Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 478/97Nález ÚS ze dne 17.06.1999Zásada volného hodnocení důkazů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat ... více
Věcný rejstříkVyvlastnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 94/14 SbNU 275
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.478.97
Datum vyhlášení17.08.1999
Datum podání17.12.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 8 odst.1, § 6 odst.1 písm.j


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 478/97 ze dne 17. 6. 1999

N 94/14 SbNU 275

Zásada volného hodnocení důkazů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatelů I. V., J. V., J. V., a B. K., proti rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 1997, č.j. 15 Co

739/95-117, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají

zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové,

kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze

dne 20. 9. 1995, č.j. 11 C 53/92-89, ve znění opravného usnesení

ze dne 11. 3. 1997, č.j. 11 C 53/92-101. Okresní soud tímto

rozsudkem zamítl návrh žalobců I. V., J. V., J. V. a B. K., aby

žalovaný R., státní podnik - Hradec Králové v likvidaci, byl

povinen vydat žalobcům každému v rozsahu 1/4 celku nemovitosti čp.

12 "se stavební parcelou č. 12" se stavební parcelou č. 15/2

v Hradci Králové, zapsaných na listu vlastnictví č. 4

v katastrálním území Hradec Králové pro obec Hradec Králové.

Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 1997,

č.j. 11 C 53/92-101, byl výrok rozsudku okresního soudu opraven

tak, že návrh žalobců, aby žalovaná organizace byla povinna vydat

žalobcům každému v rozsahu 1/4 nemovitosti čp. 12 se st. parcelou

p.č. 15/2 v Hradci Králové, zapsaných na LV č. 4 v kat. úz. Hradec

Králové pro obec Hradec Králové, se zamítá.

Okresní soud tak rozhodl na základě zjištění, že rozhodnutím

odboru výstavby a vodního hospodářství MěNV v Hradci Králové ze

dne 18. 10. 1965, č.j. Výst/4894-65/Bgn, potvrzeným rozhodnutím

komise výstavby a vodního hospodářství MěNV v Hradci Králové ze

dne 27. 11. 1965, č.j. 5708/65, byla k žádosti žalovaného

vyvlastněna podle § 18 stavebního řádu pro stavbu pivnice Černý

kůň stavební parcela č. kat. 15, nově označené jako parcela č.

kat. 15/2. Vyvlastněním pozemku současně došlo i k vyvlastnění

nemovitosti na ní ležící, tj. předního traktu domu čp. 12. Náhrada

za vyvlastnění byla stanovena v rámci vyhlášky č. 73/1964 Sb. na

částku 1.208,28 Kč. Na základě těchto skutečností dospěl okresní

soud k názoru, že žaloba není důvodná, neboť podle ust. § 6 odst.

1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. povinnost vydat věc se vztahuje

na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát

vyvlastněním bez vyplacení náhrady. V daném případě všichni

účastníci nebyli schopni podat důkaz o tom, že by náhrada za

vyvlastnění nebyla právním předchůdcem žalobců vyplacena. Důkazní

břemeno v tomto směru zcela spočívalo na žalobcích, "kteří jako

o jeden z důvodů žaloby tento restituční titul opírali". Pokud se

v průběhu řízení zmiňovali i o důvodu dle § 6 odst. 2 zák. č.

87/1991 Sb., ten byl vyloučen správními rozhodnutími

o vyvlastnění. Žalobcům se také nepodařilo prokázat, že by u nich

došlo k politické perzekuci nebo k postupu porušujícímu obecně

uznávaná lidská práva a svobody. Politickou perzekucí se podle

ust. § 2 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. míní postižení osob, vzniklé

jako důsledek příslušnosti k určité sociální, náboženské,

majetkové nebo jiné skupině či vrstvě, které však u žalobců nebyly

zjištěny. Za zásadní považoval okresní soud otázku týkající se

překážky, pro kterou věc nelze vydat ve smyslu ust. § 8 odst. 1

zák. č. 87/1991 Sb. a podle něhož stavby, které zásadní přestavbou

změnily svůj stavebně technický charakter, se nevydávají. Soud pro

vyřešení této otázky ustanovil soudního znalce, který ji

jednoznačně vyřešil v neprospěch žalobců. Proto byla žaloba

o vydání předmětných nemovitostí zamítnuta.

Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným

rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9.

1995, č.j. 11 C 53/92-89, ve znění opravného usnesení ze dne 11.

3. 1997, č.j. 11 C 53/92-101, ve výroku sub I (ve věci samé)

potvrdil, ve výrocích sub II a III výrok o nákladech řízení

změnil, každému ze žalobců uložil nahradit žalovanému náklady

odvolacího řízení a návrhu žalobců na připuštění dovolání

nevyhověl. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval,

že okresní soud v souvislosti s otázkou, zda byla či nebyla

vlastníkům nemovitosti proplacena náhrada za vyvlastnění ve výši

1.208,28 Kč, nesprávně dovodil, že bylo na žalobcích, aby

prokázali, že náhrada nebyla vyplacena. Důkazní břemeno však leží

na žalovaném, který musí prokázat, že k vyplacení náhrady došlo.

Žalovaný však takový důkaz nepředložil. Proto se na něho ve smyslu

ust. § 6 odst. 1 písm. j) zák. č. 87/1991 Sb. vztahuje povinnost

nemovitosti žalobcům vydat, aniž by bylo třeba dále zkoumat, zda

existují i jiné důvody pro vydání nemovitosti. Krajský soud se

dále zabýval ustanovením § 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., podle

něhož se nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj

stavebně technický charakter a shodně s okresním soudem dospěl

k závěru, že se o takovou stavbu v případě domu čp. 12 jedná. Pro

závěr o ztrátě původního stavebně technického charakteru je nutno

mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u některého z prvků dlouhodobé

životnosti došlo k jeho výměně v rozsahu reprezentujícím

nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objemu

(viz rozsudek Vrchního soudu v Praze 3 Cdo 199/93).

Z předloženého znaleckého posudku a z výslechu znalce vyplývá, že

obvodové zdivo a stropy jsou nové ze dvou třetin a původní střešní

plášť byl nahrazen novým v podstatě stejnou konstrukcí. Takovéto

stavební zásahy odůvodňují závěr, že došlo ke změně stavebně

technického charakteru stavby. Dle názoru krajského soudu není

třeba vypracovávat revizní znalecký posudek, neboť znalec měl

dostatek podkladů pro posouzení, k jakým stavebním změnám na domě

čp. 12 došlo. Z těchto důvodů Krajský soud v Hradci Králové

rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové v napadeném výroku sub

I. jako věcně správný potvrdil.

Proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové

podali stěžovatelé dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu

ČR ze dne 5. 11. 1998, č.j. 23 Cdo 489/98-134, odmítnuto.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti znovu opakují námitky,

které uplatňovali v řízení před obecnými soudy. Trvají na tom, že

rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 18. 5. 1965 neobsahovalo výrok

o tom, že se jím vyvlastňuje i dům čp. 12, a týkalo se prý jen

pozemku. Krajský soud se dále vůbec nezabýval tím, že

k vyvlastnění došlo ve shodě se záměry a cíli územního plánu.

Stěžovatelé konečně nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že

došlo k zásadní přestavbě domu čp. 12 tak, jak to vyžaduje ust.

§ 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., neboť soud vycházel ze znaleckého

posudku č. 1267/49/93, v němž znalec výslovně zdůrazňuje, že

posouzení změny stavebně technického charakteru stavby je věcí

značně komplikovanou, a proto ve znaleckém posudku jen nastiňuje

různé pohledy na problematiku, aniž by se jasně vyjádřil, zda

k takové změně u předmětné stavby došlo. Znalec dále uvádí, že

podklady, z nichž při zpracování posudku vycházel, jsou

nedostatečné, především mu nebyla předložena projektová

dokumentace k datu rozhodnutí o vyvlastnění. Stěžovatelé se

domnívají, že závěry, které učinily obecné soudy na základě

uvedeného znaleckého posudku jsou tedy značně zjednodušené

a nepřesné. Podle jejich názoru z tohoto znaleckého posudku

vyplývá, že některé prvky dlouhodobé životnosti posuzované stavby

(např. nosné zdivo nebo střecha) byly toliko vyměněny za stejné,

nikoli nahrazeny jinými. Dále by prý bylo mylné pokládat v tomto

případě schodiště za prvek dlouhodobé životnosti, neboť schodiště

je tímto prvkem jen v případě, že tvoří součást stavebně

technického charakteru stavby. Schodiště v domě čp. 12 však byla

dřevěná a bylo by absurdní tvrdit, že jako taková by mohla tvořit

součást nosného systému stavby. Stěžovatelé se proto domnívají, že

stavebními úpravami domu čp. 12 k podstatné změně prvků dlouhodobé

životnosti nedošlo. Pro případ opačného závěru by se měl soud

zabývat otázkou, u kolika prvků dlouhodobé životnosti byla změna

nutná a jak zásadní tato změna musí být, aby mohl být uplatněn

§ 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.

Podle názoru stěžovatelů bylo napadeným rozhodnutím Krajského

soudu v Hradci Králové porušeno jejich právo na soudní ochranu

zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v článku

11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Proto navrhli, aby bylo toto

rozhodnutí zrušeno.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší

účastníci řízení.

Krajský soud v Hradci Králové plně odkázal na odůvodnění

napadeného rozsudku, v němž je vyloženo, jakými úvahami se krajský

soud při svém rozhodování řídil. Krajský soud dospěl k závěru, že

vydání nemovitosti brání ust. § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,

neboť nemovitosti, jejichž vydání se stěžovatelé domáhají,

ztratily svůj stavebně technický charakter. Krajský soud proto

navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že ve smyslu ust.

§ 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

R., státní podnik Hradec Králové v likvidaci, zastoupený

advokátem, jako vedlejší účastník řízení uvedl, že nesouhlasí

s konstrukcí stěžovatelů, která zpochybňuje vyvlastňovací

rozhodnutí, na jehož základě došlo k vyvlastnění stavební parcely

a na ní ležící nemovitosti, tj. předního traktu domu čp. 12. Tato

konstrukce je násilná, se snahou účelově zpochybnit jednoznačnou

textaci vyvlastňovacího rozhodnutí, č.j. Výst/4894/65/Bgn, z 18.

10. 1965. Dále vedlejší účastník nesouhlasí se zpochybněním účelu

vyvlastnění, neboť v odůvodnění vyvlastňovacího rozhodnutí je

jednoznačně uvedeno, že se jedná o stavbu, která je zahrnuta do

plánu investiční výstavby Restaurací a jídelen pro rok 1965

a další léta. Šlo tedy o stavbu zahrnutou do státního plánu

rozvoje národního hospodářství, která byla zdárně realizována.

Vedlejší účastník konečně napadá tvrzení stěžovatelů, že nedošlo

k naplnění ust. § 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., neboť je

přesvědčen, že znalecký posudek Ing. J. J. má dostatečnou

vypovídací neschopnost, na jejímž základě lze dovodit závěr, že

dům čp. 12 zásadní přestavbou ztratil svůj stavebně technický

charakter. Z těchto důvodů vedlejší účastník navrhl zamítnutí

ústavní stížnosti a souhlasil, aby bylo od ústního jednání

upuštěno.

Stěžovatelé dali souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného

rozhodnutí (včetně řízení, které mu předcházelo) dospěl Ústavní

soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11

C 53/92, vyplývá, že se Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím

řízení pečlivě zabýval všemi námitkami stěžovatelů. V první řadě

dovodil, že okresní soud zastával nesprávný názor, podle něhož

bylo na žalobcích, aby prokázali, že došlo k vyplacení náhrady za

vyvlastněné nemovitosti. Naopak důkazní břemeno leží na žalovaném,

který musí prokázat, že k vyplacení náhrady došlo. Žalovaný však

takový důkaz nepředložil, takže se na něho vztahuje povinnost

nemovitosti žalobcům vydat, aniž by bylo třeba dále zkoumat, zda

existují i jiné důvody pro jejich vydání. Krajský soud v Hradci

Králové však usoudil, že vydání předmětných nemovitostí brání ust.

§ 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., podle něhož stavby, které zásadní

přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter, se

nevydávají. V takovém případě však mají oprávněné osoby podle ust.

§ 13 zák. č. 87/1991 Sb. právo na finanční náhradu. Oba soudy

shodně dospěly k závěru, že se o takovou stavbu v případě domu čp.

12 jedná. Pro závěr o ztrátě stavebně technického charakteru je

nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u některého z prvků

dlouhodobé životnosti došlo k jeho výměně v rozsahu

reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí

daného prvku objemu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn.

3 Cdo 199/93). Ze závěrů znaleckého posudku i z výslechu znalce

Ing. Ježka vyplývá, že obvodové zdivo a stropy jsou nové ze dvou

třetin a původní střešní plášomegat byl nahrazen novým v podstatě

stejné konstrukce. Takovéto stavební zásahy odůvodňují závěr, že

došlo ke změně stavebně technického charakteru stavby. Krajský

soud nepovažoval za potřebné vypracovávat revizní znalecký

posudek, neboť znalec měl dostatek podkladů pro posouzení,

k jakým stavebním změnám na domě čp. 12 došlo. Z těchto důvodů

Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu

v napadeném výroku sub I. jako věcně správný potvrdil. Ústavní

soud nevidí důvod, aby se - se zřetelem na ústavně právní aspekty

věci - od jejich stanoviska odchyloval.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (srov.

Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Vydání 1.,

Praha C. H. Beck 1998, nález č. 139, str. 245 - 252), že není

třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem

soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem

nadřízeným (čl. 81, 90 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je vázána

na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně

zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatelů [§ 72 odst. 1

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů]. V souzeném případě obecné soudy provedly

řadu důkazů, a to předložením potřebných listin, výslechem svědků

a znalce, a řádně je zhodnotily. Ústavní soud nemá důvod k tomu,

aby do tohoto procesu zasahoval, pokud v provedeném řízení

nevznikla taková vada, jež by je ve svých důsledcích činila jako

celek nespravedlivým. K takovému závěru však Ústavní soud

nedospěl. Krajský soud se pečlivě zabýval otázkou splnění podmínek

postupu podle ust. § 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. a pro její

posouzení vycházel zejména ze znaleckého posudku a z výpovědi

znalce před soudem prvého stupně (viz č.l 63 a 63 v. spisu zn. 11

C 53/92), v níž znalec uvedl, že obvodové zdivo a stropy domu čp.

12 jsou ze 2/3 nové. Schodiště bylo zcela odstraněno, taktéž

střecha je zcela nová, změna je tedy rovněž 100 %. Poměr zdiva

nosných zdí proti původnímu zdivu se pohybuje mezi 1/2 až 2/3 nově

zbudovaných zdí. Vnitřek domu, tj. příčky atd. jsou zcela nové.

Podle názoru krajského soudu takovéto stavební zásahy odůvodňují

závěr, že došlo ke změně stavebně technického charakteru stavby ve

smyslu ust. § 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. K této změně totiž

dojde tehdy, jestliže se v důsledku zásadní přestavby obmění

(vymění) ty konstrukce, které nejenže stavbu jako celek

charakterizují, ale od nichž životnost původní stavby přímo

odvisí. S těmito závěry se ztotožňuje i Ústavní soud, neboť

nezjistil, že by závěry soudu byly v extrémním nesouladu

s vykonanými skutkovými zjištěními; proto je nelze považovat za

stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, jehož ochrany se

stěžovatelé dovolávají. Z hlediska práva na "spravedlivý proces"

nebylo zjištěno, že by v řízení před obecnými soudy byly porušeny

základní procesní principy, neboť soudy postupovaly zcela

v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.

Pokud se stěžovatelé dovolávají porušení čl. 11 odst. 1

a odst. 4 Listiny, pak podstatná část jimi uváděných důvodů

spočívá v polemice s rozhodovacími důvody Krajského soudu

v Hradci Králové. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se

právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze

na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený

nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví ústavně chráněn není a ani

být nemůže. Otázka ochrany podle čl. 11 odst. 4 Listiny týkající

se vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva, které je

možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu,

nebyla v projednávané věci s ohledem na postup podle ust. § 8

odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. řešena. Proto se jí ani Ústavní soud

nezabýval.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují v podstatě tytéž

argumenty, které uplatňovali v řízení o vydání předmětného

majetku. Především trvají na tom - jak již bylo uvedeno - že

rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 18. 10. 1965 neobsahovalo výrok,

že se jím vyvlastňuje (kromě pozemku) i dům čp. 12, dále namítají,

že se Krajský soud v Hradci Králové vůbec nezabýval tím, zda

k vyvlastnění došlo ve shodě se záměry a cíli územního plánu

a konečně nesouhlasí s tím, že došlo k zásadní přestavbě domu čp.

12, jak to vyžaduje ust. § 8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.

Ani těmto argumentům nelze přisvědčit. Pokud jde o námitku,

že rozhodnutí o vyvlastnění neobsahovalo výrok, že se jím

vyvlastňuje i dům čp. 12, Krajský soud v Hradci Králové se touto

otázkou zabýval a přesvědčivě zdůvodnil, že došlo nejen

k vyvlastnění pozemku, nýbrž i uvedeného domu (srov. výrok

rozhodnutí o vyvlastnění). V otázce ztráty stavebně technického

charakteru stavby ve smyslu § 8 odst. 1 citovaného zákona vycházel

krajský soud - jak již Ústavní soud uvedl - ze znaleckého posudku

a výslechu znalce, z něhož vyplývá, že obvodové zdivo a stropy

jsou nové ze dvou třetin a původní střešní plášť byl nahrazen

novým v podstatě stejné konstrukce. Takovéto stavební zásahy

odůvodňují závěr, že došlo ke změně stavebně technického

charakteru stavby. Pokud jde o otázku, zda k vyvlastnění došlo ve

shodě se záměry a cíli územního plánu, krajský soud uvedl, že

v tomto případě bylo důvodem vyvlastnění podle § 18 odst. 1 zák.

č. 87/1991 Sb. uskutečnění úkolů stanovených státním plánem

rozvoje národního hospodářství, tj. stavba pivnice "Černý kůň",

což považoval za postačující pro závěr, že k němu došlo ve shodě

se záměry a cíli územního plánu. Ústavní soud nevidí důvod, aby

tento závěr z hlediska ústavněprávního přehodnocoval.

Stěžovatelé se ústavní stížností v podstatě domáhají

přehodnocení důkazů provedených obecným soudem. Ústavní soud ve

své judikatuře zaujal stanovisko (srov. Ústavní soud: Sbírka

nálezů a usnesení - svazek 5, Vydání 1., Praha 1997, usn. č. 14 ve

věci sp. zn. III. ÚS 124/96), podle něhož z ústavního principu

nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného

hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), resp.

skutkového stavu (§ 250f občanského soudního řádu); jestliže

obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními občanského

soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit"

hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně

zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým

hodnocením sám neztotožňoval. Toto konstatování se vztahuje plně

i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se Krajský soud

v Hradci Králové nedostal do rozporu s ústavními principy řádného

a spravedlivého procesu a tím ani do rozporu s čl. 36 odst. 1

a čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny.

Na základě těchto zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že

k porušení základních práv stěžovatelů zaručených v uvedených

článcích Listiny, ani k porušení jiných základních práv a svobod

stěžovatelů napadeným rozhodnutím nedošlo.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. června 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru