Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 476/97Nález ÚS ze dne 20.10.1999K neplatnosti dohody o výměně bytu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
Poučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 145/16 SbNU 81
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.476.97
Datum vyhlášení20.10.1999
Datum podání17.12.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 457, § 715, § 716

99/1963 Sb., § 5, § 14 odst.2, § 16


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 476/97 ze dne 20. 10. 1999

N 145/16 SbNU 81

K neplatnosti dohody o výměně bytu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu stěžovatelky T.J.,

zastoupené advokátem JUDr. PhDr. S. B., o ústavní stížnosti proti

rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 11 Co 228/97, ze dne

10. 9. 1997, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6,

sp. zn. 10 C 298/94, ze dne 8. 11. 1996, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení

rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 11 Co 228/97, ze dne

10. 9. 1997, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 10

C 298/94, ze dne 8. 11. 1996.

Ústavní stížnost je zdůvodněna tím, že postupem obou soudů došlo

k porušení čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 95 odst. 1

Ústavy ČR. Konkrétně potom stěžovatelka vytýká obecným soudům to,

že podle písemného vyhotovení rozsudku soudu II. stupně byla

členkou odvolacího senátu JUDr. H. Č., ačkoli ji ve skutečnosti

zastupovala Dr. P. Je zde rozpor mezi protokolem z jednání

odvolacího soudu a písemným vyhotovením rozsudku. Další výtka vůči

postupu obecných soudů směřuje k tomu, že podle názoru

stěžovatelky soudy, a to zejména soud I. stupně, vybočily z mezí

zákonné poučovací povinnosti navrhovatele. To, že mělo být

žalováno synalagmaticky je věcí nejen procesního, ale i hmotného

práva. Stěžovatelka má zato, že soud I. stupně vedl navrhovatele

k úpravě petitu tak, že jej poučoval o hmotném právu. Posouzení

toho, zda je žalováno synalagmaticky, neprovedly obecné soudy

správně, neboť nelze vytvořit částečnou synalagmaci vypuštěním

části původního závazku a ve prospěch navrhovatele vyhovět žalobě,

když účastníci původní trojsměny byli tři a předmětem trojsměny

byly tři byty a výrok rozsudku zněl na vyklizení bytů pouze dvou.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený Obvodním soudem pro Prahu

6, a z něj zjistil následující skutečnosti.

Žalobou u soudu prvního stupně žalobce A. B. tvrdil existenci

svého práva nájmu k služebnímu bytu o jednom pokoji a kuchyni

v Praze 6. Dále tvrdil existenci dohody o směně bytů, podle níž

s manžely Ing. R. a J. U., jakož i s žalovanou T. J. dohodli

závazek, podle něhož se žalobce měl nastěhovat do bytu III.

kategorie T. J. v U. žalovaní manželé U. se měli nastěhovat do

bytu II. kategorie A. B. v Praze 6 a T. J. se měla nastěhovat do

bytu I. kategorie manželů U. v Praze 2. Dohoda byla ve skutečnosti

realizována pouze tak, že manželé U. se v létě 1991 nastěhovali do

bytu žalobce A. B. Praze a T. J. se nastěhovala do jejich bytu

v Praze.

Dohoda o výměně bytů však podléhala schválení příslušným

správním úřadem, kterým byl v té době Obvodní úřad pro Prahu 6,

který uzavřenou dohodu neschválil a směna bytů se tak stala

neplatnou. Důvodem neschválení dohody byla skutečnost, že T. J.,

nyní stěžovatelka, neměla k bytu v U. užívací právo, tedy neměla

právní titul byt užívat a disponovat jím podle tehdy platných

předpisů.

Žalobce A. B. proto dovozoval zachování svého práva nájmu k bytu

v Praze 6. V žalobním petitu navrhoval tento žalobce vydání

rozsudku, jímž by bylo uloženo manželům U. vyklidit žalobcův byt

v Praze 6 a žalované T. J. vyklidit byt manželů U. v Praze 2.

V průběhu řízení potom rozšířil žalobce žalobu o návrh na

vyslovení neplatnosti dohody o výměně bytů uzavřené mezi jejími

účastníky. Žalobní návrh změnil tak, aby povinnost k vyklizení

manželům U. byla uložena oproti splnění povinnosti žalované T. J.

Obvodní soud pro Prahu 6 svým rozsudkem vyslovil neplatnost

dohody o výměně bytů. Uložil povinnost žalovaným manželům U.

vyklidit byt v Praze 6, s povinností předat jej vyklizený žalobci

do tří dnů od právní moci rozsudku oproti povinnosti žalované

T. J. vyklidit byt v Praze 2, a vyklizený jej předat manželům U.

do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odvolacím řízení změnil Městský soud v Praze rozsudek soudu

prvního stupně v části vyslovující neplatnost dohody o výměně bytů

tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Jinak rozsudek soudu

prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení

potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, přičemž

nevyhověl návrhu na připuštění dovolání.

Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala stěžovatelka

dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 239 odst.

2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a dále tvrdila

přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.

Nejvyšší soud však dovolání usnesením ze dne 31. 8. 1998 odmítl,

neboť jej shledal nepřípustným.

Na žádost Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti písemně

vyjádřili účastníci a vedlejší účastníci řízení. Městský soud

v Praze k námitce rozporu mezi písemným vyhotovením rozsudku

a protokolu z jednání, týkající se složení odvolacího senátu,

uvedl, že senát 11 Co jednal a rozhodoval ve věci ve složení

předsedkyně JUDr. J. P. a soudkyně JUDr. K. P. a JUDr. J. K..

Členka odvolacího senátu 11 Co, JUDr. H. Č., byla v době

projednání a rozhodnutí ve věci v pracovní neschopnosti a dle

rozvrhu práce ji zastupovala JUDr. K. P.. Složení senátu je přesně

zachyceno v protokolu o odvolacím jednání. Pouze nedopatřením při

písemném vyhotovení rozsudku došlo k tomu, že jako členka senátu

byla uvedena JUDr. H. Č. Tuto písařskou chybu napravil soud

vydáním opravného usnesení, č. j. 11 Co 228/97-116, ze dne 20. 1.

1998. K námitce, že soudy vybočily z mezí zákonné poučovací

povinnosti soud uvedl, že v rámci odvolacího řízení nebylo žádnému

z účastníků poskytnuto hmotněprávní poučení. K otázce

synalagmatické povahy závazku odkázal soud na odůvodnění vydaného

rozsudku. Podle něj lze vztah z neplatné smlouvy považovat za

synalagmatický tehdy, došlo-li už na základě smlouvy ke vzájemnému

plnění smluvních stran. Žalobce, který z neplatné smlouvy žádné

plnění nezískal, není povinen nic vracet podle § 457 o. z. V tomto

odkazuje soud na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon

1338/96. Závěrem Městský soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla

zamítnuta.

Obvodní soud pro Prahu 6 jako účastník řízení se k obsahu

ústavní stížnosti nevyjádřil. Vedlejší účastníci řízení Ing. R. U.

a J. U. Ústavnímu soudu sdělili, že plně akceptují napadené

rozsudky a jako vedlejší účastníci řízení nemají na projednávání

ústavní stížnosti zájem. Další vedlejší účastník A. B., zastoupený

advokátem JUDr. F. N., ve svém vyjádření uvádí, že ústavní

stížnost považuje za zcela nedůvodnou. Nahlédnutím do protokolu

o jednání Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 1997 lze snadno

zjistit, že JUDr. H. Č. se jednání odvolacího senátu neúčastnila,

což bylo také potvrzeno opravným usnesením, sp. zn. 11 Co 228/97,

ze dne 20. 1. 1998. K námitce hmotněprávního poučení vedlejší

účastník uvádí, že před soudem I. stupně upravoval žalobní návrh,

protože toto jeho oprávnění vyplývá z dispozičního práva se

žalobou. Soud pak takovéto úpravy připustil, aniž by jakkoli tímto

postupem porušil zákon v naznačeném či jiném smyslu.

II.

Ústavní soud v projednávané věci respektoval, že není součástí

soustavy obecných soudů a může tudíž vykonávat na základě ústavní

stížnosti přezkumné pravomoci za předpokladu, že napadeným

rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené

ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uplatnila námitky spočívající

právě v porušení základních práv a svobod, konkrétně čl. 36 a čl.

38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nezbylo

Ústavnímu soudu než napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející

přezkoumat. V případě namítaného porušení čl. 95 Ústavy ČR je

třeba konstatovat, že toto ustanovení, podle jehož odst. 1 (odst.

2 z povahy věci nepřipadá v úvahu) je soudce vázán zákonem a je

oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem,

s právem na spravedlivý proces úzce souvisí. Za tohoto stavu se

Ústavní soud soustředil na posouzení otázky, zda napadenými

rozsudky obecných soudů a jim předcházejícím řízením nedošlo

k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ve smyslu

čl. 36 Listiny a k porušení čl. 38 Listiny, o nichž stěžovatelka

tvrdí, že byla postupem obecných soudů porušena.

Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z obsahu

spisu předloženého Obvodním soudem pro Prahu 6 a dospěl k závěru,

že ústavní stížnost není důvodná.

Vyloučení soudců upravuje občanský soudní řád v § 14 až 16.

Podle ustanovení § 14 odst. 2 o. s. ř. jsou u soudu vyššího stupně

vyloučeni z projednávání a rozhodování věci i soudci, kteří

rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí,

jde-li o rozhodování o dovolání. Uvedené se týká nejen soudce,

který skutečně rozhodoval, nýbrž i soudce, který působil

v rozhodující části řízení u soudu nižšího stupně. Jinými slovy,

je vyloučen i ten soudce, který sice již nerozhodl ve věci samé,

ale prováděl podstatnou část dokazování. O tom, zda je soudce

vyloučen, rozhoduje senát nadřízeného soudu, a to především na

základě skutečností uvedených v návrhu účastníka řízení a na

základě vyjádření soudce. Každý soudce je ze zákona povinen

oznámit neprodleně předsedovi příslušného soudu skutečnosti, pro

které je vyloučen. V souzené věci je prokázáno, že nebylo

rozhodováno vyloučeným soudcem, neboť z podepsaného protokolu

o jednání odvolacího soudu ze dne 10. 9. 1997 je patrné, že

soudkyně JUDr. H. Č., která byla činná v této věci u soudu I.

stupně, se projednávání odvolání nezúčastnila. Senát Městského

soudu v Praze rozhodoval ve složení předsedkyně JUDr. J. P.

a soudkyně JUDr. J. K. a JUDr. K. P. Na této skutečnosti nic

nemění ani písařská chyba v písemném vyhotovení rozsudku, která

byla opravena opravným usnesením Městského soudu v Praze, č. j.

11 Co 228/97-116, ze dne 20. 1. 1998. V posuzované věci nebylo

třeba postupovat podle ustanovení § 16 o. s. ř., jak v ústavní

stížnosti naznačuje stěžovatelka, neboť složení senátu v době

projednávání a rozhodování věci odpovídalo zákonu. Namítaná

soudkyně JUDr. H. Č. byla sice členkou senátu 11 Co, ale v době

projednávání předmětné věci byla v pracovní neschopnosti. Jestliže

člena senátu v době jeho dlouhodobé nepřítomnosti nahradí jiný

soudce, nemůže se jednat o porušení čl. 38 odst. 1 Listiny.

Podle cit. ustanovení Listiny "nikdo nesmí být odňat svému

zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Tento

ústavní imperativ je ochranou především proti libovolnému či

účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Nelze jej zaměňovat

za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již

vydané rozhodnutí, a to tím spíše, jestliže jednající soudce byl

k projednání věci povolán rozvrhem práce platným pro ten který

soud.

Z obsahu spisu nevyplývá ani další stěžovatelkou namítané

porušení zákona, které spatřuje v tom, že obecné soudy vybočily

z mezí zákonné poučovací povinnosti navrhovatele. Ústavní soud

tento názor stěžovatelky nesdílí, když ani v ústavní stížnosti

není tato výtka nijak blíže odůvodněna. Naopak má soud dojem, že

je tato část ústavní stížnosti formulována velmi obecně. Soud I.

stupně, jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 10. 5. 1995,

usnesením připustil úpravu žalobního petitu podle návrhu právního

zástupce žalobce, a ponechal žalobci lhůtu 15 dnů k tomu, aby

formuloval žalobní petit písemně. Podáním ze dne 12. 5. 1995

formuloval právní zástupce žalobce žalobní petit písemně a na

jednání senátu dne 8. 11. 1996 byla změna žalobního petitu podle

tohoto písemného návrhu usnesením připuštěna. Ústavní soud při

přezkoumání řízení, jež předcházelo vydání napadených rozsudků,

neshledal, že by obecné soudy z mezí poučovací povinnosti podle

procesního předpisu (o. s. ř.) vybočily.

K námitce stěžovatelky, že obecné soudy nesprávně posoudily

synalagmatickou povahu závazku, Ústavní soud pouze uvádí, že podle

ustanovení § 457 občanského zákoníku je-li smlouva neplatná nebo

byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše,

co podle ní dostal. Z neplatné dohody o výměně bytů však dostali

plnění pouze žalovaní manželé U. a žalovaná stěžovatelka T. J.,

neboť pouze oni na základě neplatné dohody užívali směněné byty.

Obecné soudy tedy postupovaly správně, když svými rozsudky uložily

povinnost vyklidit a odevzdat vyklizený byt pouze žalovaným

manželům U. a T. J.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky Městského

soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 byla porušena

stěžovatelčina základní práva nebo svobody, uvedené v ústavní

stížnosti a zaručené ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami

podle čl. 10 Ústavy. Z rozboru věci plyne, že stěžovatelce bylo

zaručeno právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných

soudů (č. 36 Listiny), jež ostatně také plně využila. Postupem

soudů nebyl porušen ani čl. 38 Listiny, neboť ve věci rozhodoval

soud, který byl podle zákona příslušný a ani složení odvolacího

senátu neodporovalo zákonu.

Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle ustanovení

§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění

pozdějších předpisů, zcela zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 20. října 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru