Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 473/03Usnesení ÚS ze dne 15.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkpoučení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.473.03
Datum podání04.09.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 76

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 473/03 ze dne 15. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele Y. P., zastoupeného JUDr. S. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 27. 6. 2003, č.j. 52 Az 136/2003-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. Tvrdí, že tímto rozsudkem došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále uvedl, že ústavní stížnost podstatně přesahuje jeho ústavní zájmy a odkázal na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud z ústavní stížnosti a z obsahu správního spisu a soudních spisů zjistil, že ve věci stěžovatelovy žádosti o udělení azylu rozhodovalo Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "MV ČR"), které rozhodnutím ze dne 15. 11. 2002, č.j. OAM-4932/VL-07-17-2002, tuto žádost podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu; dále jen "zákon o azylu"), zamítlo jako zjevně nedůvodnou a azyl podle § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu neudělilo. MV ČR v odůvodnění zejména uvedlo, že u žadatele (stěžovatele), který tvrdil, že o azyl žádá kvůli výhrůžkám neznámých osob z Ukrajiny, nejsou splněny podmínky pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona o azylu, ani podmínky hodné zvláštního zřetele podle ustanovení § 14 téhož zákona, neboť jeho tvrzení je v rozporu se zjištěnými skutečnostmi. MV ČR po zhodnocení výpovědi stěžovatele a jejího srovnání se zjištěnými a v odůvodnění dále uvedenými informacemi neshledalo ve stěžovatelově případě existenci překážek vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.

Krajský soud v Praze, pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem ze dne 27. 6. 2003, č.j. 52 Az 136/2003-29, správní žalobu proti výše citovanému rozhodnutí MV ČR jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s.ř.s.") zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl provedení dokazování, soud sám nařízení jednání neshledal účelným a účastníci řízení svůj nesouhlas s takovým postupem k výzvě soudu v zákonné lhůtě ve smyslu § 51 odst. 1 s.s.ř. nevyjádřili. Krajský soud označil žalobu jako nedůvodnou a prohlásil, že v řízení před MV ČR takové skutečnosti, které by svědčily o pronásledování stěžovatele nebo o jeho strachu z pronásledování na Ukrajině ve smyslu § 12 zákona o azylu, "nebyly žalobcem tvrzeny". Krajský soud dodal, že výroky napadeného rozhodnutí MV ČR o neudělení azylu podle § 13 a §14 a také podle § 91 zákona o azylu jsou nadbytečné, neboť - jak již bylo uvedeno - v řízení před MV ČR nebyly stěžovatelem tvrzeny skutečnosti, které by svědčily pro aplikaci těchto ustanovení zákona o azylu. Krajský soud proto uzavřel s tím, že MV ČR v citovaném rozhodnutí kvalifikovalo zjištěný skutkový stav v souladu se zákonem o azylu a že tímto rozhodnutím nebyla ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s., zkrácena veřejná práva stěžovatele. Krajský soud stěžovatele konečně poučil o tom, že proti pravomocnému rozsudku je přípustná kasační stížnost, kterou lze k Nejvyššímu správnímu soudu podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu.

Z ústavní stížnosti a ze soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel dne 3. 9. 2003 citovaný rozsudek krajského soudu napadl návrhem na obnovu řízení, který Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 17. 9. 2003, č.j. 52 Az 304/2003-9, odmítl s odůvodněním, že napadený rozsudek byl vydán v řízení, jehož obnova není přípustná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že v řízení před krajským soudem měl mít možnost jednat v rodném jazyce. Soud však rozhodl bez jednání, byť pro rozhodování soudu v neveřejném zasedání nebyly splněny podmínky ustanovení § 76 s.ř.s. Dále poukázal na to, že mu krajský soud doručil poučení účastníků řízení podle § 129 a podle § 8 odst. 5 s.ř.s. v českém jazyce. I napadený rozsudek, který stěžovatel převzal, je v českém jazyce. Stěžovatel namítl, že žádnému z uvedených dokladů nerozuměl; krajský soud prý vytvořil mezi účastníky řízení nerovné podmínky i tím, že se stěžovatel nemohl vyjádřit k odbornému stanovisku žalovaného MV ČR. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel považuje jednání krajského soudu za "zmatečné" a tvrdí, že napadený rozsudek nemůže být v právní moci.

Stěžovatel konečně odkázal na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu s poukazem na to, že ústavní stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť jeho krajané "netrpělivě čekají, jak ústavní soud v mé věci rozhodne". Uvedl, že - pokud ví - české orgány jednaly ve většině případů s jeho krajany stejně. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost přijal a vydal nález, že se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 52 Az 136/2003-29, zrušuje.

Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Podmínky citovaného ustanovení však nejsou splněny. Posledním procesním prostředkem, který měl stěžovatel k dispozici, byla totiž kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, o čemž byl náležitě poučen v závěru napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice. Podle obsahu spisu však stěžovatel kasační stížnost nepodal.

Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou splněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel sice tvrdí, že - pokud ví - správní orgány a soudy v ČR jednají ve většině případů stejně i s jeho krajany, kteří čekají na rozhodnutí Ústavního soudu, leč toto tvrzení je zcela obecné a nekonkrétní a neprůkazné. Podmínky citovaného ustanovení tedy podle přesvědčení Ústavního soudu ani v tomto případě nejsou splněny.

Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud nad rámec tohoto odůvodnění připomíná, že se otázkou práva účastníků na doručování písemností v mateřském jazyce již dříve zabýval - byť v oblasti trestního řízení - a to se závěrem negativním (srov. sp. zn. IV. ÚS 78/01 In: Ústavní soud České republiky. Sbírka nálezů a usnesení - svazek 23. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 2002, str. 200; sp. zn. I. ÚS 32/2000 In: Ústavní soud České republiky. Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 2001, str. 383).

Za tohoto procesního stavu se již Ústavní soud návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku nezabýval.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2004

JUDr. Vojen Güttler, v.r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru