Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 484/01Usnesení ÚS ze dne 25.02.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / z... více
Věcný rejstříkVýživné
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.484.01
Datum podání07.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 26 odst.1

94/1963 Sb., § 85, § 96


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 484/01 ze dne 25. 2. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 484/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 40 Co 1160/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 40 Co 1160/2000, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. 7. 2000, č. j. P 9/92-378, ve výroku, zamítajícím návrh stěžovatele na snížení dosavadního výživného na jeho nezletilého syna M. T., z 1 200 Kč měsíčně na 600 Kč a v dalších napadených částech byl tento rozsudek změněn tak, že výživné se s účinností od 1. 9. 2000 zvyšuje na částku 1 500 Kč měsíčně, a že dlužné výživné v částce 2 100 Kč, jakož i výživné, které dospěje do konce měsíce, v němž rozsudek nabude právní moci, je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky V. T. do tří dnů od právní moci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že krajský soud se po doplnění dokazování v zásadě ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že ač je stěžovatel nemajetný a vykonává uměleckou činnost (profesionální výtvarník), je pro stanovení výše výživného jeho nezletilého syna rozhodující skutečnost, že poté, co byl v roce 1994 propuštěn z předchozího zaměstnání, odmítl nastoupit na Úřadem práce v Šumperku zprostředkované místo pomocného dělníka ve sklárnách, a rozhodl se zvolit si povolání uměleckého malíře. Krajský soud proto vyšel při stanovení výše výživného z průměrného čistého výdělku skladového dělníka u R., a. s., ve výši 5 175 Kč a to s odkazem na ust. § 85 a § 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, s odůvodněním, že odmítnutím zprostředkovaného zaměstnání se stěžovatel vzdal výhodnějšího zaměstnání. Jeho argument, že volbou povolání realizoval své základní právo, vyplývající z čl. 26 Listiny základních práv a svobod, odvolací soud odmítl s tím, že výklad stěžovatele by porušoval práva dítěte zakotvená v čl. 27 Úmluvy o právech dítěte, rozvedená v citovaných ustanoveních zákona o rodině.

Stěžovatel je toho názoru, že si svobodně zvolil své povolání poté, co dospěl k závěru, že s ohledem na výdělkové možnosti pomocného dělníka i své středoškolské vzdělání, je schopen stejného příjmu dosáhnout realizací svých uměleckých schopností. V daném případě tak podle stěžovatele proti sobě stojí ústavně zaručené právo na svobodnou volbu povolání a ústavně zaručené právo dítěte na jeho rozvoj. Smysl ust. § 96 odst. 1 zákona o rodině tkví podle něj v tom, že má při výpočtu výživného zabezpečit co možná nejpřesnější obraz majetkových poměrů povinného rodiče i s ohledem na případné spekulativní převody majetku. Jeho výdělková situace mu však neumožňuje platit výživné na nezletilého syna ve výši stanovené soudem (1 500 Kč měsíčně), protože i v případě předchozího výživného si prostředky na jeho placení musel opatřovat jinak (zejména půjčkami od rodičů), neboť jeho příjmy nedosahují částek životního minima. Z uvedených důvodů se stěžovateli jeví napadené rozhodnutí jako nespravedlivé a rozporné s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti účastník řízení před Ústavním soudem, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v zásadě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby byla stížnost odmítnuta.

II.

Po zvážení všech okolností zkoumaného případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve své obecně přístupné judikatuře zdůraznil, že není nadřízen obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou celé soudní moci, nikoliv pouze Ústavního soudu, který nastupuje (jako "ultima ratio") teprve v případě selhání všech ostatních orgánů veřejné moci. Nezávislé a nestranné obecné soudy jsou proto oprávněny a povinny tuto ochranu poskytovat primárně. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti může do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud tyto soudy ochranu ústavně zaručeným právům nebo svobodám stěžovatele neposkytnou, resp. nepostupují v souladu s obsahem Listiny základních práv a svobod, zejména její hlavy páté a porušují zásady spravedlivého procesu.

Důvod k takovému zásahu Ústavní soud v řešené věci neshledal. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval i námitkami stěžovatele, kterými poté argumentoval i v ústavní stížnosti, jež spočívaly v údajném porušení čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S logickými a přiléhavě odůvodněnými závěry obecného soudu ve vztahu ke zkoumanému specifickému případu, na které možno pro stručnost odkázat, se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Soud správně položil důraz na práva dítěte, zaručená Úmluvou o právech dítěte, a rozvedená v zákoně o rodině. Čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zakotvující mj. právo na svobodnou volbu povolání nelze - stejně jako žádný jiný článek Listiny - vykládat účelově tak, že ve svém důsledku výrazně omezuje, resp. ruší jiná ústavně zaručená základní práva. Obecné soudy se daným případem dostatečně zabývaly, neporušily žádná stěžovatelova procesní ani hmotná práva a spravedlivý závěr je nutno považovat za výsledek jejich nezávislého rozhodování, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší s odvoláním na výše uvedené nikterak zasahovat.

Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 25. února 2003

Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru