkyně stěžovatele sice požádala o odročení nařízeného jednání z důvodu své nemoci (a současně uvedla, že se stěžovatel nemůže jednání zúčastnit z důvodu lázeňského pobytu), leč tyto důvody nijak nedoložila. Není tedy přesná námitka stěžovatele v ústavní stížnosti, že právní zástupkyně důvod odročení uvedla a doložila (str. 6 ústavní stížnosti). Ostatně ústní jednání dne 26. 11. 2002 režimu ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. nepodléhalo, neboť při tomto jednání k rozhodnutí ve věci nedošlo. Z celkového průběhu jednání, která se dále ve věci konala (další jednání dne 7. 1. a 30. 1. 2003), je však patrno, že stěžovatel měl dostatek možností sporné body v řízení uplatnit. S tím není v rozporu ani usnesení okresního soudu ze dne 7. 1. 2003, že se doplňující důkaz výslechem žalovaného provádět nebude; i tento výslech již proveden byl a žalobce (stěžovatel), resp. jeho právní zástupce se k jeho obsahu mohl vyjádřit. Podle obecně uznávané judikatury je podstatné, zda byl proces před oběma soudy jako celek spravedlivý. Na tuto otázku Ústavní soud odpovídá kladně.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny zjevně nedošlo.

Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2004

JUDr. František Duchoň, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru