Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 481/02Usnesení ÚS ze dne 18.02.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkDůkaz
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.481.02
Datum podání01.08.2002
Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 150 odst.1

141/1961 Sb., § 28, § 2 odst.6, § 125

2/1993 Sb., čl. 37 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 481/02 ze dne 18. 2. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. D. K., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 3 To 52/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2001, sp. zn. 5 T 219/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně, jako soudu prvního stupně, ze dne 26. 11. 2001, sp. zn. 5 T 219/2001, byl N. D. K., (dále jen "stěžovatel"), uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen podle § 150 odst. 1 TrZ, za použití § 53 odst. 1 TrZ, k peněžitému trestu ve výši 30 000,-- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Současně byl stěžovateli uložen podle § 55 odst. 1 písm. a) TrZ trest propadnutí věci - textilního zboží - tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku a podle § 57 odst. 1 TrZ trest zákazu pobytu ve městě Brně na dobu tří let.

Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 24. 4. 2001 v odpoledních hodinách v Brně, na ulici Olomoucké 65, v areálu velkoskladu textilního zboží, v prodejní kóji č. 11, uváděl do oběhu obuv a textilní zboží, neoprávněně označené ochrannou známkou firmy ADIDAS a NIKE, ač právo k prodeji tohoto zboží nebylo firmou ADIDAS Salomon AG a firmou NIKE International ETG stěžovateli uděleno.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že obžalovaný (tj. stěžovatel) se ke spáchání trestné činnosti nedoznal. Je usvědčován výpovědí svědka P. K., který jako příslušník Armády České republiky je přidělen k vojenskému útvaru mimo Brno a u něhož bylo vyloučeno, že by se mohlo jednat o majitele či prodavače stánku. Ve své výpovědi svědek P. K. uvedl, že po vstupu do předmětného prodejního stánku byl uvnitř muž vietnamské národnosti ve stáří asi 35 let, který se ho ptal, zda něco chce, zda má o něco zájem. Svědek P. K. se domníval, že dotyčný muž je prodejce a na jeho dotaz odpověděl, že neví, že se porozhlédne. Ihned po odpovědi přišli do kóje policisté, ptali se svědka, zda mu muž vietnamské národnosti něco nabízel a požádali ho o sepsání protokolu. Současně doplnil, že policisté se ptali dotyčného Vietnamce, zda zboží, nacházející se v uvedené kóji, je jeho. Svědek má za to, že Vietnamec odpověděl, že zboží jeho není, že ho pouze hlídá. V trestní věci byl vyslechnut i svědek J. V., který uvedl, že dne 24. 4. 2001 byla provedena policejní akce, zaměřená na odhalování trestné činnosti páchané na úseku práv k ochranným známkám, přičemž v jedné kóji se nacházely dvě osoby, jedna vietnamské národnosti a druhá národnosti české. Na základě šetření bylo zjištěno, že prodavačem je osoba vietnamské národnosti. Dále soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že u stěžovatele byly nalezeny klíče od prodejní kóje č. 11. Tuto shodu vysvětloval stěžovatel tím, že klíče našel a chtěl nahlásit jejich ztrátu. K otázce klíčů svědek J. V. uvedl, že si na to nevzpomíná, avšak pokud tomu tak bylo, je to uvedeno v úředním záznamu ze dne 24. 4. 2001.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, v němž uvedl, že sdělené obvinění, podaná obžaloba a následně i skutková věta v napadeném rozsudku neobsahují popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, neboť chybí přesný popis konkrétního jednání stěžovatele. Klíče, zajištěné u stěžovatele, nemohly sloužit jako důkaz, neboť byly zajištěny při postupu podle § 17 odst. 1 zákona o policii, a nikoli při osobní prohlídce podle § 82 a násl. trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Zrovna tak nebyly splněny podmínky pro provádění vyšetřovacího pokusu se zámkem a klíči. Stěžovatel má za to, že uvedeným postupem došlo k porušení práva na nedotknutelnost jeho osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "LPS"). Dále poukázal na to, že opatřením byl přibrán jako tlumočník N. D. Přesto v protokolu o odnětí věci byl uveden bez dalších osobních údajů V. T. a v protokolu z hlavního líčení dne 8. 10. 2001 byl uveden tlumočník ing. W. a dne 26. 11. 2001 byl uveden ing. W. bez dalších osobních údajů. Z toho dovodil, že byl porušen § 28 TrŘ ohledně přibrání tlumočníka a také § 11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. V protokolech nebyly uvedeny osobní údaje tlumočníků a nevyplývá z nich, zda se jednalo o tlumočníky zapsané v seznamu tlumočníků. Tito tlumočníci nebyli přibráni podle § 28 TrŘ a stěžovatel má pochybnosti, zda nebyla zkrácena jeho práva na obhajobu, zakotvená v § 2 odst. 14 TrŘ a právo na užívání mateřského jazyka upravené v čl. 37 odst. 4 Listiny. Současně poukázal na § 11 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., podle kterého je tlumočník povinen oznámit skutečnosti, pro které je vyloučen z vykonávání takovéto činnosti, přičemž tlumočníci na to nebyli dotázáni. Orgány činné v trestním řízení jsou také povinny tlumočníky poučit a připomenout jim tlumočnický slib, který složili v případě, že se jedná o osoby zapsané v seznamu tlumočníků. Napadenému rozsudku stěžovatel dále vytýkal nejasnost skutkových zjištění. Není podle něj zřejmé, jak se soud prvního stupně vypořádal s výše uvedeným způsobem zajištění klíčů a zámku. Rovněž není zřejmé, proč u svědka P. K. bylo vyloučeno, že by mohl být majitelem stánku či prodavačem. Odvoláním se stěžovatel domáhal toho, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a sám ve věci rozhodl tak, že stěžovatele zprostí obžaloby v celém rozsahu.

Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, projednal odvolání stěžovatele ve veřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2002 pod sp. zn. 3 To 52/2002. Podle § 256 TrŘ odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Odvolací soud přezkoumal podle § 254 odst. 1 TrŘ zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které vydání rozsudku předcházelo. Uvedl, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům. Správně zhodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž vycházel z důkazů provedených u hlavního líčení, včetně zajištěných klíčů u stěžovatele a skutečnosti, že se jednalo o klíče k zámku od předmětné kóje. Soud prvního stupně se také zcela správně v důkazní situaci opřel i o tento důkaz. Za podstatnou však považoval odvolací soud výpověď svědka P. K., který uvedl, že to byl právě stěžovatel, kdo mu nabízel zboží. Na základě všech důkazů bylo prokázáno, že stěžovatel se dopustil žalovaného jednání a že právě on, na daném místě a v daném čase, nabízel k prodeji svědkovi P. K., a tedy uváděl do oběhu, předmětné výrobky neoprávněně označené ochrannými známkami.

K námitkám stěžovatele odvolací soud konstatoval, že ve sdělení obvinění, podané obžalobě i v napadeném rozsudku je popis skutku natolik dostačující, aby nemohl být zaměněn s jiným. Je zde uvedeno datum, kdy k jednání došlo, místo, a je přesně popsáno množství zboží, které bylo předmětem trestné činnosti a jakými značkami bylo neoprávněně označené. Je pravdou, že k činnosti stěžovatele je zde uvedeno pouze, že "uváděl zboží do oběhu", takže by mohla být činnost i podrobněji popsaná, případně uvedeno, že zboží prodával, nabízel k prodeji. Přesto odvolací soud dovodil, že i takto popsaný skutek je dostačující, přičemž tímto nelze zpochybňovat trestní řízení vůči stěžovateli a jeho výsledek. K námitce zajištěných klíčů a vyzkoušení v zámku na kóji, kde byl stěžovatel zajištěn i se zbožím, v odůvodnění svého rozhodnutí, odvolací soud citoval úřední záznam pořízený policisty dne 24. 4. 2001. Z něho vyplynulo, že stěžovatel byl předveden na policejní oddělení za účelem ověření totožnosti. Předvedení předcházela, na místě zajištění, kontrola stěžovatele, zda u sebe nemá zbraň: byly u něj byly nalezeny klíče a po vyzkoušení bylo zjištěno, že nalezenými klíči lze otevřít zámek na kóji č. 11. Odvolací soud přirovnal činnost policie na místě zajištění stěžovatele k činnosti policie na místě dopravní nehody, kdy zajistí všechny potřebné stopy a skutečnosti nezbytné pro další šetření ve věci, které pak mohou vést k zahájení případného trestního řízení a poté k provádění dalších úkonů. I v tomto případě policisté na místě zajistili příslušné skutečnosti a zadokumentovali je formou úředního záznamu, když neměli důvod provádět u stěžovatele osobní prohlídku, případně provádět vyšetřovací pokus podle trestního řádu. Pro úplnost odvolací soud dodal, že není důvod pochybovat o obsahu úředního záznamu a o tom, že skutečnosti v něm uvedené jsou pravdivé. Navíc sám stěžovatel ani nepopírá, že předmětné klíče u něj byly nalezeny. Pouze vysvětlil, že tyto klíče našel na Olomoucké 65 v oddělení potravin a chtěl jejich nalezení nahlásit. V tomto směru neshledal odvolací soud důvod zpochybňovat příslušné skutečnosti, stejně jako neshledal důvod, proč by s nimi nemohlo být, jako s jedním z důkazů, soudem prvního stupně argumentováno. K námitce ohledně tlumočníků odvolací soud uvedl, že přibraní tlumočníci jsou tlumočníky zapsanými v seznamu tlumočníků, vedeného u krajského soudu, a neuvedení jejich dalších osobních údajů v protokolech nemůže zpochybnit jejich osobu a už vůbec ne jejich identitu jako tlumočníků, neboť soud buď příslušnou osobu zná, nebo po ověření její totožnosti celkem logicky do protokolu poznamená přítomnost dané osoby a její funkci. Ostatně totéž činí soud i např. u obhájce, u jehož jména v protokole nepoznamenává další osobní údaje. V dalším odvolací soud odkázal na § 28 TrŘ, který nestanoví formu, jakou má být tlumočník přibrán, a připomíná, že tlumočník je zapsán do seznamu tlumočníků až po složení slibu. Skutečnost, že v daném případě nebyli tlumočníci V. T. a ing. W. přibráni např. formou opatření a byla konstatována pouze jejich přítomnost, nezpochybňuje jejich úkon a nemůže znamenat, že by snad u stěžovatele bylo zkráceno právo na obhajobu, týkající se užívání mateřského jazyka. Sám stěžovatel nevznesl námitky proti osobám tlumočníků či obsahu jimi provedených úkonů, např. tím, že by tlumočníci neznali jazyk stěžovatele, či nebyli přítomni. Namítal pouze formální skutečnosti, které odvolací soud považoval za nepodstatné a částečně za nedůvodné.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2002, stěžovatel napadl shora označená rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně. Ústavní stížnost odůvodnil stěžovatel obsahově shodným tvrzením, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, soudu odvolacího i u soudu dovolacího. Jedná se o polemiku s právními závěry rozhodnutí uvedených soudů a o námitky, směřující proti postupu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a závěrům soudů prvního stupně a odvolacího.

Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 7 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhl, aby Ústavní soud přijal nález jímž by zrušil napadená rozhodnutí.

Stěžovatel rovněž navrhl odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 3 To 52/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2001, sp. zn. 5 T 219/2001. Návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že sdílí osud ústavní stížnosti. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta z důvodů procesních nebo zjevné neopodstatněnosti, je odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.

Předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), může se jím zabývat také věcně.

Ústavní soud se především zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, tzn. zda rozhodnutí, která ústavní stížnost napadá, jsou způsobilá porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Vyžádal si vyjádření Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, prostudoval spis Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 219/2001.

Městský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v dané trestní věci bylo postupováno v souladu s trestním řádem a nebyla porušena žádná ústavně zaručená základní práva a svobody odsouzeného (tj. stěžovatele) a nedošlo k porušení práv a svobod v jeho neprospěch. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhl, aby byla odmítnuta.

Krajský soud v Brně uvedl, že v ústavní stížnosti jsou opakovány námitky z odvolacího řízení a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, z kterého lze zjistit závěry, jež vedly soud k zamítnutí odvolání stěžovatele pro jeho nedůvodnost.

Ze sdělení soudu prvního stupně bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 13. 8. 2002 dovolání. Nejvyšší soud České republiky dovolání stěžovatele usnesením ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) TrŘ jako zjevně neopodstatněné.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že vytýká soudu prvního stupně a odvolacímu soudu, že ho uznal vinným a odsoudil ho na základě jím zpochybněné důkazní situace. To však Ústavní soud neshledal, protože s podstatou stěžovatelových námitek se dostatečně vypořádal již Krajský soud v Brně v rámci odvolacího řízení, který se ztotožnil s názory soudu prvního stupně, současně však jeho rozhodnutí rozvedl a zpřesnil.

Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 5 T 219/2001, že spis obsahuje nezbytné podklady pro rozhodnutí soudu o vině stěžovatele. Stěžovatel namítal, že ve skutkové větě je způsob spáchání trestného činu popsán pouze slovy "uváděl do oběhu". Podle něj tak chybí přesný popis jeho konkrétního jednání. Proto považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná, čímž měl být porušen čl. 39 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně sice ve skutkové části výroku o vině uvedl, že "stěžovatel uvedl do oběhu", tedy neuvedl žádnou konkrétní skutkovou okolnost, která by zákonný znak "uvede do oběhu" naplňovala. Z odůvodnění rozsudku však vyplývá, že soud prvního stupně považoval tento zákonný znak za naplněný zjištěním, že stěžovatel předmětné zboží nabízel a prodával. Pokud konkrétní zjištění skutkových okolností, odpovídajících zákonnému znaku "uvede do oběhu", nebylo uvedeno ve skutkové větě, jedná se pouze o neúplnost popisu skutku a porušení § 120 odst. 3 TrŘ. Neúplnost popisu skutku sice porušuje zmíněné ustanovení trestního řádu, ale toto porušení nedosahuje takové intenzity, která by věc stěžovatele posouvala do roviny ústavní a zasáhla tak do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Hodnocení a závěry soudu prvního stupně k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 TrZ jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí a výrok je formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Proto nelze akceptovat názor stěžovatele, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z hlediska dodržení čl. 39 Listiny.

Ve způsobu zajištění klíčů od kóje č. 11 spatřuje stěžovatel porušení jeho práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny. Z úředního záznamu (čl.12 spisu) vyplývá, že stěžovatel nebyl schopen prokázat svoji totožnost. Proto byl, podle § 13 odst. 5 zákona o Policii ČR, předveden na policejní oddělení za účelem ověření totožnosti. Předvedení předcházela kontrola stěžovatele, zda u sebe nemá zbraň, přičemž u něj byly nalezeny klíče. Po vyzkoušení bylo zjištěno, že nalezenými klíči lze otevřít zámek na kóji č. 11. V tomto směru neobstojí tvrzení stěžovatele, že se jednalo o osobní prohlídku podle § 82 a násl. TrŘ.

Stěžovatel rovněž namítal, že důkaz klíči nebyl v průběhu trestního řízení proveden jako důkaz podle § 112 odst. 1 TrŘ, takže stěžovatel a jeho obhájce neměli možnost se k tomu vyjádřit. Ústavní soud poukazuje na protokol o hlavním líčení ze dne 8. 10. 2001 (čl. 66 spisu), v jehož průběhu byly, podle § 213 odst. 1 TrŘ, čteny listinné důkazy, mezi nimi i zmíněný úřední záznam, týkající se zajištěných klíčů. Jak uvedl odvolací soud, není důvod pochybovat o obsahu tohoto záznamu a o pravdivosti skutečností v něm uvedených, když navíc sám stěžovatel ani nepopíral, že předmětné klíče u něj byly nalezeny. Úřední záznam je možné chápat jako pramen důkazu, který je nositelem informace, z níž se čerpá poznatek, který je předmětem dokazování. Pravost úředního záznamu byla ověřena výslechem svědka - policisty J. V., který záznam vyhotovil a jehož výslech navrhl stěžovatel prostřednictvím svého obhájce. Nutno podotknout, že k hlavnímu líčení, odročenému právě za účelem výslechu zmíněného svědka, se stěžovatel ani jeho obhájce bez omluvy nedostavili (čl. 69 - 72 spisu). Pokud takové důkazy nejsou důkazy osamocenými a jejich hodnocení, v souladu s ostatními důkazy, umožňuje dovodit určitý skutkový děj, pak nelze takový postup považovat za neústavní. Soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodnění napadených rozhodnutí věnovaly odpovídající pozornost otázce pečlivého hodnocení důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Odvolací soud pak způsobem dostatečně zřejmým vyložil (§ 254 TrŘ), proč námitkám stěžovatele nevyhověl. Podle závěru Ústavního soudu nelze procesnímu postupu soudu prvního stupně a odvolacího soudu, pod aspektem ústavnosti, nic podstatného vytknout.

K poslední námitce stěžovatele, týkající se přibrání tlumočníků, nezbývá než odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se uvedenou námitkou podrobně zabýval. S uvedenými závěry se Ústavní soud ztotožnil. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že se jedná o námitky, které měl stěžovatel uplatnit již v rámci hlavního řízení před soudem prvního stupně. Z protokolů o hlavním líčení (čl. 59 - 60, 64 - 67, 69 - 72 spisu) vyplývá, že stěžovatel ani prostřednictvím svého obhájce proti osobám tlumočníků či obsahu jimi provedených úkonů nic nenamítal. V tomto směru tedy tvrzení stěžovatele o porušení čl. 37 odst. 4 Listiny neobstojí.

V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci a pro hodnocení důkazů - ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 tr. řádu, podle nichž je třeba zjišťovat skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi soudem zjištěnými a být jejich logickým důsledkem.

Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4, čl. 38 odst. 2, čl. 39 Listiny. Stěžovatelem vytýkaná porušení Listiny z napadeného rozsudku Městského soudu v Brně a usnesení Krajského soudu v Brně však nijak nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, o právní posouzení věci, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. l a 4 Listiny), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).

Ústavnísoud, i když se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatele. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2003JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru