Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 466/97Nález ÚS ze dne 13.08.1998Vyloučení rozhodnutí správních orgánů ze soudního přezkumu podle § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
daň/nedoplatek
Daňové řízení
Výkon rozhodnutí
lhůta/procesněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 88/11 SbNU 279
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.466.97
Datum vyhlášení13.10.1998
Datum podání10.12.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

109/1964 Sb., § 129m odst.3

16/1962 Sb.

337/1992 Sb., § 73

99/1963 Sb., § 248 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 466/97 ze dne 13. 8. 1998

N 88/11 SbNU 279

Vyloučení rozhodnutí správních orgánů ze soudního přezkumu podle § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti

stěžovatelky ing. D. F., zastoupené JUDr. J. Č., účastníka řízení

- Krajského soudu v Brně, vedlejšího účastníka - Finančního úřadu

v Třebíči, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10.

1997, sp. zn. 30 Ca 343/95, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění.

Exekučním příkazem Finančního úřadu v Třebíči ze dne 26. 4.

1995, č.j. 4693/202/95, bylo konstatováno, že stěžovatelka jako

daňový dlužník nezaplatila ve stanovené lhůtě celkovou částku

270.240 Kč jako nedoplatek důchodové daně (264.942 Kč) a jako

exekuční náklady (5.298 Kč). Za tím účelem, tj. na úhradu

vykázaného nedoplatku, přikázal finanční úřad plátci (SUKNO,

s.r.o.) stěžovatelce provádět srážky z jejích peněžitých příjmů.

(Pozn.: Stěžovatelka byla ručitelkou firmy ZETA, v.o.s.)

Rozhodnutím Finančního úřadu v Třebíči ze dne 17. 7. 1995, č.j.

6903/202/95, byly - po věcné stránce - námitky stěžovatelky proti

uvedenému exekučnímu příkazu zamítnuty. V odůvodnění rozhodnutí

finanční úřad v prvé řadě uvedl, že podle platného zákona jsou

nedoplatky (roz. daňové) povinni zaplatit i ručitelé, kteří se

v případě jejich nezaplacení ocitají v postavení daňového

dlužníka. K námitce stěžovatelky - zpochybňující samotnou

existenci ručitelského vztahu, neboť "ručení za závazky

společnosti vzniklé protiprávním jednáním (zkrácením daně) nelze

vztahovat na takovýmto jednáním vzniklé důsledky" - finanční úřad

uvedl, že případná trestně právní odpovědnost ostatních společníků

nemůže ovlivnit existenci ručitelského závazku, jehož vznik

a obsah jsou dány zákonem. K názoru stěžovatelky, že otázku ručení

je nutno posuzovat dle právní úpravy platné v době trvání členství

ručitele v obchodní společnosti, tj. v tomto případě dle

hospodářského zákoníku, poukázal finanční úřad na ustanovení §

764 obchodního zákoníku, z něhož vyplývá, že okamžikem jeho

účinnosti je nutno postupovat dle této nové právní úpravy, kde je

ručení za dluhy v obchodní společnosti upraveno poněkud odchylně

od právní úpravy předchozí. Navíc argumentace stěžovatelky prý ve

svém důsledku směřuje proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku

ručitelem, jež doručením rozhodnutí nadřízeného správce daně

o odvolání ručiteli nabyla právní moci. Dalšímu řízení v této věci

proto brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Stěžovatelka dále

brojila proti tomu, aby byl závazek v plné výši uplatněn proti

každému solidárně zavázanému dlužníkovi samostatně. V tomto směru

finanční úřad odkázal na ustanovení § 57 odst. 5 zákona č.

337/1992 Sb., podle něhož daňový nedoplatek jsou povinni uhradit

ručitelé, pokud jsou k tomu vyzváni. Po vyzvání pak lze exekuci

vést proti všem ručitelům do okamžiku, než bude nedoplatek v plné

výši uhrazen. V tomto okamžiku je nutno ještě probíhající exekuci

z úřední povinnosti zrušit.

Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením zastavil

řízení, v němž se stěžovatelka domáhala zrušení citovaného

exekučního příkazu a rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči ze dne

17. 7. 1995. V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že

nemohl předmětnou žalobu meritorně projednat, neboť byla podána

proti rozhodnutí správního orgánu, které má procesní povahu [§

248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen

"o.s.ř.")]. Napadený exekuční příkaz prý stěžovatelce stanoví

povinnosti, které nezasahují do její hmotně právní pozice, protože

se nejedná o rozhodnutí o stanovení daňové povinnosti. Exekuční

rozhodnutí neřeší ani neukládá hmotně právní povinnost placení

daně a také povinnost poddlužníka (ručitele) platit přímo

oprávněnému má svůj základ jen v procesním právu a je výrazem

nuceného výkonu práva, kterým se zasahuje do závazkového vztahu

povinného a poddlužníka. Nedochází ke změně věřitele a pokud

dlužník pohledávku oprávněnému nevyplatí, přichází v úvahu řešit

věc podáním poddlužnické žaloby (§ 315 o.s.ř.). Soud proto

zastavil řízení, neboť žaloba směřovala proti rozhodnutí, jež

nemůže být předmětem soudního přezkumu.

Citované usnesení Krajského soudu v Praze napadla

stěžovatelka ústavní stížností. V ní uvádí, že jím došlo

k porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto porušení

stěžovatelka spatřuje v samotném faktu odmítnutí soudní ochrany

jejích práv a také v přístupu a v argumentaci soudu v této věci.

Stěžovatelka rovněž namítá, že napadené usnesení bylo vydáno po

dvou letech od podání správní žaloby, tj. v nepřiměřeně dlouhé

lhůtě. Stěžovatelka dále brojí proti názoru krajského soudu, že

výkon rozhodnutí je pouze "procesním rozhodnutím", vyloučeným

z přezkumu soudem podle ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.

Pojem "procesní rozhodnutí" prý totiž není v o.s.ř. vymezen a lze

proto pouze dovodit, že se jedná o taková rozhodnutí, jimiž se

upravuje průběh řízení. Rozhodnutí o výkonu rozhodnutí však hmotně

právní pozici povinného nepochybně zasahuje, neboť donucujícím

způsobem realizuje povinnost povinného a jako takové může

zakládat, měnit a rušit jeho práva a povinnosti. Povinnost

poddlužníka proto nemá základ toliko v procesním právu, jak tvrdí

soud, a tento vztah není ani vztahem závazkovým, nýbrž vztahem

závazek zajišťujícím, akcesorickým. Stěžovatelka proto uvádí, že

krajský soud neposkytl ochranu jejím právům a namísto toho

vyslovil svůj názor o zcela základní otázce v dané věci, tj. zda

je či není v postavení ručitele a dává tím finančnímu úřadu

"instrukci" pro případné další řízení.

Stěžovatelka konečně tvrdí, že její postavení ručitele firmy

ZETA, v.o.s., bylo založeno a řídí se ustanovením § 129l a násl.

hospodářského zákoníku. Proto je prý pochybné, zda k danému

závazku této firmy, vzniklému na základě dodatečného vyměření daně

pro zatajení daňového základu, se váže její "vztah ručení". Podle

ustanovení § 129m odst. 3 hospodářského zákoníku je navíc ručitel

oprávněn odmítnout splnění dluhu, pokud věřitel způsobil, že

uhrazení dluhu nelze dosáhnout od dlužníka. Dále dovozuje, že

podle § 24 odst. 4 vyhlášky č. 16/1962 Sb. (platné v době odchodu

stěžovatelky ze společnosti i v době zjištění a vyměření daňového

nedoplatku) bylo zapotřebí pravomocného rozhodnutí, které by

stanovilo její povinnost daňový nedoplatek uhradit. Takové

rozhodnutí však vydáno nebylo a nebylo v tomto směru ani zahájeno

řízení, v jehož rámci by stěžovatelka mohla uplatnit své námitky.

Protože však stěžovatelka obdržela výzvu až podle ustanovení § 57

odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., mohla sice proti ní podat

odvolání, leč to bylo vázáno na taxativně vymezené důvody, které

neobsahují možnost námitky dané citovaným ustanovením § 129m odst.

3 hospodářského zákoníku. Postupem podle zákona č. 337/1992 Sb.

prý došlo k protiústavnímu porušení zásady zákazu retroaktivity.

Uplatnění práva stěžovatelky, založeného hmotně právním

ustanovením § 129m odst. 3 hospodářského zákoníku, bylo prý

vyloučeno ze soudní ochrany jejích práv, neboť v žádném řízení

tuto námitku nemohla uplatnit a nemohla tedy ani rozhodnutí

o takové námitce nechat přezkoumat nezávislým soudem.

Proto stěžovatelka navrhla, aby bylo napadené usnesení

Krajského soudu v Brně zrušeno a sdělila, že na ústním jednání

před Ústavním soudem netrvá.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský

soud v Brně a vedlejší účastník - Finanční úřad v Třebíči. Krajský

soud v Brně k námitce stěžovatelky, že o žalobě bylo rozhodnuto až

po dvou letech od jejího podání, uvedl, že věc byla vyřízena

v pořadí, v jakém napadla a jak byly průběžně vyřizovány věci

u tohoto soudu. Délka trvání proto nebyla způsobena nečinností

soudu, nýbrž vyšším měsíčním nápadem, než je počet vyřízených

věcí. V dalším krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného

usnesení s tím, že otázkou, zda stěžovatelka je skutečně

poddlužníkem, se soud ve výroku rozhodnutí nezabýval a pouze

připustil, že zmíněná formulace byla v odůvodnění usnesení uvedena

"poněkud nešťastně". Krajský soud proto navrhl, aby byla ústavní

stížnost zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá. Finanční úřad v Třebíči se s námitkami stěžovatelky

rovněž neztotožnil. Při posuzování povahy exekučního příkazu je

prý nutno brát v úvahu systematické zařazení ustanovení § 73

"Vymáhání daňových nedoplatků" v zákoně č. 337/1992 Sb. do jeho

šesté části "Placení daní". I z této skutečnosti lze usuzovat, že

exekuční příkaz má pouze procesní povahu, neboť platební

povinnosti jsou ukládány podle části třetí citovaného zákona

a část šestá se vztahuje pouze na úkony směřující k tomu, aby

platební povinnosti (uložené podle části třetí zákona) mohly být

vynuceny, pokud nejsou splněny dobrovolně. Rozhodnutími,

podléhajícími soudnímu přezkumu, jsou meritorní rozhodnutí podle

části třetí zákona č. 337/1992 Sb. Rozhodnutí, vydávaná podle

ustanovení § 73 odst. 6 citovaného zákona a rozhodnutí o řádných

opravných prostředcích proti nim, prý proto nelze považovat za

rozhodnutí o právu a povinnosti, byť mají svým dopadem na daňového

dlužníka donucující charakter. K tomuto názoru dospěl vedlejší

účastník i na základě toho, že v řízení o daňové exekuci se

přiměřeně používá občanský soudní řád a je proto třeba

respektovat, že rovněž soudní výkon rozhodnutí nařizují soudy

usnesením ve smyslu § 167 o.s.ř. a nikoliv rozsudkem podle § 152

odst. 1 o.s.ř.

Vedlejší účastník dodal, že v souzené věci vydal správce daně

dne 10. 8. 1993 výzvu podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č.

337/1992 Sb., a to všem společníkům v.o.s. ZETA. Tato výzva je

rozhodnutím v daňovém řízení ve smyslu § 32 citovaného zákona

a proti ní je přípustný řádný opravný prostředek, přestože obecně

proti výzvám v daňovém řízení řádný opravný prostředek možný není.

Stěžovatelka sice svého práva se proti výzvě odvolat využila,

nicméně o námitce podle § 129m odst. 3 hospodářského zákoníku se

nezmínila. Protože stěžovatelka dobrovolně nesplnila uloženou

platební povinnost, dostala se sama do postavení daňového dlužníka

ve smyslu § 57 odst. 1 citovaného zákona. Vedlejší účastník se

proto domnívá, že "nečinnost stěžovatelky v meritorním řízení" by

neměla být sanována v rámci přezkumného řízení soudního.

Vedlejší účastník dále poukázal na to, že zákon č. 337/1992

Sb., který byl použit, nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1993

a v ustanovení § 101 výslovně stanovil povinnost správce daně

pokračovat i v započatém řízení podle tohoto zákona. Protože

správce daně vyzval ručitele ZETY, v.o.s., včetně stěžovatelky ke

splnění jejich ručitelských závazků až v roce 1993, byl povinen

podle tohoto zákona postupovat. Vyhláška č. 16/1962 Sb., jíž se

stěžovatelka dovolává, byla totiž citovaným zákonem zrušena.

K námitce, že zákonné ručení mělo být posuzováno podle

hospodářského zákoníku, Finanční úřad v Třebíči (tj. vedlejší

účastník) uvedl, že splatnost důchodové daně za zdaňovací období

roku 1990 nastala až "splatností" platebního výměru č. 107/92,

č.j. FÚ 1173/92-205, ze dne 27. 7. 1992. Teprve tímto dnem tedy

ZETĚ, v.o.s., vznikl vůči správci daně závazek, který splnila jen

zčásti. Povinnost platit daň proto vznikla již ve zdaňovacím

období roku 1990, splatnost daně však nastala až v roce 1992.

V návaznosti na ustanovení § 763 obchodního zákoníku proto sice

právní vztah ručení vznikl již podle předchozí právní úpravy

a trvá i za platnosti právní úpravy nové, ale skutečnost, která

založila právní následky (daňový nedoplatek) vznikla až za nové

právní úpravy ručení společníků veřejné obchodní společnosti, tedy

podle § 76 obchodního zákoníku. Na tento právní vztah proto nelze

aplikovat ustanovení § 129m odst. 3 hospodářského zákoníku.

Závěrem vedlejší účastník namítl, že by bylo zcela v rozporu se

zásadou právní jistoty věřitele, kdyby na základě hmotně právní

námitky - uplatněné až ve stadiu výkonu rozhodnutí - proti

rozhodnutí správce daně o řádném opravném prostředku a jemu

předcházejícímu exekučnímu příkazu, tj. proti rozhodnutím procesní

povahy, došlo k jejich meritornímu přezkoumání a případně

i k zániku vykonatelnosti rozhodnutí ve věci. Finanční úřad proto

navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením Krajského soudu

v Brně bylo porušeno její základní právo, zakotvené v čl. 36 odst.

2 Listiny. Podle tohoto článku, který představuje jeden ze

základních principů práva na spravedlivý proces, "kdo tvrdí, že

byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy,

může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového

rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí

být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkající se základních práv

a svobod podle Listiny".

Stěžovatelka v první řadě namítá, že napadené usnesení bylo

vydáno až po dvou letech od podání správní žaloby, tj.

v nepřiměřeně dlouhé lhůtě. Rozhodnutí krajského soudu však již

nicméně učiněno bylo, takže nepřicházelo v úvahu, aby Ústavní soud

- ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - zakázal

krajskému soudu pokračovat v porušování práva a svobody

stěžovatelky, které mělo spočívat v jeho nečinnosti. Tuto námitku

stěžovatelky proto z hlediska jejího praktického dopadu nelze

reflektovat.

Stěžovatelka dále brojí proti tomu, aby byl "výkon

rozhodnutí" pokládán pouze za "procesní rozhodnutí", vyloučené

z přezkumu v rámci správního soudnictví. K této námitce Ústavní

soud odkazuje na vyjádření Finančního úřadu v Třebíči, z něhož

zejména vyplývá, že ustanovení § 73 zákona č. 337/1992 Sb.,

upravující "Vymáhání daňových nedoplatků", je systematicky

zařazeno do šesté části citovaného zákona, označené "Placení

daní". Exekuční příkaz totiž neřeší ani neukládá hmotně právní

povinnost placení daně, nýbrž toliko stěžovatelce stanoví

povinnost platit přímo oprávněnému. Je proto zřejmé, že výkon

rozhodnutí sice může být subjektivně pociťován jako zásah do práv

či povinností fyzické nebo právnické osoby, ve skutečnosti se však

týká toliko procesněprávní pozice stěžovatelky a nikoliv jejích

hmotných práv a povinností.

Námitka stěžovatelky, poukazující na ustanovení § 129m odst.

3 hospodářského zákoníku, dle níž "ručitel může odepřít splnění

oprávněné organizaci, pokud tato způsobila, že nelze dosáhnout

uspokojení od povinné organizace", je ve skutečnosti námitkou

hmotně právní a patří do správního řízení nalézacího, nikoliv do

řízení o výkonu rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti

souhlasí s názorem Finančního úřadu v Třebíči, obsaženým v jeho

vyjádření k ústavní stížnosti, že by bylo v rozporu se zásadou

právní jistoty věřitele, kdyby na základě hmotně právní námitky

proti rozhodnutí správce daně o řádném opravném prostředku a jemu

předcházejícímu exekučnímu příkazu, tj. proti rozhodnutím procesní

povahy - uplatněné až ve stadiu výkonu rozhodnutí - došlo k jejich

meritornímu přezkoumání a případně i k zániku vykonatelnosti

rozhodnutí ve věci.

Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že v dané věci mělo být

postupováno podle vyhlášky č. 16/1962 Sb. a nikoliv podle zákona

č. 337/1992 Sb., Ústavní soud uvádí, že citovaná vyhláška byla

ustanovením § 106 bod 3. zákona č. 337/1992 Sb. výslovně zrušena.

Tento zákon platí i pro řízení zahájená před jeho účinností (§

101 cit. zákona). Správce daně tedy postupoval správně, když

vyzval ručitele ZETA, v.o.s., (včetně stěžovatelky) ke splnění

jejich ručitelských vztahů již podle zákona č. 337/1992 Sb.

Stěžovatelka se rovněž dopouští omylu, jestliže tvrdí, že

krajský soud vyslovil svůj názor o meritorní otázce daného

případu, tj. o tom, zda stěžovatelka je či není v postavení

ručitele. Jak totiž krajský soud sám připustil, v odůvodnění

napadeného usnesení sice použil "poněkud nešťastnou" formulaci,

její podstatou však není meritorní závěr soudu, který by byl

v dalším řízení závazný, nýbrž pouze obecný právní rozbor vztahu

mezi daňovým dlužníkem, poddlužníkem a oprávněným. I tato námitka

stěžovatelky je proto nedůvodná.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením

Krajského soudu v Brně základní právo stěžovatelky podle čl. 36

odst. 2 Listiny porušeno nebylo. Protože ani Ústavní soud sám

neshledal porušení jiných základních práv nebo svobod

stěžovatelky, ústavní stížnost zcela zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. srpna 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru