Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 465/2000Usnesení ÚS ze dne 25.06.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
právní úkon/neplatný
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.465.2000
Datum podání03.08.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

40/1964 Sb., § 49a

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 465/2000 ze dne 25. 6. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného advokátkou JUDr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 29 Co 18/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 8C 1231/99, jímž byla stěžovateli (žalovanému) uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) Z., spol. s r.o., částku 12.199,- Kč s příslušenstvím.

Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplynulo, že účastníci uzavřeli dne 20. 8. 1996 písemnou kupní smlouvu, jíž si stěžovatel u vedlejšího účastníka objednal tzv. biotrinovou lampu pod označením PNK 011 BIO SET za dohodnutou kupní cenu 12.199,- Kč, kterou se zavázal zaplatit jednorázově, a vedlejší účastník se zavázal objednané zboží dodat stěžovateli do 28 dnů po zaplacení kupní ceny. Stěžovatel se však dodatečně rozhodl kupní cenu nezaplatit a zaslal vedlejšímu účastníkovi písemnou výpověď smlouvy. Podle názoru okresního soudu stěžovatel v řízení neprokázal, že by ho při sepsání kupní smlouvy zástupkyně vedlejšího účastníka ujistila o určité vlastnosti předváděného výrobku, kterou potom výrobek fakticky neměl, tj. že po jednom nasvícení lampou dojde v každém případě k úlevě od bolesti páteře. Okresní soud tedy nedospěl k závěru, že by byl stěžovatel jednáním vedlejšího účastníka uveden v omyl. Jestliže byla smlouva platně a řádně uzavřena, nezbylo než návrhu vedlejšího účastníka na plnění z kupní smlouvy vyhovět.

Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že mezi účastníky byla písemně uzavřena platná kupní smlouva podléhající režimu ustanovení § 588 občanského zákoníku. Předmětem sporu se stalo zaplacení sjednané kupní ceny. Z důkazního řízení vyplynulo, že mezi účastníky nebyla sjednána možnost odstoupení od uvedené kupní smlouvy. Námitka stěžovatele, že vyrozuměl vedlejšího účastníka o svém úmyslu odstoupit od smlouvy, na což vedlejší účastník nijak nereagoval, je tedy právně bezvýznamná. Z pouhé skutečnosti, že mezi účastníky nebyla sjednána možnost odstoupení od smlouvy, nelze dovozovat, že by tím došlo k narušení rovnosti účastnických stran dvoustranného právního úkonu. Proto prý nelze v tomto směru odkázat na právní závěry učiněné Ústavním soudem v jiné právní věci Z., spol. s r.o.. Pro platnost kupní smlouvy jsou právně bez významu i tvrzení stěžovatele, že jej vedlejší účastník (prostřednictvím své reprezentantky) podvedl, když u nabízeného zboží - biolampy hovořil o jejích léčivých účincích. Podle svědeckých výpovědí o způsobu, jakým byla tato biolampa prezentována, nelze podle názoru krajského soudu dospět k závěru, že by byl stěžovatel uveden v omyl, s nímž by byly spojeny účinky neplatnosti kupní smlouvy podle § 49a občanského zákoníku. K nepravdivosti ujištění o vlastnostech prodávané věci by mohlo být přihlédnuto za předpokladu, že by v kupní smlouvě byly tyto vlastnosti konkrétně uvedeny. V písemně vyhotovené kupní smlouvě uzavřené mezi účastníky však žádné vlastnosti prodávané věci specifikovány nebyly.

Stěžovatel v ústavní stížností tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle názoru stěžovatele nastal v jeho případě extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, které jsou v rozhodnutích obou soudů nesprávné. Obecné soudy se prý nezabývaly otázkou platnosti či neplatnosti právního úkonu - kupní smlouvy z pohledu § 49a občanského zákoníku, podle něhož je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Kupní smlouva, kterou stěžovatel uzavřel s delegátkou žalobce dne 20. 8. 1996, je právě pro omyl, ve kterém byl stěžovatel při uzavírání kupní smlouvy, neplatná. Stěžovatel byl ujištěn, že nabízená lampa léčí bolesti krční páteře a tato informace se pro něj stala rozhodující při uzavření smlouvy, přičemž delegátka žalobce musela vědět, že tomu tak není, že lampa pouze při léčení pomáhá.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal přezkoumání "zákonnosti" výše uvedených rozsudků Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, a navrhuje, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 29 Co 18/2000, nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá především v polemice s právními závěry obecných soudů a s hodnocením důkazů, které provedly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na čl. 83 Ústavy České republiky nepřísluší. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Úkolem Ústavního soudu v předložené věci tedy bylo zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, nemohl se však zabývat přezkumem běžné zákonnosti těchto rozhodnutí, jak se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal. Ústavní soud přitom neshledal, že by projednávaná věc měla takovou povahu, která by ji zařadila do roviny ústavněprávní.

Ze spisu Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 8C 1231/99, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy obou stupňů postupovaly při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly stanovenými občanským soudním řádem při respektování principů řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Stěžovateli nebyl přístup k soudu odepřen, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, tedy žalobce i žalovaného, obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které soud provedl, a na základě vykonaných skutkových zjištění byly vyvozeny příslušné právní závěry. Nelze přijmout námitku stěžovatele, že se soudy nezabývaly otázkou platnosti, resp. neplatnosti kupní smlouvy z hlediska § 49a občanského zákoníku, neboť odůvodnění obou výše uvedených rozsudků svědčí o opaku. Stěžovateli se v průběhu řízení nepodařilo prokázat, že by uzavřená kupní smlouva byla neplatná; namítaný důvod neplatnosti spočívající v omylu stěžovatele co do vlastností kupované věci zůstal v rovině pouhého tvrzení. Za tohoto stavu tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů či přehodnocovat dokazování těmito soudy provedené. Pouhá skutečnost, že stěžovatel nebyl v soudním sporu úspěšný a neztotožňuje se s právními závěry obecných soudů, nemůže vést sama o sobě k úvaze o porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení.

Jestliže stěžovatel v průběhu řízení odkazoval na blíže neoznačené rozhodnutí Ústavního soudu v jiné věci týkající se firmy Z., spol. s r.o., jednalo se zřejmě o nález sp. zn. IV.ÚS 276/99. K tomu je třeba pro úplnost dodat, že uvedené rozhodnutí vycházelo z poněkud odlišného skutkového stavu, a proto nemůže být pro nyní posuzovanou věc považováno za relevantní.

Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zjevně nedošlo. Vzhledem k tomu, že ani Ústavní soud sám - vázán toliko petitem a nikoliv odůvodněním podaného návrhu - nezjistil případné porušení některého jiného ústavně zaručeného práva nebo svobody stěžovatele, shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru