Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 465/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-jih
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/ústavní zdravotnická péče (držení nemocných, toxikomanů, tuláků)
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříksoud/senát
Ochranné léčení
zasedání/veřejné
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.465.21.1
Datum podání17.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 8 odst.6, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 99 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 465/21 ze dne 23. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. T., t. č. ve výkonu ochranného léčení v Psychiatrické nemocnici Dobřany, zastoupeného Mgr. Petrem Žižkou, advokátem se sídlem Plzeň, Sedláčkova 209/16, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2020 č. j. 8 To 348/2020-104 a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 24. 11. 2020 č. j. 2 Nt 10/2020-75, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu Plzeň-jih, kterým byl zamítnut jeho návrh na přeměnu ochranného léčení sexuologického uloženého v ústavní formě rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 3. 1994 sp. zn. 6 T 66/94 v ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě a uvedené ochranné sexuologické léčení v ústavní formě bylo prodlouženo o pět měsíců. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy a čl. 7 odst. 1, čl. 8, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel namítá, že v minulosti (v letech 2010, 2012, 2016 a 2018) několikrát nezákonně rozhodoval o prodloužení jeho ochranného léčení samosoudce, přestože měl rozhodovat senát. Poukazuje rovněž na to, že v roce 2010 se veřejného zasedání, v němž bylo rozhodnuto o prodloužení jeho ochranného léčení, zúčastnil i státní zástupce Mgr. Vondruška, který byl v roce 1993 v rámci trestní věci vedené před Okresním soudem v Mladé Boleslavi ustanoven jeho obhájcem. Brojí proti postupu Psychiatrické nemocnice Kosmonosy, kterým byl bez zdůvodnění přeložen do Psychiatrické nemocnice Dobřany, a v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že tento postup kriticky zhodnotil i Veřejný ochránce práv.

Stěžovatel dále poukazuje na znalecký posudek MUDr. Zvěřiny, z něhož vyplynulo, že z terapeutického hlediska není jeho pobyt v nemocničním zařízení nezbytný. Okresnímu soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") vytýká, že v průběhu předmětného řízení došlo ke změně v osobě předsedy senátu, aniž o tom tento soud vydal jakékoli rozhodnutí; zatímco napadené usnesení vydal senát, jehož předsedou byl JUDr. Žižka, první usnesení uvedeného soudu z 26. 5. 2020 (jež bylo na základě stížnosti státní zástupkyně zrušeno usnesením Krajského soudu v Plzni) vydal senát, jehož předsedkyní byla JUDr. Regnerová. Namítá, že přes stanovisko MUDr. Šupiny, primáře 19. oddělení v Psychiatrické nemocnici Dobřany, který uvedl, že formálně k úspěšnému dokončení léčení stěžovatele zbývají tři měsíce, bylo ústavní ochranné léčení prodlouženo o pět měsíců. Vyjadřuje přesvědčení, že v jeho případě byly splněny všechny předpoklady pro změnu ústavního ochranného léčení na ochranné léčení ambulantní, přičemž zdůrazňuje, že má zajištěnou ambulantní péči i vhodné sociální zázemí u blízkého přítele. Odmítá argument Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), že vykonání ověřovací fáze léčby a propuštění z ústavního ochranného léčení není možné s ohledem na pandemii Covid-19. Je toho názoru, že současná epidemiologická situace mu nemůže být kladena k tíži, a navíc nemá oporu v důkazním materiálu.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podle čl. 83 Ústavy není Ústavní soud vrcholným článkem soustavy trestních soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jeho úkolem je přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Posláním Ústavního soudu tedy není plnit funkci instančního přezkumu rozhodnutí trestních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).

Ochranné léčení představuje jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity, tedy práva, aby člověk nebyl podrobován lékařským zákrokům proti své vůli. Takovýto zásah však musí být proveden v souladu s limity stanovenými čl. 4 odst. 4 Listiny. Při zásahu do předmětného základního práva je třeba šetřit jeho podstatu i smysl a případná zákonná omezení musí být vykládána restriktivně (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2843/18). Při ukládání ochranného léčení je tedy nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3654/10), což platí i pro rozhodování o případné změně formy ochranného léčení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3801/19). Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávané věci trestní soudy z těchto mantinelů nevykročily.

Ústavní soud předně musí jako irelevantní odmítnout námitky stěžovatele týkající se složení soudu rozhodujícího o prodloužení ochranného léčení, účasti státního zástupce Mgr. Vondrušky na jednom z předchozích veřejných zasedání, v němž bylo takové rozhodnutí učiněno, a přeložení stěžovatele z Psychiatrické nemocnice Kosmonosy do Psychiatrické nemocnice Dobřany. Jak sám stěžovatel uvádí, samosoudce rozhodoval namísto senátu o prodloužení ochranného léčení v letech 2010, 2012, 2016 a 2018. Napadené usnesení okresního soudu však vydal senát, což jasně vyplývá z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2020, který stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti. Jakkoli tedy ve zmíněných letech skutečně mohlo dojít k procesní chybě spočívající ve složení soudu (což připustil i krajský soud na č. l. 2 svého usnesení), nemůže mít toto pochybení žádný vliv na zákonnost napadeného usnesení okresního soudu, neboť to bylo vydáno řádně obsazeným soudem.

Stejný závěr pak musí Ústavní soud vyslovit i ve vztahu k námitce účasti Mgr. Vondrušky na veřejném zasedání v roce 2010 v postavení státního zástupce, neboť ani tato skutečnost nemá jakýkoli vliv na rozhodnutí napadená touto ústavní stížností. Rovněž ve vztahu k postupu při přeložení stěžovatele z Psychiatrické nemocnice Kosmonosy do Psychiatrické nemocnice Dobřany nelze než konstatovat, že tato událost, k níž mělo dojít v květnu 2019, nemá žádnou přímou souvislosti s posuzováním potřeby dalšího trvání ústavního ochranného léčení stěžovatele, a tedy nemůže nijak ovlivnit posouzení souladu napadených rozhodnutí s ústavním pořádkem.

Pokud jde o námitku ohledně změny předsedy senátu okresního soudu, stěžovatel ji neuplatňoval ani ve své stížnosti proti usnesení tohoto soudu ze dne 26. 11. 2020, ani v jejím doplnění ze dne 15. 12. 2020 (stížnost i její doplnění stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti jde o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita), resp. o nepřípustná nova (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 432/98, III. ÚS 117/2000 a IV. ÚS 430/05, usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000, I. ÚS 269/02 a I. ÚS 1324/08 a řada dalších). Je-li podle čl. 4 Ústavy úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet.

Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám směřujícím proti důvodům, na základě kterých trestní soudy rozhodly o prodloužení ústavního ochranného léčení a odmítly přeměnit toto léčení na ambulantní formu. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že trestní soudy nijak nezpochybňovaly názory psychiatrů a nepostupovaly ani v rozporu se závěry znaleckého posudku MUDr. Zvěřiny, na nějž stěžovatel poukazuje. Trestní soudy totiž akceptovaly závěr, že psychický stav stěžovatele je dobrý, nicméně vzhledem k tomu, že se nachází v nejvyšším terapeutickém stupni a ve výkonu ústavního ochranného léčení strávil více než 25 let, je nezbytná ověřovací fáze léčby, bez jejíhož provedení by změna ochranného léčení na ambulantní formu představovala nebezpečný experiment. Tato ověřovací fáze léčby podle ošetřujícího lékaře měla (v době rozhodování okresního soudu) trvat tři měsíce. Krajský soud v této souvislosti rovněž poukázal na četné přestupky stěžovatele ve výkonu ústavního ochranného léčení, jakož i na některé další okolnosti, které potvrzovaly, že ověření schopnosti stěžovatele žít na svobodě způsobem, který nepředstavuje pro společnost ohrožení, je zcela nezbytné. Vzhledem k blížícímu se uplynutí zákonné lhůty pro přezkum vykonávaného ochranného léčení (srov. § 99 odst. 6 trestního zákoníku) proto okresní soud přistoupil k prodloužení ochranného léčení, a to právě proto, aby mohla být dokončena ověřovací fáze léčby (srov. č. l. 3-4 usnesení okresního soudu a č. l. 3-4 usnesení krajského soudu).

Ústavní soud na těchto důvodech, pro něž se trestní soudy rozhodly k několikaměsíčnímu prodloužení ochranného léčení, neshledává z ústavněprávního pohledu nic závadného. Trestní soudy v souladu s názorem ošetřujícího lékaře i znalce dospěly k tomu, že vzhledem k charakteru vykonávaného ústavního ochranného léčení, jakož i k osobě samotného stěžovatele, je nezbytné realizovat ověřovací fázi léčby. Ze strany trestních soudů tedy v žádném případě nešlo o projev libovůle. Spolehlivé dokončení léčení a ověření, že propuštění stěžovatele na svobodu nebude spojeno s rizikem páchání další závažné trestné činnosti, se s ohledem na důvody, pro které sexuologické ochranné léčení v ústavní formě trvalo více než 25 let, jeví jako legitimní cíl k dalšímu několikaměsíčnímu zásadu do základních práv a svobody. Trestní soudy tedy postupovaly v souladu s principy vymezenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 3654/10, na nějž stěžovatel poukazuje.

Také prodloužení ústavního ochranného léčení nikoli o tři měsíce, tedy o dobu potřebnou (podle vyjádření ošetřujícího lékaře) k dokončení ověřovací fáze léčby, ale o pět měsíců, trestní soudy racionálně odůvodnily. Poukázaly totiž na skutečnost, že realizace ověřovací fáze léčby je fakticky značně komplikována současnými protiepidemickými opatřeními, přičemž s ohledem na osobností rysy stěžovatele nelze připustit, aby kvůli těmto objektivním důvodům nebyla ověřovací fáze řádně dokončena (srov. č. l. 4 usnesení okresního soudu).

Ústavní soud v daném případě považuje důvody pro prodloužení ústavního ochranného léčení o pět měsíců za legitimní. Omezení, jež vyplývají ze stávajících vládních opatření souvisejících s epidemií nemoci covid-19, jsou obecně známou skutečností a Ústavnímu soudu není jasné, jak by si stěžovatel představoval doložení současné epidemiologické situace ve spisovém materiálu. Tato opatření přitom zásadním způsobem omezují setkávání lidí, představují tedy objektivní překážku pro vytvoření potřebného sociálního zázemí, což je jedním z hlavních předpokladů úspěšného dokončení ověřovací fáze léčby. Ústavní soud připomíná, že zmíněná protiepidemická opatření omezují práva a svobody všech občanů, a trestním soudům nelze vytýkat, že jejich důsledky při svém rozhodování vzaly v úvahu. Nelze rovněž přehlížet, že oba trestní soudy ve svých rozhodnutích zdůrazňovaly možnost změny ústavní formy ochranného léčení na formu ambulantní ještě před uplynutím doby pěti měsíců, na kterou bylo ústavní ochranné léčení prodlouženo. Krajský soud ostatně ve svém usnesení dal okresnímu soudu jasné instrukce, aby v přiměřených intervalech od Psychiatrické nemocnice Dobřany zjišťoval, jestli již stěžovatel ukončil ověřovací fázi ústavní léčby, a aby zjišťoval i další informace potřebné k rozhodování o případné změně ústavního ochranného léčení na léčení ambulantní.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru