Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 485/98Nález ÚS ze dne 31.05.1999K neunesení důkazního břemene z důvodu ztráty rozhodujícího dokladu úředním orgánem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
důkazní nouze
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 81/14 SbNU 167
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.485.98
Datum vyhlášení22.06.1999
Datum podání19.11.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

128/1946 Sb.

87/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 485/98 ze dne 31. 5. 1999

N 81/14 SbNU 167

K neunesení důkazního břemene z důvodu ztráty rozhodujícího dokladu úředním orgánem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. V. G.

a soudců JUDr. V. K. a JUDr. V. P. věci ústavní stížnosti

stěžovatelů ing. H. S., a T. R. S., proti rozsudku Obvodního soudu

pro Prahu 8 ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 10 C 15/97, a proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 35 Co

371/98, takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 3. 1998, sp.

zn. 10 C 15/97, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9.

1998, sp. zn. 35 Co 371/98, se zrušují.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu

8 žalobu stěžovatelů proti žalované České republice - Ministerstvu

financí ČR o zaplacení částky 750.000,- Kč.

V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že se stěžovatelé proti

žalované domáhali finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích. Na základě provedeného dokazování

soud konstatoval následující: Dne 1. 4. 1941 byla uzavřena kupní

smlouva, podle níž B. a F. L. prodali své spoluvlastnické podíly

v celkové výši 3/4 společnosti K. und B. G.m.b.H. z Norimberku

a na tuto firmu byla ke dni 27. 6. 1941 převedena i zbývající 1/4

těchto nemovitostí. Dne 15. 9. 1942 byla - následkem konkursu

- z obchodního rejstříku vymazána firma "Brüder Loebl und Söhne".

Dne 20. 7. 1945 byla ohledně předmětných nemovitostí v pozemkových

knihách poznamenána národní správa a správcem byl ustanoven J. L.

Dne 22. 1. 1946 byl v obchodním rejstříku vymazán "výmaz" firmy

Brüder L. und Söhne a byl obnoven dřívější stav, tzn. existence

této veřejné obchodní společnosti. Dne 29. 4. 1946 byl prohlášen

za mrtvého B. L., dědeček stěžovatelů z matčiny strany, a také byl

vymazán z obchodního rejstříku jako společník této firmy. Dne 20.

10. 1946 byl proveden v obchodním rejstříku výmaz týkající se

národní správy firmy Bratři L. a synové. Dne 22. 11. 1946 byla

v pozemkových knihách učiněna poznámka, týkající se podání

restitučního návrhu podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti

některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích

z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Dne

9. 5. 1947 se matka stěžovatelů D. S. se svým bratrem J.

přihlásila o dědictví po svém otci B. L.. Dne 10. 5. 1947 vydal

tehdejší ONV v Žatci tři výměry, jimiž byl zkonfiskován dům č.p.

289 se stavební parcelou č. 423, sírárna a sklad chmele č.p. 1148

s budovou, se stavební parcelou a továrna č.p. 1334 se stavební

parcelou (dále jen "předmětné nemovitosti"). Tyto nemovitosti byly

zkonfiskovány podle § 1 dekretu č. 108/1945 Sb. jako "majetek

firmy K. und B. G.m.b.H.". Dne 1. 3. 1948 ustanovil ONV v Žatci

nad firmou Bratři L. a synové znovu národní správu podle dekretu

č. 5/1945 Sb. Dne 23. 2. 1950 rozhodl Osidlovací úřad a Fond

národní obnovy o přechodu práva vlastnického k majetkové podstatě

firmy K. und B. G.m.b.H do vlastnictví Ústředí pro hospodaření se

zemědělskými výrobky, s.r.o. Toto rozhodnutí se vztahovalo i na

předmětné nemovitosti. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem

bylo pro "Ústředí" vloženo dne 27. 7. 1950. V současnosti je

vlastníkem předmětných nemovitostí Ch., družstvo Ž.

Obvodní soud dospěl k závěru, že se na souzenou věc vztahuje

zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), nikoliv

zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Zákon o půdě

se prý (na rozdíl od zákona č. 87/1991 Sb.) nevztahuje na tzv.

židovský majetek, tj. na majetek zabavený v době nesvobody za

okupace německými vojáky z rasových důvodů. Pro zákon o půdě tedy

platí časová hranice pro restituční nároky, počínající 25. únorem

1948. Je-li prý tedy předmětem restituce finanční náhrada za

nemovitosti, jež nelze vydat, není možno tuto finanční náhradu

přiznat, pokud by měla být poskytnuta za obytné a hospodářské

budovy, sloužící k zemědělské výrobě, jestliže nárok podle zákona

č. 128/1946 byl oprávněné osobě po 25. únoru 1948 zamítnut

z důvodů politické persekuce nebo postupem porušujícím obecně

uznávaná lidská práva a svobody, tak jako by tuto finanční náhradu

bylo možno za splnění dalších podmínek přiznat podle čl. I. zákona

č. 116/1994 Sb.

Předmětné nemovitosti vlastnili bratři L. jako fyzické osoby

(tedy nikoliv jako právnická osoba) a za fašistické okupace přešly

na německou právnickou osobu K. und B. G.m.b.H. z důvodů rasové

persekuce, takže se jednalo o majetkové převody, jež byly dekretem

č. 5/1945 Sb. prohlášeny za neplatné (§ 1 odst. 1). Po účinnosti

tohoto dekretu však nedošlo k obnovení vlastnických práv osob,

které tato práva pozbyly v době nesvobody na základě jednání

uzavřeného pod tlakem okupace, národní nebo rasové persekuce. Tyto

osoby musely k obnovení vlastnického práva uplatnit svůj

restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. a teprve kladným

rozhodnutím příslušného státního orgánu došlo k jejich obnově.

Matka a strýc stěžovatelů v roce 1946 tyto restituční nároky

uplatnili, do 25. 2. 1948 však k jejich uspokojení nedošlo

a k jejich uspokojení nedošlo ani v tzv. rozhodném období. Zda

důvody neuspokojení nároků byly v rozporu s obecně uznávanými

lidskými právy se prý prokázat nepodařilo, neboť příslušné spisy

jsou již skartovány.

Stěžovatelům se tedy sice podařilo prokázat, že v minulosti

došlo k pravomocnému zamítnutí restitučních návrhů jejich matky

a strýce podle zákona č. 128/1946 Sb., z jakých důvodů však

k zamítnutí došlo, se jim prokázat nepodařilo. Tato skutečnost prý

však není rozhodná, protože nárok stěžovatelů je nutno posuzovat

podle zákona o půdě, který nebyl novelizován podobným způsobem

jako zákon o mimosoudních rehabilitacích.

Mimo to k přechodu předmětných nemovitostí na stát nedošlo až

rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 23.

2. 1950, nýbrž již na základě tří konfiskačních výměrů ONV v Žatci

ze dne 10. 5. 1947, tedy ještě před tzv. rozhodným obdobím. Tyto

konfiskační výměry (nabyly právní moci dne 14. 6. 1947) prý sice

byly vydány v rozporu s ustanovením § 2 zákona č. 128/1946 Sb.

s ohledem na probíhající restituční řízení, "jedná se však o akty

orgánů státní správy, které jsou navíc pravomocné a soudu dnes

nepřísluší v rámci restitučního řízení ... zkoumat jejich

správnost". I kdyby však soud připustil, že předmětné nemovitosti

na stát přešly v rozhodném období, nedošlo k jejich přechodu na

stát z právních předchůdců stěžovatelů, a to s ohledem na

skutečnost, že k obnově jejich vlastnických práv mohlo dojít pouze

cestou restituce podle zákona č. 128/1946 Sb., která však nebyla

"v jejich prospěch kladně dovršena".

Z uvedených důvodů Obvodní soud pro Prahu 8 dospěl k závěru,

že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami pro přiznání finanční

náhrady (§ 4 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 16 zákona o půdě)

a že tedy ve sporu nejsou aktivně legitimováni. Proto žalobu

zamítl.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem citovaný

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 potvrdil.

V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že se sice

neztotožňuje s právními závěry soudu I. stupně, leč to nemá vliv

na věcnou správnost napadeného rozsudku. Předmětná věc totiž

nespadá pod režim zákona o půdě, nýbrž pod režim zákona č.

87/1991 Sb., neboť z provedených důkazů údajně vyplývá, že

v předmětných nemovitostech byl realizován velkoobchod s chmelem,

což nelze charakterizovat jako zemědělskou výrobu, "ale jako

obchodování se zemědělským produktem".

Podle názoru Městského soudu v Praze byl převod vlastnictví

k předmětným nemovitostem ze spoluvlastnictví bratrů L. na

německou společnost K. und B. G.m.b.H. uskutečněn pod tlakem

rasové persekuce a vztahoval se na něj proto dekret č. 5/1945 Sb.,

jeho účinností však automaticky nedošlo k obnovení vlastnických

práv osob, jež tato práva pozbyly v době nesvobody. Příslušný

právní poměr totiž trval, dokud nebylo jednání, kterým byl

založen, příslušným orgánem prohlášeno za neplatné. Nedošlo-li

tedy k vynětí majetku z národní správy a jeho vrácení podle § 24

tohoto dekretu, "pak bez uplatnění nároku podle § 1 odst. 1 ve

spojení s § 4 odst. 1 zák. č. 128/1946 Sb. a kladného rozhodnutí

příslušného státního orgánu se původní vlastnické právo

neobnovilo". V daném případě prý nebylo prokázáno vrácení majetku

podle § 24 dekretu č. 5/1945 Sb., bylo pouze zjištěno podání

restituční žádosti podle zákona č. 128/1946 Sb. a její zamítnutí.

Městský soud v Praze proto konstatoval, že se původní

vlastnické právo k předmětným nemovitostem neobnovilo. Věcí se

proto lze zabývat jen z hlediska ustanovení § 3 odst. 2

restitučního zákona s tím, že podle zákona č. 87/1991 Sb. finanční

náhradu může požadovat pouze osoba, která by měla právo na vydání

nemovitosti, tedy za splnění všech podmínek pro její vydání. Podle

ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou

též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odst. 1

a která v den přechodu věci na stát na ni měla nárok podle dekretu

č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., "pokud k převodu

nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle

těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento

nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2

odst. 1 písm. c) zákona". Z toho Městský soud v Praze dovodil, že

musí být prokázáno zamítnutí restituční žádosti podle citovaných

předpisů, provedené po 25. únoru 1948 z důvodů politické perzekuce

nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Stěžovatelé však prý prokázali pouze zamítnutí restituční žádosti

po 25. únoru 1948, nikoliv však důvody tohoto zamítnutí. "V tomto

směru se ocitli v důkazní nouzi, neboť zmíněné rozhodnutí se

nepodařilo dohledat." Stěžovatelé sice navrhli svědeckou výpověď

svého právního zástupce (bývalého pracovníka finanční

prokuratury), který měl potvrdit, že všechny restituce majetků

(jako je majetek předmětný) musely být zamítnuty z politických

důvodů, nicméně odvolací soud tento důkaz neprovedl, "neboť jím

měly být prokázány skutečnosti obecné, nikoliv skutečnost, že

právě v daném případě došlo k zamítnutí restituční žádosti

z uvedených důvodů". Podle názoru Městského soudu v Praze tato

skutečnost musí být prokázána zcela jednoznačně, neboť nelze

vyloučit zamítnutí žádosti i z jiných důvodů, na které restituční

zákon nedopadá (např. nedostatek aktivní legitimace těch, kdo

restituční žádost podali).

Závěrem odvolací soud odmítl právní názor Obvodního soudu pro

Prahu 8 ohledně konfiskačních výměrů, neboť proti nim bylo podáno

odvolání a navíc byly vydány na již neexistující firmu K. und B.,

takže nemohlo dojít k převodu nebo přechodu vlastnictví

k předmětným nemovitostem z této firmy na stát. Neodpovídá prý

tedy skutečnosti právní názor, že věci přešly na stát mimo

rozhodné období, nýbrž k tomu došlo až rozhodnutím Osidlovacího

úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 23. 2. 1950.

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé zejména uvedli,

že napadeným rozsudkem porušil Městský soud v Praze jejich

základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). Tohoto pochybení se prý Městský

soud v Praze dopustil tím, že požadoval výlučně předložení

usnesení bývalého Okresního soudu v Žatci o zamítnutí restituční

žádosti, leč toto usnesení neměli stěžovatelé k dispozici, neboť

soudní spis zn. Nc I 413/46, později Nc I 286/50, nebyl nalezen.

Přestože prý jsou soudy povinny při skartaci starých spisů vyjímat

a uschovávat konečná rozhodnutí, v daném případě se to nestalo.

Právní zástupce stěžovatelů, který od roku 1952 až 1992 pracoval

jako státní notář "na Okresním soudě v Lounech", byl údajně

svědkem, jakým způsobem se se spisy zacházelo a je tedy

pravděpodobné, že se celý předmětný spis prostě ztratil.

Stěžovatelé proto požadovaný doklad nemohli předložit pouze vinou

soudu. Rovněž nebyl nalezen spis bývalé Finanční prokuratury

v Ústí nad Labem.

Stěžovatelé však předložili usnesení býv. Okresního soudu

civilního pro Prahu - jih ze dne 9. 5. 1947, č.j. D VI 600/45-26,

podle něhož soud přijal dědickou přihlášku zůstavitelovy dcery D.

S. (matky stěžovatelů) a zůstavitelova syna J. L., kterou podali

v pozůstalosti po svém otci JUDr. B. L.. Soud jim zároveň svěřil

správu pozůstalosti a uložil jim, aby do 3 měsíců předložili

rozhodnutí soudu o restituci jmění zůstavitele. Z toho stěžovatelé

dovozují, že restituce tehdy nemohla být zamítnuta např. z důvodu

nedostatku aktivní legitimace (jak uvažuje Městský soud v Praze),

neboť podle tehdy platného obecného zákoníku občanského byl za

ležící pozůstalost aktivně legitimován jen přihlášený dědic, jemuž

byla správa pozůstalosti svěřena. Kdyby toto usnesení nebylo soudu

při podání žádosti o restituci podle zákona č. 128/1946 Sb.

předloženo, soud by prý stížnost bez dalšího zamítl, nehledě

k tomu, že Finanční prokuratura by takovou námitku ihned

uplatnila. Všechny požadavky finanční prokuratury však byly

splněny, neboť jinak by Okresní soud v Žatci nemohl protokolovat

smír, který měla schválit již jen Finanční prokuratura v Ústí nad

Labem a té byl také (podle přípisu ze dne 27. 11. 1950) příslušný

spis zaslán ke schválení, "čímž mělo být restituční řízení

vyřízeno". Místo toho však Okresní soud v Žatci dne 5. 9. 1952

sdělil, že návrh na restituci byl pravoplatně zamítnut.

Stěžovatelé dále tvrdí, že jako důkaz navrhovali výslech

svého právního zástupce, který je prý jedním z posledních

pracovníků finančních prokuratur a který mohl dosvědčit, jakým

způsobem se restituce po roce 1950 vyřizovaly, aby nemuselo být

restitučním žádostem vyhověno. Šlo o třídní boj proti

kapitalistům, i když byli dávno mrtví a zahynuli - jako děd

stěžovatelů Dr. B. L. - coby osoby židovského původu vinou

německého fašismu.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby byl

napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a sdělili, že na

ústním jednání před Ústavním soudem netrvají.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny

zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání

a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský

soud v Praze, dále Obvodní soud pro Prahu 8 a vedlejší účastník

- Česká republika - Ministerstvo financí ČR.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze uvedl, že

stěžovatelé nepředložili předmětné usnesení býv. Okresního soudu

v Žatci o zamítnutí restituční žádosti. Ocitli se tedy v důkazní

nouzi a odvolací soud opravný prostředek zamítl, v čemž prý však

nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv a svobod. Proto

Městský soud v Praze navrhl zamítnutí ústavní stížnost a sdělil,

že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém vyjádření zdůraznil, že

předmětem tohoto řízení nebyla náhrada škody způsobená nesprávným

úředním postupem nebo rozhodnutím, nýbrž přiznání nároku na

finanční náhradu podle restitučních předpisů. Stěžovatelům prý nic

nebrání v tom, aby se domáhali náhrady škody způsobené nesprávným

úředním postupem soudu v Žatci při skartaci restitučních spisů.

Stěžovatelé v restitučním řízení neunesli své důkazní břemeno

a neprokázali důvody, jež vedly soudy k zamítnutí jejich

restitučních nároků podle zákona č. 128/1946 Sb. Existenci těchto

důvodů mohli stěžovatelé údajně prokázat jiným způsobem, než

skartovanými restitučními spisy. Proto Obvodní soud pro Prahu 8

navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že na ústním

jednání před Ústavním soudem netrvá

Česká republika - Ministerstvo financí ČR považuje ústavní

stížnost za nedůvodnou. Stěžovatelé prý v souzené věci prokázali

pouze zamítnutí restitučního nároku po 25. 2. 1948, nikoliv však

důvody tohoto zamítnutí, které mohly být i jiné, než řeší zákon č.

87/1991 Sb. Ministerstvo financí však - na rozdíl od názoru

Městského soudu v Praze - tvrdí, že předmětné nemovitosti převzal

stát podle dekretu č. 108/1945 Sb. jako majetek německé

arizátorské firmy K. und B., který nebyl podle zákona č. 128/1946

Sb. vrácen původním majitelům - fyzickým osobám bratrů L.. Tuto

konfiskaci prý potvrdil ONV v Žatci svými výměry ze dne 10. 5.

1947, leč tato rozhodnutí měla toliko deklaratorní povahu. Při

posuzování podmínek konfiskace byl rozhodující právní stav ke dni

faktického skončení okupace, takže prý není podstatné, že firma K.

und B. byla již ke dni vydání konfiskačních výměrů zrušena, nýbrž

je významné, že existovala v době skončení okupace. Konfiskační

výměry nabyly právní moci dne 14. 6. 1947 a jestliže odvolání bylo

podáno dne 10. 6. 1947, zřejmě bylo podáno opožděně a bylo

správním orgánem odmítnuto. Proto také pravděpodobně toto odvolání

nebylo nikdy věcně vyřízeno. V opačném případě by nevyřešené

odvolání znamenalo, že konfiskační výměry nemohly nabýt právní

moci, jednalo by se tedy o neplatný právní úkon a případ by nemohl

být vůbec posuzován podle zákona č. 87/1991 Sb. (mohl by být řešen

jen občanskoprávní cestou).

Rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z 23.

2. 1950 prý nelze za akt přechodu majetku na stát podle dekretu č.

108/1945 Sb. považovat, neboť tyto orgány vůbec nebyly

k posuzování konfiskace tímto dekretem příslušné a rozhodovat

o těchto otázkách příslušelo výhradně okresním národním výborům

(§ 1 odst. 3 cit. dekretu). Rovněž z obsahu tohoto rozhodnutí

pouze vyplývá, že jím došlo k vynětí předmětných nemovitostí

z přídělového řízení a k jeho následnému odevzdání do vlastnictví

Ústředí pro hospodaření se zemědělskými výrobky, tzn. nejednalo se

o akt přechodu majetku na stát.

K přechodu majetku na stát prý nedošlo ani zamítnutím

restituce podle zákona č. 128/1946 Sb. příslušným soudem. Soudy

v těchto sporech totiž otázku přechodu majetku na stát neřešily,

nýbrž pouze rozhodovaly o tom, zda došlo k neplatnému

majetkoprávnímu aktu v době nesvobody a zda jsou splněny podmínky

pro obnovení původního vlastnictví. Zamítnutí restitučního návrhu

proto mělo za následek, že stát konfiskoval majetek jako německé

vlastnictví cit. dekretem. V tomto případě však stát rozhodl

o konfiskaci ještě před ukončením restitučního řízení, což sice

bylo v rozporu se zákonem č. 128/1946 Sb. i s ustanovením § 1

odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. a není proto pochyb o nezákonnosti

vydaného správního rozhodnutí, leč "zrušení cit. rozhodnutí dnes

již není s ohledem na uplynulé lhůty možné".

Z uvedených důvodů Ministerstvo financí jako vedlejší

účastník navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělilo,

že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud shledal, že v souzené věci je namístě zabývat se

dvěma otázkami. Za prvé jde o otázku, kdy došlo k přechodu

vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát, konkrétně, zda

k němu došlo až v rozhodném období. Za druhé jde o otázku, zda

příslušný restituční nárok nebyl uspokojen z důvodů politické

persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva

a svobody. Zákon č. 87/1991 Sb. se totiž vztahuje pouze na

zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž

došlo v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, tj. v tzv.

rozhodném období (§ 1 odst. 1), přičemž oprávněnou osobou je též

fyzická osoba, která v den přechodu věci na stát na ni měla nárok

podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona

č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva

prohlášeným za neplatné podle těchto právních předpisů došlo

z důvodu rasové persekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948

uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č.

87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (§ 3 odst. 2) .

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

ad 1)

K první otázce, tj. k otázce doby přechodu vlastnictví

k předmětným nemovitostem na stát, zaujal Obvodní soud pro Prahu

8 stanovisko, že k němu došlo nikoliv v rozhodném období (tj. ne

až na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy

ze dne 23. 2. 1950), nýbrž již na základě tří konfiskačních výměrů

ONV v Žatci ze dne 10. 5. 1947, které nabyly právní moci dne 14.

6. 1947, tedy ještě před rozhodným obdobím. Naopak Městský soud

v Praze dospěl k závěru, že proti citovaným konfiskačních výměrům

ONV v Žatci bylo podáno odvolání a byly vydány na již neexistující

firmu K. und B., takže na jejich základě k přechodu vlastnictví

dojít nemohlo a proto k němu došlo až zmíněným rozhodnutím

Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, tzn. v rozhodném

období.

V souzené věci považuje Ústavní soud za podstatné, že Městský

soud v Praze - jako soud druhostupňový - dospěl k závěru, že ke

konfiskaci předmětných nemovitostí došlo v rozhodném obdobím.

Ústavní soud se proto soustředil na otázku, zda v tomto případě

skutková zjištění mohou tento právní názor vyvrátit.

Z předmětného soudního spisu Ústavní soud - mimo jiné

- zjistil, že Okresní národní výbor v Žatci přípisem ze dne 12.

9. 1947 (tedy již poté, co citované konfiskační výměry údajně již

nabyly právní moci, tj. 14. 6. 1947) sdělil Finanční prokuratuře

v Praze, že právní předchůdci stěžovatelů "se neprovinili proti

národům českému a slovenskému a nebyla prokázána jejich

germanizační činnost", že "firma Bratří L. - synové není firmou

spadající pod ustanovení § 1 dekretu č. 108/1945 Sb., ježto

majitel R. L. jest národně a státně spolehlivý" a že firma K. und

B. vedla za okupace firmu Bratří L. - synové, velkoobchod chmelem,

která však ihned po skončení okupace byla převzata národním

správcem J. L.

Z přípisu Místního národního výboru v Žatci ze dne 4. 6.

1947 (adresovanému ONV v Žatci) dále vyplývá, že podle názoru

tohoto orgánu předmětné nemovitosti nepodléhají konfiskaci podle

dekretu č. 108/1945 Sb., "ježto náleží prokazatelně

československým státním občanům, kteří se neprovinili" a proto MNV

navrhl jejich konfiskaci zrušit, "ježto se stala nedopatřením".

Přípisem ze dne 5. 1. 1948 MNV v Žatci postoupil odvolání

R.a L. a spol. proti konfiskaci chmelařské živnosti firmy K. und

B. Okresnímu národnímu výboru v Žatci s tím, že MNV doporučil tuto

konfiskaci zrušit. Přípisem ze dne 11. 5. 1949 ONV v Žatci sdělil

Okresnímu soudu v Žatci, že zasílá spisy týkající se žádosti

o zrušení předmětné konfiskace a vrácení majetku a žádá

"o připojení opisu tamního rozhodnutí o restituci majetku, aby

event. mohla býti zrušena konfiskace vyslovená na firmu K. und

B.". Z "Hlášení o předpokladech znárodnění" Ministerstvu vnitřního

obchodu ze dne 8. 9. 1949 vyplývá, že u firmy Bratří Löblové

a synové (včetně předmětných nemovitostí) jsou dány předpoklady

pro znárodnění podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 118/1948

Sb., přičemž na tento podnik byla zavedena národní správa a byl na

něj ještě v této době ze strany této firmy uplatňován restituční

nárok.

Na základě uvedených skutečností je zřejmé, že v souzené věci

existuje celá řada skutkových i právních nejasností: o konfiskaci

předmětných nemovitostí bylo rozhodováno v době, kdy na tento

majetek byl již vznesen restituční nárok; přestože předmětné

konfiskační výměry měly nabýt právní moci již dne 14. 6. 1947,

ještě dne 5. 1. 1948 bylo Okresnímu národnímu výboru v Žatci

postoupeno odvolání proti nim; sám ONV v Žatci sdělil, že firma

právních předchůdců stěžovatelů nespadá pod ustanovení § 1 dekretu

č. 108/1945 Sb.; MNV v Žatci předmětnou konfiskaci označil za

"nedopatření"; ještě v roce 1949 byly prověřovány podmínky pro

znárodnění předmětných nemovitostí, přičemž za jejich vlastníky

byla nepřímo označena firma Bratří Löblové a synové atp.

Na základě provedeného dokazování lze tedy usuzovat - jak

učinil již Městský soud v Praze - že k přechodu vlastnického práva

k předmětným nemovitostem došlo až v rozhodném období a nikoliv

podle zmíněných konfiskačních výměrů z roku 1947. Jde o otázku

hodnocení provedených důkazů, které Ústavní soud - jak plyne

z jeho ustálené judikatury - zpravidla nepřehodnocuje. Pro úplnost

však Ústavní soud považoval za vhodné zabývat se i tvrzením

vedlejšího účastníka (České republiky - Ministerstva financí ČR),

že k rozhodování o přechodu majetku na stát nebyl příslušný

Osidlovací úřad a Fond národní obnovy, nýbrž pouze ONV, který

o konfiskaci v roce 1947 rozhodl nezákonně (neboť ještě nebylo

ukončeno restituční řízení), že však na této skutečnosti s ohledem

na uplynulé lhůty již nelze nic měnit.

K této námitce Ústavní soud uvádí, že v souzené věci není

jednoznačně zřejmé, že citovanými konfiskačními výměry k přechodu

vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stát vůbec došlo.

Byly sice označeny doložkou právní moci, nicméně (jak v napadeném

rozsudku správně uvádí Městský soud v Praze) podle provedených

důkazů bylo proti nim podáno odvolání, MNV v Žatci navrhoval

jejich zrušení, s touto možností výslovně počítal i sám ONV

v Žatci a ještě v roce 1949 byla za jejich vlastníky považována

firma Bratří L. a synové. Je sice pravda, že účinky příslušné

konfiskace nastávají ex lege, neboť právním důvodem konfiskace je

příslušný dekret prezidenta republiky a výměry okresních národních

výborů pouze deklarují oprávněnost jeho použití (srov. nález sp.

zn. II. ÚS 317/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

9, Praha, C. H. Beck, 1998, str. 425); nicméně nelze přehlédnout

skutečnost, že v souzené věci - se zřetelem na ustanovení § 1

odst. 1 dekretu č. 5/1945 - vlastnictví firmy K. und B.

k předmětným nemovitostem zaniklo (firma byla zrušena ke dni 30.

4. 1946) a že tedy - jak správně uvádí v odůvodnění napadeného

rozsudku Městský soud v Praze - byly vydány vůči někomu, kdo již

právně neexistoval. K této otázce již Ústavní soud - byť poněkud

v jiné souvislosti - judikoval, že pokud byl konfiskační výměr ONV

vydán vůči někomu, kdo již majetek nevlastnil, "byl tedy vydán

v rozporu s tehdy platným právním řádem, podle kterého se jednalo

o nicotný právní akt (paakt), na základě kterého nemohlo přejít

vlastnictví na stát" (nález sp. zn. II. ÚS 129/98, dosud

nepublikován).

Za těchto okolností Ústavní soud zdůrazňuje, že smyslem

zákona č. 87/1991 Sb. je zmírnit následky některých majetkových

a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§ 1 odst. 1).

Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona postupovat

příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno

používat jej velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti

konkrétního případu. Jak již totiž Ústavní soud judikoval dříve,

ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby všechny orgány

veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů

a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd

interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku

k přechodu majetku došlo.

Ze všech těchto důvodů proto Ústavní soud neshledal důvod ke

zpochybnění závěru Městského soudu v Praze, že k přechodu

vlastnického práva k předmětným nemovitostem v rozhodném období

došlo.

ad 2)

Ústavní soud se dále zabýval druhou otázkou, tj. zda

k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem došlo

z důvodů rasové persekuce a zda došlo k tomu, že tento (tj.

restituční) nárok nebyl uspokojen z důvodů politické persekuce

nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

V této otázce Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 8

dospěly k závěru, že tato skutečnost se nepodařila prokázat, neboť

příslušné spisy již byly skartovány a stěžovatelé se tedy ocitli

v důkazní nouzi.

K tomu však Ústavní soud na základě výše uvedených

skutečností uvádí, že se na předmětné nemovitosti vztahovalo

ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. (o čemž jednoznačně

- byť nepřímo - svědčí např. i to, že již dne 20. 7. 1945 byl

podle § 2 odst. 1 tohoto dekretu národním správcem zmíněné firmy

jmenován J. L., tzn. jeden z původních spoluvlastníků, a že tedy

se evidentně nejednalo o osobu státně nespolehlivou), přičemž

právní předchůdci stěžovatelů uplatnili svůj restituční nárok

podle zákona č. 128/1946 Sb. K uspokojení tohoto nároku však před

rozhodným obdobím ani v něm nedošlo.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje - jak již uvedl - že

v těchto případech je třeba respektovat to, že smyslem zákona č.

87/1991 Sb. je náprava křivd spáchaných v rozhodném období,

přičemž toto období je ustanovením § 2 zákona č. 198/1993 Sb.,

o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu,

charakterizováno jako období zločinného, nelegitimního

a zavrženíhodného režimu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 23/97,

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, Praha, C. H.

Beck, 1998, str. 161). Tvrdit za těchto okolností, že restituční

nároky právních předchůdců stěžovatelů sice byly neuspokojeny,

avšak důvod tohoto neuspokojení se kvůli skartaci příslušných

spisů nepodařilo prokázat a proto ani restituční nárok stěžovatelů

nemůže být úspěšný, by bylo - s přihlédnutím ke konkrétním

okolnostem tohoto případu (tj. že se především jednalo o relativně

velkou firmu, zabývající se velkoobchodem s chmelem, a patřící

"kapitalistům židovského původu") - zjevně nespravedlivé. Proto

Ústavní soud usuzuje, že za této situace lze stěží ztrátu

předmětného spisového materiálu přičítat k tíži stěžovatelům.

Je totiž třeba zdůraznit, že i když je důkazní břemeno na

straně stěžovatelů, nelze restituční zákon vykládat restriktivně,

výlučně v jejich neprospěch. Jádro věci spočívá v tom, že se

nepodařilo vyhledat příslušný spis, resp. rozhodnutí o zamítnutí

restituční žádosti jejich právních předchůdců. Přitom se

nepochybně jednalo o rozhodnutí zásadní, které státní orgány

z preventivních důvodů archivovat měly. Pokud Obvodní soud pro

Prahu 8 namítl, že se stěžovatelé měli domáhat náhrady škody

způsobené nesprávným úředním postupem v jiném řízení, Ústavní soud

dovozuje, že z hlediska ochrany základních práv a svobod je třeba

ztrátu či skartaci spisu vzít v úvahu i v restitučním řízení, a to

zejména tehdy, jestliže je proti stěžovatelům namítáno, že se

z důvodu ztráty rozhodujícího dokladu u úředního orgánu důkazního

břemene nezhostili.

Při úvaze o důvodu zamítnutí restituční žádosti nelze dále

abstrahovat ani od notoricky známého tzv. třídního a někdy

i rasového přístupu státních orgánů v období totalitního režimu.

Z tohoto pohledu se totiž v souzené věci jednalo o kapitalistický

majetek židovské rodiny, v kterýchžto případech byly persekuční

akty na denním pořádku. V souzené věci, byť - jak vyplývá z obsahu

spisu - byly příslušný MNV a ONV proti zamítnutí restitučních

nároků právních předchůdců stěžovatelů, přesto k tomuto zamítnutí

došlo. Lze tedy, se zřetelem k daným okolnostem, usuzovat, že

důvodem zamítnutí restitučního nároku stěžovatelů byla vskutku

persekuce ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č.

87/1991 Sb., bez ohledu na to, že se příslušné rozhodnutí (tento

důvod vyslovující) nepodařilo najít.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že citovanými rozsudky

Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze bylo

porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces,

zakotvené zejména v čl. 36 Listiny.

Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 10

C 15/97, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1998,

sp. zn. 35 Co 371/98, zrušil [ust. § 82 odst. 3 písm. a) zák. č.

182/1992 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. května 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru