Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 471/02Usnesení ÚS ze dne 06.05.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkOchrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.471.02
Datum podání26.07.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 471/02 ze dne 6. 5. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 471/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. H., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 795/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. 1 Co 130/2001, a rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2001, sp. zn. 19 C 73/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem shora uvedených obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel uvedl, že se žalobou domáhal omluvy náhrady nemajetkové újmy proti žalovanému Mgr. J. Š. (v této ústavní stížnosti dále jen "vedlejšímu účastníkovi") za následky křivého obvinění, kterého se vůči němu údajně vedlejší účastník dopustil s úmyslem zabránit trestnímu stíhání své osoby. Stěžovatel namítal, že v důsledku křivého obvinění ze strany vedlejšího účastníka byl čtyři a půl roku trestně stíhán, z toho plných 160 dnů vazebně. Stíhání bylo zastaveno až zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 10. 1999, resp. usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2000, kterým byla zamítnuta stížnost Okresního státního zástupce v Sokolově. Stěžovatel uvedl, že se vedlejší účastník minimálně v jednom případě dopustil dalšího zásahu do jeho občanských práv tím, že ve snaze podpořit svá nepravdivá tvrzení poskytl rozhovor redaktorovi P. deníku. V tomto rozhovoru vedlejší účastník stěžovatele a jeho bývalé spolupracovníky z Okresní komise pro privatizaci označil za organizátory nelegálních praktik při provádění veřejných dražeb. Jeho podíl na difamujících informacích, obsažených v článku, byl potvrzen usnesením Policie ČR ze dne 23. 2. 1996. Stěžovatel proto podal ve smyslu ustanovení § 13 občanského zákoníku žalobu na ochranu osobnosti u Krajského soudu v Plzni. Prvoinstanční soud žalobu stěžovatele zamítl s poukazem na to (mimo jiné), že vedlejší účastník byl v procesním postavení svědka a tato skutečnost nemohla způsobit nedovolený zásah do osobních práv žalobce. O skutečnostech vypovídal vedlejší účastník jako svědek a ve své výpovědi se řídil povinnostmi svědka stanovenými procesními předpisy. Stěžovatel namítal, že se sice soud těmito okolnostmi řádně zabýval, avšak pominul tu okolnost, že vedlejší účastník z vlastní iniciativy učinil nepravdivé oznámení Policii ČR v době, kdy v postavení svědka nebyl.

Stěžovatel se proti rozsudku soudu prvního stupně včas odvolal. Zejména namítal, že se vedlejší účastník (mimo jiné) dopustil vůči stěžovateli nepravdivých výroků, a to při natáčení pořadu TV N. "Na vlastní oči". Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, původní rozsudek dle vyjádření stěžovatele potvrdil, přiznal stěžovateli pouze méně podstatnou část žaloby, a to nárok na omluvu.

Stěžovatel podal následně proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatel porušení svých ústavně chráněných práv a svobod spatřuje v tom, že mu obecné soudy upřely právo na ochranu osobní cti, dobré pověsti a jména, jakož i právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (srov. čl. 10 Listiny základních práv a svobod).

Ústavní soud se nejprve obrátil na obecné soudy s výzvou, aby se k předmětné stížnosti vyjádřily.

Krajský soud v Plzni prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. V. F.odkázal v dané věci na odůvodnění rozsudků obecných soudů.

Za Vrchní soud v Praze podala vyjádření předsedkyně senátu JUDr. Z. F.. Odvolací soud odkázal na svůj (stěžovatelem napadený) rozsudek, v němž jsou uvedeny důvody, které vedly odvolací soud k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil objednat na vlastní náklady prostřednictvím TV NOVA omluvu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

Odvolací soud, po opakovaní důkazu obsahem videokazety, týkající se předmětné reportáže, na rozdíl od soudu prvního stupně rozhodl tak, že pravdivost tvrzení vedlejšího účastníka o přijímání úplatků stěžovatelem nebyla prokázána, a proto takové tvrzení představuje neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele chráněných ust. § 11 a nás. občanského zákoníku. Přiznal proto stěžovateli, na rozdíl od soudu prvního stupně, omluvu prostřednictvím TV NOVA na vlastní náklady vedlejšího účastníka, kterou jak z hlediska obsahu, tak i způsobu poskytnutí shledal přiměřenou prokázanému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Ve zbývající části žalobu, týkající se omluvy, neshledal odvolací soud důvodnou. V řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník byl zdrojem informací uveřejněných v tisku. Požadavek stěžovatele proto odvolací soud nepovažoval za přiměřený z pohledu ust. § 13 odst. 1 občanského zákoníku. Náhrada nemajetkové újmy nebyla stěžovateli přiznána, poněvadž neprokázal, že by předmětným tvrzením (uveřejněným v televizi) došlo ve značné míře ke snížení jeho důstojnosti nebo vážnosti ve společnosti (§ 13 odst. 2 občanského zákoníku).

Odvolací soud dále konstatoval, že ústavní stížnost obsahuje v podstatě shodné námitky, které stěžovatel uplatnil v předchozích řízeních.

Pokud stěžovatel dovozuje, že mu bylo odepřeno ústavním zákonem chráněné právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména, je třeba uvést, že stěžovatel toto právo využil, obecné soudy mu ochranu neodepřely, neboť se věcí řádně zabývaly. Návrhu nebylo vyhověno z důvodů uvedených v napadeném rozsudku. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na výkladové závěry k ustanovení § 11 a nás. občanského zákoníku, jakož i na judikaturu ve věcech ochrany osobnosti. Z uvedeného lze dovodit, že u zásahů do cti je důvodem vylučujícím neoprávněnost difamujících skutkových tvrzení tehdy, jestliže k zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů (ať vlastních nebo cizích či veřejných) při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti a že i v těchto případech je třeba dbát principu společenské přiměřenosti.

Za Nejvyšší soud ČR podal vyjádření k předmětné ústavní stížnosti předseda senátu JUDr. J. R. Uvedl, že z porovnání obsahu ústavní stížnosti a námitek uplatněných stěžovatelem v předchozích řízeních je patrno, že stěžovatel neuvádí žádné nové skutečnosti, které by dosud v řízení neuplatnil. Pak se ovšem nabízí hodnocení jeho stížnosti jako pokusu o docílení dalšího přezkumu, tentokrát v řízení před Ústavním soudem, když nebyl úspěšný v řízení před obecnými soudy. Dovolací soud odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které Ústavní soud netvoří součást obecného soudnictví a tedy nepředstavuje další soudní instanci ve vztahu k obecným soudům. Podle názoru dovolacího soudu se z obsahu ústavní stížnosti nepodává porušení základních práv a svobod plynoucích z Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Ve věci samé pak dovolací soud odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku. V závěru svého vyjádření dovolací soud vyslovil názor, že se v dané věci nenabízí závěr o existenci důvodů, které by zakládaly přípustnost a důvodnost této ústavní stížnosti.

Ústavní soud, po posouzení předmětné věci po stránce věcné i formální, na základě spisového materiálu i vyjádření obecných soudů, dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Porovnáním spisového materiálu se shora označenými skutečnostmi konstatuje Ústavní soud jejich vzájemný soulad. Ústavní soud z hlediska procesního nespatřuje v postupu obecných soudů porušení práva na spravedlivý proces (což ani stěžovatel ve své stížnosti neuplatňuje). Ze spisu vyplývá, že se obecné soudy danou věcí řádně i po právní stránce zabývaly a svá odůvodnění i z hlediska ústavního právně konformně odůvodnily. Ústavní soud proto stěžovatele na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkazuje, a to zejména na stranu pátou rozsudku soudu dovolacího (vč. odkazů na ustálenou judikaturu). V návaznosti na výše uvedené je patrné, že obecné soudy na uvedený případ správně aplikovaly a interpretovaly ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku.

Vzhledem k okolnosti, že se stěžovateli nepodařilo prokázat jakékoliv porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, Ústavní soud návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 6. května 2003

Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru