Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 480/2000Nález ÚS ze dne 26.11.2002Podání výzvy k vydání věci při uplatňování restitučního nároku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
výzva
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 144/28 SbNU 279
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.480.2000
Datum vyhlášení15.01.2003
Datum podání09.08.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 9 odst.1, § 6

284/1991 Sb., § 11


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 480/2000 ze dne 26. 11. 2002

N 144/28 SbNU 279

Podání výzvy k vydání věci při uplatňování restitučního nároku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatelek S. Ž-ové, aj. H-ové, proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 2.5.2000, č.j. 38 Ca 255/99-43,

a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne

21.6.1999, sp.zn. PÚ 2658/92, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2.5.2000, č.j. 38 Ca

255/99-43, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového

úřadu, ze dne 21.6.1999, sp.zn. PÚ 2658/92, se zrušují.

Odůvodnění:

V záhlaví citovaným rozhodnutím Magistrát hl. m. Prahy,

pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad"), rozhodl tak, že

navrhovatelky nejsou vlastníky nemovitostí dle PK části 1558

(1558/5), a části 1558 (1558/4), podle KN parcely 1560/5

a 1560/4, vedených u Katastrálního úřadu Praha-město pro obec hl.

m. Prahu, k.ú. Praha-Košíře (dále jen "předmětných nemovitostí").

V jeho odůvodnění zejména uvedl, že stěžovatelky dopisem ze dne

10.4.1995 adresovaným Výstavbě inženýrských staveb a současně

Magistrátu hl.m.Prahy, vyzvaly tyto subjekty k vydání věci

- pozemku p.č. 1558/4 a 1558/5 v k.ú. Košíře podle zákona č.

87/1991 Sb. s poukazem na nález Ústavního soudu ČR umožňující

uplatnit restituční nárok i občanům s trvalým pobytem mimo území

ČR. Právo na vydání nemovitostí podle § 6 zák. č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") mohla

oprávněná osoba podle ust. § 13 odst. 1 cit. zákona uplatnit do

31.1.1993, resp. dle ust. § 13 odst. 5 cit. zákona do 6 měsíců ode

dne, kdy toto právo mohla uplatnit poprvé (od 9.2.1996), jinak

právo zaniklo; nárok bylo třeba uplatnit podle § 9 odst. 1 zákona

o půdě u pozemkového úřadu a zároveň vyzvat povinnou osobu

k vydání nemovitosti, tedy vznik nároku na vrácení nemovitosti byl

podmíněn nejenom uplatněním nároku v zákonem stanovené lhůtě, ale

k uplatnění muselo zároveň dojít výslovně u pozemkového úřadu.

Podle ust. § 11 zák. č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách

a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, jsou okresní

pozemkové úřady samostatnými referáty okresních úřadů, a jen ty

jsou povolány rozhodovat v řízení podle části druhé zákona o půdě.

Na území hl. m. Prahy vykonává působnost okresního pozemkového

úřadu pozemkový úřad - samostatný odbor Magistrátu. V daném

případě byla výzva dle zák. č. 87/1991 Sb. adresována povinným

osobám, ačkoliv hl. m. Praha - Magistrát hl. m. Prahy, není

povinnou osobou k nárokovaným pozemkům. Tuto výzvu nelze považovat

za uplatnění nároku dle zákona o půdě, neboť v době jejího

doručení dne 12.4.1995 nebyla v platnosti změna zák. č. 229/1991

Sb. podle nálezu Ústavního soudu, a proto platila původní lhůta

k uplatnění nároku, tj. do 31.1.1993, včetně trvalého pobytu na

území ČR.

Uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil v záhlaví

citovaným rozsudkem Městský soud v Praze. V jeho odůvodnění

zejména uvedl, že stěžovatelky neprokázaly, že by byly skutečně

vyzvaly Magistrát hl. m. Prahy ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o půdě

k vydání nemovitostí; proto se prý nelze ztotožnit s jejich

tvrzením, že dne 12.4.1995 uplatnily svůj restituční nárok

u pozemkového úřadu, a že tento odbor či příslušný referát toliko

správně neoznačily. Jejich jediná doložitelná podání pocházejí

z 10.4.1995 a jsou výslovně adresována nikoliv Magistrátu hl. m.

Prahy, nýbrž Výstavbě inženýrských staveb, a současně obci, tedy

hlavnímu městu Praze, a to jako subjektům držícím předmětné

pozemky, tj. povinným osobám. Výzvu přijal Magistrát, neboť je

úřadem vykonávajícím správu města, přičemž úmysl stěžovatelek

vyzvat k vydání nemovitostí nikoliv správní úřad, ale obec jako

povinnou osobu, je tu zcela jasný i z posledního odstavce

uvedeného podání, v němž stěžovatelky zmiňují oba adresáty jako

možné subjekty držící pozemek - tedy povinné osoby. Rovněž je prý

zřejmé, že s jejich podáním bylo nakládáno jako s výzvou

k povinné osobě - hlavnímu městu Praze, nikoli jako s výzvou

pozemkovému úřadu. Proto nelze akceptovat námitku, že pozemkový

úřad měl jejich podání posoudit jako uplatnění restitučního

nároku. Podle ust. § 19 odst. 3 správního řádu má sice správní

orgán pomoci účastníku řízení odstranit nedostatky, vyzvat jej

k jejich odstranění a v tomto smyslu ho i poučit; to se však může

vztahovat jen na případy, kdy z podání není jasné, čeho se

účastník řízení domáhá, až již proto, že jeho obsah nedává smysl

nebo že je neurčité pro nedostatek konkrétních tvrzení. V případě

podání stěžovatelek však nebylo důvodu pochybovat o jeho obsahu

a smyslu, poněvadž z něj bylo zřejmé, čeho se stěžovatelky

domáhají, od jakého subjektu a o jaké skutečnosti svůj požadavek

opírají. Přijmout jejich tvrzení, že bylo povinností pozemkového

úřadu, aby si jejich podání správně vyložil, by znamenalo nutit

správní orgán analyzovat text podání s cílem hledat jeho možný

výklad či výklady, resp. jeho skryté a nevyjádřené významy.

Pozemkový úřad tedy prý nic ve vztahu ke stěžovatelkám nezanedbal,

jelikož ty se svým podáním z 10.5.1995 neobrátily na něj a sám

pozemkový úřad se tak o jejich restituční záležitosti dozvěděl

teprve v roce 1999 v souvislosti s jinou restituční věcí. K nové

lhůtě běžící od 9.2.1996 by pak bylo možné přihlédnout jen potud,

pokud by toto podání bylo svým obsahem uplatněním nároku

u pozemkového úřadu podle § 9 odst. 1 zákona o půdě.

V záhlaví citovaná rozhodnutí napadly stěžovatelky ústavní

stížností. V ní zejména uvedly, že jednotlivá ustanovení zákona

o půdě je třeba v intencích nálezů Ústavního soudu vykládat ve

prospěch oprávněné osoby, neboť účelem zákona je odstranění křivd.

Poukázaly přitom na nález Ústavního soudu z 29.6.1995, sp.zn. III.

ÚS 74/94 Sb. a na usnesení č. 42/sv. 3, v nichž je deklarováno, že

v restitucích je na místě postupovat tak, aby nedocházelo

k nevstřícnému, formalistickému přístupu soudu, který hrozí

případnou další křivdou. Stejné zásady musí dodržovat i jiný orgán

státu, který o restitucích rozhoduje. Magistrát hl. m. Prahy je

rovněž správním orgánem, a proto je podle zák. č. 71/1967 Sb.

povinen chránit zájmy a práva občanů a poskytovat jim pomoc

a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěly újmu.

K tomu stěžovatelky poukázaly na nález Ústavního soudu ve věci IV.

ÚS 30/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. č. 11, č.

66, který tyto zásady vyjádřil v právní větě takto: "bylo by

v rozporu s principy právního státu založeného na úctě k právům

(čl. 1 Ústavy ČR) přičítat k tíži a neprospěch oprávněné osoby

fakt, že postoupení včas uplatněného restitučního nároku podle

zákona o půdě došlo ze strany věcně a místně nepříslušného

správního orgánu příslušnému po uplynutí zákonem stanovené lhůty

k uplatnění nároku". Postupem Magistrátu hl. města Prahy, jako

správního orgánu, při vyřizování nároku stěžovatelek byly prý tyto

ústavní principy porušeny. Pokud by totiž Magistrát považoval

uplatněný nárok za výzvu povinné osobě (kterou by byla obec Hlavní

město Praha), měl se též jako adresát takové výzvy chovat a nároky

na vydání věci odmítnout. To však neučinil a oproti tomu vyzval

stěžovatelky dopisem ze dne 12.6.1995 k doplnění jejich podání

a dále s nimi jednal až do roku 1999 jako s účastníky, jejichž

nárok jako správní orgán vyřizuje. O tom svědčí "Protokol

o vytýčení hranice pozemků", mezi nimiž jsou uvedeny i pozemky

stěžovatelek, který dal provést sám Pozemkový úřad v Praze,

a který se nachází ve správním spise tohoto úřadu. Pokud však

Magistrát nepovažoval výzvu stěžovatelek za uplatnění práva

u pozemkového úřadu (který je samostatným referátem magistrátu),

neměl důvod v jejich věci vůbec rozhodovat, protože - podle této

logiky - toto své právo u něj nikdy neuplatnily.

Stěžovatelky dále poukázaly na čl. 36 odst. 1 Listiny, podle

něhož se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu. Tomu je podle nálezu Ústavního

soudu, sp.zn. III. ÚS 114/93, třeba rozumět tak, že právo na

soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku

odpovídající posouzení jeho práva. K základní povinnosti státu

a jeho orgánů v řízení o restituci patří postupovat v souladu se

zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech

a svobodách má být alespoň částečně kompenzována (viz nález ÚS ČR

ze dne 6.11.1996, sp.zn. I. ÚS 289/95 Sb. nálezů a usnesení č.

117, sv. 6. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatelky tvrdí, že

pozemkový úřad porušil čl. 1 Ústavy ČR, a že rozhodnutím Městského

soudu v Praze bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelky dále sdělily, že souhlasí s upuštěním od ústního

jednání před Ústavním soudem.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský

soud v Praze a Magistrát hl. m. Prahy, odbor pozemkový úřad.

Magistrát hl. m. Prahy ve svém vyjádření zejména uvedl, že

řešil restituční nárok na vydání PK parcely 1558 v k.ú. K. a svým

rozhodnutí zamítl nároky na vydání částí této PK parcely

nárokovaných J. M-ovou (KN 1558/1), J. Č. a D. Č-ovou (KN 1558/6)

proto, že v této věci byl vydán "rozsudek Obvodního soudu

potvrzený Městským soudem v Praze". Nárok byl řešen podle zákona

č. 87/1991 Sb., avšak jmenovaní uplatnili nárok na vydání věci

i podle zákona č. 229/1991 Sb., a to u pozemkového úřadu.

Stěžovatelky jsou dcerami J. M-ové a pravděpodobně na základě její

informace podali výzvu k vydání další části PK parcely 1558

v k.ú. K. - S. Ž-ová na vydání KN parcely 1558/5 aj. H-ová na

vydání KN parcely 1558/4 ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Výzva

byla adresována Výstavbě inženýrských staveb a současně Magistrátu

hl. m. Prahy bez uvedení odboru, avšak v jejím závěru je uvedeno,

že ji podávají k oběma dotčeným výše uvedeným subjektům, protože

nemají úplnou jistotu o současné držbě předmětného pozemku. Výzva

dle zákona č. 87/1991 Sb. adresovaná Magistrátu hl. m. Prahy jako

povinné osobě, byla proto postoupena odboru hospodářské politiky.

Nebylo důvodu postupovat ji "odboru Pozemkový úřad". Až v roce

1999 se stěžovatelky prostřednictvím své matky J. M-ové začaly

domáhat řešení dle zákona č. 229/1991 Sb., tvrdíce, že jejich

nárok měl být řešen od počátku dle zákona o půdě. Proto pozemkový

úřad tento nárok řešil svým rozhodnutím zn. PÚ 2658/92 ze dne

21.6.1999. Magistrát hl. m. Prahy navrhl, aby Ústavní soud ústavní

stížnost zamítl a uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního

jednání před Ústavním soudem.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření zejména uvedl, že

nárok na vydání nemovitostí bylo nutno uplatnit ve lhůtách podle

§ 13 odst. 1 zákona o půdě a k uplatnění muselo dojít výslovně

u pozemkového úřadu. Na území hl. m. Prahy je jím odbor Magistrátu

města Prahy. V tomto případě byla výzva adresována povinným

osobám, a "ačkoliv obec hl. m. Praha není povinnou osobou

k nárokovaným pozemkům, nelze tuto výzvu považovat za uplatnění

nároku podle zákona o půdě, neboť v době doručení výzvy dne

12.4.1995 nebyla v platnosti změna zákona o půdě". To proto, že

tehdy nebyla v platnosti změna zákona o půdě podle nálezu

Ústavního soudu a platila původní lhůta k uplatnění nároku do

31.1.1993, "včetně trvalého pobytu na území ČR". Městský soud

dospěl k závěru, že výzva k vydání nemovitostí ze dne 12.4.1995

byla jednak výslovně koncipována podle zák. č. 87/1991 Sb. (tedy

nikoliv podle zákona č. 229/1991 Sb.), jednak výslovně adresována

nikoliv pozemkovému úřadu, ale jen povinným osobám, včetně

hlavního města Prahy. V podrobnostech odkazuje městský soud na

odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle názoru Městského soudu

v Praze není zřejmé, v čem stěžovatelky spatřují porušení jejich

práva na soudní ochranu, poněvadž podaly opravný prostředek,

o němž bylo rozhodnuto v řádném řízení. Při jednání dostaly

náležitou možnost uplatnit vše, co ve věci pokládaly za podstatné,

a soud se tím zabýval, zachovávaje svou nestrannost a nezávislost.

Městský soud závěrem sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního

jednání.

Vedlejší účastníci - Pozemkový fond České republiky a IROP

- inženýrská a realitní organizace Praha se postavení vedlejšího

účastníka v tomto řízení vzdali.

Ústavní soud si vyžádal k posouzení věci spis pozemkového

úřadu, sp.zn. PÚ 2658/92, a spis Městského soudu v Praze, sp.zn.

38 Ca 255/99. Z něho zjistil, že dne 12.4.1995 byly podatelnou

Magistrátu hl. m. Prahy zaevidována podání ze dne 10.4.1995 J.

H-ové označené jako výzva k vydání věci - pozemku p.č. 1558/5

v k.ú. K. a S. Ž-ové označené jako výzva k vydání věci - pozemku

p.č. 1558/4 v k.ú. K. (Stěžovatelky v nich uvedly jako adresáty

Hlavní město Praha zast. Magistrátem hl. m. Prahy a Výstavbu

inženýrských staveb Praha, Bezová 1658, Praha 4 - dále jen

"předmětná podání".) Na tato podání reagoval odbor hospodářské

politiky Magistrátu hlavního města Prahy, oddělení pozemků, dne

12.6.1995 tak, že dle nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.

doplňujícího zákon č. 87/1991 Sb. je nezbytné doložit doklady

uvedené v následujícím výčtu. Ústavní soud dále z téhož spisu

zjistil, že dne 21.4.1995 odpověděla IROP - inženýrská a realitní

organizace Praha tak, že restituční titul, o který stěžovatelky

svou výzvu opřely, odmítá. Dne 22.4.1999 požádal Pozemkový úřad

(jako odbor Magistrátu hl. m. Prahy) odbor hospodářské politiky

téhož Magistrátu o "oficiální postoupení" žádostí stěžovatelek

uplatněných dne 12.4.1995, neboť Hl. m. Praha není v jejich

"kauze" povinnou osobou, a proto měly žádosti být adresovány

a registrovány pozemkovým úřadem. Předmětný spis pozemkového úřadu

dále obsahuje - mimo jiné - výpis z Katastru nemovitostí

z 21.2.1996, "srovnání parcel" z 21.2.1996, a plánek pořízený

Katastrálním úřadem Praha - město z 20.2.1996. Tyto písemnosti se

týkají právě parcel, o jejichž vydání stěžovatelky žádaly.

Za tohoto stavu Ústavní soud dospívá k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná.

Stěžovatelkám lze přisvědčit, že pokud Magistrát hl. m. Prahy

- jak v řízení tvrdí - nepovažoval jejich výzvu z 10.4.1995 za

uplatnění práva u pozemkového úřadu, neměl důvod ve věci

rozhodnout, jestliže právo na vydání věci u něj vůbec uplatněno

nebylo a řízení u něj tedy nebylo zahájeno. To však plně

nekoresponduje obsahu spisu, neboť týž Magistrát (byť odbor

hospodářské politiky, oddělení pozemků) dále se stěžovatelkami

jednal, vyzval je 12.6.1995 k doplnění její výzvy a vlastní spis

dále doplnil tzv. srovnáním parcel, výpisem z katastru nemovitostí

a situačním plánkem; tyto doklady se týkají právě požadovaných

nemovitostí. Lze zajisté usuzovat, že tento postup utvrzoval

stěžovatelky v tom, že jiných právních kroků není třeba. Pokud za

této situace nevyhověl správní orgán výzvě stěžovatelek z důvodů

toliko formálních a jestliže městský soud - v podstatě z týchž

důvodů - rozhodnutí správního orgánu potvrdil, jedná se podle

přesvědčení Ústavního soudu o přístup nevstřícný a formalistický,

který je v rozporu s oprávněnými zájmy občanů, jež je třeba mít na

zřeteli, jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, zvláště

u tzv. sporů restitučních (srov. nález Ústavního soudu sp. zn.

III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 42, díl. I.,

ročník 1995).

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že oběma

napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelek na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod.

Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst.

3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. listopadu 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru