Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 487/04 #1Nález ÚS ze dne 28.11.2007K možnosti domáhat se přezkoumání propuštění ze služebního poměru ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /prá... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
pravomoc
Služební poměr
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 208/47 SbNU 667
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.487.04.1
Datum vyhlášení16.01.2008
Datum podání09.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

100/1970 Sb., § 100 odst.1 písm.e

334/1991 Sb., § 128 odst.3, § 118 odst.1 písm.a, § 16 odst.1 písm.d

99/1963 Sb., § 244, § 80 odst.1 písm.c, § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy nemohou odepřít poskytnutí soudní ochrany ve věci propuštění ze služebního poměru z důvodu, že k propuštění došlo za účinnosti předcházející právní úpravy, v konkrétní věci zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, jenž možnost soudního přezkumu nestanovil. Z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny přitom není rozhodné, zda tato ochrana bude poskytnuta v občanském soudním řízení nebo ve správním soudnictví.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele R. Š. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 28. listopadu 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2004 č.j. 21 Cdo 283/2004-77, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2003 č.j. 9 Co 160/2002-42, 9 Co 796/2003-42 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. března 2002 č.j. 13 C 87/2002-3 ve spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 26. srpna 2003 č. j. 13 C 87/2002-33.

Narativní část

Stěžovatel, příslušník SNB, byl na základě rozkazu ředitele Úřadovny CPS Ústí nad Labem ve věcech personálních ze dne 30. července 1991 propuštěn ze služebního poměru. Rozhodnutí bylo dne 1. října 1991 potvrzeno rozhodnutím ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru. Dne 17. října 1991 podal stěžovatel u Okresního soudu v Děčíně žalobu, kterou se domáhal určení neplatnosti rozkazu a dalšího trvání služebního poměru a náhrady ušlé mzdy. Po účinnosti novely občanského soudního řádu (zákon č. 519/1991 Sb.) byl zřízen institut správního soudnictví, přičemž příslušným se stal Městský soud v Praze. Stěžovatel v průběhu jednání několikrát požádat o změnu petitu, a to především na základě výzev obecných soudů. Městský soud vyloučil usnesením ze dne 24. listopadu 2005 právní věc o určení, že služební poměr žalobce trvá, k samostatnému projednání a dne 18. prosince 1995 vyslovil usnesením svou věcnou nepříslušnost a postoupil věc k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Usnesením ze dne 30. listopadu 1995 zastavil městský soud řízení o zrušení předmětného rozkazu, neboť v době nabytí právní moci rozhodnutí zákon č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, nepřipouštěl soudní přezkum předmětného rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 3 zastavil usnesením ze dne 14. srpna 1996 řízení, neboť označený žalovaný Úřad cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru nemá právní subjektivitu. Toto usnesení bylo i s následným rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu zrušeno nálezem Ústavního soudu IV. ÚS 232/98 ze dne 8. února 2000. Usnesením ze dne 25. května 2000 vyslovil Okresní soudu pro Prahu 3 svou místní nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Ústí nad Labem. Ten vyloučil usnesením ze dne 6. března 2002 k samostatnému projednání návrh na určení, že služební poměr stěžovatele trvá. Napadeným usnesením ze dne 6. března 2002 ve spojení s usnesením ze dne 26. srpna 2003 rozhodl o zastavení řízení a věc postoupil žalovanému Ministerstvu vnitra. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením ze dne 19. září 2003 potvrdil závěr okresního soudu. Nejvyšší soud zamítl (sic!) napadeným usnesením ze dne 17. června 2004 dovolání stěžovatele.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud se v první řadě zabýval otázkou, zda rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru mohlo být přezkoumatelné soudem. Předmětné rozhodnutí bylo vydáno podle § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1970 Sb. z důvodu zvláště hrubého porušení služební povinnosti. Ačkoliv tato úprava soudní přezkum neumožňovala, nelze opominout, že v době rozhodování obecných soudů byl účinný (od 27. srpna 1991) zákon č. 334/1991 Sb., o služebním poměru policistů zařazených ve Federálním policejním sboru a Sboru hradní stráže. Ustanovení § 128 odst. 3 tohoto zákona vztahuje jeho působnost i na řízení ve věcech služebního poměru, jakož i o opravných prostředcích zahájená přede dnem jeho účinnosti. Podle § 118 odst. 1 písm. a) tohoto zákona podléhá rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru soudnímu přezkumu. Z hlediska základního práva na soudní přezkum rozhodnutí služebního orgánu nelze akceptovat řešení, podle něhož ve skutkově i procesně srovnatelné situaci lze v jednom případě soudní ochranu poskytnout a v druhém nikoliv, aniž by k tomu existoval rozumný důvod. Z návrhu ze dne 17. října 1991 jasně vyplýval jeho správněžalobní charakter. Samotná skutečnost, že stěžovatel na základě výzev ze strany obecných soudů změnil petit tak, že se domáhal určení, zda jeho služební poměr dále trvá, by nemohla znamenat odepření soudní ochrany v dané věci. Postup obecných soudů přitom neobstojí ani z hlediska délky řízení, když k zastavení řízení došlo po 13 letech probíhajícího sporu. Rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 487/04 ze dne 28. 11. 2007

N 208/47 SbNU 667

K možnosti domáhat se přezkoumání propuštění ze služebního poměru ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 28. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 487/04 ve věci ústavní stížnosti JUDr. R. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004 č. j. 21 Cdo 283/2004-77, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2003 č. j. 9 Co 160/2002-42, 9 Co 796/2003-42 a proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2002 č. j. 13 C 87/2002-3, "ve spojení s" usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2003 č. j. 13 C 87/2002-33, jimiž bylo zastaveno řízení o stěžovatelově žalobě pro nedostatek pravomoci soudu přezkoumat rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004 č. j. 21 Cdo 283/2004-77, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2003 č. j. 9 Co 160/2002-42, 9 Co 796/2003-42 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2002 č. j. 13 C 87/2002-3 "ve spojení s" usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2003 č. j. 13 C 87/2002-33 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Okresní soud v Ústí nad Labem (dále též "okresní soud") rozhodl napadeným usnesením ze dne 6. 3. 2002 č. j. 13 C 87/2002-3 o zastavení řízení ve věci žalobce JUDr. R. Š. (dále jen "stěžovatel") proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra (dále jen "žalovaný") o určení, že trvá služební poměr stěžovatele u žalovaného založený dne 1. 11. 1972 (výroková část I), a dále rozhodl usnesením ze dne 26. 8. 2003 č. j. 13 C 87/2002-33, jímž doplnil citované usnesení ve výroku I, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí žalovanému.

Okresní soud vycházel z toho, že předmětem řízení je určovací žaloba podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), nikoli přezkum rozhodnutí služebního funkcionáře; z toho, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být podle právní úpravy platné v době jeho vydání přezkoumáváno soudem, dovodil, že soud nemůže tuto věc projednávat a rozhodovat o ní v řízení podle části třetí o. s. ř. Jestliže zákon neumožňoval soudní přezkum napadeného rozhodnutí služebního funkcionáře, nespadá do pravomoci soudu ani žaloba na určení, zda tu právo z něj vyplývající je či není. Vzhledem k tomu, že nedostatek pravomoci soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Protože předmětem řízení je určení trvání služebního poměru u Policie České republiky, je podle názoru okresního soudu orgánem příslušným k projednání a rozhodnutí této věci žalovaný.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") napadeným usnesením ze dne 19. 9. 2003 č. j. 9 Co 160/2002-42, 9 Co 796/2003-42 usnesení okresního soudu ze dne 6. 3. 2002 č. j. 13 C 87/2002-3 ve znění doplňujícího usnesení okresního soudu ze dne 26. 8. 2003 č. j. 13 C 87/2002-33 potvrdil. Krajský soud (stejně jako okresní soud) dospěl k závěru, že až do účinnosti zákona č. 334/1991 Sb., o služebním poměru policistů zařazených ve Federálním policejním sboru a Sboru hradní policie, zákon neumožňoval přezkoumat rozhodnutí služebního funkcionáře, a tedy ani rozhodnutí ze dne 30. 7. 1991, kterým byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru. Teprve ustanovení § 118 zákona č. 334/1991 Sb. umožnilo, aby policista podal u soudu žalobu na přezkoumání rozhodnutí služebních orgánů o propuštění ze služebního poměru. V souzené věci však o přezkum rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nejde; žaloba, o které okresní soud rozhodoval, je žalobou na určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., že služební poměr trvá. Krajský soud dále poukázal na to, že vztahy a nároky vyplývající ze služebního poměru stěžovatele (tj. ze vztahu veřejnoprávní povahy) byly upraveny v zákoně č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, který je nutno vzhledem k přechodným ustanovením zákona č. 334/1991 Sb. vztáhnout i na nároky vzniklé ze služebního poměru. A protože z ustanovení zákona č. 100/1970 Sb. vyplývá, že ve věcech služebního poměru rozhoduje služební orgán, a nikoli soud v rámci občanskoprávního řízení, není dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí souzené věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., ani ve smyslu § 7 odst. 2 o. s. ř.

Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 17. 6. 2004 č. j. 21 Cdo 283/2004-77 dovolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud v prvé řadě konstatoval, že se stěžovatel žalobou ze dne 17. 10. 1991 podanou u Okresního soudu v Děčíně (a tam vedenou pod sp. zn. 7 C 2242/91) domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že skončení služebního poměru propuštěním příslušníka Sboru národní bezpečnosti (dále též "SNB"), nyní policisty, na základě vyhlášeného rozkazu ředitele Úřadovny cizinecké policie a pasové služby v Ústí nad Labem ve věcech personálních ze dne 30. 7. 1991 č. 75 je neplatné, a tudíž služební poměr stěžovatele u odpůrce - Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru (Úřadovny cizinecké policie a pasové služby Ústí nad Labem - RPK Děčín) - dále trvá. Stěžovatel zároveň požadoval, aby mu žalovaná nahradila rozdíl v ušlém služebním příjmu za dobu od 1. 9. 1991. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že stěžovatel na základě výzvy Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 9. 10. 1995, podáním ze dne 25. 10. 1995 označeným jako "upřesnění petitu žalobního návrhu ve věci č. j. 38 Ca 324/95" (pod touto spisovou značkou byla věc u městského soudu v té době projednávána), sdělil, že upřesňuje petit žalobního návrhu tak, že žádá soud, aby vydal rozsudek "rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru č. j. UC 857/P-91 ze dne 1. 10. 1991, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ústí n/L. ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991 o propuštění žalujícího ze služebního poměru příslušníka SNB podle § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/70 se zrušuje, služební poměr žalujícího k žalovanému trvá se všemi právy a nároky ...". Městský soud usnesením ze dne 24. 11. 1995 č. j. 38 Ca 324/95-81 "právní věc o určení, že služební poměr žalobce u žalované trvá, o náhradě ušlého nevyplaceného služebního příjmu ... vyloučil k samostatnému projednání" a usnesením ze dne 18. 12. 1995 č. j. 38 Ca 324/95-85 v tomto rozsahu vyslovil věcnou nepříslušnost městského soudu a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 3.

Nejvyšší soud dodal, že městský soud usnesením ze dne 30. 11. 1995 č. j. 38 Ca 324/95-86 řízení [o zrušení rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991 č. j. UC 857/P-91, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ústí nad Labem ve věcech personálních ze dne 30. 7. 1991 č. 75 o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka SNB podle § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1970 Sb.] zastavil. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991 č. j. UC 857/P-91, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ústí nad Labem ve věcech personálních ze dne 30. 7. 1991 č. 75, jehož přezkoumání se stěžovatel domáhá, bylo vydáno dne 1. 10. 1991 a nabylo právní moci dnem doručení stěžovateli, neboť šlo o rozhodnutí odvolacího orgánu, proti kterému již další odvolání nebylo přípustné. Protože však zákon č. 100/1970 Sb. v té době přezkoumání rozhodnutí služebních funkcionářů soudem neumožňoval a žalobu v dané věci soud nemůže projednat ani podle přechodného ustanovení zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, "nezbylo, než řízení zastavit".

Nejvyšší soud proto - s ohledem na výše uvedené - konstatoval, že bylo dále pokračováno jen ve věci určení, že služební poměr stěžovatele u žalovaného trvá, o náhradě ušlého nevyplaceného služebního příjmu a o (podrobněji uvedených) peněžitých náhradách. I když stěžovatel v průběhu dalšího řízení žalobu několikrát změnil (také prohlášením do protokolu před okresním soudem dne 3. 9. 2001), "vždy uváděl, že se domáhá určení, že jeho služební poměr u žalovaného založený dne 1. 11. 1972 trvá, a peněžitých nároků vyplývajících ze služebního poměru". Okresní soud usnesením ze dne 6. 3. 2002 č. j. 7 C 224/2000-216 řízení o návrhu stěžovatele na určení, že trvá služební poměr stěžovatele u žalované založený dne 1. 11. 1972, vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí. V řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 13 C 87/2002 bylo proto jednáno jen o tomto posléze uvedeném nároku a ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. 3. 2002 č. j. 13 C 87/2002-3 - také jen v tomto rozsahu - bylo řízení zastaveno. Rovněž odvolací soud napadeným usnesením ze dne 19. 9. 2003 č. j. 9 Co 160/2002, 796/2003-42 rozhodoval jen o zastavení řízení vedeného o tomto nároku. Stěžovatelovo tvrzení, že soudy měly žalobu posuzovat jako žalobu o přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, není prý proto opodstatněné.

II.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004 č. j. 21 Cdo 283/2004-77, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2003 č. j. 9 Co 160/2002-42, 9 Co 796/2003-42 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2002 č. j. 13 C 87/2002-3 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2003 č. j. 13 C 87/2002-33 napadl stěžovatel ústavní stížností, kterou vícekrát doplňoval.

Stěžovatel nejprve uvedl, že důvodem jeho propuštění ze služebního poměru byla skutečnost, že proti němu bylo usnesením Inspekce ministra vnitra ČSFR ze dne 4. 7. 1991 č. j. IM-16/30-91 vzneseno obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona. Usnesením vyšetřovatele Správy FPS Praha ze dne 16. 6. 1992 č. j. PV-45/04-91 však bylo trestní stíhání proti němu zastaveno, neboť o trestný čin podvodu ani o jiný trestný čin nešlo. Žalovaný však smírné řešení sporu odmítl s tím, aby bylo vyčkáno soudního rozhodnutí. Stěžovatel dále poukázal na to, že otázka pasivní legitimace žalovaného byla vyřešena až po devíti letech [poznámka: mimo jiné na základě nálezu sp. zn. IV. ÚS 232/98 ze dne 8. 2. 2000 (N 20/17 SbNU 147); po podání žaloby byla následujícími usneseními Okresního soudu v Děčíně věc opakovaně postupována z důvodu věcné nepříslušnosti dalším soudům, než byla teprve po čtyřech letech usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 1995 postoupena jako věcně a místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Tento soud však usnesením ze dne 14. 8. 1996 řízení zastavil proto, že v žalobním návrhu označený žalovaný Úřad cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru nemá právní subjektivitu. V odvolacím řízení bylo toto rozhodnutí usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1996 sp. zn. 18 Co 554/96 potvrzeno. Stěžovatelem podané dovolání pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1263/97 odmítnuto. Ústavní soud však citovaným rozhodnutím všechna citovaná a tehdejší ústavní stížnosti napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil s odkazem na to, že "měl být již na počátku řízení ze strany soudu volen postup podle § 43 o. s. ř. Tento soud v rámci své poučovací povinnosti o procesních právech účastníka měl stěžovatele poučit, že jím označený žalovaný může být žalován pouze ve vztahu k jeho návrhu na přezkoumání správnosti napadeného rozhodnutí."]. Stěžovatel také prohlásil, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími bylo opětovně rozhodováno o zastavení řízení, tentokrát však již z důvodu nedostatku pravomoci soudu, což bylo zjištěno až po 13 letech trvajícího soudního řízení.

Stěžovatel dále spatřuje porušení svých základních práv a svobod zakotvených v následujících právních předpisech:

a) čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v tom, že i přes délku soudního sporu (od října 1991) mu soudy všech stupňů předaly díky své nečinnosti pouze jedno stanovisko žalovaného (a to teprve dne 15. 1. 2004 k jeho dovolání),

b) čl. 90 Ústavy České republiky (poskytnout zákonem stanoveným způsobem ochranu právům), neboť se domnívá, že soud je povinen znát domácí právo, a tudíž mu není toto právo třeba dokazovat. Pokud "soudy toto právo neznaly, konkrétně ustanovení § 128 odst. 3 zákona č. 334/1991 Sb., podle kterého byla žaloba stěžovatelem podávána, neposkytly stěžovateli zákonem stanoveným způsobem ochranu jeho práv". Stěžovatel v této souvislosti trvá na tom, že v žalobním návrhu ze dne 17. 10. 1991 zcela jasně označil, čeho se svou žalobou domáhá, tj. "přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB". Tedy již v době podání tohoto žalobního návrhu šlo zcela jasně o tzv. správní žalobu, neboť žalovaný vydal individuální správní akt (rozkaz o jeho propuštění). V době podání žalobního návrhu byl k projednání věcně a místně příslušný okresní soud, neboť institut správního soudnictví neexistoval. Se změnou o. s. ř. zákonem č. 519/1991 Sb. však institut správního soudnictví v § 244 a násl. o. s. ř. zakotven již byl a městský soud usnesením ze dne 30. 11. 1995 č. j. 38 Ca 324/95-86 řízení zastavil v rozporu se zákonem, neboť nezjistil, že možnost přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy je dána podle § 128 odst. 3 zákona č. 334/1991 Sb. Podobného pochybení se dopustily i okresní soud, krajský soud a Nejvyšší soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Stěžovatel uvedl, že soudy v důsledku neznalosti citovaného ustanovení jej neustále vyzývaly k opětovnému upřesňování petitu žalobního návrhu, a tato jejich neznalost mu však nemůže být přičítána k tíži. Soudy posuzovaly jeho žalobu jako určovací podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., ač ji měly posuzovat jako žalobu o přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, tedy do 31. 12. 1991 podle ustanovení § 128 odst. 3 zákona č. 334/1991 Sb. a od 1. 1. 1992 již podle ustanovení § 244 a násl. o. s. ř.; od 1. 1. 2003 to měl činit příslušný správní soud podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Stěžovatel dovozoval oprávněnost tvrzení, že vždy šlo o žalobu správní, také z toho, že z citovaného usnesení městského soudu vyplývá, že městský soud žalobu podanou dne 17. 10. 1991 posuzoval jako žalobu správní a současně uvedl, že přezkum rozhodnutí není možný, neboť o. s. ř. platný do 31. 12. 1991 takový přezkum nepřipouštěl (městský soud vůbec nezjistil, že tento přezkum je možný podle § 128 odst. 3 zákona č. 334/1991 Sb.). Městský soud navíc konstatoval, že opravný prostředek přípustný není. Stěžovatel se tedy spokojil s tím, že soudy vůbec po tolika letech nesprávného postupu [což bylo konstatováno i nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 232/98 ze dne 8. 2. 2000 (N 20/17 SbNU 147)] budou ve věci rozhodovat.

Stěžovatel je toho názoru, že k porušení uvedeného práva došlo i činností krajského soudu a Nejvyššího soudu, neboť přes jeho odvolání a dovolání akceptovaly změnu žaloby, kterou připustil okresní soud podle § 95 odst. 1 o. s. ř. bez návrhu stěžovatele; okresní soud nevydal o takové svévolné změně ani usnesení (proti kterému by se stěžovatel odvolal) a rozhodoval o určovací žalobě bez stěžovatelova návrhu.

Stěžovatel je dále přesvědčen, že k porušení jeho práva došlo také tím, že i přes "naříkaná" usnesení soudních orgánů soudy nepostoupily spis k rozhodnutí žalovanému (Ministerstvo vnitra), který navíc (přes návrh stěžovatele ze dne 4. 12. 2003) sdělením ze dne 23. 3. 2004 odmítl ve věci rozhodnout, neboť mu nebyl soudem zaslán spis, a neučinil tak ani ke dni podání ústavní stížnosti.

Stěžovatel konečně upozornil na judikaturu (SP č. 94/1), podle níž rozhodnutí (odvolacího) orgánu ve věci propuštění příslušníka SNB ze služebního poměru podle § 100 odst. 1 písm. g) zákona č. 100/1970 Sb. je rozhodnutím, které není vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví. Soudy tak prý rozhodovaly již v předchozích případech.

c) čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"; právo na spravedlivé a nestranné projednání věci soudem), který porušily nejen okresní soud, krajský soud a Nejvyšší soud, ale i soudy předcházející, neboť stěžovatele přes zcela jasně formulovaný žalobní návrh ze dne 17. 10. 1991 vyzývaly ke sdělení, čeho se v řízení domáhá.

Okresní soud navíc na nařízeném jednání dne 3. 9. 2001 opětovně přesvědčoval stěžovatele, že zůstává k rozhodnutí žaloba na určení, že služební poměr trvá, a o finančních nárocích z titulu neplatnosti skončení služebního poměru. Stěžovatel proto přistoupil na návrh soudu upřesnit žalobní návrh, neboť "předpokládal, že by mu soud tento směr nenabízel, pokud by věděl, že řízení následně zastaví z titulu nedostatku kompetence", na původním žalobním návrhu netrval a "nechal se soudem dne 3. 9. 2001 navést na protokolaci určovací žaloby".

d) čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na včasné projednání věci soudem), které bylo porušeno dobou probíhajícího řízení od října 1991 do 17. 6. 2004 a průtahy spočívajícími v nezaslání spisu žalovanému k rozhodnutí (viz výše).

Stěžovatel doplnil ústavní stížnost (podáními ze dne 8. 11. 2004, 26. 4. 2005, 22. 6. 2007, 16. 7. 2007, 31. 8. 2007 a 10. 10. 2007), v nichž poukázal na:

- porušení čl. 90 Ústavy České republiky tím, že obecné soudy nevzaly na vědomí, že stěžovateli zaslané rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru č. j. UC 857/P-91 ze dne 1. 10. 1991 bylo pouze fotokopií. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2003 sp. zn. 5 A 150/2001, podle něhož zaslání fotokopie správního rozhodnutí nezakládá jeho doručení, a to i vzhledem k určení počátku běhu lhůty k podání žaloby proti takovému "nedoručenému" rozhodnutí,

- porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy, neboť soudy přehlížely nerespektování zásady presumpce neviny stěžovatele, a to za situace, kdy žalovaný okamžitě při vznesení obvinění proti stěžovateli přikročil k jeho propuštění, aniž by jej postavil mimo službu do vyšetření celého případu, a následně jej zpět do služebního poměru nepřijal. Soudy se nezabývaly věcí ani z titulu ustanovení § 39 občanského zákoníku (tj. obcházení zákona pro rozpor s dobrými mravy). Stěžovatel tuto skutečnost spatřoval v postupu žalovaného, který se - ač má (na základě usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2002 č. j. 13 C 87/2002-3 "ve spojení s" usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2003 č. j. 13 C 87/2002-33) ve věci služebního poměru rozhodnout - dovolává prekluze. Stěžovatel se dále domnívá, že je mu odpíráno právo na soudní proces vůbec, jestliže městský soud usnesením ze dne 3. 4. 2007 zamítl jeho žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, kterou se domáhal, aby byla žalovanému soudem uložena povinnost přezkoumat podle § 136 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, rozhodnutí ze dne 30. 7. 1991 ve spojení s rozhodnutím ze dne 1. 10. 1991 o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB,

- porušení čl. 6 Úmluvy (porušení práva státního zaměstnance na spravedlivý proces) spočívající:

1. ve skutečnosti, že právní řád, podle něhož byla žaloba stěžovatele (státního zaměstnance) posuzována a řízení zastaveno, výslovně nevylučoval přístup stěžovatele k soudu (a pokud by i takové ustanovení v právním řádu existovalo, muselo by spočívat na objektivních důvodech spojených se zájmem státu). Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že v souzené věci nic nemůže bránit aplikaci ustanovení čl. 6 Úmluvy; je povinností soudu se danou věcí zabývat a nikoliv konstatovat, že nepatří do jeho kompetence. Stěžovatel v dané souvislosti odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 2007 ve věci Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku (stížnost č. 63235/00),

2. v chybném poučení daném stěžovateli okresním soudem ("Žalobce byl poučen o tom, že rozhodnutí služebního funkcionáře, o jehož přezkum ve sporu žádal, je z přezkumu vyloučeno a řízení o tomto pravomocně zastaveno usnesením."; protokol z jednání před okresním soudem ze dne 3. 9. 2000), které jej vedlo k upřesnění žaloby jako určovací namísto toho, aby trval na žalobě na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře,

- nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 120/06 (N 90/45 SbNU 317), podle něhož je úkolem Ústavního soudu zajistit, aby se stěžovateli dostalo soudní ochrany; zda to bude v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení či soudy ve správním soudnictví je nerozhodné, neboť rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitostí práva jednoduchého, nikoliv základních práv a svobod (hmotných či procesních).

Stěžovatel proto dovodil, že postupem soudů všech stupňů byla porušena citovaná ustanovení Ústavy České republiky, Listiny a Úmluvy, a navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004 č. j. 21 Cdo 283/2004-77, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2003 č. j. 9 Co 160/2002-42, 9 Co 796/2003-42 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2002 č. j. 13 C 87/2002-3 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2003 č. j. 13 C 87/2002-33 zrušují.

Stěžovatel dále prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem, neboť od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci.

III.

K ústavní stížnosti se vyjádřily Nejvyšší soud, Krajský soud v Ústí nad Labem a Okresní soud v Ústí nad Labem.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ač stěžovatel napadá jeho usnesení ze dne 17. 6. 2004 č. j. 21 Cdo 283/2004-77, podstatou jeho námitek je nesouhlas s usnesením městského soudu ze dne 30. 11. 1995 č. j. 38 Ca 324/95-86; současně poukázal na to, že se stěžovatel - jak uvádí - domáhá přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB. O tomto návrhu však (jak sám ve stížnosti připouští) bylo rozhodnuto právě citovaným usnesením Městského soud v Praze, jímž bylo řízení o správní žalobě podle § 250d odst. 3 o. s. ř. zastaveno. Tuto skutečnost konstatoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 232/98 ze dne 8. 2. 2000 (N 20/17 SbNU 147), kterého se stěžovatel dovolává a jenž se usnesení o zastavení řízení o správní žalobě na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB nedotkl. Nejvyšší soud uvedl, že řízení dále probíhalo jen ve věci určení, že služební poměr stěžovatele trvá, a o jeho peněžních nárocích. Nejvyšší soud poukázal na to, že v případě, kdy okresní soud usnesením ze dne 6. 3. 2002 č. j. 7 C 224/2000-216 řízení o návrhu žalobce na určení, že trvá služební poměr, vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, bylo dále v řízení jednáno a rozhodováno jen o tomto nároku.

Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti (ani v dovolání) nezpochybnil správnost závěru soudů o nedostatku pravomoci soudů k projednání žaloby na určení, že jeho služební poměr u žalované trvá podle § 80 písm. c) o. s. ř.; tvrdí (však), že soudy jsou povolány rozhodnout o správní žalobě na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB. Nejvyšší soud se však s procesními námitkami stěžovatele vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení (na něž pro stručnost odkázal). Má za to, že jeho napadeným usnesením nebyla porušena ústavní práva stěžovatele, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost. Nejvyšší soud konečně prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatele považuje za nedůvodné, a odkázal na obsah napadených rozhodnutí. Současně sdělil, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.

Okresní soud odkázal na obsah spisu sp. zn. 13 C 87/2002, rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechal zcela na úvaze Ústavního soudu a sdělil, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.

IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy.

Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, již vícekrát vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny [čl. 83 Ústavy; podrobněji srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.

Ústavní soud je si vědom toho, že obecný soud je kdykoli v průběhu řízení povinen přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé, a že nedostatek pravomoci soudu je nedostatkem, který nelze odstranit. Tuto otázku je však třeba v té které souzené věci zkoumat i z pohledu ústavněprávního. Pro ústavněprávní přezkum věci je proto zásadní posouzení toho, zda se stěžovateli dostalo náležité soudní ochrany ať již cestou správního nebo obecného soudnictví.

Ústavní soud považuje za nezpochybnitelnou skutečnost, že stěžovatel žalobou ze dne 17. 10. 1991 podal "návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB podle § 100 odst. 1 písm. e) z. č. 100/70 Sb. o náhradu ušlé mzdy". Ústavní soud je současně přesvědčen (ostatně ve shodě s názorem Nejvyššího soudu - srov. touto ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu), že se stěžovatel tímto návrhem domáhal v prvé řadě vydání rozsudku, který by soud vyslovil, že skončení služebního poměru je neplatné a že služební poměr dále trvá (poznámka: stěžovatel se současně domáhal náhrady ušlé mzdy). Ústavní soud konečně z obsahu spisů (městského soudu sp. zn. 38 Ca 324/95 a okresního soudu sp. zn. 7 C 224/2000 a sp. zn. 13 C 87/2002) zjistil, že se stěžovatel - i přes upřesnění petitu, ke kterému jej vyzval městský soud (poznámka: dne 9. 10. 1995, tedy po čtyřech letech řešení kompetenčních otázek), k němuž došlo podáním stěžovatele ze dne 25. 10. 1995 - mimo jiné stále domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991 č. j. UC 857/P-91, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ústí nad Labem ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991. Městský soud následně usnesením ze dne 30. 11. 1995 č. j. 38 Ca 324/95-86 řízení [o zrušení rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991 č. j. UC 857/P-91, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ústí nad Labem ve věcech personálních ze dne 30. 7. 1991 č. 75 o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka SNB podle § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1970 Sb.] zastavil. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že napadené rozhodnutí, jehož přezkoumání se stěžovatel domáhá, bylo vydáno dne 1. 10. 1991 a nabylo právní moci dnem doručení stěžovateli, neboť šlo o rozhodnutí odvolacího orgánu, proti kterému již další odvolání nebylo přípustné. Protože však zákon č. 100/1970 Sb. přezkoumání rozhodnutí služebních funkcionářů soudem v té době neumožňoval a žalobu v dané věci soud nemůže projednat ani podle přechodného ustanovení zákona č. 519/1991 Sb., "nezbylo, než řízení zastavit". [poznámka: městský soud usnesením ze dne 24. 11. 1995 č. j. 38 Ca 324/95-81 právní věc o určení, že služební poměr žalobce u žalované trvá, o náhradě ušlého nevyplaceného služebního příjmu vyloučil k samostatnému projednání; to bylo následně předmětem řízení před Obvodním soudem pro Prahu 3, který usnesením ze dne 14. 8. 1996 č. j. 18 C 25/96-108 řízení (z důvodu nedostatku právní subjektivity žalovaného, tj. Úřadu cizinecké a pasové služby Praha) zastavil. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 1996 č. j. 18 Co 554/96-122 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 20. 3. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1263/97 dovolání stěžovatele odmítl. Ústavní soud nálezem ze dne 8. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 232/98 citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil; uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 3 neměl v projednávané věci řízení bez dalšího (podle § 104 odst. 1 o. s. ř.) zastavit, ale naopak měl postupovat v souladu s § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o. s. ř. a učinit tak vhodná opatření směřující k odstranění vady podání spočívající v nedostatečném, resp. neúplném označení žalované strany v poměru k dalším v žalobě uplatněným nárokům.].

Okresní soud následně (poté co Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 25. 5. 2000 č. j. 18 C 83/2000-9, 18 C 25/96 vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu Ústí nad Labem) na základě výslechu stěžovatele ze dne 3. 9. 2001 (po jeho předchozím předvolání) protokoloval vymezení předmětu sporu jako 1. žalobu na určení, že jeho služební poměr založený u žalovaného dne 1. 11. 1972 trvá, a 2. uplatnění peněžních nároků vyplývajících ze služebního poměru. Okresní soud dále usnesením ze dne 6. 3. 2002 č. j. 7 C 224/2000-216 řízení o návrhu stěžovatele na určení, že trvá jeho služební poměr u žalovaného založený dne 1. 11. 1972, vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí.

Okresní soud konečně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. 3. 2002 č. j. 13 C 87/2002-3, "ve spojení" s usnesením ze dne 26. 8. 2003 č. j. 13 C 87/2002-33, řízení zastavil a věc postoupil k projednání a rozhodnutí žalovanému (Ministerstvo vnitra). Okresní soud v odůvodnění vycházel jednak z toho, že předmětem řízení je určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř., jednak z úvahy, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být, podle právní úpravy platné v době jeho vydání, přezkoumáváno soudem; následně dovodil, že soud nemůže tuto věc projednávat a rozhodovat o ní v řízení podle části třetí o. s. ř. Okresní soud proto uzavřel s tím, že do pravomoci soudu nespadá ani žaloba na určení, zda tu právo z něj vyplývající je či není, řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a konstatoval, že orgánem příslušným k projednání a rozhodnutí této věci je žalovaný.

Ústavní soud je přesvědčen, že v souzené věci je za daných okolností - mezi něž v prvé řadě náleží 13 let trvající soudní řízení o návrhu stěžovatele ze dne 17. 10. 1991 a konstatování okresního soudu, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být podle právní úpravy platné v době jeho vydání, přezkoumáváno soudem - nutno zvažovat, zda se stěžovateli dostalo ve věci rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB odpovídající soudní ochrany. Ústavní soud současně připomíná nález ze dne 28. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 120/06 (N 90/45 SbNU 317), podle kterého je úkolem Ústavního soudu zajistit soudní ochranu stěžovatelova základního ústavního práva; posouzení skutečnosti, "zda to bude v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, či soudy ve správním soudnictví, je pro něho nerozhodné ... (poznámka: neboť základní lidská práva a svobody) mohou být stejně dobře chráněna nebo opomíjena jak civilní, tak i správní větví českého soudnictví".

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou přijatelnosti výchozí (základní) teze obecných soudů, že rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění ze služebního poměru nemohlo být přezkoumáno soudem.

Ústavní soud při posouzení právní úpravy možného soudního přezkumu rozhodnutí služebního orgánu o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka SNB (policie) dovozuje - z hlediska ochrany subjektivních veřejných práv a základního práva na soudní ochranu zejména - že uvedená teze obecných soudů udržitelná není.

Ústavní soud připomíná nejen stěžovatelem uváděné ustanovení § 128 odst. 3 zákona č. 334/1991 Sb. (účinného dnem vyhlášení, tj. od 27. 8. 1991), podle něhož řízení ve věcech služebního poměru zahájené přede dnem účinnosti tohoto zákona provedou a o opravných prostředcích rozhodnou orgány příslušné podle tohoto zákona a způsobem stanoveným v tomto zákoně, ale také ustanovení § 118 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, podle kterého policista může podat (po vyčerpání opravného prostředku podle § 113 zákona, tj. odvolání) u soudu návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru podle § 16 odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) citovaného zákona. Ústavní soud si je současně vědom skutečnosti, že stěžovatel byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB podle § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1970 Sb. z důvodu zvláště hrubého porušení služební povinnosti (poznámka: které se však - jak uvedeno výše - neprokázalo). Týž (možný) důvod pro propuštění ze služebního poměru je však uvedený i v ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona č. 334/1991 Sb., který - jak bylo připomenuto výše - soudem přezkoumatelný je. Ústavní soud se proto domnívá, že z hlediska reálného, rovného a spravedlivě dosažitelného základního práva na soudní přezkum rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru nelze akceptovat řešení, ve kterém se - ve fakticky skutkově i procesně (i v souzené věci se jednalo o postup po vyčerpání odvolacího opravného prostředku) srovnatelné situaci - ochrana tohoto základního práva stala pro stěžovatele nedosažitelnou; nelze totiž rozumně dovozovat, že by v jednom případě byla soudní ochrana přípustná, a v druhém nikoli. Ústavní soud proto považuje argumentaci obecných soudů, která dovozuje nemožnost přezkoumat rozhodnutí odvolacího orgánu jen ze skutečnosti, že bylo vydáno podle zákona č. 100/1970 Sb., za zavádějící, formalistickou a v konečném důsledku zbavující stěžovatele práva na soudní přezkum rozhodnutí služebního orgánu o jeho propuštění ze služebního poměru. Ústavní soud proto považuje argumentaci okresního soudu, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být podle právní úpravy platné v době jeho vydání přezkoumáváno soudem, a že tedy do pravomoci soudu nespadá ani žaloba na určení, zda tu právo z něj vyplývající je či není, za formálně sice zdánlivě (na první pohled) správnou, avšak vycházející z premisy, jež uvedené základní právo stěžovateli upírá.

V návaznosti na to připomíná Ústavní soud (stěžovatelem uvedený) rozsudek Evropského soudu pro lidská práva dne 19. 4. 2007 ve věci Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku (stížnost č. 63235/00), ve kterém Evropský soud pro lidská práva zásadně rozšířil aplikaci článku 6 Úmluvy (a tedy rozšířil právo státních zaměstnanců na spravedlivý proces) i na spory vedené státními zaměstnanci (včetně policistů). Výjimka z tohoto práva připadá v úvahu jen za současného splnění dvou podmínek, a to, že právní řád státu výslovně vylučuje přístup k soudu u příslušných pozic či kategorií zaměstnanců a že vyloučení tohoto přístupu musí spočívat na objektivních důvodech souvisejících se zájmy státu (srov. Soudní rozhledy, Rozhodnutí evropských soudů a institucí, č. 6/2007). Ústavní soud usuzuje, že tyto podmínky v právní úpravě (a tedy i v souzené věci) nenastaly, a proto - ani z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva - není důvod, aby Ústavní soud uvedené základní právo stěžovateli negarantoval.

Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že ze stěžovatelova původního návrhu ze dne 17. 10. 1991 je zcela jasně patrný především jeho správněžalobní charakter ("návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu ...") a pak následuje návrh na přisouzení náhrady ušlé mzdy ("o náhradu ušlé mzdy"). K upřesnění petitu stěžovatelem ze dne 25. 10. 1995 došlo (jak výše uvedeno) na základě výzvy městského soudu ze dne 9. 10. 1995 (tj. čtyři roky po podání správní žaloby; viz spis sp. zn. 38 Ca 324/95, dále vedený pod sp. zn. 7 C 224/2000, č. l. 68). Upřesnění petitu spočívalo - kromě potvrzení původního návrhu, že "rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru č. j. UC 857/P-91 ze dne 1. 10. 1991, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ústí n/L. ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991 o propuštění žalujícího ze služebního poměru příslušníka SNB podle § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/70 se zrušuje," - vlastně v jeho rozšíření o návrh, že "služební poměr žalujícího k žalovanému trvá" a v precizaci (konkretizaci) všech práv a nároků (č. l. 72 tamtéž). K dalšímu upřesnění petitu ze dne 3. 9. 2001 došlo po poučení stěžovatele okresním soudem "o tom, že rozhodnutí služebního funkcionáře, o jehož přezkum ve sporu žádal, je z přezkumu vyloučeno" a "o vymezení předmětu sporu, přesném, určitém a srozumitelném návrhu" (viz protokol sepsaný u okresního soudu dne 3. 9. 2001; č. l. 199 tamtéž). Stěžovatel proto (po 10 letech od podání návrhu a po dalším z poučení/výzev daných mu obecným/-i soudem/-y) do protokolu uvedl petit: "I. Určuje se, že služební poměr žalobce u žalovaného založený dne 1. 11. 1972 trvá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ..." (č. l. 201). Ústavní soud proto dovozuje, že úvaha Nejvyššího soudu (uvedená v jeho napadeném usnesení ze dne 17. 6. 2004 č. j. 21 Cdo 283/2004-77), že stěžovatel "vždy uváděl, že se domáhá určení, že jeho služební poměr u žalovaného založený dne 1. 11. 1972 trvá a peněžitých nároků vyplývajících ze služebního poměru", je úvahou - vzhledem ke kontextu a délce celé souzené věci - zjednodušující a vůči stěžovatelově snaze dosáhnout zajištění svých základních práv i úvahou značně formalistickou. Uvedený výklad konec konců neobstojí ani při poměření s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2007 sp. zn. IV ÚS 120/06, podle kterého je úkolem Ústavního soudu zajistit soudní ochranu stěžovatelova základního ústavního práva bez ohledu na to, zda to bude v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, či ve správním soudnictví, neboť základní lidská práva a svobody mohou být stejně dobře chráněna nebo opomíjena jak civilní, tak i správní větví soudnictví. Ústavní soud navíc nemůže pominout ani skutečnost, že popsaný průběh dlouholetého, 13 let trvajícího soudního řízení a (v dlouhých intervalech) od stěžovatele požadovaná upřesnění petitu, mohla snadno vést k jeho dezorientaci; to platí navíc za situace, kdy (jak vyplývá z obsahu spisů) samy obecné soudy v těchto intervalech procesní otázky řešily jen obtížně a velmi pomalu.

Podle přesvědčení Ústavního soudu, i když stěžovatel - po výzvě a poučení obecného soudu - upřesnil nakonec žalobní petit na petit určovací, nemění to nic na tom, že jeho základní právo na přístup k soudu zachováno být mělo. Již samo zastavení řízení pro neexistenci pravomoci obecných soudů po 13 letech probíhajícího sporu považuje Ústavní soud za natolik neproporcionální, že je - byť i se zřetelem k výše uvedeným okolnostem - tolerovat nemůže. Obecně platí, že taková formální rozhodnutí - ignorující podstatu věci - po řadu let trvajícím procesu otřásají důvěrou občanů v soudnictví, které tvoří jeden ze základních pilířů demokratického právního státu.

Za tohoto stavu Ústavnísoud usuzuje, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti zcela vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004 č. j. 21 Cdo 283/2004-77, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2003 č. j. 9 Co 160/2002-42, 9 Co 796/2003-42 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2002 č. j. 13 C 87/2002-3, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2003 č. j. 13 C 87/2002-33, zrušil.

Za této situace se již Ústavnísoud nezabýval stěžovatelovými tvrzeními, která se týkají formy a podoby (fotokopie) stěžovateli zaslaného rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru č. j. UC 857/P-91 ze dne 1. 10. 1991, jež by měla být posouzena v řízení následném, ani stěžovatelem tvrzeným obcházením zákona pro rozpor s dobrými mravy. Ústavní soud konečně nereflektoval ani stěžovatelem tvrzené odpírání práva na soudní proces vůbec; to za situace, kdy městský soud usnesením ze dne 3. 4. 2007 č. j. 8 Ca 214/04-66 zamítl jeho žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, kterou se domáhal toho, aby žalovanému byla soudem uložena povinnost přezkoumat podle § 136 zákona č. 186/1992 Sb. rozhodnutí ze dne 30. 7. 1991, ve spojení s rozhodnutím ze dne 1. 10. 1991 o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB, neboť to není předmětem této ústavní stížnosti.

Ústavnísoud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru