Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 470/21 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.470.21.1
Datum podání18.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

131/2002 Sb.

150/2002 Sb., § 72 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 470/21 ze dne 10. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Velvarského, CSc., zastoupeného JUDr. Tomášem Osičkou, LL. M., advokátem, sídlem Baranova 1802/21, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 21 Cdo 2707/2020-439, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2020 č. j. 62 Co 30/2020-405, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. září 2019 č. j. 23 C 71/2013-390 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019 č. j. 21 Cdo 3979/2018-320, takto:

Ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených mimo jiné čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, nyní posuzovanou ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 21 Cdo 3979/2018-320 ze dne 29. 5. 2019 Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 200/2017-273 ze dne 12. 7. 2017, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně "ohledně neúčinnosti odvolacího dekretu", a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 71/2013-23 ze dne 7. 12. 2016 ve výroku, jímž byla zamítnuta stěžovatelova "žaloba na určení, že odvolací dekret burzovního komisaře ze dne 10. 10. 2012 je neúčinný", a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k rozhodnutí o stěžovatelem uplatněném nároku na určení neúčinnosti rozhodnutí ministra zemědělství o odvolání stěžovatele z funkce "burzovního komisaře komoditních burz, které organizují obchody se zbožím resortu Ministerstva zemědělství", nejsou věcně příslušné soudy, které projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci v občanském soudním řízení, nýbrž soudy, které rozhodují podle soudního řádu správního věci správního soudnictví. Původní ústavní stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku byla jako nepřípustná odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3299/19 ze dne 23. 10. 2019.

Ústavní stížností nyní napadeným usnesením následně Obvodní soud pro Prahu 1 zastavil řízení v části týkající se neúčinnosti rozhodnutí ministra zemědělství o odvolání stěžovatele z funkce burzovního komisaře komoditních burz a poučil stěžovatele o tom, že podle § 72 odst. 3 soudního řádu správního může podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení o zastavení řízení k Městskému soudu v Praze. Ústavní stížností nyní napadeným usnesením Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ústavní stížností nyní napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s předchozím rozsudkem Nevyššího soudu v téže věci, aniž by bylo třeba relevantní právní otázku vyřešit jinak.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud o naposledy podaném dovolání rozhodoval v téměř shodném složení senátu, v jakém vydal předcházející rozhodnutí ve stejné věci, přičemž odmítl přezkum a nápravu vlastního chybného rozhodnutí. Stěžovatel s příslušností správních soudů nesouhlasí, shledává ji rozpornou s procesní ekonomií a nadto považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za překvapivé. Podle stěžovatele pochybily i soudy nižšího stupně, které se následně řídily jen právním názorem Nejvyššího soudu, nikoli vlastním výkladem a aplikací zákonných ustanovení. Soud prvního stupně navíc neměl věc zastavit, nýbrž podat návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu zvláštnímu senátu.

Ústavní soud ve své judikatuře stabilně vychází ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, která je promítnuta v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

V souladu s touto zásadou byl stěžovatel již ve výše zmíněném usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3299/19 upozorněn, že svůj návrh podal předčasně, neboť "stěžovatel bude mít dále příležitost uplatnit své námitky v navazujícím řízení před správními soudy, případně v řízení před zvláštním senátem, který je podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, příslušný rozhodnout případný kompetenční spor mezi civilní a správní větví obecného soudnictví". Tím Ústavní soud navázal na ustálenou praxi, dle které opakovaně odmítá ústavní stížnosti jako nepřípustné v případech, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 845/16 ze dne 30. 5. 2016).

Oproti procesnímu stavu, o němž v předchozím usnesení rozhodoval Ústavní soud, pak sice došlo k zastavení řízení a k vyčerpání opravných prostředků v rámci občanského soudního řízení, ovšem nadále platí, že stěžovatel má k dispozici ochranu v rámci správního soudnictví, případně i v řízení před zvláštním senátem (kterému navzdory argumentům stěžovatele obvodní soud návrh podat dosud nemohl, jelikož nebyly splněny podmínky dle § 1 zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů, resp. splnění těchto podmínek stěžovatel ani netvrdí). Jinými slovy, i když bylo o stěžovatelově věci rozhodnuto v civilní větvi rozhodnutím, proti němuž není žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek v občanském soudním řízení přípustný, stále nedošlo - chápáno v komplexu celého právního řádu - k vyčerpání všech opravných prostředků, které má stěžovatel k dispozici, ani není dosud nezvratně dáno, že právě právní názor, o který se napadená rozhodnutí opírají, je právním názorem správným a nezměnitelným např. právě rozhodnutím zvláštního senátu (viz podobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 72/04 ze dne 5. 5. 2004).

Lze dodat, že zákonodárce stanovil pro rozhodování kompetenčních sporů jasná pravidla, a to včetně stanovení orgánu primárně určeného k jejich rozhodování. Tímto orgánem není Ústavní soud, nýbrž zvláštní senát složený ze tří soudců Nejvyššího soudu a tří soudců Nejvyššího správního soudu (§ 2 zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů). To je plně v souladu s dlouhodobě zastávaným názorem Ústavního soudu, že nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů, která může být nezřetelná, je věcí obecné justice. Ústavní soud jako soudní orgán povolaný k ochraně základních práv poté, co selžou jiné administrativní a justiční orgány, tyto právně-teoretické spory neřeší. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitostí podústavního práva, nikoli otázkou základních lidských práv, ať už hmotných nebo procesních (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/18 ze dne 10. 12. 2019).

Ačkoli se zcela ojediněle vyskytla v judikatuře Ústavního soudu výjimka, kdy Ústavní soud shledal ústavněprávní relevanci i v tom, zda o určité otázce rozhodnou správní soudy, či soudy v občanském soudním řízení, k zásahu Ústavního soudu i v takovém případě došlo až po rozhodnutí zvláštního senátu (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/19 ze dne 30. 6. 2020; ve věci nálezu sp. zn. I. ÚS 1244/15 ze dne 23. 12. 2015 pak byla pravomoc civilních soudů popřena formálně vadným způsobem). Pokud by Ústavní soud meritorně rozhodoval o ústavních stížnostech proti rozhodnutím soudů ve správním či občanském soudním řízení ještě dříve, než vůbec mohl formálně vzniknout kompetenční spor, a závazně by určoval, ve které větvi má být určitý spor rozhodnut, nepřípustně by vstupoval do pravomocí, které zákon přiznává zvláštnímu senátu. Nelze navíc pominout, že o případné ústavní stížnosti proti případnému rozhodnutí zvláštního senátu by v souladu s čl. 1 odst. 1 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. Org 24/14 ze dne 23. 5. 2014 rozhodovalo plénum. Již ve výše citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 72/04 přitom Ústavní soud označil takové předjímání jak rozhodnutí zvláštního senátu, tak eventuálně i rozhodnutí pléna Ústavního soudu senátním nálezem za nepřijatelné.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.

Stěžovatel se petitem ústavní stížnosti mimo jiné domáhal, aby Ústavní soud "zrušil rozsudky nižších soudů v předmětné právní věci, které časově předcházejí usnesení [Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2707/2020-439 ze dne ze dne 30. 11. 2020]". Dle § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být z návrhu na zahájení řízení patrno, čeho se navrhovatel dovolává. Z uvedeného plyne, že stěžovatelé musí jednoznačně specifikovat rozhodnutí, proti kterým ústavní stížností brojí a jejichž zrušení žádají. Ústavní stížnost zároveň má obsahovat ústavněprávní argumentaci, proč by řádně specifikované rozhodnutí mělo být zrušeno. Ústavní soud, který není součástí soustavy soudů, ostatně nemá pravomoc obdobnou pravomoci Nejvyššího soudu zrušit nejen rozhodnutí napadená, ale "též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu závislá" (srov. § 243e odst. 2 občanského soudního řádu). Stejně tak není úkolem Ústavního soudu pátrat po tom, jaká všechna rozhodnutí mohla být "v předmětné právní věci" v určitém časovém úseku vydána. Koneckonců, některá taková rozhodnutí již byla zrušena, Ústavní soud by tak ani neměl pravomoc je rušit znovu. V posuzované věci tak Ústavní soud vyšel z předložené argumentace, z níž bylo lze usuzovat, že ústavní stížnost míří proti rozhodnutím uvedeným v záhlaví.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2021

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru