Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4642/12 #1Nález ÚS ze dne 30.04.2013Uložení pořádkové pokuty podle trestního řádu z důvodu odepření výpovědi svědka

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo ... více
Věcný rejstříkpoučení
Trestní řízení
pokuta
svědek/právo odepřít výpověď
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 72/69 SbNU 267
EcliECLI:CZ:US:2013:1.US.4642.12.1
Datum vyhlášení06.05.2013
Datum podání07.12.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 66 odst.1, § 100 odst.2, § 158 odst.8, § 101 odst.2

283/1993 Sb., § 24, § 25


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V situaci, kdy byl stěžovatel vyzván v trestní věci policejním orgánem k podání vysvětlení jako svědek a po poučení uvedl, že vypovídat nebude, je postup policejního orgánu, který stěžovateli bez dalšího uložil pořádkovou pokutu, aniž by ho vyzval k upřesnění důvodů odmítnutí, v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Ing. Eduarda Kadrnky zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 30. 4. 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. října 2012 č. j. 33 Nt 607/2012-7 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov-ZÁPAD, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 4. září 2012 č. j. KRPS-38464-155/TČ-2011-011681-JAK pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu.

Narativní část

Stěžovatel byl v trestní věci vyzván k podání vysvětlení, přičemž po poučení podle § 158 odst. 8 ve spojení s § 100 odst. 2 trestního řádu výpověď odepřel. Policejní orgán považoval odepření výpovědi za bezdůvodné, a aniž by zjišťoval důvody pro odmítnutí výpovědi, uložil stěžovateli pořádkovou pokutu podle § 66 odst. 1 trestního řádu ve výši 10 000 Kč. Okresní soud posoudil stížnost stěžovatele jak nedůvodnou a zamítl ji s odůvodněním, že stěžovatel byl povinen po řádném poučení vypovídat, ledaže by byl v předmětné trestní věci k obviněným v příbuzenském poměru v pokolení přímém či jiném vztahu. Stěžovatel namítal, že nebyly splněny podmínky pro uložení pořádkové pokuty.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

K interpretaci a aplikaci posouzení důvodnosti odepření svědecké výpovědi, resp. odepření výpovědi osoby podávající vysvětlení se Ústavní soud vyjádřil z ústavněprávního hlediska v řadě svých nálezů. V nálezu sp. zn. III. ÚS 149/97 konstatoval, že ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není absolutní v tom smyslu, že by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Při úvaze nad důvodností odepření výpovědi však nelze od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by pro něj mohly vytvořit situaci v rozporu s čl. 37 odst. 1 Listiny (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 26/03, II. ÚS 89/04, II. ÚS 386/04 a II. ÚS 642/04).

V posuzované věci Ústavní soud uvedl, že pokud stěžovatel po poučení o právu odepřít podání vysvětlení uvedl, že vypovídat nebude, nemohl policejní orgán vyloučit, že stěžovatel odepřel podání vysvětlení s ohledem na obavu z nebezpečí trestního stíhání své osoby nebo osob blízkých. V této situaci bylo nezbytné, aby si policejní orgán nejprve vyžádal vysvětlení důvodů, které stěžovatele vedly k odepření výpovědi, a teprve po posouzení jejich důvodnosti posoudil předpoklady pro uložení pořádkové pokuty. Jinými slovy, bylo na policejním orgánu, aby stěžovatele přiměřeně a srozumitelně poučil o tom, že podání vysvětlení nemůže odepřít jako celek, ale toliko v části, v níž by sobě mohl přivodit trestní stíhání sobě nebo osobám vyjmenovaným v § 100 odst. 2 trestního řádu trestní stíhání.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu,

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Holländer. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 4642/12 ze dne 30. 4. 2013

N 72/69 SbNU 267

Uložení pořádkové pokuty podle trestního řádu z důvodu odepření výpovědi svědka

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. I. ÚS 4642/12 ve věci ústavní stížnosti Ing. Eduarda Kadrnky, zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem, se sídlem Hálkova 1, 120 00 Praha 2, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. října 2012 č. j. 33 Nt 607/2012-7, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty z důvodu odepření podání vysvětlení v trestní věci.

Usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. října 2012 č. j. 33 Nt 607/2012-7 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov-ZÁPAD, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 4. září 2012 č. j. KRPS-38464-155/TČ-2011-011681-JAK se zrušují.

Odůvodnění:

Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu a tvrdil, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Mezinárodní pakt").

Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a konečně i vyžádaných relevantních částí spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov-ZÁPAD, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, (dále jen "policejní orgán") č. j. KRPS-38464-155/TČ-2011-011681-JAK, usnesením policejního orgánu ze dne 4. září 2012 byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč; stalo se tak poté, co byl stěžovatel (v předmětné trestní věci) vyzván k podání vysvětlení a výpověď odepřel s tím, že uvedl (jak je v usnesení dle protokolu o podání vysvětlení citováno) "využívám svého práva a ve věci nebudu vypovídat viz výše", přičemž toto odepření považoval policejní orgán dle odůvodnění svého rozhodnutí toliko za formální sdělení. Považoval jej takto za bezdůvodné, a to především s ohledem na materii, k níž měl stěžovatel vypovídat, jakož i pro neupřesnění důvodu odepření výpovědi.

Ze zmíněného protokolu o podání vysvětlení ze dne 10. srpna 2012 vyplývá, že stěžovatel po poučení uvedl, že ve smyslu § 158 odst. 8 ve spojení s § 100 odst. 2 trestního řádu využívá svého práva a vypovídat nechce a nebude. Uzavřel, že ve věci tedy nebude vypovídat; na tomto místě protokolu je přitom připojen policejním orgánem citovaný text "viz výše". Z protokolu je taktéž zřejmé, že policejní orgán uvedené konstatování stěžovatele akceptoval, jakékoliv dotazy stěžovateli nepoložil a další poučení nepřednesl.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím posléze Okresní soud Praha-západ ke stížnosti stěžovatele směřující do citovaného usnesení policejního orgánu usoudil, že není důvodná, a stížnost zamítl. V odůvodnění (krom jiného) uvedl, že stěžovatel byl povinen po řádném poučení vypovídat, ledaže by byl v předmětné trestní věci k obviněným v příbuzenském poměru v pokolení přímém či jiném vztahu, jak je stanoveno v § 100 odst. 1 trestního řádu, nebo pokud by svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám uvedeným v ustanovení § 100 odst. 2 trestního řádu, mezi které patří i partnerka (pozn. Ústavního soudu: správně družka) stěžovatele. Konstatoval, že první důvod nepřichází u stěžovatele v úvahu, a ohledně druhého, že vzhledem k tomu, k čemu měl být vyslýchán, a sice k rodinným poměrům poškozené Olgy Kocourkové, k jejím vztahům s bývalým manželem a bývalou tchýní a k okolnostem vzniku prohlášení poškozené o nesouhlasu s jejich trestním stíháním, si nelze představit, jakým způsobem by mohl svou výpovědí způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo své partnerce (pozn. Ústavního soudu: správně družce) Olze Kocourkové. V této souvislosti obecný soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/97 ze dne 4. 12. 1997 (N 150/9 SbNU 319) s tím, že stěžovatel měl povinnost svědčit o uvedených skutečnostech, a pokud tak neučinil, jednalo se o bezdůvodné odepření výpovědi, neboť měl možnost ve výpovědi pominout ty skutečnosti, které ze zákonných důvodů považuje pro sebe a osoby jemu blízké za nebezpečné.

Těmto závěrům posléze stěžovatel v ústavní stížnosti oponoval a s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu vyvozuje závěr, dle něhož pro uložení pořádkové pokuty nebyly splněny podmínky v příslušné judikatuře stran dané problematiky požadované. Proto se v petitu návrhu následně domáhal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podala k předmětné ústavní stížnosti vyjádření soudkyně Okresního soudu Praha-západ, z jejíž rozhodovací činnosti napadené rozhodnutí vzešlo. V něm vývody stěžovatele odmítla a konstatovala, že policejní orgán měl k dispozici dostatek podkladů pro objektivní posouzení důvodnosti odepření podání vysvětlení stěžovatelem. Dle ní totiž znal rodinnou situaci stěžovatele a jeho vztah k obviněným i svědkům a zároveň věděl, čeho se má jeho výpověď týkat a k čemu má vypovídat. V ostatním dále odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyslovila přesvědčení, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla postupem policejního orgánu ani přezkumnou činností soudu porušena.

Na posuzovanou věc v rovině práva jednoduchého dopadají ustanovení § 158 odst. 8, § 100 odst. 2 a § 66 odst. 1 trestního řádu. Dle uvedených zákonných ustanovení lze uložit v trestním řízení osobě podávající vysvětlení pořádkovou pokutu za bezdůvodné odepření výpovědi.

K interpretaci a aplikaci předmětného zákonného rámce z hledisek ústavněprávních, zejména pak k rozsahu přezkumného oprávnění obecného soudu, eventuálně jiného orgánu činného v trestním řízení, vztahujícího se k posouzení důvodnosti odepření svědecké výpovědi, resp. odepření výpovědi osoby podávající vysvětlení, se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých nálezů.

Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 149/97 konstatoval, že ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon vyžaduje (§ 101 odst. 2 trestního řádu), aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost spontánně a souvisle vylíčit, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout. Při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny) zkrácen nebo jen ohrožen. Přitom zákonný znak (zákonný důvod) pro odepření svědecké výpovědi neznamená, že by muselo jít jen o nebezpečí plynoucí toliko z okolností daných projednávanou trestní věcí, příp. ze spojení s právní kvalifikací, jíž je projednávaný trestný čin ohrožen, ale může se vztahovat k okolnostem orgánům trestního řízení dosud zcela neznámým.

Uvedené teze potvrdil Ústavní soud i ve své další kontinuální rozhodovací praxi [kupř. v nálezech sp. zn. III. ÚS 26/03 ze dne 18. 2. 2004 (N 22/32 SbNU 201), II. ÚS 89/04 ze dne 2. 2. 2006 (N 32/40 SbNU 265), II. ÚS 386/04 ze dne 20. 10. 2004 (N 153/35 SbNU 133) a II. ÚS 642/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 51/40 SbNU 497)].

Na tuto judikaturu postačí pro její obecnou dostupnost v podrobnostech odkázat a připomenout, že v posledně jmenovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 642/04 Ústavnísoud vyslovil, že "pokud tedy poté, co stěžovateli byla položena konkrétní otázka, jíž se mělo podání vysvětlení týkat, po poučení o právu odepřít podání vysvětlení, ... uvedl, že využívá svého práva a více vysvětlovat nehodlá, ... nemohl policejní orgán vyloučit, že svého práva odepřít podání vysvětlení stěžovatel využil s ohledem na obavu z nebezpečí svého trestního stíhání, byť to výslovně do protokolu neuvedl, či s ohledem na skutečnost, že osoba podezřelá by mohla být osobou stěžovateli blízkou. Policejní orgán však namísto toho, aby stěžovatele vyzval k upřesnění důvodů odmítnutí podání vysvětlení, bez dalšího mu uložil pořádkovou pokutu, aniž by měl splněny předpoklady pro objektivní posouzení důvodnosti odepření podání vysvětlení. Odmítnutí akceptace odepření podání vysvětlení za uvedených skutkových okolností se tak jeví jako ničím nepodložené, a tudíž předčasné."

Uvedenému kontextu lze situaci stěžovatele v relevantních bodech připodobnit, a nelze tak než uzavřít, že jeví se naprosto nezbytné vyžádat si od něj nejprve osvětlení důvodů, které jej k odepření výpovědi vedou, a teprve pak, ve smyslu zásad v citované judikatuře Ústavníhosoudu obsažených, o důvodnosti stěžovatelova odepření podat v předmětné záležitosti vysvětlení rozhodnout, případně (a teprve) v návaznosti na to vyvodit konsekvence vtělené do rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Jinými slovy vyjádřeno, bylo na policejním orgánu, aby stěžovatele přiměřeně a srozumitelně poučil o tom, že podání vysvětlení nemůže odepřít jako celek, ale toliko v části, v níž by sobě nebo osobám vyjmenovaným v § 100 odst. 2 trestního řádu trestní stíhání mohl přivodit.

Tak ovšem policejní orgán neučinil a obecnýsoud, jak plyne z uvedeného, rovněž postupoval způsobem ústavně nesouladným, když ústavně nepřijatelný postup policejního orgánu, na němž tento posléze své rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty ve smyslu § 66 odst. 1 trestního řádu založil, akceptoval.

V důsledku toho, vycházeje z návrhového žádání stěžovatele, Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a pro porušení ústavních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu napadené rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ nálezem zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Z důvodu procesní ekonomie zrušil i bezprostředně jeho vydání předcházející usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty ze dne 4. září 2012 č. j. KRPS-38464-155/TČ-2011-011681-JAK, neboť jím protiústavní zásah do označených ústavně zaručených práv stěžovatele započal.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru