Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 479/03Usnesení ÚS ze dne 31.03.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.479.03
Datum podání09.09.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 479/03 ze dne 31. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti L. s. Ž. R., a.s., zastoupené Mgr. Ing. L. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 13 Co 209/2002, 13 Co 366/2003-193 ze dne 3. 6. 2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Od ůvodnění:

I.

Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností brojí proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 13 Co 209/2002, 13 Co 366/2003-193 ze dne 3. 6. 2003, jímž byl částečně změněn ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Klatovech č.j. 10 C 121/99-157 ze dne 13. 12. 2001 ve znění doplňujícího usnesení č.j. 10 C 121/99-179 ze dne 2. 5. 2003, kterým byla zamítnuta žaloba proti stěžovatelce o zaplacení částky 16.179,- Kč s příslušenstvím. Krajský soud změnil tento rozsudek tak, že stěžovatelce uložil zaplatit žalobci F. J. částku 6.346,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku uvedený rozsudek potvrdil. Napadeným rozhodnutím krajského soudu byly podle názoru stěžovatelky porušeny článek 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení uvedených ustanovení spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:

Stěžovatelka uzavřela dne 9. 9. 1998 s vedlejším účastníkem smlouvu o provedení lesnicko-technických prací ve III. čtvrtletí r. 1998 v obvodu Lesní společnosti Železná Ruda. Předmět smlouvy byl dále vymezen jako prořezávka s tím, že konkrétní pracoviště předá stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi ve smyslu "Pravidel OKOŘ, část III"; předání pracoviště je konstatováno v protokolu podepsaném vedlejším účastníkem, porost je specifikován jako 35 C2-6,55 ha. Odměna byla sjednána podle normohodin tak, že podmínkou nároku na odměnu je dodělat celý porost. Vedlejší účastník evidentně podcenil organizaci práce a prořezávku celého porostu ve sjednaném termínu nestačil. Pochybení se snažil "napravit" pozdním odstoupením od smlouvy, "k čemuž mu nesvědčilo právo". Přesto však dne 24. 5. 1999 podal žalobu o zaplacení částky 16.179,- Kč, kterou soud I. stupně rozsudkem č.j. 10 C 121/99-157 ze dne 13. 12. 2001 zamítl. Odvolací soud svým rozsudkem č.j. 13 Co 209/2002, 13 Co 366/2003-193 ze dne 3. 6. 2003 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 6.346,- Kč s příslušenstvím, neboť shledal smlouvu o provedení prací za neplatnou pro nedostatečné vymezení jejího předmětu.

Rozhodnutím odvolacího soudu bylo prý porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, neboť nebyla respektována sjednaná smlouva o provedení prací, případné bezdůvodné obohacení bylo zjištěno až pravomocným ukončením soudního řízení v roce 2003. Stěžovatelka dále uvádí, že jednou ze zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle. V daném případě jednou ze základních povinností vedlejšího účastníka, vzhledem k níž byla stěžovatelka ochotna smlouvu uzavřít, byla povinnost provést prořezávku ve stanovené lhůtě na celém porostu. Nerespektování této základní vůle, která byla vůlí obou stran, vnáší do smluvního vztahu nerovnost a naprostou destrukci, a to k tíži stěžovatelky. Stěžovatelka se domnívá, že vymezení předmětu díla bylo v daném případě v rámci oborových možností a s přihlédnutím ke znalostem a praxi účastníků dostatečné a smlouva neměla být posouzena jako neplatná. Navíc napadené rozhodnutí blíže nespecifikuje, v čem se nedostatečnost vymezení spatřuje. Mimo to účastníci ve smlouvě odkázali na "Pravidla OKOŘ", aniž by však soud důkaz těmito pravidly provedl tak, aby mohl na jisto postavit, že účastníci mohli mít zásadní pochybnosti o předmětu díla. Byly proto porušeny i články 1, 2 odst. 4 Ústavy a články 1, 2 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a následně pak nálezem napadené rozhodnutí zrušil.

Stěžovatelka doplnila ústavní stížnost podáním ze dne 1. 3. 2004. V něm poukázala na usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 130/2002 ze dne 28. 11. 2003, ve kterém byla posuzována platnost téže smlouvy, jíž se týká i ústavní stížnost v této věci. Stěžovatelka uvedla, že v rozhodnutí, na něž Ústavní soud upozorňuje, byla předmětná smlouva o provedení prací ze dne 9. 9. 1998 posouzena jako platná, což je shodné i s jejím názorem.

II.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení podal vyjádření k ústavní stížnosti, v němž uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Okresní soud v Klatovech sice zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci, provedl účastníky navržené důkazy, leč vyvodil z nich podle názoru odvolacího soudu ne zcela odpovídající právní závěry. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí částečně změnil a částečně potvrdil, "když žalobcem nebyly k jeho tvrzením označeny žádné další důkazy, které by soudem I. stupně zjištěný skutkový stav zpochybňovaly (tedy i závěry znaleckého posudku) a bylo zejména namítáno, že k tvrzením žalovaného nebylo přihlédnuto". Krajský soud v Plzni v této souvislosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle jeho názoru nebylo postupem odvolacího soudu stěžovatelce odňato právo na soudní ochranu ani právo na spravedlivý proces. Krajský soud v Plzni proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis sp. zn. 10 C 121/99 vedený u Okresního soudu v Klatovech. Z něho zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované strany, proti níž byla podána žaloba o zaplacení částky 16.179,- Kč s příslušenstvím z titulu provedených lesnicko technických prací.

O žalobě rozhodl původně Okresní soud v Klatovech rozsudkem č.j. 10 C 121/99-41 ze dne 29. 10. 1999 tak, že ji zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal svůj nárok na zaplacení požadované částky. K odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením č.j. 13 Co 286/2000-66 ze dne 29. 8. 2000 tak, že částečně připustil zpětvzetí žaloby do částky 2.530,-, v této části pak rozsudek zrušil a řízení o této částce zastavil. Ve zbývající části rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto usnesení pak vymezil, jaké otázky má soud I. stupně v dalším řízení zkoumat.

Ve věci následně rozhodl Okresní soud v Klatovech rozsudkem č.j. 10 C 121/99-157 ze dne 13. 12. 2001 tak, že žalobu proti stěžovatelce zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že smlouva uzavřená mezi účastníky k provedení lesnicko-technických prací byla platně sjednána. Žalovaná však zjistila, že žalobce ve sjednaném termínu nebyl schopen práce provést, provedená část prací nevyhovovala ani kvalitativně ani kvantitativně. Podle ujednání ve smlouvě mohla žalovaná strana i bez předchozí výzvy zrušit smlouvu se žalobcem, což žalovaná také učinila a přidělila předmětný porost jinému zhotoviteli. Toto jednání nelze považovat za protiprávní, protože takový postup byl sjednán ve smlouvě. Dále soud I. stupně zkoumal, zda vznikla žalované povinnost "k náhradě škody žalobci, jejíž výše by byla představována rozsahem odvedených a neuhrazených prací". Z důkazu provedeného znaleckým posudkem bylo zjištěno, že žalobcem vykonané a odvedené práce mají hodnotu 6.346,- Kč. Soud I. stupně konstatoval, že žalobcem odvedená práce měla sice tuto hodnotu, leč žalobce nesplnil základní podmínky smlouvy o provedení prací, a to termín, rozsah a kvalitu práce. Navíc základní podmínkou pro použití § 373 obchodního zákoníku je protiprávní jednání na straně žalovaného, k čemuž nedošlo. Dále soud I. stupně uvedl, že se v předmětné věci nemůže jednat ani o bezdůvodné obohacení, protože smlouva o provedení prací je platným právním úkonem.

K odvolání žalobce rozhodl ve věci Krajský soud v Plzni, který napadeným rozsudkem č.j. 13 Co 209/2002, 13 Co 366/2003-193 ze dne 3. 6. 2003 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 6.346,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 16. 10. 1998 do zaplacení a ve zbývající části tento rozsudek potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud uvedl, že na rozdíl od soudu I. stupně hodnotil smlouvu o provedení prací uzavřenou mezi účastníky dne 9. 9. 1998 jako neplatnou, protože v ní nebyl dostatečně vymezen předmět díla (pouze "provést prořezání, 100 normohodin, podmínka dodělat celý porost"). Za této situace byly podle názoru odvolacího soudu dány podmínky pro posouzení věci podle § 457 občanského zákoníku a smluvní strany jsou povinny si vrátit vše, co bylo podle neplatné smlouvy plněno. Žalované se dostalo hodnoty prací, vyčíslené ve znaleckém posudku částkou 6.346,- Kč. Žalobce přes výhrady ke znaleckému posudku neuvedl konkrétní důkazy pro vyvrácení jeho závěrů. Vzhledem k tomu odvolací soud rozhodl tak, jak je výše uvedeno.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním názorem vysloveným odvolacím soudem, zejména pak nesouhlas s jeho závěrem o neplatnosti smlouvy sjednané mezi účastníky řízení. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi stojí na stanovisku, že mu v zásadě nepřísluší zasahovat do procesu dokazování a zejména pak do hodnocení důkazů, protože hodnocení důkazů je vlastní činností obecného soudu, při které je vázán základními procesními zásadami, především zásadou volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy postupují v intencích vymezených § 132 občanského soudního řádu, tj. hodnotí každý důkaz jednotlivě i všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, pak v tomto procesu nelze spatřovat protiústavní rovinu, nelze takový postup považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Do procesu hodnocení důkazů by Ústavní soud mohl zasáhnout, pokud by výše uvedená pravidla byla porušena, pokud by bylo možno dovozovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutovými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury. Taková situace však ve zkoumané věci nenastala.

Stěžovatelka namítá, že soud měl předmět smlouvy posoudit v intencích "Pravidel OKOŘ", která by mohla vyvrátit pochybnosti o tom, zda subjekty smlouvy měly jasnou představu o předmětu smlouvy. Skutečnost, že odvolací soud tato pravidla neaplikoval, považuje stěžovatelka za opominutý důkaz. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce vázán zákonem, takže "Pravidla OKOŘ" nejsou závaznou právní normou. Pokud stěžovatelka chtěla k podpoře svých tvrzení citovaná pravidla využít, měla je navrhnout jako důkaz a prokázat soudu jejich obsah. Z předmětného spisu však nevyplývá, že by stěžovatelka provedení tohoto důkazu navrhovala. Obecný soud v řízení sporném nemá zásadně povinnost samostatně vyhledávat a provádět důkazy, takže uvedenou námitku ani z ústavněprávního hlediska akceptovat nelze.

Při posuzování způsobu provádění i hodnocení důkazů obecným soudem přihlédl Ústavní soud i k doplnění ústavní stížnosti ze dne 1. 3. 2004. Ústavní soud posoudil z hlediska ústavněprávního jak napadené rozhodnutí krajského soudu, tak i rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 12 Co 130/2002 ze dne 28. 11. 2003, na něž poukazuje stěžovatelka. Je pravda, že dva senáty téhož krajského soudu kvalifikovaly platnost smlouvy o provedení prací mezi účastníky ze dne 9. 9. 1998 odchylně. To však nic nemění na tom, že - podle přesvědčení Ústavního soudu - nelze v rozsudku krajského soudu, který je napaden v této souzené věci, shledat ani svévolné jednání ani tzv. extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Není pak věcí Ústavního soudu, aby sjednocoval judikaturu soudů obecných. Pro úplnost lze dodat, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2003 se týká jiné právní věci, a že řízení o ní dosud běží, neboť citovaným usnesením byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Proto Ústavní soud nepovažoval ani tuto námitku z ústavněprávního hlediska ze relevantní.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo ani k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 ani k porušení jiných článků Ústavy a Listiny, jichž se stěžovatelka dovolává.

Vzhledem k tomuto závěru nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2004

JUDr. František Duchoň, v.r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru