Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 463/15 #1Usnesení ÚS ze dne 18.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-jih
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
žaloba/na určení
pozemek
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.463.15.1
Datum podání13.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 120 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 463/15 ze dne 18. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Fajtové, zastoupené Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem, se sídlem Národní 10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014 č. j. 22 Cdo 1176/2014-426, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2013 č. j 10 Co 349/2013-374 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 19. 4. 2013 č. j. 9 C 188/2012-278, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih jako účastníků řízení a MUDr. Václava Švarce, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Malá 6, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jimiž mělo dojít k porušení jejího základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva k blíže specifikovaným pozemkům s tím, že její právní předchůdci nabyli vlastnictví k daným nemovitostem jako konfiskovanému majetku občana německé národnosti na základě dekretu č. 285/1945 presidenta republiky a přídělové listiny ze dne 22. 8. 1958, přičemž k převzetí přídělu došlo dne 1. 3. 1946. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 19. 4. 2013 č. j. 9 C 188/2012-278 byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta a bylo určeno, že žalovaný - vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem - je výlučným vlastníkem sporných pozemků, a stěžovatelce byla uložena povinnost náhrady nákladů řízení žalovaného. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 10. 2013 č. j. 10 Co 349/2013-374 rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení před okresním soudem jej změnil a rozhodl o nákladech řízení před odvolacím soudem. Krajský soud, shodně s okresním soudem, shledal, že žalovaný prokázal nepřetržitou řadu vlastnických titulů svých právních předchůdců ke sporným nemovitostem, a naopak přídělové rozhodnutí, na něž odkazovala stěžovatelka, považoval za nulitní, neboť dané pozemky byly evidovány v konkrétní pozemkové vložce na právní předchůdce vedlejšího účastníka, a s ohledem na prokázaný důvod jejich vlastnictví se nemohly stát předmětem možného přídělu. V daném případě pak podle obou soudů nemohlo dojít ani k vydržení vlastnického práva stěžovatelkou.

3. Proti citovanému rozhodnutí krajského soudu se stěžovatelka bránila dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 11. 2014 č. j. 22 Cdo 1176/2014-426 odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné k dovolací námitce rozložení důkazního břemene ve sporu o určení vlastnického práva zdůraznil, že v daném případě byly obě strany v postavení jak žalobců, tak žalovaných, neboť vedlejší účastník podal v řízení vzájemný návrh. Soudy přitom svá rozhodnutí nezaložily na neunesení důkazního břemene stěžovatelky, ale naopak na tom, že vedlejšímu účastníkovi se podařilo prokázat svá tvrzení o vlastnickém právu ke sporným nemovitostem.

4. Stěžovatelka se domnívá, že napadená rozhodnutí obecných soudů spočívají na právních závěrech učiněných v rozporu se skutkovými zjištěními a jsou v příkrém rozporu se základními občanskoprávními principy. Stěžovatelka je přesvědčena, že dostála svému důkaznímu břemenu, avšak napadená rozhodnutí obsahují prvky svévole a skutkové závěry v nich uvedené jsou vystavěny tak, aby odpovídaly tvrzení vedlejšího účastníka. Konkrétně stěžovatelka rozporuje otázku vlastnického práva právních předchůdců vedlejšího účastníka ke sporným pozemkům po válce a otázku hospodaření právních předchůdců obou účastníků na daných pozemcích. Stěžovatelka znovu upozorňuje na právní tituly svědčící ve prospěch jejího vlastnického práva a nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že za války nedošlo k převodu vlastnického práva (směně pozemků) z předchůdců vedlejšího účastníka na německého občana, a že tedy dotčené pozemky nemohly být předmětem přídělu. Poukazuje přitom na chaotičnost doby válečné ve vztahu k zaknihovávání směn. Dále se stěžovatelka domnívá, že na základě v řízení provedených důkazů je nesporné, že její právní předchůdci na sporných pozemcích hospodařili od roku 1946 do roku 1958, kdy s nimi vstoupili do jednotného zemědělského družstva, a je tudíž mylný názor obecných soudů, že s danými pozemky vstoupil do tohoto družstva již v roce 1953 právní předchůdce vedlejšího účastníka.

5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci a vedlejší účastník řízení. Nejvyšší soud považoval ústavní stížnost za neopodstatněnou a zdůraznil, že opakuje v zásadě tytéž argumenty jako v dovolání, s nimiž se již dovolací soud vypořádal, a potud odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka v podstatě uplatňuje výtky toliko proti provedenému dokazování a hodnocení důkazů nalézacím a odvolacím soudem a podle Nejvyššího soudu nedošlo k porušení jejích ústavních práv. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Okresní soud Plzeň-jih pak uvedl, že řízení proběhlo v souladu s občanským soudním řádem, právní hodnocení projednávané kauzy vychází z výsledku důkazního řízení a celkově podle něj v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.

6. Vedlejší účastník ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou, neboť nenapadá přímo rozhodnutí Nejvyššího soudu jako rozhodnutí o posledním opravném prostředku, popřípadě ji odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť ústavní stížnost, brojící proti skutkovým závěrům obecných soudů, nemá ústavní přesah. V řízení před obecnými soudy podle vedlejšího účastníka nedošlo k porušení práv stěžovatelky, postup soudů ani hodnocení důkazů nevykazují prvky svévole, skutkové závěry obecných soudů vycházejí z provedených důkazů a ani při právním posouzení zjištěných skutkových závěrů nedošlo k nesprávné aplikaci či interpretaci norem podústavního práva.

7. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení i obsah spisu Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 9 C 188/2012, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud v reakci na vyjádření vedlejšího účastníka konstatuje, že ústavní stížnost nepovažoval za nepřípustnou, neboť shledal, že z jejího obsahu vyplývá, že se jí napadají jak rozhodnutí krajského a okresního soudu ve věci, tak následné rozhodnutí Nejvyššího soudu.

9. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

10. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

11. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelka nesouhlasí se skutkovými ani právními závěry obecných soudů, avšak její argumentace postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tedy sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených či i nenavržených důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však námitky stěžovatelky nesvědčí. Ústavní soud zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nic takového však v projednávaném případě Ústavní soud neshledal. Všechna napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí krajského soudu, k němuž má stěžovatelka největší výhrady, obsahují dostatečná, srozumitelná a logická odůvodnění, z nichž je patrno, jak byly posouzeny provedené důkazy, k jakým skutkovým zjištěním obecné (okresní a krajský) soudy dospěly i jak je posoudily po právní stránce. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší hodnotit zákonnost postupu a závěrů obecných soudů, ale toliko jejich ústavnost; její meze přitom v daném případě podle Ústavního soudu překročeny nebyly a všechna napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí krajského soudu, lze z ústavněprávní perspektivy považovat za zcela uspokojivá.

12. S ohledem na právě uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru