Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 469/98Nález ÚS ze dne 08.07.1999Stanovení daňové povinnosti novému majiteli nehnutelnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/přechod/převod
daň/nedoplatek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 97/15 SbNU 11
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.469.98
Datum vyhlášení08.07.1999
Datum podání09.11.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 32 odst.1, § 2 odst.2, § 73

338/1992 Sb., § 13b odst.2, § 3, § 8, § 13

99/1963 Sb., § 244, § 248 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 469/98 ze dne 8. 7. 1999

N 97/15 SbNU 11

Stanovení daňové povinnosti novému majiteli nehnutelnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci

stěžovatele JUDr. P. L., , o návrhu ústavní stížnosti proti

usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9.

1998, sp. zn. 10 Ca 246/98, proti rozhodnutí Finančního

ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1998, čj.

2202/150/1998, a proti opravě rozhodnutí Finančního úřadu

v Pacově ze dne 9. 3. 1998, čj. 5934/98/094971/3094, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 10 Ca 246/98,

rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne

9. 6. 1998, čj. 2202/150/1998, a oprava rozhodnutí Finančního

úřadu v Pacově ze dne 9. 3. 1998, čj. 5934/98/094971/3094, se

zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním

soudem podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 11. 1998

a doplněným podáním, doručeným dne 25. 1. 1999.

Ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí, která

podle něj porušují řadu ustanovení zákona č. 338/1992 Sb., o dani

z nemovitostí, případně zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, a konstatoval, že tato rozhodnutí porušují zároveň

jeho ústavní práva uvedená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1

a čl. 11 odst. 5, resp. čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost směřuje

především proti tomu, že nový vlastník nemovitosti je povinen

platit nedoplatky za předešlého vlastníka, že finanční orgány

nerespektovaly, že v daňovém řízení lze ukládat povinnosti jen

rozhodnutím a že výzva k zaplacení charakteru upomínky byla

dodatečně několikrát měněna.

Ústavní soud považoval za důležité především zdůraznit, jak

již učinil v řadě svých rozhodnutí, že není další instancí

v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost

vydaných rozhodnutí ani provedených či použitých důkazů a svou

přezkumnou pravomoc vykonává především tehdy, kdy napadeným

rozhodnutím soudu bylo porušeno základní právo nebo svoboda

zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10

Ústavy ČR.

Ústavní soud neřešil tedy v řízení o tomto případě možné

chyby či opomenutí, týkající se konkrétních rozhodnutí o výši

daňových povinností stěžovatele, a zaměřil se na ústavněprávní

stránku věci, průběh řízení a spravedlivý proces v daném případě

a namítané porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud si vyžádal stanovisko obou finančních orgánů

i dotčeného soudu, aby zjistil rozhodující skutečnosti. Vyšel

přitom z vyjádření Finančního ředitelství v Českých Budějovicích,

které skutečně vystihlo podstatu sporu v této věci, očištěnou od

vedlejších, méně významných, faktorů a rekapitulovalo celý případ.

Podle údajů uvedeného úřadu vyměřil Finanční úřad v P.

družstvu S. C. Praha daň z nemovitosti za roky 1993, 1994, 1995

a 1996 jako vlastníku nemovitosti v katastrálním území Vyklantice

- obytná budova, stavební parcela č.1 a parcela č. 38/2. Jmenované

družstvo tuto daň nezaplatilo.

Stěžovatel se stal vlastníkem předmětných nemovitostí na

základě darovací smlouvy ze dne 14. 10. 1996, když dárkyní byla

paní L., která tyto nemovitosti získala na základě kupní smlouvy.

Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dne 16. 10.

1996. Z titulu svého vlastnictví měl podat stěžovatel přiznání na

daň z nemovitosti na r. 1997 do 31. 1. 1997, což učinil, i když

opožděně, a správcem daně mu byla vyměřena daň z nemovitosti na r.

1997 podle § 46 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., ve výši Kč 1

776,--.

Jádrem rozporu mezi stěžovatelem a orgány veřejné moci se

však ukázala být skutečnost, že předchozí vlastník nemovitosti,

výše zmíněné družstvo, neuhradil vyměřenou daň za předchozí

zdaňovací období a vymáhání nedoplatku finančním úřadem bylo

bezvýsledné.

Správce daně poslal proto dne 10. 7. 1997 stěžovateli výzvu

k úhradě nedoplatku na daň z nemovitosti v celkové výši Kč 12

744,-- s náhradní lhůtou splatnosti. Svůj postup opřel o § 13

odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., v platném znění, podle něhož

dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických práv

k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový

nedoplatek na nové poplatníky. V následující době upravil výši

nedoplatku daně na Kč 8 367,--, což do značné míry souvisí

s projednávanou právní otázkou.

Závažnějším se však jeví stanovisko finančních orgánů, že

výzva k zaplacení daňového nedoplatku, vydaná podle § 73 zákona č.

337/1992 Sb., byla označena za rozhodnutí procesní povahy, neboť

jde údajně o procesní úkon, kterým je daňový dlužník vyzýván

k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě splatnosti pod

sankcí exekuce. Procesní povaha rozhodnutí je spatřována v tom, že

tímto rozhodnutím není rozhodováno o hmotných právech či

povinnostech daňového dlužníka, neboť je pouze vyzýván k úhradě

daňového nedoplatku. Této výzvě musí vždy předcházet rozhodnutí,

ve kterém je daňovému subjektu uložena daňová povinnost, obvykle

platebními výměry. To se v tomto případě údajně stalo tím, že

platební výměry byly zaslány původnímu vlastníku nemovitosti.

Stěžovatel se proti tomuto "rozhodnutí", resp. výzvě, odvolal

a finanční ředitelství odvolání stěžovatele zamítlo. O přezkoumání

požádal stěžovatel poté Krajský soud v Českých Budějovicích a ten

usnesením řízení zastavil, neboť napadené rozhodnutí je podle něj

rozhodnutím procesním, a je proto vyloučeno z přezkumu.

Finanční úřad v P. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze

dne 5. 2. 1999 popírá oprávněnost stížnosti stěžovatele, že výzvu

k zaplacení daňového nedoplatku nelze považovat za rozhodnutí,

protože neobsahuje předepsané náležitosti, a to délku prodlení,

vznik daňové povinnosti, původní splatnost vyměřené daně atd.

a tvrdí, že obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti. Rovněž

popírá, že by stěžovatel nebyl při ústním jednání informován

o nedoplatcích a zdůrazňuje, že daňová povinnost byla původnímu

vlastníkovi řádně vyměřena a platební výměry doručeny. Pokud

nebyla uhrazena, přešla povinnost uhradit nedoplatek na nového

poplatníka podle § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani

z nemovitostí, tudíž ze zákona. Z toho důvodu se podle něj žádný

další platební výměr nevydává, jen výzvou se poplatník uvědomuje

o výši dosud nezaplacené daně.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření ze dne 19.

2. 1999 se obrátil ke dvěma rozhodujícím otázkám. Podle něj

obsahem podání je zpochybnění možnosti přechodu daňového

nedoplatku na dani z nemovitostí na dalšího vlastníka a právní

zjištění soudu o tom, že opravné rozhodnutí správce daně je

rozhodnutím procesní povahy.

Povinnost stěžovatele zaplatit daňový nedoplatek plyne z §

13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, který

výslovně stanoví, že při změně vlastnických práv přechází

povinnost uhradit daňový nedoplatek na nového vlastníka, který má

nemovitost ve svém vlastnictví k 1. 1. následujícího zdaňovacího

období. Nový vlastník je tedy ze zákona povinen dříve stanovený

daňový nedoplatek uhradit. První věta § 13 b) odst. 2 zákona

dopadá na daňové nedoplatky vzniklé ve zdaňovacích obdobích, která

předcházela zdaňovacímu období, v němž došlo k převodu

vlastnických práv. Poslední věta normy, které se stěžovatel

dovolává, pak dopadá právě na to zdaňovací období, kdy k převodu

došlo. Za daň nezaplacenou daňovým poplatníkem právě v tomto

zdaňovacím období nový vlastník ručí.

K dalším žalobám uvedeným v ústavní stížnosti soud uvádí, že

řízení byla krajským soudem zastavena, protože rozhodnutí žalobami

napadená jsou procesní povahy.

Opravou procesního úkonu správce daně nebyla zasažena sféra

subjektivních práv stěžovatele, ale byla jí dotčena práva

stěžovatele procesní povahy. V důsledku toho nejsou v případě

opravného rozhodnutí dodrženy podmínky předepsané § 247 odst. 1 o.

s. ř. pro přezkum rozhodnutí soudem, když základním požadavkem pro

řízení podle hlavy druhé části páté o. s. ř. je zásah do

subjektivních práv žalobce vyvolaný rozhodnutím úřadu veřejné

správy. Jestliže § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. výslovně vylučuje

procesní rozhodnutí z kognice soudu a soud je podle článku 95

odst. 1 Ústavy České republiky vázán zákonem, pak soud musí při

svém rozhodování toto inkompetenční ustanovení respektovat. Se

zřetelem k článku 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod

nemohlo proto napadeným rozhodnutím soudu dojít k zásahu do práv,

jak se jich stěžovatel dovolává.

Ústavní soud, poté když se seznámil s ústavní stížností,

rozhodnutími soudu a správních orgánů, dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná. Z průběhu celého případu shledal Ústavní

soud, že ústavní práva stěžovatele byla porušena ve dvou

případech. Jednak pokud jde o realizaci povinnosti nového

vlastníka nemovitosti nést nedoplatky na dani z nemovitosti, které

nezaplatil jeho předchůdce, jednak pokud jde o zastavení řízení

krajským soudem.

Ústavní soud vyšel z ustanovení § 13b odst. 2 zákona č.

338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, jehož první a třetí věta se

dotýkají postavení nového vlastníka. V prvé větě se uvádí:

"Dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo

jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný

daňový nedoplatek, počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího

období, na nové poplatníky s výjimkou případů, kdy jsou

nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu". Třetí věta

pak zní: "Za období od změny vlastnických nebo jiných práv

k nemovitostem do 1. ledna následujícího období nový nabyvatel za

daňový nedoplatek ručí".

Toto ustanovení zákona o dani z nemovitostí bude zřejmě

dostačující k řešení otázek daňových nedoplatků v daných

případech. Neruší však ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992

Sb., o správě daní a poplatků, které výslovně stanoví, že

v daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen

rozhodnutím. Této povinnosti se nemohl správní orgán zbavit ani

tím, že se odvolal na to, že podle něho povinnost uhradit

nedoplatek přešla na nového poplatníka, tudíž ze zákona, protože

daňová povinnost byla původnímu poplatníkovi řádně vyměřena.

Správní orgán v této souvislosti také pominul, že nový poplatník

o této své domnělé povinnosti ani nevěděl, resp. nemusel vědět.

Správní orgán si nebyl zřejmě vědom svého pochybení, když mohl

konstatovat, že z uvedených důvodů se žádný další platební výměr

nevydává.

Správní orgány navíc nepochybně porušily zejména § 2 odst.

2 zákona o správě daní a poplatků, který zavazuje správce daně

postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty

a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí

jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují

a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení

a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy.

Této odpovědnosti je nemůže zbavit ani výklad správních

orgánů k § 13 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, kde

pod krycím názvem "zdaňovací období", jímž je konkrétně kalendářní

rok, je uvedena ještě další věta, že "ke změnám skutečností

rozhodných pro daňovou povinnost, které nastanou v průběhu

zdaňovacího období, se nepřihlíží". Jejich osobitá interpretace

spočívá v tom, že za změnu skutečností považují nejen změny

v předmětu daně, ale i změny v subjektu daně, tj. osobě

poplatníka. Tento přístup rozhodně nelze považovat za úzkou

součinnost s daňovými poplatníky, neboť svědčí o tom, že daňový

subjekt, tedy v prvé řadě občan, je pokládán spíše za daňový

objekt, za předmět působení finančních orgánů, než za osobu,

s níž je třeba podle zmíněného § 2 odst. 2 v řízení komunikovat.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovateli nebyla daňová

povinnost (úhrada nedoplatku) ukládána v souladu se zákonem

a v jeho mezích a došlo tak k porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11

odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Tento nesprávný postup správních orgánů pak následně, ale

bezprostředně ovlivnil rozhodnutí krajského soudu, který tak mohl

dospět k závěru, že byly vytvořeny předpoklady pro to, aby

zastavil řízení, neboť podle § 248 odst. 2 písm. e) soudy

nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní

nebo pořádkové povahy. Krajský soud akceptoval bez dalšího názor

obou finančních orgánů, že nezaplacená daň z nemovitostí

předchozím vlastníkem nemovitého majetku představuje daňový

nedoplatek současného vlastníka - stěžovatele. Nevěnoval pozornost

skutečnostem, že novému majiteli zákon sice určuje povinnost

uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, ale tím

nezbavuje správce daně povinnosti, aby novému majiteli rozhodnutím

podle § 32 zákona č. 337/1992 Sb. také mimo jiné stanovil, jaké

peněžité plnění se mu ukládá, zejména když z průběhu jednání

a údajů finančních orgánů vyplývalo, že daňová povinnost byla

vyměřena jen původnímu předchozímu poplatníkovi. Výzva podle

ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, na niž se finanční orgány odvolávají, však

neukládá stěžovateli žádnou povinnost a svou povahou i zněním je

pouhou upomínkou k zaplacení daňového nedoplatku. Nelze proto mít

za to, že by na základě takové výzvy vzniklo právo nebo povinnost

podrobit se daňové exekuci dříve, než stěžovatelem daňová

povinnost bude stanovena ve smyslu ustanovení § 32 odst. 8

citovaného zákona. Tak ostatně konstatoval Ústavní soud i ve svém

nálezu sp. zn. IV. ÚS 186/96.

Z uvedených důvodů neakceptoval Ústavní soud argumentaci

obsaženou v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 21/99 a IV.

ÚS 37/99, jimiž byla ve srovnatelných věcech ústavní stížnost

odmítnuta.

Z ustanovení citovaného § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.

lze i dovodit, že sám pojem "splatný daňový nedoplatek"

předpokládá, že správce daně daňovému subjektu daň již vyměřil

a předepsal podle ustanovení § 32 odst. 1 citovaného zákona svým

rozhodnutím. Proto také poučení uvedené ve "Výzvě", že nedoplatek

může být bez dalšího vymáhán exekucí, se v tomto případě jeví jako

nesprávné, protože takové právo finančnímu orgánu proti tomuto

stěžovateli v uplatňovaném rozsahu nevzniklo.

Pro soud potřebné údaje a oprávněné námitky ostatně vyplývaly

ze spisu v různých stadiích jednání. Tím ovšem, že soud dospěl

k názoru, že napadená rozhodnutí správních orgánů jsou jen

rozhodnutími procesní povahy, ač měla podle povahy věci nepochybně

všechny atributy meritorního rozhodnutí správního orgánu, vytvořil

zastavením řízení situaci, že stěžovateli byl znemožněn přístup

k nezávislému a nestrannému soudu a byla tak porušena jeho ústavní

práva.

Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud

k závěru, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 10 C 246/98, Finančního

ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1998, čj.

2202/150/1998, a Finančního úřadu v P. ze dne 9. 3. 1998, čj.

5934/98/094971/3094, byla porušena ústavní práva stěžovatele, jak

byla již výše zmíněna, ale zejména právo na spravedlivý proces,

zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož

i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod, a proto tato rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. července 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru