Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 468/2000Nález ÚS ze dne 28.05.2002Promlčení práva oprávněné osoby na vydání věci (podstatně zhodnocené stavby) podle zákona o zmírnění následků některých majetkov

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
náhrada
lhůta/hmotněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 62/26 SbNU 153
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.468.2000
Datum vyhlášení02.07.2002
Datum podání04.08.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

403/1990 Sb., § 19a odst.3, § 5, § 10 odst.3, § 19 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 468/2000 ze dne 28. 5. 2002

N 62/26 SbNU 153

Promlčení práva oprávněné osoby na vydání věci (podstatně zhodnocené stavby) podle zákona o zmírnění následků některých majetkov

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti M. D-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne

13. 4. 2000, č.j. 27 Co 91/2000-117, a rozsudku Okresního soudu

Praha - východ ze dne 19. 11. 1998, č.j. 7 C 145/96-79, takto:

Rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2000, č.j. 27

Co 91/2000-117, a Okresního soudu Praha - východ ze dne 19. 11.

1998, č.j. 7 C 145/96-79, se zrušují.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha - východ v záhlaví označeným rozsudkem ve

věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalovaným 1. České republice

- Okresnímu úřadu Praha-východ a 2. městu Č. zamítl žalobu na

uzavření dohody o vydání nemovitostí dle zákona č. 403/1990 Sb.,

o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění

pozdějších předpisů.

Podle odůvodnění rozsudku vzal okresní soud za prokázáno, že

stěžovatelka je původní vlastnicí předmětných nemovitostí, a to

domu č.p. 464 a pozemků parc. č. 143 a 144 v obci a katastrálním

území Č. , nabytých postupní a darovací smlouvou ze dne 26. 4.

1957. Je tak oprávněnou osobou podle § 2 zákona č. 403/1990 Sb.

k vydání nemovitostí, které jí byly odňaty způsobem uvedeným v §

1 citovaného zákona. Rozhodnutím finančního odboru ONV

Praha-východ ze dne 27. 10. 1961, č.j. Fin-6186/60, podle § 4

odst. 3 a § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky č.

88/1959 Ú.l., do vlastnictví československého státu - operativní

správy MNV v Č. přešly dům č.p. 464 v Č. na stavební parcele č.

kat. 143 a pozemek č. kat. 144, zapsané ve vložce č. 217 pozemkové

knihy pro katastrální území Č. . Toto odnětí se netýkalo pozemkové

parcely č. kat. 143 - stavební, na níž se nachází dům č.p. 464.

Stěžovatelka prý ani netvrdila ani neprokázala, že by k odnětí

pozemku parc. č. 143 došlo některým jiným způsobem dle § 1 zákona

č. 403/1990 Sb., takže není aktivně legitimována k uplatnění

nároku ohledně tohoto pozemku podle uvedeného zákona a jí

uplatněný nárok na vydání věci musel být již z tohoto důvodu

zamítnut. Ve vztahu k ostatním nemovitostem vzal soud prvního

stupně za prokázáno, že ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb.,

tedy k 1. 11. 1990 držel dům č.p. 464 a parcelu č. kat. 144

v katastrálním území Č. Městský národní výbor Č. , který měl tyto

nemovitosti v operativní správě. V rámci přenesené působnosti obcí

správa tohoto majetku státu přešla dnem účinnosti zákona č.

367/1990 Sb., tj. dnem 24. 11. 1990, na obec - město Č. (druhý

žalovaný), které je proto povinnou osobou k vydání věcí dle § 4

zákona č. 403/1990 Sb. a je dána jeho pasivní legitimace ve sporu.

Ohledně pozemku č. kat. 143 soud učinil závěr, že tato část

majetku stěžovatelky přešla na stát bez právního důvodu a bylo

možno se domáhat jeho vydání dle zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích. Pasivně legitimovaným k vydání

tohoto pozemku by podle zákona č. 87/1991 Sb. byl prvý žalovaný,

Česká republika - Okresní úřad Praha-východ.

Vzhledem k vznesené námitce promlčení se okresní soud dále

zabýval otázkou, zda nárok na vydání věci byl uplatněn u povinné

osoby včas a zda byl uplatněn včas i u soudu. Výzvou

z 1. 1. 1990, doručenou Městskému národnímu výboru v Č. dne 13.

11. 1990, stěžovatelka prokázala, že nárok u povinné osoby včas

uplatnila. Soud se však ztotožnil s námitkou promlčení (vznesenou

žalovanými) vůči nároku stěžovatelky, jejž uplatnila u soudu

žalobou na uzavření dohody o vydání nemovitostí, doručenou soudu

dne 1. 7. 1996. Podstatné přitom bylo stanovení počátku běhu

promlčecí lhůty. Jestliže stěžovatelka vyzvala povinnou osobu

k vydání věci dne 1. 11. 1990 a její nárok nebyl uspokojen do 30

dnů po uplynutí lhůty stanovené v § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990

Sb., pak dnem 2. 6. 1991 počíná běžet lhůta k uplatnění nároku

stěžovatelky na vydání věci u soudu. Zákon č. 403/1990 Sb. jako

lex specialis lhůtu pro uplatnění nároku u soudu nemá, platí proto

obecná promlčecí lhůta dle § 101 občanského zákoníku, která je

tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Jestliže běh této lhůty počal pro stěžovatelku 2. 6. 1991, pak

lhůta uplynula dnem 2. 6. 1994. Byla-li žaloba podána u soudu dne

1. 7. 1996, stalo se tak v době, kdy již nárok stěžovatelky byl

promlčen a nelze jej tedy při vznesení námitky promlčení

rozhodnutím soudu přiznat. Pokud zákon č. 403/1990 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, umožňuje volit oprávněné osobě dle ustanovení

§ 10 odst. 3, zda se rozhodne pro vydání stavby nebo finanční

náhradu po stanovení její výše příslušným Ministerstvem pro správu

národního majetku a jeho privatizaci, má okresní soud zato, že

dané ustanovení neposouvá počátek běhu lhůty k uplatnění nároku

oprávněné osoby na vydání věci u soudu v těchto případech až na

dobu po takové volbě. Okresní soud dodal, že "v případě opačného

výkladu tohoto ustanovení (rozuměj: § 10 odst. 3 zákona č.

403/1990 Sb.) by bylo třeba učinit závěr o včasnosti uplatněného

nároku žalobkyní".

Krajský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným

rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně zamítl

návrh stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání k posouzení

otázky, zda její nárok na vydání nemovitostí je promlčen.

V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud ztotožnil se

skutkovými i právními závěry okresního soudu. Poukázal na

odůvodnění rozsudku, podle něhož rozhodnutím ONV Praha-východ ze

dne 27. 10. 1961, č.j. Fin-6186/60, byl stěžovatelce odňat dům

č.p. 464 v Č. (nikoli však stavební parcela č. kat. 143) a zahrada

č. kat. 144. I když ve vložce č. 217 pozemkové knihy v kat. území

Č. byla zapsána jako vlastnice stavební parcely č. kat. 143

stěžovatelka, výše uvedeným rozhodnutím ONV nedošlo k odnětí této

nemovitosti. Rozsah odnětí nemovitostí podle vládního nařízení č.

15/1959 Sb. je též zřejmý z potvrzení o odnětí věci ze dne 6. 12.

1990, jímž okresní soud provedl důkaz. Odvolací soud proto

uzavřel, že stěžovatelka se nemůže domáhat nápravy majetkové

křivdy podle zákona č. 403/1990 Sb., jde-li o vydání zmíněné

stavební parcely č. 143.

Odvolací soud dále potvrdil názor okresního soudu, že nárok

stěžovatelky na uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona

č. 403/1990 Sb. je promlčen. Při posuzování lhůty pro uplatnění

restitučního nároku u soudu je třeba vycházet z úpravy promlčení

zakotvené v občanském zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu

v dané věci začala tříletá promlčecí lhůta běžet dnem 13. 11.

1990, tj. dnem, kdy žalovaná strana obdržela výzvu stěžovatelky

k vydání nemovitostí. Tato lhůta skončila dne 13. 11. 1993.

Byla-li žaloba podána k soudu až 1. 7. 1996, stalo se tak po

uplynutí promlčecí doby. Jestliže stěžovatelce nebyly zcela jasné

skutečnosti ohledně ceny zhodnocené nemovitosti, nic jí nebránilo,

aby žalobu v této věci ve stanovené lhůtě podala a poté případně

navrhla přerušení soudního řízení do doby, než bude otázka

zhodnocení nemovitostí zcela vyřešena.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka současně

s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost dovozovala

z ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění

účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o.s.ř."); tvrdila existenci

dovolacích důvodů dle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Stěžovatelka

současně namítala, že odvolací soud nesprávně zjistil okolnosti

odnětí pozemku parc. č. 143, a rovněž nesouhlasila s právními

závěry, pokud jde o posouzení promlčení jejích nároků podle § 10

odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. ve spojení s ustanovením § 19 odst.

2 téhož zákona.

Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 31. 5. 2001,

č.j. 28 Cdo 3002/2000-142, dovolání stěžovatelky jako nepřípustné

odmítnul.

V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud poukázal na

příslušná ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a též na právní závěry

uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nárok na vydání věci podle § 5 zákona č. 403/1990 Sb. se uplatňuje

písemnou výzvou, která musí být uskutečněna ve lhůtě stanovené

v § 19 odst. 1 cit. zákona; tato lhůta má hmotněprávní povahu.

Uplatnění nároku u soudu podle § 5 odst. 4 zákona je možné

v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 občanského zákoníku.

Soudní praxe prý dospěla rovněž k závěru, že žaloba o uložení

povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, podle níž oprávněná osoba

bere na vědomí pro ni ze zákona vyplývající povinnost zaplatit

příslušnému ministerstvu úhradu za zhodnocení vydávané stavby

poté, kdy bude výše úhrady tímto ministerstvem vyčíslena, není

podána předčasně jen proto, že výše této částky nebyla dosud

ministerstvem stanovena. Stejně tak odpovídá ustálenému soudnímu

rozhodování závěr, že lhůta uvedená v § 19 odst. 1 zákona je

lhůtou prekluzívní, zatímco lhůta uvedená v § 19 odst. 2 je lhůtou

pořádkovou, jak vyplývá z ustanovení § 22 odst. 1, 2 zákona.

Uvedený závěr souvisí se zněním novelizovaného ustanovení § 19a

odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., které opravňuje příslušné

ministerstvo stanovit peněžní částku, kterou je oprávněná osoba

povinna uhradit podle § 10 odst. 3, současně se stanovením lhůty

pro její zaplacení, a to i v případech, kdy byly nemovitosti podle

tohoto zákona již vydány. Nejvyšší soud proto konstatoval, že

právní posouzení věci odvolacím soudem vztahující se k otázkám

promlčení nároků podle zákona č. 403/1990 Sb. se neodlišuje od

ustálené výkladové praxe soudů. Dovoláním napadené rozhodnutí tedy

nemá po právní stránce zásadní význam dle § 239 odst. 2 o.s.ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelka v zásadě zopakovala námitky

uplatněné již v řízení před obecnými soudy. Především uvádí, že

počátek běhu lhůty pro uplatnění práva na vydání stavby

v případě, kdy došlo k jejímu podstatnému zhodnocení, je speciálně

upraven v § 19 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. ve spojení § 10

odst. 3 téhož zákona takto: "Povinná osoba je povinna vydat věc do

30 dnů po oznámení výše jejího zhodnocení příslušným ministerstvem

pro správu národního majetku a jeho privatizaci v případě, že se

oprávněná osoba rozhodne pro její vydání." Z uvedeného ustanovení

jednoznačně plyne, že k promlčení práva na vydání věci nemůže

dojít před oznámením ministerstva o výši zhodnocení. Tvrzení, že

povinnost vydat věc může být promlčena před oznámením výše jejího

zhodnocení, v konfrontaci s textem citovaného ustanovení a ust.

§ 19 odst. 2 zákona nemůže obstát. Podle názoru stěžovatelky

promlčecí lhůta práva na vydání věci u soudu začala běžet

v souladu s ustanovením § 10 odst. 3 až dne 12. 1. 1996.

Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se dostatečně nezabýval

výkladem ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., na které

odkazuje § 19 odst. 2 zákona a na něž se stěžovatelka výslovně

odvolávala. Přitom posouzení běhu promlčecí doby bylo základní

otázkou, která měla být v odvolacím řízení projednávána, tím

spíše, jestliže soud prvního stupně výslovně připustil i možnost

opačného výkladu ustanovení § 10 odst. 3.

Stěžovatelka proto tvrdí, že se soudy obou stupňů nevyrovnaly

náležitým způsobem s právním názorem ohledně běhu promlčecí lhůty,

čímž porušily zásadu rovnosti účastníků a odepřely stěžovatelce

právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1

Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Z těchto důvodů

navrhuje, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.

Po zjištění, že předložená ústavní stížnost splňuje všechny

zákonné náležitosti a předpoklady pro její věcné projednání, si

Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení - Krajského soudu

v Praze a Okresního soudu Praha-východ a dále též vyjádření

vedlejších účastníků řízení, tj. České republiky - Okresního úřadu

Praha-východ a města Č. .

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že v odvolacím

řízení nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces

a k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Odvolací soud se ve

svém rozhodnutí ztotožnil se skutkovými i právními závěry

okresního soudu a námitky stěžovatelky neshledal důvodnými, tedy

ani její námitku týkající se posouzené otázky promlčení nároku

stěžovatelky okresním soudem. Na straně páté rozsudku krajského

soudu je výslovně uvedeno, že žalobu u soudu podala stěžovatelka

v době, kdy její nárok byl promlčen, a proto jí nárok vzhledem

k námitce promlčení vznesené žalovanou stranou nemohl soud

přiznat. Na straně sedmé a osmé rozsudku odvolacího soudu je

výslovně uveden názor soudu na otázku promlčení nároku

stěžovatelky. Není tedy pravdou, že by se odvolací soud názorem

stěžovatelky ohledně běhu promlčecí lhůty nezabýval. Krajský soud

poukázal též na skutečnost, že Nejvyšší soud České republiky

usnesením ze dne 31. 5. 2001, č.j. 28 Cdo 3002/2000-142, dovolání

podané stěžovatelkou proti rozsudku Krajského soudu v Praze

odmítl. Závěrem vyjádřil souhlas s tím, aby v řízení před Ústavním

soudem o předmětné ústavní stížnosti bylo upuštěno od ústního

jednání.

Okresní soud Praha-východ se ve vyjádření k ústavní stížnosti

plně odvolal na své právní závěry obsažené v odůvodnění napadeného

rozsudku a dodal, že při projednávání věci neporušil zásadu

rovnosti účastníků ani stěžovatelce neodepřel právo na spravedlivý

proces. Rovněž vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání

v řízení před Ústavním soudem.

Česká republika - Okresní úřad Praha-východ se svého

postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.

Druhý vedlejší účastník město Č. považuje ústavní stížnost za

účelovou, protože ve skutečnosti směřuje proti právnímu posouzení

věci obecnými soudy, nikoli proti porušení ústavně zaručených práv

a svobod stěžovatelky. Takové porušení stěžovatelka pouze

konstatuje, aniž by konkrétně specifikovala, jakým postupem

obecných soudů mělo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv

dojít. Nelze se prý ztotožnit s názorem stěžovatelky, že by

ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. posouvalo počátek

běhu lhůty pro uplatnění práva u soudu. Rovněž se nelze ztotožnit

s jejím názorem, že soud druhého stupně svůj právní názor ve

vztahu k promlčení nároku stěžovatelky nijak nezdůvodnil.

Vyslovením právního názoru ohledně běhu promlčecí lhůty, pro

stěžovatelku nepříznivého, obecné soudy rovnost účastníků

neporušily. Stěžovatelce nebylo odepřeno ani právo na spravedlivý

proces. Rovněž prý nedošlo k rozporu mezi skutkovými zjištěními

vyplývajícími z provedených důkazů a právními závěry, které

z nich obecné soudy vyvodily. Podle názoru vedlejšího účastníka

jsou napadená rozhodnutí obecných soudů nejen dostatečně podložena

zákonnými důvody, ale jsou také zcela v souladu s ústavně

zaručenými právy a svobodami. Proto navrhuje ústavní stížnost

stěžovatelky zamítnout a současně prohlašuje, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými

rozsudky bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý

proces podle článku 36 odst. 1 Listiny, jenž stanoví, že každý se

může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu. Soudy jsou povolány především k tomu, aby

zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90

Ústavy České republiky). U stěžovatelky byly podmínky pro

uplatňování jejího restitučního nároku stanoveny zákonem

č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud byl

proto - v této konkrétní věci - nucen zabývat se otázkou ústavní

konformity výkladu a aplikace příslušných ustanovení tohoto zákona

obecnými soudy. Přitom respektoval skutečnost, že není součástí

soustavy obecných soudů a že mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat

dokazování jimi prováděné.

Podstatou věci je otázka promlčení nároku stěžovatelky na

uzavření dohody o vydání nemovitostí dle zákona č. 403/1990 Sb.

a z toho plynoucí spor o určení počátku běhu promlčecí doby.

O tom, že pro daný případ platí obecná tříletá promlčecí doba

podle občanského zákoníku, mezi účastníky sporu nebylo. Rozhodná

pro posouzení sporných otázek jsou dále citovaná ustanovení zákona

č. 403/1990 Sb., ve znění zákona č. 137/1991 Sb.:

Podle § 5 odst. 1 povinná osoba je povinna neodkladně vydat

věc oprávněné osobě na její písemnou výzvu.

Podle § 5 odst. 2 povinná osoba a oprávněná osoba sepíší

dohodu o vydání věci a o vzájemném vypořádání nároků podle tohoto

zákona.

Podle § 5 odst. 4 pokud povinná osoba své povinnosti nesplní,

oprávněná osoba může uplatnit své nároky u soudu.

Podle § 19 odst. 1 k vydání věci (§ 5) může oprávněná osoba

povinnou osobu vyzvat do 6 měsíců ode dne účinnosti zákona, jinak

její nárok zaniká.

Podle § 19 odst. 2 povinná osoba je povinna uzavřít dohodu

s oprávněnou osobou a vydat jí věc nebo kupní cenu nejpozději do

30 dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 1 anebo ve lhůtě

uvedené v § 10 odst. 3.

Podle § 10 odst. 3 jde-li o stavbu, která byla podstatně

zhodnocena tak, že její cena určená ke dni uzavření dohody

a stanovená postupem uvedeným v § 19a převyšuje náhradu podle §

14 odst. 1, je na vůli oprávněné osoby, zda se rozhodne pro tuto

náhradu, nebo zda vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti

a uhradí příslušnému ministerstvu pro správu národního majetku

a jeho privatizaci rozdíl mezi takto stanovenou cenou a náhradou

podle § 14 odst. 1. Povinná osoba je povinna vydat věc do 30 dnů

po oznámení výše jejího zhodnocení příslušným ministerstvem pro

správu národního majetku a jeho privatizaci v případě, že se

oprávněná osoba rozhodne pro její vydání.

Ústavní soud usuzuje, že námitkám stěžovatelky - pokud jde

o interpretaci ustanovení § 10 odst. 3 cit. zákona (jež řeší

problematiku související s podstatným zhodnocením stavby a lhůtou

pro její vydání) obecnými soudy - nelze upřít opodstatnění.

Ústavní soud v prvé řadě přisvědčuje stěžovatelce, že obecné

soudy při řešení otázky promlčení nepřikládaly dostatečný význam

již vlastnímu znění ustanovení § 10 odst. 3 věta druhá cit. zákona

ve vazbě na ustanovení § 19 odst. 2. Z těchto ustanovení plyne pro

povinnou osobu povinnost uzavřít dohodu s oprávněnou osobou

a vydat jí věc (tj. stavbu, která byla podstatně zhodnocena) ve

lhůtě do 30 dnů po oznámení výše jejího zhodnocení příslušným

ministerstvem. Jestliže tato výše zhodnocení byla stěžovatelce

oznámena přípisem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho

privatizaci ze dne 6. 12. 1995 (s datem doručení 12. 12. 1995),

č.j. 702113/25088/RES/95/240, bylo by nelogické a proti smyslu

restitučního zákona, kdyby nárok na vydání věci (resp. na uzavření

dohody o vydání věci) zanikl v důsledku promlčení ještě předtím,

než povinné osobě vůbec započala plynout lhůta k plnění. Podáním

restituční žaloby před okamžikem oznámení výše zhodnocení by se

oprávněná osoba vystavovala nebezpečí jejího zamítnutí jako

předčasné. Přiznává-li ustanovení § 10 odst. 3 věta prvá oprávněné

osobě právo volby (tj. zda si zvolí náhradu podle § 14 odst. 1

cit. zákona, nebo zda vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti),

musí být její volba ze dvou možností založena až na základě

znalosti výše zhodnocení příslušné stavby; v případě vydání stavby

jí totiž vzniká povinnost tuto výši zhodnocení (tj. rozdíl mezi

cenou stavby a náhradou podle § 14 odst. 1) uhradit. Ve světle

uvedených skutečností nelze přesvědčivě dospět k závěru obecných

soudů, že stěžovatelčino právo na vydání věci je promlčeno.

Ústavní soud se nedomnívá, že by otázka výkladu ustanovení

§ 10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., jehož se týká ústavní

stížnosti, byla soudní praxí řešena zcela jednoznačně a ustáleným

způsobem, jak tvrdí Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 5.

2001, č.j. 28 Cdo 3002/2000-142. Svědčí o tom kupříkladu rozsudek

vydaný týmž soudem dne 31. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1510/99,

v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor neslučitelný se závěrem,

k němuž obecné soudy v souzené věci dospěly.

V případech, kdy existuje více možností výkladu určitého

právního předpisu či některého jeho ustanovení, je třeba přihlížet

k účelu takové právní úpravy. Tímto účelem je v případě zákona č.

403/1990 Sb. nepochybně snaha státu o zmírnění následků některých

majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým

osobám v období let 1948 - 1989. Zmíněný účel měly mít obecné

soudy na zřeteli též při rozhodování ve věci stěžovatelky, kdy za

existence rozdílné výkladové praxe soudů a v důsledku toho snížené

právní jistoty oprávněných subjektů podle zákona č. 403/1990 Sb.

bylo žádoucí dbát zvýšenou měrou o to, aby stěžovatelce

- oprávněné osobě nevznikla křivda další.

Ústavní soud se v posuzované věci, za použití jazykové

a systematické interpretace výše citovaných ustanovení zákona č.

403/1990 Sb., přiklonil k právním závěrům obsaženým v odůvodnění

zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn.

23 Cdo 1510/99. V daném případě považuje Ústavní soud tento výklad

ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., zejména § 10 odst. 3, za

ústavně konformní. Jestliže tedy obecné soudy použily

v napadených rozhodnutích výklad jiný, vedoucí ohledně promlčení

práv stěžovatelky dle zákona č. 403/1990 Sb. k opačnému právnímu

závěru, porušily tím její ústavně zaručené právo na soudní ochranu

ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud přezkoumal též řízení, jež oběma napadeným

rozsudkům předcházelo, avšak neshledal v něm žádné další vady

znamenající porušení zásad spravedlivého procesu a rovnosti

účastníků. Ostatně stěžovatelka takové vady ve svém návrhu ani

blíže nespecifikovala.

Za uvedeného stavu věci Ústavní soud ústavní stížnosti

vyhověl a napadené rozsudky Krajskéhosoudu v Praze a Okresního

soudu Praha-východ zrušil (§ 82 zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. května 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru