Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 462/21 #1Usnesení ÚS ze dne 09.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvýpověď
Pracovní poměr
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.462.21.1
Datum podání17.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 52 písm.g


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 462/21 ze dne 9. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Hofmana, zastoupeného JUDr. Mgr. Radkou Linhartovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2891/2020 ze dne 8. 12. 2021, rozsudkům Krajského soudu v Plzni č. j. 15 Co 40/2020-354 ze dne 27. 6. 2020 a Okresního soudu Plzeň-město č. j. 19 C 32/2019-306 ze dne 9. 12. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a obchodní korporace ŠKODA TRANSPORTATION a. s., se sídlem v Plzni, E. Škody 2922/1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "nalézací soud") zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany vedlejší účastnice. Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatel neuposlechl jako zaměstnanec tři pokyny vedlejší účastnice (zaměstnavatele) ke stěhování na pracovišti (soud z hlediska vymezení skutku vnímal každé neuposlechnutí pokynu jako samostatné porušení povinnosti), dopustil se tedy minimálně soustavného méně závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, vztahujících se k jím vykonávané práci, a současně byl zaměstnavatelem písemně upozorněn na možnost výpovědi. Byl tak naplněn minimálně výpovědní důvod podle třetí hypotézy dle § 52 písmeno g) zákoníku práce a výpověď byla stěžovateli dána po právu.

2. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Vedlejší účastnice podle něj dala stěžovateli výpověď z pracovního poměru v souladu s ustanovením § 52 písm. d) zákoníku práce na základě závažného porušení pracovních povinností a po předchozím upozornění na možnost rozvázání pracovního poměru.

3. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost podle § 237 o. s. ř. Z odůvodnění jeho usnesení vyplývá, že v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru, že se stěžovatel, který u vedlejší účastnice vykonával práci manažera prodeje, svým jednáním spočívajícím v odmítnutí splnit pokyn zaměstnavatele k přestěhování osobních věcí a pracovních pomůcek k jinému stolu v rámci jedné kanceláře, jenž směřoval k zajištění opatření, kterým vedlejší účastnice sledovala zefektivnění výkonu práce a jenž byl vydán v souladu s právními předpisy, dopustil závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, přičemž při posuzování intenzity porušení této povinnosti přihlédl též ke stěžovatelovu celkovému přístupu k plnění pracovních povinností, k jeho nízké ochotě podřizovat se pokynům, které nevzal za vlastní, a k tomu, že "konkrétní pokyn nesplnil třikrát za sebou ve zřejmé časové souvislosti, a to dokonce ani po upozornění na možnost ukončení pracovního poměru", je tento závěr odvolacího soudu zcela v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

4. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí. Zejména namítá, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i princip rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny).

5. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že dovolací soud nezodpověděl jím formulované (zásadní) právní otázky, odvolací soud nedostatečně splnil svoji poučovací povinnost podle § 5 o. s. ř. a nalézací soud na něj nepřípustně přenesl důkazní břemeno ve vztahu k údajně šikanóznímu jednání ze strany zaměstnavatele.

6. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu podústavních právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (viz čl. 83 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (bod 19 nálezu sp. zn. I. ÚS 945/20 ze dne 16. 12. 2020).

7. Ústavní stížnost přes svoji obsáhlost neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci; stěžovatel v ní v důsledku jen vyjadřuje nesouhlas s výsledkem řízení a žádá od Ústavního soudu, aby jako další přezkumná instance v rámci obecné justice přehodnotil závěry obecných soudů. To je však role, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Pracovněprávním sporem se pečlivě zabývaly soudy všech tří instancí, jejich rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna a pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi řízení výsledek sporu podle jeho představ, ale "jen" fair proces podle příslušných pravidel daných procesním předpisem, což se v tomto případě bez jakýchkoliv pochybností Ústavního soudu stalo.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru