Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4837/12 #1Usnesení ÚS ze dne 05.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříkújma
Promlčení
satisfakce/zadostiučinění
Diskriminace
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.4837.12.1
Datum podání21.12.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 82/1998 Sb. ; o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád); § 32/3

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 32 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4837/12 ze dne 5. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jana Grohmana a 2) Mileny Ondriášové, obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241/53, Hradec Králové proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012 č. j. 39Co 143/2012-64 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 2. 2012 č. j. 22C 102/2010-38, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí i uvedeného ustanovení zákona pro zásah do jejich práv, plynoucích z čl. 3 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelé si podali u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 830 000 Kč. O podané žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem ze dne 21. 2. 2012 č. j. 22C 102/2010-38 tak, že žalobu zamítl. Základním argumentem pro zamítnutí žaloby byl právní závěr soudu, že došlo k promlčení uplatněného nároku, neboť podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") je promlčecí doba jejich nároku stanovena na šest měsíců. Městský soud jako soud odvolací se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně promlčení nároku. S otázkou protiústavnosti právní úpravy lhůty pro podání žaloby na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, upravené v zákoně č. 82/1998 Sb., kterou stěžovatelé uplatnili v jejich odvolání, se odvolací soud vypořádal tak, že nevyhověl návrhu stěžovatelů na přerušení řízení a předložení věci k přezkoumání ústavnosti Ústavním soudem. Městský soud totiž sám dospěl k závěru, že napadené ustanovení protiústavní není, neboť je věcí zákonodárce, v jakém rozsahu určí různé promlčecí lhůty.

3. Stěžovatelé se se závěry, obsaženými v napadených rozhodnutích, neztotožňují a napadají jejich rozpor se svými výše uvedenými základními právy. Stěžovatelé spatřují diskriminaci v rozdílném zacházení osob požadujících zadostiučinění nemajetkové újmy oproti jiným osobám, které se domáhají po státu náhrady za jiný druh újmy (škody), kterou jim stát způsobil. Jde podle nich o zjevnou diskriminaci, mající dopad přímo do majetkové sféry stěžovatelů. Postup obecných soudů vůči stěžovatelům tak porušil jejich právo zaručené jim v čl. 3 Listiny, zakazujícím diskriminaci, a v čl. 11 odst. 1 Listiny, které každému přiznává právo vlastnit majetek. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhují, aby příslušný senát Ústavního soudu přerušil své řízení o ústavní stížnosti a věc přeložil plénu Ústavního soudu za účelem zrušení části zákona, a to konkrétně ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a následně rozhodl o ústavní stížnosti tak, že obě napadená rozhodnutí zruší.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelů.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatelů s právním posouzením jejich věci, zejména však závěrem obecných soudů, že jimi uplatňované nároky na náhradu nemajetkové újmy poskytnutím zadostiučinění v penězích podle zákona č. 82/1998 Sb. byly promlčeny. Základního práva na náhradu škody zaručeného článkem 36 odst. 3 Listiny je třeba ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se domáhat "stanoveným postupem", což také implikuje, že toto právo je třeba uplatnit včas. Pokud stěžovatelé tento požadavek pominuli, nelze z toho plynoucí nepříznivý důsledek přičítat obecným soudům.

7. Pokud jde o návrh stěžovatelů na zrušení ustanovení § 32 zákona č. 82/1998 Sb., Ústavní soud neshledal též jakýkoliv důvod odchýlit se od závěrů již vyslovených v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 903/13 ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 2380/11 či ze dne 6. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2796/12, všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že zákonné promlčecí doby a lhůty představují jistá omezení práva na přístup k soudu, což je základní podmínkou spravedlivého procesu v civilních věcech, a že tato omezení mohou být rozporná s článkem 4 odst. 4 Listiny, pokud ztěžují přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že ohrožují samotnou podstatu tohoto práva; takový kategorický závěr ovšem dle přesvědčení Ústavního soudu nelze vyslovit o inkriminované 6 měsíční promlčecí době pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu čl. 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

9. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto byl nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru