Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 469/01Nález ÚS ze dne 01.10.2002Ležící pozůstalost (hereditas iacens)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
konfiskace majetku
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 114/28 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.469.01
Datum vyhlášení01.10.2002
Datum podání01.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb.

229/1991 Sb., § 4 odst.2

243/1992 Sb.

946/1811 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 469/01 ze dne 1. 10. 2002

N 114/28 SbNU 3

Ležící pozůstalost (hereditas iacens)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelky V. H-ové, proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 12. 4. 2002, č. j. 38 Ca 210/2000-42, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti navrhla

zrušení shora uvedeného rozhodnutí obecného soudu. Namítala, že

rozhodnutím Okresního úřadu Jindřichův Hradec, Pozemkového úřadu

v Jindřichově Hradci (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 5. 1.

2000, sp. zn. PÚ 182/2000-333/Mx, bylo určeno, že není vlastníkem

nemovitostí (v rozhodnutí specifikovaných) v k. ú. a obci C., dle

zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon o půdě"). Proti tomuto rozhodnutí podala opravný

prostředek ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který věc

postoupil Městskému soudu v Praze. Tento obecný soud napadeným

rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.

Stěžovatelka v odůvodnění své stížnosti uvedla, že dne 3. 4.

1945 zemřel J. K., trvale bytem C. 8, vlastník sporných

nemovitostí (dále jen "původní vlastník"). Tyto nemovitosti byly

původnímu vlastníkovi konfiskovány na základě dekretu prezidenta

republiky č. 12 ze dne 21. 6. 1945, který nabyl účinnosti dne 23.

6. 1945. Stěžovatelka konstatovala, že uvedený dekret o znárodnění

majetku byl vydán a účinnosti nabyl až po smrti původního

vlastníka. Konfiskace byla provedena vyhláškou Okresního národního

výboru D. ze dne 21. 9. 1945, č. j. 9859/X, kde je jmenovaný

uveden pod č. 24. Podáním ze dne 20. 10. 1945 žádala pozůstalá

manželka původního vlastníka, paní J. K-ová, Okresní národní výbor

D. o vynětí majetku zemřelého manžela z konfiskace, což bylo

zamítnuto výměrem tohoto úřadu ze dne 4. 10. 1946 pod č. j.

5910/3-X. Stěžovatelka uvedla, že posledně uvedené doklady se již

pravděpodobně nedochovaly, avšak jejich existenci prokazuje výměr

ONV D. ze dne 28. 8. 1948, č. j. 4887/15-X-48. Stěžovatelka dále

konstatovala, že majetek po zemřelém původním vlastníkovi zřejmě

byl projednán v dědickém řízení (doklad svědčící o této

skutečnosti se nepodařilo nalézt). Existenci tohoto řízení však

dle názoru stěžovatelky prokazuje výzva Zemědělské komise pro

agrární operace v Brně ze dne 15. 6. 1946, č. j. 666/P/VI-1-1946.

Paní J. K-ová byla jedinou dědičkou po původním vlastníkovi.

Stěžovatelka vyslovila domněnku, že je pravděpodobné, že dědické

řízení bylo ukončeno a majetek byl J. K-ové přiřčen. Současně

uvedla, že ve vývoji věci je dále podstatný výměr Krajského

národního výboru v Jihlavě ze dne 13. 12. 1950, sp. zn.

562-12.12-1950/X-5, kterým bylo zamítnuto odvolání J. K-ové proti

rozhodnutí ONV Dačice ze dne 28. 8. 1948 (viz shora), kterým byl

na základě pokynu Zemského národního výboru v Brně zrušen výměr

tohoto úřadu ze dne 4. 10. 1946 (viz rovněž shora). Zatímco

výměrem z roku 1946 byla předmětná konfiskace zrušena, výměr

z roku 1948 předchozí výměr zrušil a KNV v Jihlavě v roce 1950

konfiskaci potvrdil.

Stěžovatelka zdůraznila, že kroky vůči J. K-ové provedly

státní orgány nedemokratického státu, a to postupem porušujícím

obecně uznávaná lidská práva a svobody. Šlo tedy o akt persekuce,

provedený vůči J. K-ové po 25. 2. 1948, a proto restituční nárok

oprávněné osoby by měl být po právu uznán.

Dne 21. 3. 1971 J. K-ová zemřela, přičemž Státní notářství

v Jindřichově Hradci dědické řízení zastavilo dne 15. 7. 1971 pod

č. j. D 336/71 pro nemajetnost zůstavitelky. Stěžovatelka uvedla,

že tyto skutečnosti jsou patrné z potvrzení Státního notářství

Jindřichův Hradec ze dne 20. 3. 1992, č. j. Nsu f 208/92.

Stěžovatelka namítala, že ve skutečnosti měla majetek po J.

K-ové zdědit podle ustanovení § 475 občanského zákoníku její tehdy

žijící sestra L. A-ová.

Stěžovatelka, coby neteř paní J. K-ové, uplatnila

k předmětnému majetku řádně a včas restituční nárok dle zákona

o půdě.

Podle názoru stěžovatelky se Městský soud nevypořádal se

skutečností, že konfiskace majetku původního vlastníka byla

v roce 1946 pravomocně zrušena, a byla tak obnovena ležící

pozůstalost, tvořená majetkem původního vlastníka. Tato

pozůstalost měla být projednána v dědickém řízení. Stěžovatelka

současně vyslovila obecnému soudu kritiku za jednostrannou

akcentaci výměrů totalitního státu, které potvrzovaly konfiskaci.

Obecný soud tak dle mínění stěžovatelky pominul skutečnost, že věc

pravomocně skončená byla svévolně na pokyn Zemského národního

výboru v Brně, Okresním národním výborem D. znovu otevřena

a potvrzena konfiskace původnímu vlastníkovi. Stěžovatelka

nesouhlasila se závěry obecného soudu, který dovodil, že vzhledem

k tomu, že nebylo prokázáno, že J. K-ová nemovitosti zdědila, tyto

nemovitosti přešly z původního vlastníka na stát. Zdůraznila, že

průkaz této skutečnosti nemůže jít k její tíži.

Předsedkyně senátu 38 Ca Městského soudu v Praze, JUDr. K.

Ch-ová, k předmětné věci sdělila, že je dle jejího názoru třeba

vycházet z toho, že v průběhu řízení nebylo žádným způsobem

prokázáno, že paní J. K-ová nabyla předmětné nemovitosti do svého

vlastnictví jako dědička po původním vlastníkovi po proběhnutí

dědického řízení podle tehdy platné právní úpravy. Nemovitosti

tedy přešly na stát z původního vlastníka J. K. Z hlediska samotné

ústavní stížnosti pak považoval soud za potřebné poukázat na to,

že ve stížnosti jsou opakovány v podstatě námitky uvedené

v opravném prostředku a ústavní stížnost ani nevymezuje, jaké

základní právo stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem porušeno. Ze

všech uvedených důvodů má obecný soud za to, že ústavní stížnost

není důvodná.

Ze spisu k uvedené věci vyplývá, že pozemkový úřad dospěl po

provedeném řízení k závěru, že pokud byla J. K-ová vyzvána

přípisem Zemské komise pro agrární operace v Brně ze dne 15. 6.

1946 k "doprojednání" pozůstalosti do 15. 7. 1945 a doklad

o "doprojednání" dědictví nebyl u Státního notářství

v Jindřichově Hradci nalezen, pak zřejmě k nabytí dědictví

nedošlo. Proto byl ONV v D. zrušen výměr ze dne 4. 10. 1946, č. j.

5910/3-X, a konfiskace majetku byla potvrzena. Nemovitosti byly

tedy konfiskovány J. K. a ne jeho manželce, a proto nelze

stěžovatelku uznat oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 2

odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky

související se zákonem o půdě.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný

prostředek, ve kterém uplatnila v podstatě shodnou argumentaci

jako ve své ústavní stížnosti.

Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve

popsal skutkový stav (tvrzení stěžovatelky uvedené v její ústavní

stížnosti je v základním popisu událostí ve shodě s tímto

konstatováním). Obecný soud věc uzavřel tak, že vzhledem k tomu,

že se u původního vlastníka jednalo o osobu německé národnosti,

byl jeho zemědělský majetek konfiskován podle dekretu prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb. J. K-ová sice požádala o vynětí majetku

z konfiskace, ale této žádosti v konečné fázi nebylo vyhověno.

Podle názoru obecného soudu má rozhodující význam výměr ONV v D.

ze dne 28. 8. 1948, č. j. 4887/15-X-48, kterým byl zrušen výměr

téhož orgánu ze dne 4. 10. 1946, č. j. 5910/3-X, jímž bylo

vyhověno odvolání proti konfiskaci zemědělského majetku.

Konfiskace byla výměrem z roku 1948 potvrzena. V návaznosti na

uvedené pak výměrem Krajského národního výboru v Jihlavě ze dne

13. 12. 1950, zn. 562-12.12-1950/X-5, nebylo odvolání proti

konfiskaci zemědělského majetku ze dne 28. 8. 1948 vyhověno

a konfiskace byla potvrzena. Z těchto skutečností vyvodil obecný

soud závěr, že ke konfiskaci bylo přistoupeno proto, že J. K-ová

neprokázala, že na ni předmětné nemovitosti přešly, neboť takový

převod nebyl do pozemkové knihy zapsán. Z obsahu správního spisu

je zřejmé, že se nepodařilo dohledat žádné listiny, ze kterých by

vyplývalo, jaký majetek nabyla J. K-ová po svém manželovi J.

K-ovi. V jednotlivých vložkách pozemkové knihy jako vlastnice

předmětných nemovitostí zapsána nebyla. Za takové situace nelze

konfiskaci zemědělského majetku původního vlastníka (jako osoby

německé národnosti) považovat podle dekretu č. 12/1945 Sb. za

nezákonnou a neoprávněnou. Byl konfiskován zemědělský majetek

osoby německé národnosti, nejednalo se o zneužití dekretu, ze

kterého by bylo možno dovodit naplnění restitučního titulu podle

ust. § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě (přechod majetku na stát

v důsledku politické persekuce nebo postupem porušujícím obecně

uznávaná lidská práva a svobody).

II.

Ústavní soud po posouzení předmětné stížnosti po stránce

skutkové i právní, jakož i na základě vyjádření obecného soudu,

dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud považoval v předmětné věci za vhodné zdůraznit,

že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81

a čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo

přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud

tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté

Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím

nebylo porušeno základní právo či svoboda zaručené ústavním

zákonem nebo ratifikovanou mezinárodní smlouvou.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud nezjistil nic, co

by nasvědčovalo tomu, že v průběhu řízení k takovému porušení práv

došlo. Provádění dokazování probíhalo způsobem zákonem

předpokládaným a pokud jde o samotné vyhodnocení důkazů, pak ani

jejich hodnocení nevybočilo, podle přesvědčení Ústavního soudu,

z rámce ustanovení § 132 o. s. ř.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že v ustanovení §

2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé

otázky související se zákonem o půdě, ve znění pozdějších

předpisů, je uvedeno, které osoby a v jakém pořadí jsou

oprávněnými osobami, zemřela-li osoba uvedená v odst. 1 nebo 2

před uplynutím lhůty uvedené v § 11a, nebo byla-li před uplynutím

této lhůty prohlášena za mrtvou (původní vlastník). Ze shora

uvedených skutečností vyplývá, že předmětné nemovitosti přešly na

stát z J. K. na základě dekretu č. 12/1945 Sb. (a nikoliv od jeho

manželky J. K-ové). Stěžovatelka není k J. K. v zákonem

předpokládaném příbuzenském poměru. Proto nemohla mít v rámci

restitučního řízení postavení oprávněné osoby.

Ústavní soud dále poznamenává, že na posouzení předmětné věci

ve vazbě na ležící pozůstalost (hereditas iacens) se vztahovala

příslušná ustanovení Obecného zákoníku občanského z roku 1811

(dále jen "OZO"). Tento zákoník dopadal na veškeré země dědičné

a na území tehdejší ČSR platil až do vydání tzv. "středního

občanského zákoníku" v roce 1950. Podle tohoto zákoníku dědic

nabýval dědictví a stal se jeho vlastníkem teprve odevzdáním

dědictví. Okamžik smrti zůstavitele a okamžik nabytí dědictví tedy

nespadal vjedno. OZO specifikoval hereditas iacens tak, že ležící

pozůstalost měla charakter účelového jmění s vlastní právní

subjektivitou. Podle OZO bylo třeba k přechodu vlastnického práva

zvláštního řízení. Toto řízení o projednání pozůstalosti se

projednávalo ex offo, příslušný byl okresní soud. Soudní řízení

probíhalo podle patentu č. 208/1854 ř. z., o řízení nesporném,

a zákona č. 100/1931 Sb., o základních ustanoveních soudního

řízení nesporného (oba zmíněné předpisy byly zrušeny v roce

1950). Pokud soud o dědictví nerozhodl, mělo právní status

hereditas iacens. Dědicové, kteří chtěli napadlé dědictví nabýt,

museli v rámci tohoto řízení podat dědickou přihlášku. Před

přijetím dědictví dědicem se tedy hledělo na pozůstalost tak,

jakoby ji zemřelý dosud držel. Pro posouzení, komu majetek patří

v době konfiskace, je tedy rozhodující, ve které fázi dědického

řízení ke konfiskaci došlo.

Ve smyslu dřívější judikatury Ústavního soudu (srov. např.

sp. zn. III.ÚS 171/96 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,

sv. 8, roč. 1997 - II. díl, s. 189 a násl.) proběhla konfiskace

v době, kdy původní vlastník (zůstavitel) již sice nežil, avšak

byl ještě fiktivním držitelem pozůstalosti, neboť k přijetí

pozůstalosti (dle listin předložených v rámci důkazního řízení)

pravděpodobně nedošlo (v průběhu řízení se tuto skutečnost

nepodařilo stěžovatelce prokázat). Ústavní soud podotýká, že

s přihlédnutím k popsanému skutkovému i právnímu stavu věci bylo

důkazní břemeno na straně stěžovatelky, přičemž stěžovatelce se

toto břemeno nepodařilo unést. Stěžovatelka se sama ve své

stížnosti k této okolnosti (nabytí majetku po zemřelém J. K-ovi)

staví tak, že pokud byla J. K-ová vyzvána Zemědělskou komisí pro

agrární operace v Brně dne 15. 6. 1946 k projednání předmětné

pozůstalosti a odevzdání opisu odevzdací listiny, nebylo

"v silách venkovské ženy" splnit tento požadavek. Navíc

stěžovatelka uvedla, že dle jejího názoru tento požadavek

z hlediska pozůstalosti po původním vlastníkovi zřejmě neměl žádný

význam, protože sporné nemovitosti byly konfiskovány v období od

21. 9. 1945, a proto nemohly být předmětem pozůstalosti (takže

vlastně sama se po stránce skutkové přiklání k závěrům, ke kterým

dospěly i orgány veřejné moci).

Orgány veřejné moci proto nepochybily, pokud o uplatněném

restitučním nároku rozhodly tak, že stěžovatelka není vlastníkem

předmětných nemovitostí.

V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že

v daném případě nedošlo k porušení ústavně zaručených práv

a svobod stěžovatelky (ostatně stěžovatelka ve své ústavní

stížnosti ani údajné porušení základních práv a svobod nijak blíže

nespecifikovala). Ústavnímu soudu proto nezbylo než ve smyslu

ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu,

ve znění pozdějších předpisů, návrh stěžovatelky zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 1. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru