Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 482/04Usnesení ÚS ze dne 17.08.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.482.04
Datum podání06.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 482/04 ze dne 17. 8. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. srpna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., t. č. ve výkonu trestu odnětní svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. M. N., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 3 Tdo 399/2004,

takto:

Ústavní stížnost seodmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), dne 6. 8. 2004, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že v řízení před dovolacím soudem bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V řízení, které předcházelo dovolacímu řízení, byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 1 T 11/2000, shledán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 9 odst. 2 a § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 4 To 115/2003, zrušil rozsudek nalézacího soudu a nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným z organizátorství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby dle § 10 odst. 1 písm. a) a § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 8 let.

Rozhodnutí Vrchního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností (tuto skutečnost však ve své nynější ústavní stížnosti stěžovatel nezmiňuje), o níž bylo rozhodnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 128/04, tak, že ústavní stížnost byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo posléze odmítnuto dovolání stěžovatele proti svrchu zmíněnému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, a to podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jako dovolání zjevně neopodstatněné.

V nyní podávané ústavní stížnosti stěžovatel Nejvyššímu soudu ČR vytýká, že se zcela opomenul zabývat jeho námitkami týkajícími se skutkových zjištění soudu I., resp. II. stupně, která dle jeho názoru nebyla dostatečná v tom směru, že by umožňovala učinit závěr o tom, že stěžovatel svým jednáním naplnil znaky účastenství na trestném činu. Stěžovatel má zato, že Nejvyšší soud ČR převzal závěry Vrchního soudu v Olomouci, aniž by jej přezkoumával a zabýval se právní argumentací, která odvolací soud k jeho závěrům vedla. Dle stěžovatele také dovolací soud neodůvodnil, proč shledal jeho dovolání zjevně neopodstatněným. Tímto způsobem dle stěžovatele dovolací soud porušil stěžovatelovo právo na soudní a jinou právní ochranu garantovanou čl. 36 Listiny.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky

Namítá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práv zakotvených v tomto článku Listiny by došlo tehdy, pokud by komukoliv v rozporu s ním byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273).

V dané věci nelze přehlédnout stěžovatelem smlčenou skutečnost, že Ústavní soud, jak shora uvedeno, již o jedné ústavní stížnosti stěžovatele rozhodoval. Při tomto rozhodování Ústavní soud vážil i námitky stěžovatele uplatňované, samozřejmě tehdy ve vztahu k rozhodnutím odvolacího soudu, týkající se nedostatečných skutkových zjištění obecných soudů, případně hodnocení provedených důkazů a dospěl k závěru, že odvolací soud v jeho věci nikterak nepochybil. Pro stručnost odůvodnění se odkazuje na písemné vyhotovení usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 128/04. Na tehdy provedených závěrech nemá Ústavní soud důvodu něco měnit.

Předmětem nové ústavní stížnosti je ovšem tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu, k němuž mělo dojít shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR. Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že Nejvyšší soud ČR se v dané věci uchýlil k, dle Ústavního soudu, nepřijatelnému restriktivnímu výkladu dovolacích důvodů vycházeje tak z, pro Ústavní soud těžko akceptovatelné, úzce pojímané tzv. skutkové doktríny. Tuto skutečnost však v dané věci nelze hodnotit izolovaně bez ohledu na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu ve stěžovatelově věci, v němž Ústavní soud vlastně provedl ono přezkoumání věci, jehož se stěžovatel paralelně (ovšem bez toho, že by o tom informoval Ústavní soud) domáhal před Nejvyšším soudem ČR, a dospěl k shora uvedenému závěru o tom, že šlo o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Za této situace by ovšem bylo pustým formalismem a toliko výrazem mocenských ve smyslu kasačních možností Ústavního soudu ve vztahu k Nejvyššímu soudu ČR, kdyby jeho rozhodnutí bylo rušeno s tím, že je Ústavnímu soudu dopředu zřejmé (právě pro jeho přezkum předchozích rozhodnutí), že na výsledku rozhodování Nejvyšším soudem ČR nelze dle názoru Ústavního soudu nic změnit. Jinými slovy řečeno, a to z pohledu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na soudní ochranu, jde o zásah do základního práva osoby jen tehdy, je-li takový zásah spojen alespoň s možností, že při jeho absenci by bylo možno dojít k rozhodnutí pro stěžovatele příznivějším.

Naopak nelze se stěžovatelem souhlasit v tom směru, že Nejvyšší soud ČR neodůvodnil svůj závěr o zjevné neopodstatněnosti podaného dovolání, neboť, byť stručně, jsou závěry, k nimž Nejvyšší soud ČR dospěl, obsaženy v posledním odstavci str. 6 a v prvním odstavci str. 7 jeho rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímusoudu nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2004

JUDr. František Duchoň předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru