Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 472/2000Nález ÚS ze dne 26.03.2002Restitučný důvod podle § 6 odst. 1 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na ... více
Věcný rejstříkúčastník řízení
Tíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 39/25 SbNU 313
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.472.2000
Datum podání07.08.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 4 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 9, § 6 odst.1 písm.k

99/1963 Sb., § 250 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 472/2000 ze dne 26. 3. 2002

N 39/25 SbNU 313

Restitučný důvod podle § 6 odst. 1 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelů Ing. P. Ř. a Ing. I. B., proti rozhodnutí

Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 30 Ca 131/98,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2000, sp. zn.

30 Ca 131/98 se ruší.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti namítali

porušení svých ústavně zaručených práv a svobod. Uvedli, že

Krajský soud v Plzni rozhodl dne 21. 3. 2000 rozsudkem, sp. zn.

30 Ca 131/98, tak, že se potvrzuje rozhodnutí Okresního

pozemkového úřadu v Písku (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 11.

5. 1998, č. j. Pú/9/91-Kh, kterým bylo rozhodnuto o tom, že podle

ust. § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "zákon o půdě"), žadatel MUDr. V. Ř., coby

právní předchůdce stěžovatelů (dále jen "právní předchůdce"), není

vlastníkem nemovitostí nebo jejich části v k. ú. a obci D., a to

mj. stavební parcely č. 11/4 zast. pl. o vým. 187 m2, st. parc. č.

13/3 ost. pl. o vým. 1361 m2, a části stavební parcely č. 11/4

zast. pl. o vým. 537 m2.

Podle názoru stěžovatelů orgány veřejné moci pochybily při

hodnocení důkazů potvrzujících tíseň jejich právního předchůdce.

Stěžovatelé měli za to, že obecný soud při posuzování existence

stavu tísně nevzal na vědomí skutečnosti, které tuto tíseň

dokazovaly. Konstatovali, že jejich právní předchůdce byl zbaven

práva s předmětnými nemovitostmi disponovat, přičemž odkázali

v této souvislosti na rozsudky Okresního soudu v Písku ze dne 21.

7. 1977, č. j. 7 C 236/77-9, a Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 21. 12. 1977, sp. zn. 4 Co 984/77. Dále se ve

své ústavní stížnosti odvolávali na příslušnou judikaturu

Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.

V závěru své stížnosti vyslovili stěžovatelé názor, že

postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení jejich práva na

spravedlivou ochranu ve smyslu ust. § 1 občanského soudního řádu

(dále jen "o. s. ř."), a tím i práva na soudní i jinou ochranu ve

smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud po posouzení předmětné věci jak po stránce

věcné, tak i procesní, dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelů je

důvodná.

Ze spisového materiálu vyplývá, že právní předchůdce

stěžovatelů uplatnil dne 31. 7. 1991 řádně a včas podle ust. § 6

odst. 1 písm. k) zákona o půdě svůj nárok na restituci shora

uvedených nemovitostí. Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 30. 11.

1995, č. j. PÚ /9/91-N-B. Bn, uznal existenci restitučního titulu

a rozhodl o vydání předmětných nemovitostí. Toto rozhodnutí bylo

k odvolání povinné osoby - Stavebního bytového družstva Písek

(dále jen "osoba povinná") zrušeno rozsudkem Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. 10 Ca 4/96.

V uvedeném rozsudku zaujal krajský soud názor, že v dané věci

nebyla prokázána existence tísně na straně právního předchůdce

stěžovatelů při uzavření kupní smlouvy. Pozemkový úřad následně,

jsa vázán právním názorem krajského soudu, rozhodnutím ze dne 31.

5. 1996, č. j. PÚ/9/91/R-B, rozhodl, že právní předchůdce

stěžovatelů není vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť podle

ust. § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě musí být prokázána

existence tísně i nápadně nevýhodných podmínek prodeje současně,

jinak není tento restituční důvod dán. Uvedené rozhodnutí

pozemkového úřadu zrušil k odvolání právního předchůdce

stěžovatelů Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 4. 1997, sp.

zn. 30 Ca 266/96, a uložil pozemkovému úřadu, aby v dalším řízení

zjišťoval, zda předmětné nemovitosti spadají do věcné působnosti

zákona o půdě. Pozemkový úřad doplnil v tomto ohledu řízení,

obrátil se na Ministerstvo zemědělství ČR, Ústřední pozemkový

úřad, se žádostí o rozhodnutí ve smyslu ust. § 17 odst. 6 zákona

o půdě. Rozhodnutím tohoto orgánu státní správy ze dne 4. 3.

1998, č. j. 119/98-3152, které nabylo právní moci dne 14. 4.

1998, bylo rozhodnuto, že na předmětnou věc se zákon o půdě

vztahuje. Po odstranění této pochybnosti pozemkový úřad rozhodl,

že právní předchůdce stěžovatelů není vlastníkem předmětných

nemovitostí, když v dalším řízení nebyly z jeho strany předloženy

žádné důkazy, které by prokázaly existenci tísně ve smyslu zákona

o půdě, přičemž pozemkový úřad byl ve svém rozhodování vázán

právním názorem, vysloveným Krajským soudem v Českých Budějovicích

v rozsudku ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. 10 Ca 4/96.

Proti tomuto rozhodnutí podal právní předchůdce stěžovatelů

u Krajského soudu v Plzni opravný prostředek, ve kterém

argumentoval obdobně, jak bylo uplatněno také stěžovateli

v jejich ústavní stížnosti, a to včetně odkazu na příslušnou

judikaturu.

Dne 11. 2. 2000 bylo krajskému soudu doručeno sdělení, že

právní předchůdce stěžovatelů dne 12. 12. 1998 zemřel

a z uzavřeného dědického řízení zároveň vyplynulo, že dědici po

zemřelém jsou stěžovatelé. Ti se ve smyslu ust. § 246c a § 107

odst. 3 o. s. ř. stali v dané věci právními nástupci po svém

předchůdci. Krajský soud v napadeném rozhodnutí, po přezkoumání

rozhodnutí pozemkového úřadu, dospěl k závěru, že opravný

prostředek nebyl v uvedené věci důvodný. Pozemkový úřad již

nedoplňoval dokazování o další důkazy, kterými by byla případně

odůvodněna změna skutkových zjištění oproti těm, o která opřel své

původní rozhodnutí ze dne 30. 11. 1995 (zrušené rozsudkem

Krajského soudu v Českých Budějovicích), neboť byl ve svém dalším

řízení vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích. Pozemkový úřad věc, v návaznosti na výše

uvedené, posoudil tak, že v daném případě nebylo prokázáno, že

kupní smlouva, na základě které přešly předmětné nemovitosti do

vlastnictví státu, byla uzavřena v tísni. Dospěl k závěru, že za

daného právního stavu by bylo nadbytečné zkoumat, zda byl naplněn

ještě znak nápadně nevýhodných podmínek, když z důvodů shora

uvedených (i kdyby byla existence tohoto zákonného znaku

prokázána), nemohlo toto mít vliv na případný jiný závěr.

Stěžovatelé namítali, že původní vlastníci byli z předmětné

nemovitosti (domu) vystěhováni již v roce 1950, tedy téměř

čtyřicet let před převodem svých nemovitostí. Nebyla jim ani dána

možnost vyklidit z domu movitý majetek. Kupní smlouva byla

uzavírána až následně, kdy právní předchůdce stěžovatelů již

nemohl se svou nemovitostí volně disponovat a užívat ji. Orgány

veřejné moci se blíže nezabývaly námitkami stěžovatelů ani v tom

smyslu, že tehdejší uživatelé (státní organizace) nakládali

s majetkem svévolně a bez jakéhokoli vyjádření či souhlasu

vlastníka stavěli a bourali stavby na pozemcích v jeho

vlastnictví.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je zapotřebí za

stav tísně považovat stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně

nakládat, neboť je ve své dispozici s předmětem vlastnictví

omezován represivní politikou umožňovanou nedostatkem existence

právního a demokratického státu. Z celkového řízení vyplývá, že

právě takový stav v době uzavírání smlouvy existoval.

V této souvislosti poukazuje Ústavní soud i na stanovisko

Nejvyššího soudu ČR, Cpjn 50/93, Sb. rozh. č. 34/1993, podle

kterého nápadně nevýhodnými podmínkami ve smyslu ustanovení § 6

odst. 1 písm. k) zákona o půdě nelze rozumět vždy jen rozpor

s cenovými předpisy, ale také i jiné další okolnosti. Může jít

např. o situaci, kdy vlastník obytné budovy patřící k zemědělské

usedlosti se po nuceném vystěhování z obce nastěhoval do obce

jiné, v níž žil v podstatně horších podmínkách. Tyto skutečnosti

by měly dle tvrzení stěžovatelů v daném případě dosvědčovat shora

citované rozsudky Okresního soudu v Písku a Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze sedmdesátých let. Současně s nápadně

nevýhodnými podmínkami je zapotřebí posuzovat naplnění

pojmenovaného znaku tísně. Z hlediska tísně proto není podstatné,

že k převodu nemovitostí došlo až v roce 1989, neboť doba

nesvobody je v restitučních předpisech určena na období let 1948

až 1989, přičemž tíseň na prodávajícího nepochybně doléhala po

celou tuto dobu. Obecně lze pak definovat tíseň jako hospodářský

nebo sociální stav, který doléhá na jednajícího takovým způsobem

a s takovou závažností, že učiní takový právní úkon, který by

jinak neučinil, nebo u dvoustranných právních aktů neuzavřel.

Nevyžaduje se přitom, aby druhá strana tíseň vyvolala nebo o ní

věděla.

Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 59/95 ze dne 27. 5.

1995 in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, vydání 1., Praha, C.H.

BECK 1996, s. 63 - 65, vyplývá, že při posuzování znaku tísně ve

smyslu restitučních předpisů, je třeba mít na zřeteli, že ve

skutečném právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje,

a proto bude vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého

vlastnictví oním subjektivně působícím a existujícím stavem, tedy

tísní, a toto pak i pohnutkou pro projev vůle, kdy vlastnictví

z hlediska jednotlivce ztratilo smysl. Skutkový stav v předmětné

věci je obdobný se stavem, který již dříve Ústavní soud posuzoval

(srov. např. sp. zn. IV. ÚS 85/95 in Sbírka nálezů a usnesení, sv.

4, vydání 1., Praha, C.H. BECK 1996, s. 87). V případě právního

předchůdce stěžovatelů je tíseň nepochybná. Byla vytvořena již

v padesátých letech, kdy byl spolu se svou rodinou vystěhován na

ulici, byl následně politicky perzekuován: nebyl připuštěn

v řádném termínu k maturitě z důvodu, že se jednalo o rodinu

kulaka, nebyl vzhledem ke svému původu ani doporučen na studium na

vysoké škole a prakticky od roku 1950 neměl možnost se svým

majetkem svobodně nakládat, resp. jakýmkoliv způsobem ovlivnit

stav nemovitostí, přestože mu formálně vlastnické právo zůstalo

zachováno. Všechny výše uvedené okolnosti ve svém souhrnu působily

na právního předchůdce stěžovatelů po celou dobu, tzn.

i v okamžiku uzavírání kupní smlouvy v roce 1989 a lze z nich

oprávněně dovozovat existenci tísně.

Ve smyslu ustanovení § 250j odst. 1 o. s. ř. krajský soud

zjistil v předmětné věci pouze formální soulad se zákonem, který

předepisuje zamítnout žalobu v případě, pokud soud zjistí, že

napadené rozhodnutí správního orgánu je v souladu se zákonem.

Z ustanovení § 250j odst. 3 o. s. ř. pak vyplývá, že správní

orgány jsou vázány právním názorem soudu. Z tohoto aspektu

případné porušení vázanosti pozemkového úřadu právním názorem

soudu by samo o sobě představovalo ze strany pozemkového úřadu

nezákonnost a odůvodňovalo by bez dalšího zrušení rozhodnutí

v téže věci, které nerespektovalo právní názor soudem vyslovený.

Ústavní soud proto musel konstatovat, že v postupu pozemkového

úřadu neshledal právních pochybení.

V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ze strany soudu

bylo na místě aplikovat ustanovení § 250j odst. 2 o. s. ř., podle

kterého dojde-li soud k závěru, že správní rozhodnutí posoudilo

věc po právní stránce nesprávně nebo že zjištění skutkového stavu,

z kterého správní rozhodnutí vycházelo, je v rozporu s obsahem

spisů nebo že zjištění skutkového stavu je nedostačující

k posouzení věci, zruší napadené rozhodnutí správního orgánu,

a věc vrátí žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Ve

smyslu citovaného ustanovení soud zruší napadené ustanovení

i tehdy, ukáže-li se až při jednání, že jsou nepřezkoumatelná pro

nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Ústavní soud přitom

poznamenává, že se jedná o kasační princip, v rámci kterého soudu

nepřísluší správní rozhodnutí měnit ani potvrzovat. Rozhodnutí,

které pak správní orgán vydá po zrušení původního rozhodnutí

soudem, je novým rozhodnutím ve věci (tzn. nikoli správním výkonem

soudního rozhodnutí). V dané věci se již jednalo právě o tento

případ. Původní rozhodnutí pozemkového úřadu bylo zrušeno

rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, přičemž

pozemkový úřad musel dále ve svém rozhodování respektovat právní

názor Krajského soudu v Českých Budějovicích, týkající se

neexistenci tísně. V rámci opravného prostředku proti tomuto

novému správnímu rozhodnutí ze strany pozemkového úřadu mělo být

Krajským soudem v Plzni postupováno dle zmíněného kasačního

principu upraveného v citovaném ustanovení (§ 250j odst.

2 o. s. ř.).

V předmětné věci má Ústavní soud, v návaznosti na rozhodnutí

příslušných orgánů veřejné moci, za uzavřené, že v řízení byla

zpochybněna pouze existence tísně. Pro naplnění restitučního

titulu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě

bylo však zapotřebí prokázat současně i nápadně nevýhodné podmínky

v době uzavření smlouvy. Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky přitom

nelze posuzovat samostatně a zúžit dokazování pouze na hledisko

existence tísně. Posudkem znalce ing. V. B. ze dne 14. 7. 1992,

zapsaným ve znaleckém deníku č. 961 pod poř. č. 197/92, sv. č. 1,

bylo prokázáno, že cena nemovitostí v době prodeje činila 46 305,

93 Kč, avšak nemovitosti byly prodány za 3 714, 80 Kč. Výše kupní

ceny při posuzování dané věci není zásadním ukazatelem.

Rozhodující je zohlednění těchto nápadně nevýhodných podmínek ve

spojení s dalšími skutečnostmi, ukazujícími zejména vyvolání

tísně. Právní stav v době uzavření smlouvy neumožňoval právnímu

předchůdci stěžovatelů, aby měl ze svého majetku jakýkoliv užitek,

a proto se nakonec pod tlakem okolností rozhodl své nemovitosti

prodat, aby alespoň v rámci daných možností získal nepatrný

prospěch, spočívající v uklidnění tlaku, který byl na jeho osobu

a příbuzenstvo vyvíjen. V kupní ceně nebyly zohledněny některé

stavby (betonová jímka, studna, plot), jakož i porosty. Již

samotná kupní cena, která představovala de facto desetinu hodnoty

dle znaleckého posudku, prokazuje existenci tísně na straně

prodávajícího. V právním státě je nepředstavitelné, aby se

kdokoliv bezdůvodně zbavoval svého majetku za zlomek ceny

stanovené znaleckým posudkem, když cena takto stanovená znamenala

v době nesvobody ve své podstatě cenu tržní. Právní předchůdce

stěžovatelů neměl jinou možnost než prodat předmětné nemovitosti

pouze státu, a to shora omezeným způsobem. Skutečnost, že byl

právní předchůdce stěžovatelů omezen ve svých dispozičních

právech, prokazuje i stav tísně, který v té době existoval. Orgány

veřejné moci se při svém rozhodování blíže nezabývaly ani právními

závěry, obsaženými v dřívějších rozsudcích Okresního soudu

v Písku ze dne 21. 7. 1977, č. j. 7 C 236/77-9, a Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 21. 12 1977, sp. zn. 4 Co 984/77,

a to z pohledu stěžovateli namítaného omezení, resp. zbavení

možnosti vlastníka s předmětnou věcí disponovat.

Při zvažování právní kvalifikace stavu tísně má Ústavní soud

za to, že soud nesprávně po právní stránce posoudil tento stav,

neboť nezohlednil všechny výše uvedené právní skutečnosti

a okolnosti, ze kterých vyplývá, že stav tísně v době uzavírání

kupní smlouvy v roce 1989 byl dán. Na uvedené pochybení úzce

navazuje i absence hodnocení nápadně nevýhodných podmínek ze

strany soudu, neboť soud věc uzavřel tak, že pokud nebyla

prokázána existence tísně, bylo by nadbytečné zkoumat ještě

zákonný znak nápadně nevýhodných podmínek (s ohledem na restituční

titul dle zákona o půdě).

Tento nesprávný závěr soudu se také promítl v jeho pouze

formálním konstatování souladu napadeného správního rozhodnutí se

zákonem. Blíže po právní stránce soud věc nehodnotil a nezabýval

se ani případnou okolností, zda zjištění skutkového stavu, ze

kterého vycházelo správní rozhodnutí, ev. není v rozporu

s obsahem spisů.

V návaznosti na shora uvedené proto Ústavní soud dospěl

k závěru, že v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených

práv a svobod stěžovatelů, a to zejména čl. 36 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod z hlediska práva na spravedlivý proces,

čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod v tom ohledu, že

při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí

být šetřeno jejich podstaty a smyslu, jakož i čl. 6 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod z pohledu práva na

spravedlivé soudní řízení. Z důvodů shora uvedených bylo proto

napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podle ust. § 82 odst.

1 a odst. 3 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve

znění pozdějších předpisů, zrušeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 26. března 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru