Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 483/02Usnesení ÚS ze dne 26.08.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnos... více
Věcný rejstříkSvědek
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.483.02
Datum podání01.08.2002
Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 55 odst.2

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3

209/1992 Sb., čl. 6 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 483/02 ze dne 26. 8. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. I. R., zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 10 To 176/01 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2001, č. j. 4 T 11/2000-2978,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí ve věci, v níž byl jako člen organizované skupiny uznán vinným spácháním pokračujícího trestného činu vydírání (§ 235 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) d) tr. zák.), a tvrdil, že obecné soudy, které jako důkaz použily výpovědi utajených svědků z přípravného řízení, porušily právo na spravedlivý proces, právo na obhajobu a zásadu rovnosti účastníků řízení, tedy jeho ústavně zaručená práva zakotvená v ust. čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, jakož i v čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Ústavní stížnost splňovala všechny náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon"), a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vrchní soud potvrdil jako správný postup krajského soudu, který se spokojil s úředními záznamy policie, kde byla tvrzena nemožnost předvolat některé utajené svědky. Soudy aplikující ust. § 211 odst. 2 tr. ř. dovodily, že byla dodržena Instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 31. 1. 2000 (č. 77/2000-00D, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy). Tato instrukce stěžovateli není známa a tento akt nemůže být povýšen nad zákon. Oba soudy se rovněž spokojily se stanovisky Ministerstva spravedlnosti ČR a Ministerstva vnitra ČR, v nichž se uvádělo, že svědky vystupující pod utajením dle ust. § 55 odst. 2 tr. ř. nelze předvolávat cestou mezinárodní právní pomoci, aniž by nevzniklo nebezpečí jejich ohrožení, protože by byla odtajněna jejich totožnost. Vrchní soud argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2001 (IV. ÚS 37/01) a dovodil, že takový postup byl nutný pro ochranu základních práv poškozených vypovídajících pod utajením, což podepřel i tím, že v řízení došlo, na základě otázek obžalovaných, k odkrytí totožnosti některých poškozených, což soud považoval za pokračování psychologického nátlaku na poškozené. Proto souhlasil s postupem krajského soudu, který se snažil takovému jednání zamezit. Stěžovatel s odvoláním na výše uvedený nález konstatoval, že soudy neprovedly všechny úkony k ověření totožnosti svědků vypovídajících u hlavního líčení, ačkoli jsou povinny tak učinit i bez návrhu (§ 209 odst. 2 tr. ř.). Policejní orgány nevyvinuly snahu odpovídající závažnosti případu a nezajistily další svědky pro potřeby hlavního líčení (§ 55 odst. 2 tr. ř.). Pokud takovou snahu vyvinuly, jde o snahu nepřezkoumatelnou. Stěžovatel poukázal na protokol o hlavním líčení, kde o okolnostech předvolávání utajených svědků vypovídal policista a kde z dotazů vyplynulo, že policisté nevyužili všech dostupných zdrojů informací, údajně proto, aby neodhalili jejich totožnost. Proto také nebylo možno použít součinnosti s Interpolem. Stěžovatel odkázal i na svůj návrh na provedení dokazování ze dne 27. 2. 2001 a na závěr konstatoval, že nebyl dán důvod k dovolání ve smyslu ust. § 265b tr. ř.

Stěžovatel nepodal dovolání s tvrzením že není dán dovolací důvod. Ústavní soud je seznámen s restriktivním výkladem ust. § 265b tr. ř., prováděným Nejvyšším soudem, který jej doprovází extenzivním výkladem ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto, podobně jako v nálezu sp. zn. I. ÚS 180/03 (zatím publikován pouze na www.judikatura.cz), nemohl ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou. Avšak upozorňuje, že takovou rozhodovací praxi nelze paušálně tolerovat. Ostatně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 56/2004 (zveřejněné pod touto sp. zn. na http://www.nsoud.cz/rozhod.php), napovídá, že Nejvyšší soud si v některých případech uvědomuje povinnost zabývat se dopady svého výkladu na ústavně zaručená procesní práva dovolatelů, bez ohledu na zastávaný restriktivní výklad dovolacích důvodů. I proto je nutno v obecné rovině trvat na tom, aby stěžovatelé, chtějí-li se obrátit na Ústavní soud s ústavní stížností, buď podali dovolání, nebo aby přesvědčivými argumenty doložili, proč v jejich věci není možno - z ústavního hlediska - trvat na podání dovolání. Jinak se vystavují nebezpečí odmítnutí své ústavní stížnosti pro nepřípustnost. Ústavní soud, pro existující pochybnost o přípustnosti ústavní stížnosti, s ohledem na právní názor vyslovený v cit. nálezu, posoudil ústavní stížnost jako přípustnou.

Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2001 (4 T 11/2000-2978) vyplývá, že stěžovatel byl stručně shrnuto shledán vinným tím, že od počátku roku 1997 do svého zadržení dne 12. 5. 1999, jako člen skupiny zorganizované a řízené I. V. B., přinutil různé podnikatele ve stavebnictví pod pohrůžkou násilí platit tzv. strechu za ochranu, s tím, že nezaplatí-li, budou zlikvidováni jejich rodinní příslušníci nebo oni sami, což poškozené nakonec vedlo k tomu, že platili částky určené podle počtu ukrajinských dělníků, kdy obvinění takto získali nejméně 2.895.000,- Kč, které z části předali B. a zčásti použili pro vlastní potřebu. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Soud konstatoval, že stěžovatel byl označen svědky N., D., S., L., K., Č., T., P., K., P., F., M., K., I. a P. Tito svědci, přirozeně vždy jen ve vztahu k jim samotným, popsali jednání skupiny obžalovaných tak jak vyplývá ze skutkové věty rozsudku. Stěžovatel při výběru peněz zastupoval obžalovaného V., který skupinu vedl, podle pokynů B. Stěžovatel se v hl. líčení hájil tím, že neměl zapotřebí nikomu vyhrožovat, protože měl příjem z autovrakoviště, jehož byl majitelem. V. někdy dělal řidiče a někdy vozil "lidi do práce".

Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002 (10 To 176/01) vyplývá, že vrchní soud z podnětu odvolání obžalovaných proti rozsudku krajského soudu zrušil výrok o vině a nově stěžovatele uznal vinným obdobným jednáním, se stejným majetkovým prospěchem, což kvalifikoval jako pokračující tr. čin vydírání dle ust. § 235 odst. 1, odst. 2 písm. a) c) a d) tr. zák., když neshledal naplnění podmínek pro aplikaci ust. § 235 odst. 3 tr. zák. Vrchní soud musel výši způsobené škody podřadit pod znak škody značné, nikoli škody velkého rozsahu, a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání šesti let. Vrchní soud opět zkoumal procesní použitelnost výpovědí utajených svědků a upozornil, že i krajský soud nepřipustil čtení těch výpovědí, které nesplňovaly podmínky ust. § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu JUDr. R. D., jenž kromě odkazu na předchozí vyjádření k témuž problému, poukázal na odůvodnění rozhodnutí, z něhož vyplývá postup soudu při předvolávání utajených svědků a kde je doložena důvodnost postupu podle ust. § 55 odst. 2 tr. ř., jakož i procesní použitelnost výpovědí z přípravného řízení, postupem podle ust. § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Článek 6 odst. 3 Úmluvy byl přitom dodržen. Předseda senátu upozornil, že námitky obsažené v ústavní stížnosti byly již obsaženy v odvolání a zabýval se jimi vrchní soud, který je neshledal důvodnými. K výhradám k postupu policie bylo podotknuto, že ani policista nemůže při zjišťování pobytu svědků porušit zákon a musí postupovat tak, aby byl zachován smysl utajení. Vyjádřil se též Vrchní soud v Praze, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. B. K. odkázal na odůvodnění předmětného rozsudku.

Ústavní soud, u něhož v průběhu projednávání stížnosti došlo, z důvodu skončení funkce a změny složení senátu, k výměně soudce zpravodaje, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka porušení obhajovacích práv a narušení rovného postavení obžaloby a obhajoby, v důsledku použití výpovědí utajených svědků, protože soud dostatečně neprověřil, zda jsou svědci, kteří vypovídali pod utajením, skutečně nedosažitelní, jak v hlavním líčení vypověděl příslušník Policie ČR. Ústavní soud si uvědomuje, že důkazy provedené výslechem svědků pod utajením mohou zasáhnout do práv obhajoby. Rozsah a intenzitu tohoto zásahu je podle přesvědčení Ústavního soudu nutno z hlediska ústavnosti vlastního řízení citlivě posuzovat podle konkrétních okolností dané věci. K otázce ústavnosti institutu utajených svědků se Ústavní soud podrobně vyjádřil zejména v nálezu ve věci Pl. ÚS 4/94 (publ. in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, a ve Sb. zák. pod č. 214/1994), v němž vyložil zásady a podmínky, za nichž důkaz provedený v trestním řízení výslechem svědka vyslýchaného pod utajením lze pokládat za ústavně souladný. Ústavní soud nepřehlíží zřetelnou kolizi mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a důvodnou snahou zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména před organizovaným zločinem na straně druhé. Neopomíjí ani kolizi mezi (ústavně zaručeným) právem na obhajobu a nezbytným požadavkem na ochranu života a zdraví svědků.

Ústavní soud především konstatuje, že v projednávaném případě obecné soudy při odůvodňování závěru o vině stěžovatele přesvědčivě a transparentně vyložily, o jaké důkazy opírají svoje výroky. Závěr o celkovém rozsahu a době, po kterou obžalování páchali trestnou činnost, stejně jako všechny znaky stíhaného jednání, jsou podloženy důkazy, jejichž relevanci obecné soudy přesvědčivě a transparentně odůvodnily. Přitom se nejedná jen o důkazy svědeckými výpověďmi, ale také důkazy listinnými, např. záznamy jednoho z obžalovaných, z nichž vyplývá povaha jejich vysoce společensky nebezpečného jednání ("Seznam podnikatelů na rok 1999", "Nová pravidla od 1. září 1998"). Stěžovatelovu příslušnost k organizované skupině, která si po uvedené období počínala způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku nepochybně potvrdili u hlavního líčení svědek L. a svědci vypovídající pod identitami N., S., Č., P., K. a P., kdy vypověděli shodně jako v přípravném řízení. Poté soud opakoval kroky k předvedení ostatních utajovaných svědků, jež však byli pro soud nedosažitelnými, pokud neměl být zmařen účel utajení identity. Na tom nic nemění ani opakované rozkrývání pravé identity některých utajených svědků ze strany obžalovaných. Nalézací soud dospěl k závěru, že přes tyto snahy stále trvá důvod k utajování identity, a tento postup odůvodnil zájmem na ochraně svědků a jejich příbuzných. Ústavní soud nenalezl, že by ke čtení výpovědí těchto nedosažitelných osob došlo v důsledku protiústavní aplikace trestního řádu.

Všichni svědci, jejichž výpovědi byly nakonec zahrnuty do důkazního stavu, vypovídali po řádném poučení s tím, že bylo umožněno, aby se obvinění, resp. obhájci mohli účastnit jejich výslechů a klást svědkům otázky. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 2. 2001 vyplývá, že policista před soudem popsal postup při předvolávání utajených svědků a odpovídal na otázky obhajoby, které se týkaly okolností utajení. Ze soudního spisu transparentně vyplývá způsob, jímž policie určila osoby, z nichž některé poté vypovídaly jako utajení svědci. Při hlavním líčení předseda senátu ověřil totožnost osob, které vypovídaly pomocí audiovizuálního přenosu, jako utajení svědci. Doložena byla rovněž důvodnost obav osob vypovídajících pod skrytou identitou. Krajský soud obtíže s předvoláváním nevyhodnotil jako účelovou snahu policie o selekci důkazů, resp. o jiné ovlivnění důkazního stavu a s jeho postojem se ztotožnil i vrchní soud. Ústavní soud v tomto postupu neshledal omezení práva na obhajobu, které by narušilo subsidiární povahu důkazů provedených výpověďmi utajených svědků, nebo že by omezení obhajovacích práv stěžovatele bylo neproporcionální ve vztahu s právy utajených svědků, resp. s veřejným zájmem na stíhání trestných činů. Odkaz na dodržení vnitřního kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, který provádí trestní řád, přirozeně nelze bez dalšího považovat za protiústavní povýšení této exekutivní instrukce nad zákon, jak se snaží dovozovat stěžovatel.

Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy při aplikaci trestního řádu (§ 55 odst. 2, § 209 odst. 2 a § 211 odst. 2 písm. a)) vybočily z mezí ústavnosti a že v rozporu se zásadami spravedlivého procesu sám rozhodl o důvodnosti obav vedoucích k utajení totožnosti svědků. Důvody utajení byly transparentní, nalézací soud dodržel postup stanovený tr. řádem a počínal si tak, aby co nejméně omezil obhajovací práva stěžovatele. Na základě námitek stěžovatele se povahou těchto důkazů znovu zabýval odvolací soud, který porušení obhajovacích práv neshledal a tento svůj závěr přesvědčivě a transparentně odůvodnil.

Napadená rozhodnutí neporušují základní práva stěžovatele a respektují jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavníhosoudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 26. srpna 2004JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru