Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 468/03Usnesení ÚS ze dne 09.10.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní řízení
účastník řízení
akcionářská práva a povinnosti
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.468.03
Datum podání01.09.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

591/1992 Sb., § 91

71/1967 Sb., § 14


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 468/03 ze dne 9. 10. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 9. října 2003 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. c. p., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003, č. j. 7 A 39/2001 - 43, a rozhodnutí prezídia Komise pro cenné papíry ze dne 18. 1. 2001, č. j. 31/14407/2000,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozhodnutím prezídia Komise pro cenné papíry (dále jen "Komise") byl zamítnut dle § 60 správního řádu rozklad, jenž si stěžovatel podal pouze do výroku č. II. odst. e) rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 11. 10. 2000, č. j. 31/13958/2000, kterým bylo dle § 43 odst. 1 správního řádu pozastaveno obchodování s veřejně obchodovatelnými akciemi společnosti I. A. P. B., a. s. , Jak prezídium Komise ve svém rozhodnutí uvedlo, důvody pro zamítnutí rozkladu spočívaly v tom, že ve lhůtě pro podání rozkladu nebyl stěžovatel účastníkem řízení a jeho podání nebylo možné považovat za rozklad podaný oprávněnou osobou.

Stěžovatel proti výše uvedeným rozhodnutím prezídia Komise a Komise podal žalobu, která byla v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího správního soudu odmítnuta. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že stěžovatel učinil předmětem přezkumné činnosti soudu rozhodnutí správního orgánu předběžné povahy, neboť dle názoru soudu nelze od sebe oddělit rozhodnutí Komise od rozhodnutí prezídia Komise. O tom, že jde o rozhodnutí předběžné povahy, čemuž svědčí nejen jeho formální označení a odkaz na § 43 odst. 2 písm. a) správního řádu, ale zejména jeho obsah. Nejvyšší správní soud tedy shledal, že nemá svěřenu pravomoc tuto věc rozhodovat (§ 6 zákona č. 150/2002 Sb.).

Stěžovatel v záhlaví citované rozhodnutí napadl ústavní stížností, v níž tvrdí, že postupem prezídia Komise a Nejvyššího správního soudu, jakož i jejich rozhodnutími, byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Tvrzený zásah vidí stěžovatel především v tom, že svým postupem Komise "vnutila" stěžovateli postavení účastníka řízení ve smyslu § 14 správního řádu, přičemž prezídium Komise ve svém rozhodnutí rozklad zamítlo z důvodu neoprávněnosti stěžovatele. Dále se stěžovatel domnívá, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu přišel o jakoukoli možnost právní ochrany. Proto navrhuje Ústavnímu soudu, aby nálezem napadené usnesení Nejvyššího správního soudu a napadené rozhodnutí prezídia Komise zrušil.

Ústavní soud shledal, že stěžovatel podal ústavní stížnost ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost tak představuje specifický prostředek k ochraně subjektivních základních práv nebo svobod fyzických nebo právnických osob proti zásahům veřejné moci ve formách stanovených zákonem o Ústavním soudu. Fyzická nebo právnická osoba musí mít způsobilost být nositelem základních práv a svobod.

Právní úprava stěžovatele je zakotvena v ustanoveních § 55 - § 70a zákona č. 591/1992, o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů. Dle něj je Středisko (stěžovatel) právnickou osobou, kterou zřizuje podle zvláštního zákona Ministerstvo financí. Při výkonu zákonem stanovených činností jde o výkon kompetencí, při nichž stěžovatel nedisponuje vlastní svobodnou vůlí (čl. 2 odst. 3 Listiny) a není osobou nadanou subjektivními základními právy a svobodami ve smyslu zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatel není v daném případě v postavení osoby [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o jejíž právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, v daném případě Komise pro cenné papíry. Vztah mezi stěžovatelem a Komisí je vztahem kvazi-instančním, tj. vztahem, v jehož rámci vykonává orgán veřejné moci kompetenci vůči jinému subjektu nadanému veřejnoprávní kompetencí, který byl založen ex lege a na něhož stát prostřednictvím zákona delegoval kompetence jinak vykonávané orgánem veřejné moci. V tomto ohledu zákon propůjčil stěžovateli jakožto právnické osobě veřejného práva postavení orgánu vykonávajícího veřejnoprávní kompetence stanovené zákonem (pro stěžovatele platí mimo jiné princip stanovený čl. 2 odst. 2 Listiny). Postavení stěžovatele vůči Komisi je pak v oblasti výkonu těchto kompetencí postavením subjektu podřízeného vůči subjektu nadřízenému. Komise pak nerozhoduje o právech a povinnostech stěžovatele jakožto o právech a povinnostech osoby, nýbrž rozhoduje o výkonu veřejnoprávních kompetencí subjektu, na něhož byly tyto kompetence přeneseny státem. Stěžovatel proto není subjektem, jenž by byl oprávněn se vůči Komisi dovolávat u Ústavního soudu ochrany základních práv a svobod, jejichž nemůže být z podstaty v těchto případech nositelem.

Dle zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry, ve znění pozdějších předpisů, je Komise správním úřadem v oblasti kapitálového trhu s působností vymezenou v § 3 zákona č. 15/1998 Sb. Dále dle § 91 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb. je Komise oprávněna pozastavit obchodování s veřejně obchodovatelnými cennými papíry na veřejném trhu. Stěžovatel tak plní pouze své povinnosti v rámci své kompetence vyplývající ze zákona. Vykonatelné rozhodnutí Komise se nedotýká žádných práv a zájmů stěžovatele, vůči němu má pouze povahu informace, kterou je stěžovatel povinen promítnout do výkonu svých kompetencí.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2003

JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D., v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru