Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 46/12 #1Nález ÚS ze dne 16.01.2013Náhrada škody na zdraví spočívající v úhradě za péči poskytovanou rodinným příslušníkem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu zdraví
základní práva a svobody/právo na život
Věcný rejstříkškoda/náhrada
zdravotní péče
interpretace
rodina
Poškozený
Pracovní úraz
škoda/odpovědnost za škodu
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 14/68 SbNU 201
EcliECLI:CZ:US:2013:1.US.46.12.1
Datum vyhlášení29.01.2013
Datum podání05.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 369 odst.1 písm.d

40/1964 Sb., § 421a, § 449 odst.3, § 450, § 449 odst.1, § 442 odst.1, § 444, § 445

65/1965 Sb., § 193 odst.1 písm.d

89/2012 Sb., § 2960

94/1963 Sb., § 19


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Z požadavku ústavně konformního výkladu v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyplývá podřazení náhrady nákladů za pečovatelskou službu pod účelné náklady spojené s léčením podle § 449 odst. 1 občanského zákoníku, obzvláště za situace, kdy speciální úprava v občanském zákoníku chybí a zákoník práce umožňuje ve srovnání s ním širší rozsah a náhradu škody, vyplývá.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele K. M. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 16. 1. 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 10. 10. 2011, č. j. 8 Co 303/2011-16 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel (žalobce) byl nevratně poškozen nevhodným lékařským postupem ze strany žalované nemocnice. V důsledku toho byl zbaven způsobilosti k právním úkonům a opatrovnicí byla ustanovena jeho matka, na jejíž pomoci se stal závislý (zejména osobní hygiena, oblékání, příprava léků, cvičení, nepřetržitý dozor). Stěžovatel požadoval po žalované uhrazení nákladů za péči poskytnutou rodinnými příslušníky v celkové částce 68 724 Kč. Okresní soud mu vyhověl, pokud se týkalo částky 42 500 Kč s úrokem z prodlení, ohledně částky 21 386 Kč žalobu zamítl. Při výpočtu soud vyšel z částky 46 500 Kč odpovídající měsíční částce požadované pečovatelskou službou místní farní charity při odměně 100 Kč na hodinu, od níž odečetl sociální příspěvek na péči ve výši 4 000 Kč. K odvolání stěžovatele i žalované krajský soud žalobu zamítnul s tím, že náklady na obslužnou péči nelze podřadit pod § 449 odst. 1 občanského zákoníku, který zakládá toliko nárok na náhradu nákladů léčení.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud úvodem odkázal na svou judikaturu týkající se ústavněkonformního výkladu práva [aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu (nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97), vázanost obecného soudu doslovným zněním zákona (nález sp. zn. I. ÚS 50/03), postup obecného soudu v případech mezer v právním řádu a nečinnosti zákonodárce (usnesení Pl. ÚS 92/06)]. Dále uvedl, že ochrana života a zdraví patří mezi nejcennější základní práva zakotvená v Listině, při jejichž porušení nastupuje princip odpovědnosti za škodu.

Dále Ústavní soud poukázal na to, že zákonodárce v otázce náhrady škody spočívající v porušení zdraví poskytuje zaměstnanci náhradu škody v širším rozsahu, než je tomu v občanskoprávní úpravě. Přitom výklad jak obecných soudů, tak Nejvyššího soudu (rozhodnutí NS 25 Cdo 2365/2008) nepřiznává poškozeným právo, aby náklady na ošetřovatelskou péči poskytovanou rodinným příslušníkem mohly být podřazeny pod § 449 odst. 1 občanského zákoníku. Za těchto okolností vzniká otázka, je-li takové rozlišení spravedlivé (tedy sleduje-li se jím nějaký ospravedlnitelný účel).

V projednávané věci Ústavní soud uvedl, že krajský soud nedostál své povinnosti neaplikovat právo toliko mechanicky (tedy nesmířit se s existencí možné mezery v právním řádu), čímž nedostál požadavku ústavněkonformního výkladu práva. Aplikační potíže při rozhodování konkrétního případu nemohou vést obecný soud k rezignaci při naplňování ústavněprávního imperativu podle čl. 4 Ústavy. Vysvětlil též, že zdánlivě obdobný nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 posuzoval nárok uplatněný jako renta, zatímco nyní se jedná o samostatný nárok.

Závěrem Ústavní soud poznamenal, že jeho právní názor je v souladu s legislativním trendem vyjádřeným v novém občanském zákoníku (§ 2960), byť nabývajícím účinnost až dne 1. 1. 2014, a upozornil soudy na význam jejich rozhodování o odškodnění pro kvalitu života poškozených.

Z výše uvedených důvodů shledal Ústavní soud stížnost důvodnou a napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013

N 14/68 SbNU 201

Náhrada škody na zdraví spočívající v úhradě za péči poskytovanou rodinným příslušníkem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 16. ledna 2013 sp. zn. I. ÚS 46/12 ve věci ústavní stížnosti K. M., zastoupeného opatrovnicí E. M., právně zastoupeného JUDr. Věroslavem Alanem, advokátem se sídlem Vsetín, Nad Zámkem 24, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 10. 10. 2011 č. j. 8 Co 303/2011-167, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu škody na zdraví spočívající v úhradě za péči poskytovanou rodinným příslušníkem, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Nemocnice ve Frýdku-Místku, příspěvkové organizace, se sídlem E. Krásnohorské 321, Frýdek-Místek, jako vedlejšího účastníka řízení.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 10. 10. 2011 č. j. 8 Co 303/2011-167 se ruší.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace návrhu stěžovatele

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 17. 12. 2010 č. j. 18 C 155/2009-110 rozhodl tak, že vedlejší účastník - Nemocnice ve Frýdku-Místku (v řízení před obecnými soudy žalovaná) - je povinen zaplatit stěžovateli částku 42 500 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 10. 2011 č. j. 8 Co 303/2011-167 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žaloba, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 42 500 Kč s úrokem z prodlení do tří dnů, se zamítá. Současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 47 636 Kč.

Krajský soud odůvodnil podle stěžovatele napadený rozsudek tím, že žalobou uplatněný nárok stěžovatele nemá oporu v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; to lze podle stěžovatele interpretovat tak, že úhradu za poskytovanou péči stěžovateli ve výši 510 000 Kč ročně je stěžovatel povinen namísto vedlejšího účastníka (škůdce) zaplatit sám nebo mu ji musí rodinní příslušníci poskytovat zdarma.

Podle názoru stěžovatele napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 4 a 90 Ústavy a z čl. 36 odst. 1 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") a základní právo vlastnit majetek vyplývající z čl. 11 odst. 1 Listiny.

Krajský soud v Ostravě podle stěžovatele tvrdí, že uvedené náklady na obslužnou péči nelze podřadit pod § 449 odst. 1 občanského zákoníku, který zakládá toliko nárok na náhradu nákladů léčení. Citované ustanovení však nezakládá nárok na náhradu nákladů léčení, ale nárok na náhradu účelných nákladů spojených s léčením. V případě stěžovatele souvisejí některé vynaložené náklady s jeho léčením bezprostředně; jedná se například o dopravu stěžovatele k lékaři, o vystavení receptu na užívané léky, o pravidelné podávání léků. Dále jde například o náklady na rehabilitaci stěžovatele a o náklady na výpomoc v domácnosti.

Krajský soud však podle stěžovatele tvrdí, že se v jeho případě nejedná ani o skutečnou škodu ve smyslu § 442 odst. 1 občanského zákoníku, neboť ta se týká škody na věci. Tu je pak nutno podle krajského soudu odlišovat od náhrady věcné škody. Toto východisko je však podle stěžovatele mylné. Občanský zákoník nikde nedefinuje pojem skutečné škody. Škoda způsobená stěžovateli je přitom nepochybně škodou skutečnou. Pojem "věcná škoda" je širší, zatímco pojem "škoda na věci" je užší. Oba tyto pojmy zastřešuje pojem "skutečná škoda". Úprava náhrady škody na zdraví v občanském zákoníku a v zákoníku práce je podle krajského soudu odlišná, neboť občanský zákoník nárok na náhradu věcné škody, na rozdíl od zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákoník práce"), neupravuje. Leč i toto tvrzení krajského soudu je podle stěžovatele mylné. Náhrada věcné škody je totiž upravena § 442 občanského zákoníku pod pojmem "skutečná škoda". Ustanovení § 442 občanského zákoníku je přitom obecné a platí pro všechny druhy škod včetně škody na zdraví. Ustanovení § 444, 445 a 449 občanského zákoníku jsou speciální a platí toliko při škodě na zdraví. Z uvedeného je dle mínění stěžovatele zřejmé, že § 369 odst. 1 písm. d) zákoníku práce o věcné škodě koresponduje právě s § 442 odst. 1 občanského zákoníku o skutečné škodě.

Podle stěžovatele jím předestřený výklad odpovídá principům, na nichž je vystaven občanský zákoník (odpovědnost za škodu; možnost domáhat se ochrany proti tomu, kdo poruší právo), jakož i principům plynoucím z judikatury Ústavního soudu, dle níž musí být právo nazíráno materiálně jako nástroj spravedlnosti, nikoliv jen soubor právních předpisů [stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu z 19. 3. 2008 sp. zn. II. ÚS 2221/08 (sic! - pozn. red.: správně patrně nález sp. zn. II. ÚS 2221/07 ze dne 19. 3. 2008, N 58/48 SbNU 857); nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.); nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181)].

II. Průběh řízení před Ústavním soudem

a jím učiněná zjištění z vyžádaného spisového materiálu

1.b Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 18 C 155/2009. Zjistil, že uvedený soud rozhodl rozsudkem ze dne 17. 12. 2010 č. j. 18 C 155/2009-110 takto:

"I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 42 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 27. 8. 2010 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku ... II. Žaloba žalobce se ohledně částky 21 386 Kč s úroky z prodlení ... zamítá ... III. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobce na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku 11 234 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku ... IV. Česká republika - Okresní soud ve Frýdku-Místku je povinen zaplatit zástupci žalobce odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 35 890 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku ... V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek 1 700 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku."

Usnesením ze dne 17. 1. 2011 č. j. 18 C 155/2009-120 soud žalované dále uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na nákladech řízení 815 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

Okresní soud vzal za prokázané, že dne 9. 3. 1999 došlo u žalobce (stěžovatele) k poškození zdraví, které bylo způsobené žalovanou podáním nevhodného léku pro anestezii, pročež bezprostředně po operaci stěžovatele a jeho převezení na pokoj u něj došlo k zástavě dýchání a krevního oběhu, což následně vedlo k závažnému poškození mozku. Narušeny jsou motorické funkce stěžovatele a je postižena jeho řeč (srozumitelnost). Dále u něj došlo k úbytku intelektuálních schopností a paměti. Narušena je tedy celá osobnost stěžovatele, vedle intelektuálního a paměťového deficitu je výrazně narušena vštípivost a schopnost udržet nové informace. Přítomen je rovněž defekt ve sféře volní, zájmové i citové. Jde o poruchy trvalého charakteru. Stěžovatel není schopen samostatně hospodařit s penězi, movitým ani nemovitým majetkem, není schopen činit právní úkony. Proto byl pravomocně zbaven způsobilosti k právním úkonům a jeho opatrovnicí byla ustanovena jeho matka E. M. Stěžovatel je přitom závislý na pomoci jiné osoby ve dvaceti čtyřech úkonech (jde zejména o osobní hygienu, oblékání, přípravu léků, cvičení a v podstatě o nepřetržitý dozor nad stěžovatelem). Z toho důvodu opatrovnice v této souvislosti vybrala z účtu stěžovatele částku dvakrát po 34 362 Kč. Tyto peníze v převážné většině převedla na svůj účet, část peněz převedla na účet bratra stěžovatele, jenž o něj v rozhodném období rovněž pečoval. V bydlišti stěžovatele sice poskytuje terénní pečovatelskou službu ve všední dny v době od sedmi do patnácti hodin charita a cena za tuto službu činí 100 Kč za hodinu; stěžovatel však podle zjištění okresního soudu vyžaduje celodenní péči, takže péče farní charity není pro stěžovatele, vzhledem k jejímu časovému omezení, vhodná.

Za těchto okolností okresní soud žalobě stěžovatele vyhověl, pokud se týká částky 42 500 Kč s úrokem z prodlení. Ohledně částky 21 386 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl. Kromě skutečností uvedených shora vyšel okresní soud z toho, že v jiném řízení vedeném u něj pod sp. zn. 8 C 239/2001 byla prokázána objektivní odpovědnost žalované za poškození zdraví žalobce podle § 421a občanského zákoníku. Částku, kterou nyní stěžovatel požaduje, je nutno chápat jako další škodu, která mu vznikla. Žalobce poskytl svým rodinným příslušníkům celkem částku 68 724 Kč. Od této části byla mimo jiné odečtena částka 4 000 Kč představující příspěvek na péči, který je žalobci poskytován na zajištění péče podle § 7 a násl. zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o sociálních službách"). Předmětem řízení tedy zůstala částka 63 886 Kč s příslušenstvím. Při posuzování důvodnosti této částky pak okresní soud vyšel z toho, co bylo prokázáno ze zprávy Farní charity Rožnov pod Radhoštěm, tedy že za pečovatelskou službu se platí 100 Kč za hodinu. Tato farní charita, jak již bylo uvedeno, by nebyla s ohledem na rozsah pracovní doby schopna zajistit péči o stěžovatele, nicméně sazba 100 Kč může sloužit podle okresního soudu jako vodítko pro výpočet odměny, která byla poskytnuta rodinným příslušníkům, jež vykonávali péči o stěžovatele. Konkrétně se jednalo zejména o pomoc při osobní hygieně, oblékání, převozu stěžovatele na nákupy a na výlety, vaření jídla, praní prádla atp. Rodinní příslušníci přitom stěžovateli, jak bylo prokázáno, výše uvedenou pomoc poskytovali v době od sedmi do dvaadvaceti hodin, to je v rozsahu patnácti hodin denně. Při sazbě 100 Kč za hodinu se tedy jedná o částku 1 500 Kč denně, měsíčně tak jde o částku 46 500 Kč. Po odečtení zmíněného příspěvku na péči 4 000 Kč by bylo tedy možno přiznat stěžovateli částku 42 500 Kč. Propočet náhrady však podle okresního soudu nelze provést bez dalšího tak, jak jej uvádí žalobce (stěžovatel); to proto, že pomoc stěžovateli poskytovaly osoby, které nebyly vyškolenými zdravotnickými pracovníky, nebyly v pracovním poměru u poskytovatele takových služeb, a proto jim nenáleží náhrada za práci přesčas, dovolenou, svátky atp.

K odvolání stěžovatele i žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 10. 10. 2011 č. j. 8 Co 303/2011-167 rozhodl tak, že:

"I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II výroku, potvrzuje ... II. V další napadené části, tj. v odstavcích I, III a V výroku rozsudku a v doplňujícím usnesení se rozhodnutí okresního soudu mění takto: ... Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 42 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 8. 2010 do zaplacení, se zamítá ... Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 24 132 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce ... Žalované se povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek neukládá ... Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení ... III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 23 504 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce."

Krajský soud dovodil, že toliko odvolání žalované je důvodné. Již z žalobních tvrzení stěžovatele lze prý učinit závěr, že žalobou uplatněný nárok nemá oporu v zákoně. Při posouzení věci je totiž nutné vycházet z občanského zákoníku, který upravuje nárok na náhradu škody na zdraví. Z § 444 až 449a občanského zákoníku pak konkrétně vyplývá, že při škodě na zdraví se poškozenému hradí bolestné a ztížení společenského uplatnění; dále se hradí ztráta na výdělku a poskytuje se úhrada nákladů spojených s léčením. V projednávané věci uplatnil stěžovatel požadavek na úhradu žalované částky s odůvodněním, že ji poskytl své matce a bratrovi za obslužnou péči. Uvedené náklady na obslužnou péči však nelze podle krajského soudu podřadit pod žádný z nároků na náhradu škody na zdraví upravených v § 444 až 449a občanského zákoníku, který zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, nikoliv nákladů na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného. Nejedná se ani o skutečnou škodu ve smyslu § 442 odst. 1 občanského zákoníku, k čemuž nesprávně dospěl okresní soud, neboť ta se týká škody na věci. Tu je nutno odlišovat od náhrady věcné škody, což je pojem odlišný; to zdůraznil také Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ve věci pod sp. zn. 25 Cdo 2365/2008, v němž poukázal i na odlišnost právní úpravy náhrady škody na zdraví v občanském zákoníku a zákoníku práce, neboť občanský zákoník nárok na náhradu věcné škody, na rozdíl od zákoníku práce, neupravuje.

2. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud ve Frýdku-Místku. Uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a ztotožňuje se s tím, co ve svém rozsudku z 10. 10. 2011 č. j. 8 Co 303/2011-167 uvedl Krajský soud v Ostravě. Okresní soud právě citovaný rozsudek přesvědčil o tom, že stěžovatelův nárok nelze posoudit podle § 442 občanského zákoníku, neboť ten dopadá pouze na odškodnění věcné škody.

Krajský soud v Ostravě se vyjádřil tak, že napadeným rozsudkem nedošlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele a krajský soud se prý nedopustil ani žádného procesního pochybení. Stěžovatel má na celou věc jiný názor, což však samo o sobě neimplikuje ústavněprávní diskrepanci. S případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění do 31. 12. 2012, vyslovil krajský soud souhlas.

Vedlejší účastník ve svém obsáhlém vyjádření zdůraznil, že náklady na péči o stěžovatele nelze podřadit pod žádné z ustanovení občanského zákoníku týkajících se náhrady škody. Dále zpochybnil, zda stěžovatel skutečně zaplatil své matce a bratrovi částku, k jejímuž zaplacení byl vedlejší účastník rozsudkem Okresního soudu ze dne 17. 12. 2010 č. j. 18 C 155/2009-110 zavázán. Podle vedlejšího účastníka jde toliko o simulovanou transakci mající pouze vytvořit patřičné okolnosti pro podání žaloby žádající uhrazení stěžovatelem požadovaného nároku. V neposlední řadě vedlejší účastník upozornil, že v souvislosti s poškozením zdraví stěžovatele již uhradil minimálně částku 7 575 839 Kč. Mělo by být tedy zvažováno, zda je v souladu s principem proporcionality a předvídatelnosti zavazovat vedlejšího účastníka hradit další nároky stěžovatele, a to i s ohledem na uplynutí značné doby od okamžiku, kdy k poškození jeho zdraví došlo.

Ústavní soud nezasílal stěžovateli vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení k replice, neboť tato vyjádření nepřinášejí pro řešení věci samé nic podstatného; nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet tu skutečnost, že Ústavní soud stížnostnímu žádání stěžovatele vyhověl.

3. Ústavní soud rozhodl, že ve věci není nutno nařizovat jednání ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud v řízení o projednávané ústavní stížnosti žádné dokazování neprováděl.

III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

A) Obecná východiska

Již jen z rekapitulace učiněné pod bodem II tohoto nálezu plyne, že v právě posuzovaném případě jde - naznačeno schematicky - o zodpovězení otázky, zda škůdce má poškozenému hradit náklady (mimo ostatních nároků) vzniklé zajišťováním jeho každodenních potřeb, a to v situaci, kdy poškozený v důsledku škody na jeho zdraví způsobené škůdcem se o sebe a svoji domácnost nemůže postarat sám.

V současnosti účinná pozitivní právní úprava se obsahu a rozsahu náhrady škody na zdraví věnuje mimo jiné v občanském zákoníku a v zákoníku práce; relevantní právní úpravu v tomto směru obsahoval také zákon účinný do 31. 12. 2006, publikovaný pod číslem 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákoník práce z roku 1965").

Občanský zákoník stanoví, že při škodě na zdraví se nahrazují též účelně vynaložené náklady spojené s léčením (§ 449 občanského zákoníku) a ztráta na výdělku [§ 445 občanského zákoníku; tato náhrada se jako jediná hradí vzhledem ke své podstatě a účelu ve formě opakujícího se plnění (renty), a to i do budoucna] a odškodňují se bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (§ 444 občanského zákoníku).

Zákoník práce pak vychází z toho, že zaměstnavatel zaměstnanci při splnění zákonem stanovených podmínek poskytuje náhradu při pracovním úrazu (nemoci z povolání), a to za ztrátu na výdělku [§ 369 odst. 1 písm. a) zákoníku práce], za bolesti a ztížení společenského uplatnění [§ 369 odst. 1 písm. b) zákoníku práce], za účelně vynaložené náklady spojené s léčením [§ 369 odst. 1 písm. c) zákoníku práce] a za věcnou škodu [§ 369 odst. 1 písm. d) zákoníku práce]. V podstatě identickou úpravu obsahovalo i ustanovení § 193 odst. 1 písm. a) až d) zákoníku práce z roku 1965.

Podle dosavadní doktríny i judikatury [srovnej k tomu např. Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Díl I. Vydání 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 763 (komentář k ustanovení § 449). ISBN 978-80-7357-395-9; Vysokajová, M. a kol. Zákoník práce: komentář. Vydání 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 641 (komentář k ustanovení § 369). ISBN 978-80-7357-723-0; Švestka, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Díl I. Vydání 2. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1317 (komentář k ustanovení § 449). ISBN 978-80-7400-108-6; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2365/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2456/2008] lze dovodit mimo jiné (jak pro úpravu v občanském zákoníku, tak v zákoníku práce), že mezi náklady spojené s léčením lze zařadit i ošetřovatelskou péči, leč toliko tehdy, vede-li ke zlepšení zdravotního stavu poškozeného; náklady spojené s léčením lze nahradit jen tehdy, byly-li skutečně vynaloženy (nelze je tedy nahradit formou peněžité renty). Náklady spojené s ošetřováním poškozeného (spojené s péčí o jeho domácnost) v období, kdy již nelze očekávat zlepšení jeho zdravotního stavu, se tedy podle dosavadní úpravy v občanském zákoníku a jejího výkladu nehradí, jedná-li se však o náhradu škody na zdraví způsobenou pracovním úrazem či nemocí z povolání, považují se takové náklady za věcnou škodu ve smyslu § 369 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, respektive za věcnou škodu ve smyslu § 193 odst. 1 písm. d) zákoníku práce z roku 1965. Nejvyšší soud totiž ve vztahu k naposledy citovanému ustanovení již v roce 1972 judikoval (srovnej k tomu jeho rozhodnutí z 21. 1. 1972 sp. zn. 3 Cz 49/71, publikované ve Sborníku rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky: Nejvyšší soud ČSSR. Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím: sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983. Část 1. Praha: Nejvyšší soud ČSSR, 1986, s. 970), že pojem věcné škody je ve srovnání se "škodou na věci", respektive "skutečnou škodou" ve smyslu § 189 zákoníku práce z roku 1965, ve znění do 31. 12. 1988, pojmem širším. Takovou věcnou škodou je podle Nejvyššího soudu tedy například i vynaložení nákladů na obstarávání prací v domácnosti jinou osobou, neboť poškozený vlivem pracovního úrazu je již nemůže sám vykonávat.

Zákonodárce - jak je zřejmé - se v otázce náhrady škody spočívající v poškození zdraví rozhodl poskytnout zaměstnanci náhradu škody v širším rozsahu, než je tomu ve vztazích podléhajících toliko obecné občanskoprávní úpravě.

Takové rozlišení lze i podle Ústavního soudu v obecné rovině akceptovat, neboť pracovní právo se z občanského práva vydělilo mimo jiné proto, aby mohlo lépe chránit zaměstnance ve vztahu k zaměstnavateli (srovnej k tomu Galvas, M. a kol. Pracovní právo. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 27 a násl. ISBN 80-210-3558-7); na druhou stranu však nelze nevidět, že institut odpovědnosti za škodu (jakožto svým způsobem sankční mechanismus) je vlastní nejen pracovnímu právu. S určitým zjednodušením lze zvláště v oblasti soukromoprávních disciplín podle Ústavního soudu akcentovat tezi, že odpovědnost lze chápat jako sekundární povinnost toho, kdo porušil jemu adresovaný závazek něco konat, něco dát, něčeho se zdržet (nekonat) nebo něco strpět. Odpovědnostní vztah tak existuje namísto původního právního vztahu (srovnej k tomu Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 346 a násl. ISBN 80-210-2793-2). Nadto, byť subjekty podléhající úpravě občanského zákoníku nejsou navzájem ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti (jako je tomu v některých jiných odvětvích právního řádu), přece jen nejsou bez výjimky ve zcela rovném postavení; tu lze uvést například ustanovení § 421a občanského zákoníku předpokládající objektivní odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi majícími původ v poruše přístroje nebo jiné věci (v právě projednávaném případě podáním anestetika) použitými při plnění závazku, a to bez ohledu na to, zda došlo k porušení stanovené povinnosti nebo zda je přítomno zavinění odpovědné osoby.

Lze tedy učinit podle názoru Ústavního soudu dílčí závěr, že odpovědnostní princip je imanentní součástí jak práva občanského, tak práva pracovního a oba tyto subsystémy rozlišují situace, kdy na jeden ze subjektů konkrétního vztahu klade právní předpis větší rozsah povinností (a z toho plynoucí odpovědnosti) než na druhý, a to mimo jiné z důvodu větší ochrany tohoto druhého subjektu.

Již výše Ústavní soud odkázal na závěry doktríny i judikatury (srovnej k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, sešit 7/2007, pod publikačním číslem R 68/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011 sp. zn. 23 Cdo 312/2010), z nichž lze dovozovat, že pod náklady spojené s léčením je možné podřadit i následnou péči o poškozeného, například po ukončení hospitalizace, je-li tato vedena snahou o zlepšení jeho zdravotního stavu. Jak plyne přímo z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 312/2010 takováto ošetřovatelská péče o těžce postiženého člověka může probíhat i v řádu let. Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích aproboval rovněž postup, v souladu s nímž se má za přiměřené vycházet při ocenění ošetřovatelské péče o příbuzného (za použití úvahy soudu ve smyslu § 136 o. s. ř.) z odměny přiznávané pracovníkům poskytujícím pečovatelskou službu podle příslušné vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Podle Nejvyššího soudu nárok na náhradu účelných nákladů spojených s léčením, třebaže vzniká podle § 449 odst. 3 občanského zákoníku přímo těm, kdo náklady vynaložili (tedy pečujícím), je přímo součástí celkového nároku poškozeného na náhradu škody na zdraví vůči škůdci. Jestliže přitom škůdce za škodu odpovídá v plném rozsahu (poznámka: což ostatně platí i ve stěžovatelově případě), pak jeho povinnost k náhradě škody může být snížena jedině z důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 450 občanského zákoníku. Proto nemůže být snížena například proto, že poškozený je příjemcem příspěvku na péči (shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/26 v této souvislosti hovoří o příspěvku na péči o osobu blízkou, jenž byl nahrazen příspěvkem na péči).

Pro náležitý kontext všech východisek nutných k zhodnocení právě projednávaného případu odkazuje Ústavní soud v neposlední řadě - to i přes toliko informativní charakter parlamentárií [srov. k tomu přiměřeně stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471)] - na důvodovou zprávu k zákonu o sociálních službách (pozn. č.1). Z ní mimo jiné vyplývá, že příspěvek na péči odvíjející se od stupně závislosti té které osoby na pomoci osoby jiné nemá pokrývat veškeré náklady spojené s pomocí takto závislé osobě. Zákon o sociálních službách počítá s financováním (respektive s dofinancováním) sociálních služeb ze státního rozpočtu i ostatních veřejných rozpočtů. Příspěvek na péči má osobě závislé na pomoci jiné osoby umožnit svobodný výběr v zajištění péče o sebe, nikoliv saturovat veškeré náklady s péčí spojené.

Konečně, v rámci úvahových východisek zde nastíněných, Ústavní soud nemůže též nezdůraznit, že péče (pomoc) o osobu závislou je značně individuální až intimní záležitostí. To platí o to více v případě, je-li poskytována nejbližší rodinou. Jistě, tuto pomoc není přiměřené považovat za běžnou činnost vedoucí k uspokojování potřeb rodiny například ve smyslu § 19 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na to je nutno podle přesvědčení Ústavního soudu při rozhodování otázek souvisejících s náhradou škody na zdraví v každém jednotlivém případě pečlivě vážit, že jde na jedné straně - jak již bylo zmíněno výše - o svým způsobem sankční mechanismus (povinnost nahradit škodu) vůči škůdci a že na druhé straně jde o to, že se případné soudní řízení často dotýká integrity (intimity) poškozeného a jeho rodiny. Vzhledem k tomu je třeba hledat rovnováhu mezi tím, že existenci vynaložených nákladů spojených s péčí o poškozeného je potřeba prokázat (v tomto ohledu je správná úvaha vyplývající z judikatury obecných soudů o nemožnosti subsumovat nároky plynoucí ze škody na zdraví pod pro futuro stanovené opakující se plnění - rentu, tedy kromě náhrady ztráty na výdělku, popřípadě důchodu) a mezi nutností vyvarovat se toho, aby poškozený musel v případném soudním řízení prokazovat každý úkon pomoci mu poskytnutý či aby musel svým nejbližším ryze formálně (až absurdně) platit za úkony mu poskytnuté jen a jen pro to, aby se vyvaroval možné důkazní nouze. To platí o to více, že péče o člena rodiny zjevně omezuje jiné, třeba i ekonomické aktivity osob o něj pečujících. Ostatně - aniž by to bylo zapotřebí jakkoliv empiricky prokazovat - poškození zdraví, zvláště u mladého člověka teprve vstupujícího do života (jak je tomu i v případě stěžovatele), s sebou prakticky vždy přináší jeho vyloučení z budování si vlastního sociálního zázemí a vyloučení z budování si vlastní rodiny. O to méně přiměřené se potom jeví zpochybňování úlohy původní rodiny takto poškozeného člověka.

B) Posouzení ústavnosti napadeného rozhodnutí

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.

To je také i případ stěžovatele.

Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud vícekrát zabýval otázkou ústavně konformního výkladu práva. Neudržitelnou je, jak již vícekrát uvedl, aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu; jde tak svým způsobem o konkretizaci slavné Wittgensteinovy teze, podle níž "[h]ranice (našeho - v originále je použito přivlastňovacího zájmena můj, čili ‚mein?) jazyka znamenají hranice (našeho - v originále mého) světa" - srov. k tomu Wittgenstein, L. Tractatus logico-philosophicus. Vydání 1. Praha: OIKOYMENH, 2007, s. 66, ISBN 978-80-7298-284-4. Jazykový výklad může v zásadě sloužit toliko k prvotnímu uchopení příslušné normy právního předpisu, nikoli však k porozumění jeho smyslu a účelu; tu slouží řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. V této souvislosti lze odkázat na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), v němž se mj. konstatuje, že "[m]echanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity" (str. 407). Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499)], "nýbrž se od něj ... musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů [mající] svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku ... [P]ovinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad." Ústavní soud dále judikoval, že soudy musí při své činnosti postupovat tak, "aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality ... Je též na obecných soudech, aby (je-li to nezbytné) při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou. [N]emohou [tedy] odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny tuto ochranu důsledně poskytnout; není přípustné, aby mechanicky akceptovaly mezeru v právním řádu, a tím omezovaly, ba přímo popíraly základní lidská práva a svobody účastníků řízení" [citováno podle usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 92/06 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Zkrátka, spravedlnost musí být přítomna vždy v každém procesu, kterým se interpretuje a aplikuje právo. Nebylo-li by tomu tak, vzdálilo by se právo i soudy obecně přijímaným spravedlnostním představám a ocitly by se na prahu životu odcizené slonovinové věže. Tak se tomu v právě projednávaném případě také stalo.

Jak vyplynulo z výše uvedených obecných závěrů, princip odpovědnosti za škodu patří k obecným zásadám, na nichž je právní řád založen. Představy o spravedlnosti jistě mohou být proměnlivé v čase i prostoru, nicméně v historicko-sociálním vývoji člověka zatím nikdy nepřevládlo ztotožnění spravedlnosti s destrukcí; bylo-li by tomu tak, celá společnost by se patrně již dávno rozpadla (srov. dále Vladimír Čermák, níže). Naopak, jak konstatuje právě Čermák "[z]a evidentní datum spravedlnosti [je] možno obecně považovat princip neminem leadere ..." (srov. Čermák, V. Otázka demokracie. 4. díl. Hodnoty, normy a instituce. 1. vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998, s. 156-157). Dojde-li přece jen k porušení tohoto spravedlnostního principu, je zapotřebí takto vzniklé společenské pnutí zmírnit. To lze, mimo jiné, cestou uznání odpovědnosti za škodu. Přiznává-li přitom v obdobné životní situaci právní úprava rozdílný obsah a rozsah náhrady škody, je úkolem obecných soudů vyřešit předně otázku, je-li takováto diference spravedlivá (tedy sleduje-li se jí nějaký ospravedlnitelný účel).

Ústavní soud má za to, že diference v rozsahu a obsahu náhrady škody na zdraví podle občanského zákoníku a zákoníku práce (popsaná výše) žádný ospravedlnitelný účel nesleduje. Ochrana života a zdraví patří mezi nejcennější základní práva ve smyslu Listiny (srovnej k tomu samotnou systematiku Listiny a její čl. 6) požívající její ochrany. Vychází-li zákoník práce z širšího obsahu a rozsahu náhrady škody na zdraví než občanský zákoník, lze to jistě vysvětlit nutností vyšší ochrany zaměstnanců ve vztahu k zaměstnavatelům. Stanovením podmínek odpovědnosti za škodu mající původ v povaze přístroje (nebo jiné věci) podle občanského zákoníku však zákonodárce rovněž počítá s vyšší ochranou subjektu, jemuž byla takto způsobena škoda (srovnej nemožnost osoby plnící závazek ve smyslu § 421a občanského zákoníku zprostit se odpovědnosti podle některého liberačního důvodu). Při výkladu příslušných ustanovení občanského zákoníku týkajících se rozsahu a obsahu odpovědnosti za škodu zastávaného obecnými soudy však tato zvýšená ochrana nenachází odezvu, a to právě ani v případě poškození zdraví. V napadeném rozsudku to krajský soud odůvodňuje toliko lakonickým konstatováním odlišnosti právní úpravy v občanském zákoníku a v zákoníku práce (sic!) s tím, že odkazuje na opakovaně zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2365/2008 - zrušené nálezem Ústavního soudu z 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (N 200/67 SbNU 573) - vysvětlující diferenci mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem: "[n]ejde ... o ojedinělou situaci, kdy právní řád poskytuje či poskytoval poškozeným při pracovních úrazech a nemocích z povolání širší ochranu oproti nároků[m] poškozených podle obecné občanskoprávní úpravy". To praví Nejvyšší soud i přesto, že se náklady na ošetřovatelskou péči i podle § 449 občanského zákoníku hradí (v rámci náhrady nákladů za způsobenou škodou), jsou-li vedeny snahou o zlepšení zdravotního stavu. Přitom - mimo jiné i s ohledem na okolnosti plynoucí například z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 312/2010 - je hranice mezi tím, kdy poskytování pečovatelské služby přispívá ke zlepšení zdraví (a jde tedy o náhrady spojené s léčením) a kdy jde "jen" o pomoc při sebeobsluze, značně neostrá. To platí jednak pro svoji dlouhodobost (srov. výklady výše), jednak proto, že zvláště v případech rozsáhlého, až fatálního poškození zdraví zlepšení zdravotního stavu často nespočívá v samotném, byť třeba částečném uzdravení, ale v průběhu času získané adaptaci na novou - vysoce nepříznivou - životní situaci. Možnost podřadit náhradu nákladů za pečovatelskou službu právě pod účelné náklady spojené s léčením - zvláště jestliže speciální úprava v občanském zákoníku v tomto směru chybí - se tedy nabízí.

Krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí tedy podle přesvědčení Ústavního soudu nedostál své povinnosti neaplikovat právo toliko mechanicky (tedy nesmířit se s existencí možné mezery v právním řádu). Aplikační potíže při rozhodování konkrétního případu však nemohou vést obecný soud k rezignaci při naplňování ústavněprávního imperativu podle čl. 4 Ústavy. Základní práva a svobody jsou přitom právě díky citovanému článku pod ochranou soudní moci jako celku; tu je třeba rozumět, že se nejedná toliko o subjektivní práva a svobody, ale že jde rovněž i o ústavní právo v objektivním slova smyslu v celé jeho šíři (srov. k tomu Jan Filip in Bahýľová, L. a kol. Ústava České republiky: komentář. Praha: Linde, 2010, s. 74 a násl.).

Ústavní soud nepřehlédl existenci (též vyhovujícího) nálezu ze dne 5. prosince 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (viz výše), jehož konstrukce odpovědnosti žalovaného je poněkud jiná. Leč, v tam uvedeném případě šlo o nárok uplatněný jako renta, který Ústavní soud označil jako nárok samostatný (náhrada škody, materiální újma). O takovou situace se však v této souzené věci nejedná.

Ústavní soud má za to, že jeho právní názor sleduje i trend legislativní, tak jak je vyjádřený v ustanovení § 2960 nového občanského zákoníku, byť ten nabývá účinnosti až dne 1. 1. 2014.

Závěrem Ústavní soud apeluje na to, aby soudy - zvláště rozhodují-li případy týkající se poškození zdraví - nebyly vedeny toliko snahou umožnit poškozenému důstojně dožít, ale i když je to obtížné, aby se pokusily svým rozhodnutím vytvářet takové prostředí, aby ti, jejichž zdraví bylo poškozeno, skutečně žít také chtěli (parafrázováno v širší souvislosti podle Lewis, C. S. Čtyři lásky. 1. vydání. Praha: Návrat domů, 1997, s. 45-69, ISBN 80-85495-56-2).

Z výše uvedených důvodů shledal Ústavnísoud ústavní stížnost důvodnou a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno zejména základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

---------------

pozn. č. 1

Srov. sněmovní tisk č. 1102, IV. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Důvodová zpráva - Obecná část - zejm. kapitola 6. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky, sociální dopady a personální nároky k zajištění systému.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru