Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 463/98Usnesení ÚS ze dne 22.07.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanos... více
Věcný rejstříkpříděl
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.463.98
Datum podání04.11.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.h, § 6 odst.1 písm.r


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 463/98 ze dne 22. 7. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele B. N., zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 1998, čj.

16 Ca 630/97 - 30, a rozhodnutí Okresního úřadu Znojmo, okresního pozemkového úřadu, ze dne 7. 11. 1997, čj. PÚ 1423/92/3-Šm,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost stěžovatele ze dne 19. 10. 1998 napadá rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 1998, čj. 16 Ca 630/97 - 30, a rozhodnutí Okresního úřadu Znojmo, okresního pozemkového úřadu, ze dne 7. 11. 1997, čj. PÚ 1423/92/3-Šm, a požaduje jejich zrušení. Stěžovatel má za to, že obě rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když ke vzdání se přídělu z jeho strany došlo nikoli svobodně. Je toho názoru, na rozdíl od stanoviska napadených rozhodnutí, že v daném případě je naplněn restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.

K této ústavní stížnosti musel Ústavní soud konstatovat, že není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů vlastním hodnocením. Jeho pravomoc je zaměřena na zjištění, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že tento článek chrání především vlastnické právo skutečné, již existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení.

Jestliže čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, nutno to chápat tak, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Procesní postup soudu, jakož i náklady spojené s prováděním a hodnocením důkazů, upravuje občanský soudní řád. Ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.) a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Postupoval-li obecný soud v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Okresního úřadu ve Znojmě, okresního pozemkového úřadu, ze dne 7. 11. 1997, čj. PÚ 1423/92/3-Šm, nebylo přiznáno stěžovateli vlastnictví k nemovitostem z usedlosti čp. 29 v katastrálním území T. P. Správní orgán své rozhodnutí opřel o ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., podle kterého lze přiznat vlastnictví k nemovitostem pouze osobě oprávněné, tedy osobě splňující podmínky stanovené v § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění novel. Mezi ně patří i existence některého z restitučních titulů uvedených v § 6 odst. 1 citovaného zákona. Splnění této podmínky v daném případě dle správního orgánu dostatečným způsobem prokázáno nebylo.

Krajský soud v Ústí nad Labem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu v řízení podle hlavy třetí, části páté občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že opravný prostředek stěžovatele není důvodný. Svým rozsudkem ze dne 23. 9. 1998, čj. 16 Ca 630/97 - 30, rozhodnutí Okresního úřadu Znojmo, okresního pozemkového úřadu, ze dne 7. 11. 1997, čj. PÚ 1423/92/3-Šm, potvrdil. Dospěl ke shodnému závěru s rozhodnutím správního orgánu, že prohlášení o vzdání se přídělu stěžovatelem ze dne 19. 3. 1951, bylo podle § 132 odst. 1 občanského zákona č. 141/1950 Sb. jednostranným právním úkonem, když se jedná o způsob pozbytí vlastnictví, který sám o sobě není důvodem pro vydání nemovitostí podle restitučního zákona č. 229/1991 Sb. V případě vzdání se nemovitostí by mohl přicházet v úvahu pouze restituční titul uvedený v § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění novel, za předpokladu doložení, že důvodem vzdání se nemovitostí byla politická perzekuce nebo že šlo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Krajský soud dospěl k závěru, že postih stěžovatele pro demokraticky motivované politické nebo občanské postoje z provedených důkazů nevyplývá, stejně tak ani perzekuce pro jeho náboženské vyznání. Nebylo tedy prokázáno, že by vzdání se přídělu bylo důsledkem jednání, jež bylo v rozporu se zásadami demokratické společnosti.

Ústavní soud na základě výše uvedených zjištění dospěl k závěru, že podepsání prohlášení o vzdání se přídělu, na základě kterého přešly nemovitosti stěžovatele na stát, nebylo učiněno v důsledku politické perzekuce stěžovatele nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, a že je správné stanovisko krajského soudu, že není v daném případě naplněn restituční titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění novel, ani žádný jiný titul uvedený v témže ustanovení pod písm. a) až p).

Ústavní soud neponechal bez povšimnutí ani stanovisko okresního pozemkového úřadu charakterizující postavení přídělců v době, kdy přídělové nemovitosti nabývali a později i pozbývali. Přídělové nemovitosti nabývali občané do vlastnictví za podmínek stanovených v dekretu prezidenta republiky č. 28 ze dne 20. 7. 1945, který vznikl v demokratické společnosti poválečného státu ještě před únorem 1948. Účelem tohoto právního předpisu bylo zajištění zemědělské výroby v pohraničí na majetku, který přešel na stát na základě konfiskace podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb.

V dekretu č. 28/1945 Sb. byla v § 5 stanovena jako základní podmínka přidělení povinnost přídělce na přidělené půdě osobně hospodařit a smyslem tohoto ustanovení bylo, aby tak přispěl k zajištění obživy obyvatelstva v poválečné době. Stěžovatel obdržel přídělovou listinu dne 27. 5. 1948, takže mu byly známy podmínky, na základě kterých mu byl v obci T. P. přidělen majetek do vlastnictví. V té době byly již jasné náznaky změny vnitrostátní politiky po únoru 1948 a přípravy na socializaci zemědělství, např. vytvářením zemědělských družstev. Tím, že byla vydána přídělová listina na jeho jméno a on ji přijal, vzal na vědomí podmínky přídělu jako jednostranného aktu Národního pozemkového fondu a s nimi souhlasil. Přídělová listina stanovila přídělcům v ní specifikovaná práva a povinnosti, omezující jejich postavení vlastníků; tedy již zmíněnou povinnost na přidělených nemovitostech hospodařit, dále povinnost stát se členem družstva k podpoře zemědělského podnikání (čl. 5), podle rozhodnutí fondu přenechat za náhradu přidělený majetek státu, zemi, okresu nebo obci pro veřejné účely (čl. 8), pro které by mohl být majetek vyvlastněn apod. Stěžovateli bylo vlastnické právo k zemědělskému majetku vloženo na základě přídělové listiny dne 22. 6. 1948 a prohlášení o vzdání se přídělu učinil písemně dne

19. 3. 1951.

Ústavní soud proto musel konstatovat, že skutková zjištění jak správního orgánu, tak krajského soudu, jsou v souladu s provedenými důkazy a při jejich hodnocení bylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu i občanského soudního řádu.

Ústavní soud tedy nezjistil, že by byla porušena práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu obsažená v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, jakož i zásady obsažené v čl. 11, čl. 12 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto musel považovat stížnost stěžovatele za zjevně neopodstatněnou.

Senát Ústavníhosoudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 1999JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru