Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4618/12 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS České Budějovice
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na bezplatnou pomoc obhájce, tlumočníka
Věcný rejstříkObhájce
trestná činnost
Trestní řízení
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.4618.12.1
Datum podání06.12.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 33 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4618/12 ze dne 13. 12. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na sadech 21, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 14 To 376/2012, a proti usnesení Okresního soudu České Budějovice ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 4 Nt 747/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil z předložených dokladů následující skutečnosti.

Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2, písm. a) odst. 3 písm. a), c), d, tr. zákoníku, pokračující zločin kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, pokračující zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.

V záhlaví citovaným usnesením Okresní soud v Českých Budějovicích podle § 33 odst. 2 tr. řádu nepřiznal stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu a Krajský soud v Českých Budějovicích stížnost proti rozhodnutí okresního soudu zamítl jako nedůvodnou.

Krajský soud se v odůvodnění napadeného usnesení ztotožnil s napadeným usnesením okresního soudu i s jeho odůvodněním. Uvedl hlavně následující. Ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných není nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Samotný výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci pak založen na relativně širokém uvážení, a proto o interpretaci v rozporu s ústavou jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně právně konsensuálních významů nebo je zatížen zjevně logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládá za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně. Pokud soudy položí důraz - spíše než na stav zcela současný - na celkovou majetkovou potencionalitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavně právního přezkumu ničeho vytknout. V této souvislosti krajský soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. září 2011, sp. zn. III. ÚS 2661/11. Krajský soud dále uvedl, že obviněný před tím, než byl vzat do vazby, nevykonával žádnou pracovní činnosti, ze které by mu plynuly finanční prostředky na jeho obživu a životní potřeby. Je bez movitého či nemovitého majetku. Stěžovatel ode dne 1. 1. 2007 poskytoval péči své matce a měl poskytnut příspěvek na péči 3. stupně. Stěžovatel není opatrovníkem matky a matka byla po jeho zadržení ponechána v péči své příbuzné, která se o ni již v minulosti starala. Krajský soud uvedl, že stěžovatel - narozený v roce XXXX - nebyl zatížen takovými zdravotními problémy, které by jej trvale diskvalifikovaly z pracovního procesu, v rámci něhož mohl získat finanční prostředky. Nejsou dány ani signály, že by stěžovatel v minulosti získával finanční prostředky v rámci řádného pracovního poměru, popř. brigádní činností. Je tedy dáno důvodné podezření vyplývající ze shromážděné důkazní materie, že zdrojem příjmu obviněného byla velmi závažná a společensky škodlivá trestná činnosti, pro kterou je stíhán. Krajský soud proto zastává stanovisko, že současná finanční nedostatečnosti stěžovatele s ohledem na jeho stále ještě produktivní věk a možnost získat v budoucnu finanční prostředky řádnou prací nezakládá podmínky přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či na obhajobu za sníženou odměnu.

II.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny základních práv a svobod - výše uvedená rozhodnutí obecných soudů.

V konkrétnostech stěžovatel zejména namítá, že rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2661/11 - na který se odvolává napadené usnesení krajského soudu - řešil naprosto odlišný případ a nelze jej aplikovat na jeho věc. Je povinností soudů rozhodovat vždy podle stavu věci ke dni rozhodnutí a ne podle podmínek pro futuro možná vzniklých. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí zatížena libovůlí a jsou extrémně chybná. Stěžovatel též požádal Ústavní soud o přednostní vyřízení své ústavní stížnosti.

III.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem mu dává pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem; jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva či svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, mimo její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví a není soudem instančně nadřízeným obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva či svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud konstatuje, že se obdobnou problematikou - tedy ústavní stížností proti nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu (či obhajobu za sníženou odměnu) - v minulosti ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně.

Tak kupříkladu v usnesení ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 2661/11 (nejde o nález, jak se domnívá stěžovatel) Ústavní soud shrnul dosavadní judikaturu obecných soudů i soudů vlastní a uvedl následující:

"Podle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Podle čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy platí, že obviněný má právo se obhajovat osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, má právo na to, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.

Podle ustanovení § 33 odst. 2 tr. ř., osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen náklady za poskytnutí právní pomoci uhradit. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude obviněnému poskytnuta bezplatně. Posuzování podmínek pro bezplatnou pomoc obhájce je svěřeno obecným soudům, které vždy posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavní soud pravomoc obecných soudů respektuje a zasahuje do ní pouze výjimečně, pokud je nucen korigovat zvláště závažné excesy, mající za následek porušení ústavně zaručených práv.

Ustanovení § 33 odst. 2 tr. ř. je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 624/06 ze dne 17. 10. 2006 a sp. zn. I. ÚS 2824/11 ze dne 10. 1. 2012, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně. Dle Ústavního soudu přitom platí, že pokud obecné soudy spíše než na stav zcela současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejedná se o exces ani libovůli (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06 ze dne 26. 4. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz).".

Obdobně Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 2299/11, konstatoval: "Z pohledu Ústavního soudu nelze ničeho vytýkat přístupu obecných soudů, pokud při rozhodování o návrhu položily důraz na celkovou majetkovou potencialitu stěžovatele.".

Klíčové je, že tuto judikaturu Ústavního soudu i obecné soudy adekvátně aplikovaly. Tedy, především položily důraz na celkovou majetkovou schopnost a možnost stěžovatele, na které je citovaná judikatura založena. Proto nelze tvrdit, že by tato judikatura (stěžovatelem rozporované usnesení ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 2661/11) nebyla na případ stěžovatele aplikovatelná.

Sem přitom spadá podstata ústavní stížnosti. Stěžovatel v podstatě (obsahově) nesouhlasí s aplikací kritéria celkové majetkové potenciality a dovolává se rozhodování toliko podle svých současných majetkových poměrů. To však věc do ústavněprávní roviny neposouvá. To plyne - jak již bylo uvedeno - z rozhodovací praxe Ústavního soudu, která z ústavněprávních hledisek kritérium celkové majetkové potencialitu aprobovala.

IV.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2012

Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru