Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 473/10 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Nymburk
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
Tíseň
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.473.10.1
Datum podání17.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 2 odst.3, § 49, § 51a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 473/10 ze dne 23. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Pod Terebkou 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2009, čj. 28 Cdo 5348/2007 - 343, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007, čj. 23 Co 189/2007 - 318, rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 10. 2006, čj. 6 C 661/2005 - 271, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2005, čj. 28 Cdo 55/2004 - 103, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, která měla zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

V ústavní stížnosti obsáhle zrekapituloval okolnosti, za kterých jako původní vlastník nemovitostí v Bříství uzavřel kupní a leasingovou smlouvu, což doprovodil tvrzením, že se tak stalo za nápadně nevýhodných podmínek, neboť společnost VLTAVÍN leas, a. s., využila jeho finanční tísně, nezkušenosti a neopatrnosti. Zmíněné smlouvy stěžovatel uzavřel proto, aby získal finanční prostředky pro podnikání svého syna, a nikoliv s cílem zřídit v nemovitosti velkoobchodní prodejnu přírodního oleje Quatro, jak na radu žalobce uvedl v podnikatelském záměru. Neměl možnost si smlouvy přečíst, neuzavíral je tedy svobodně a vážně, neboť nevěděl, co vlastně podepisuje. Až později zjistil, že podepsal kupní a leasingovou smlouvu, na jejichž základě nemovitost prodal a dále ji mohl pouze užívat s možností její zpětné koupě.

Smlouvami upravené finanční podmínky odporují dobrým mravům, neboť za nemovitost obdržel po zdanění pouze 335.150,- Kč, ačkoliv znaleckým posudkem z roku 1999 byla odhadnuta částkou 1,226.960,- Kč a v roce 2009 dokonce částkou 3,385.000,- Kč. Společnost Vltavín leas, a. s., navíc leasingem získala nejen nemovitost, ale i pohledávku vůči stěžovateli ve výši 247.535,30 Kč a 515.000,- Kč. Protože smlouvy byly podepsány pouze stěžovatelem, byla jimi jeho manželka zbavena vlastnictví nemovitosti ve společném jmění manželů. Smlouvy rovněž obcházejí ustanovení o propadné zástavě.

Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí neposuzoval okolnosti uzavření smluv z hlediska principu ochrany slabší strany, zakotvené v § 53 odst. 3, § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1 občanského zákoníku, přesto, že stěžovatel smlouvy uzavíral jako spotřebitel. Nesouvisely totiž s jeho podnikáním a k vypracování podnikatelského záměru byl zmíněnou společností vyzván s tím, že je to jen formalita.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že společnost Vltavín leas, a. s. (dále též "žalobkyně"), se žalobou domáhala po stěžovateli vyklizení nemovitosti z důvodu výpovědi leasingové smlouvy uzavřené dne 14. května 1999. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 27. 9. 2002, čj. 6 C 1075/2001 - 41, žalobě vyhověl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2003, čj. 23 Co 108/2003 - 66, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2005, čj. 28 Cdo 55/2004 - 103, rozsudek Okresního soudu v Nymburce i Krajského soudu v Praze zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení. Ten novým rozsudkem ze dne 19. 10. 2006, čj. 6 C 661/2005 - 271, uložil stěžovateli nemovitost vyklidit a nahradit žalobkyni náklady řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2007, čj. 23 Co 189/2007 - 318, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 8. 12. 2009, čj. 28 Cdo 5348/2007 - 343.

III.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem a jen způsobem, který zákon stanoví. S ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy) zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné, a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za korektní.

Po přezkoumání věci z hlediska argumentů obsažených v ústavní stížnosti dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jejím prostřednictvím pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy tak, jako by Ústavní soud byl další instancí v soustavě obecného soudnictví, což, jak vyplývá ze shora uvedených principů jeho činnosti, není. Ve zkoumané věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudům obecným. Ústavní soud je při přezkoumání jejich rozhodnutí oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.

Stěžovatelova právní argumentace vztahující se k okolnostem, za kterých byly smlouvy uzavřeny, k jejich nevýhodnosti a tvrzené finanční tísni, byla již obsahem jím podaného odvolání a dovolání. Ústavní soud proto přezkoumal, zda obecné soudy svým postupem neporušily jeho právo na spravedlivý proces a tím i právo na ochranu vlastnictví tím, že by se jeho argumenty adekvátně nezabývaly. Takový případ však ve věci stěžovatele zjevně nenastal. Nutno připomenout, že věc prošla dvakrát všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně řízení dovolacího před Nejvyšším soudem.

Okolnosti uzavření obou smluv zevrubně zkoumal jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací a v konečné fázi i soud dovolací. Obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí detailně zabývaly jak právní povahou obou stěžovatelem uzavřených smluv, tak i okolnostmi jejich podpisu, respektive existencí stěžovatelovy finanční, případně jiné tísně. Důkladně zkoumaly soulad smluv se zákonem a dobrými mravy, včetně toho, zda neobcházejí ustanovení zákona zakazující propadnutí zástavy věřiteli. Jejich závěru, že stěžovatel vlastnické právo pozbyl již uzavřením smlouvy kupní, když s ohledem na princip smluvní autonomie podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku neshledaly existenci tísně ani nápadně nevýhodných podmínek podle § 49 občanského zákoníku, nelze proto z ústavně právního hlediska cokoli upřít.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud se v rámci svého rozhodnutí nevyrovnal s jeho námitkami ohledně ochrany slabšího účastníka smluvního vztahu, respektive neaplikoval ustanovení § 51a a násl. občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách. V této souvislosti Ústavní soud pouze dodává, že citovaná ustanovení na případ stěžovatele zjevně nedopadají, neboť smlouvy uzavřel jako podnikatel, byť - jak tvrdí - na základě rady žalobkyně.

V předmětné věci tak dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se žádného svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje žádný rozpor. Napadená rozhodnutí jsou z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Pokud obecné soudy učinily právní závěr, který adekvátně a logicky odůvodnily, Ústavní soud nemá, co by v této souvislosti k věci zásadního dodal.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru