Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 459/2000Nález ÚS ze dne 16.07.2002Rozsah dokazování v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 89/27 SbNU 51
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.459.2000
Datum vyhlášení01.10.2002
Datum podání01.08.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 222 odst.1

141/1961 Sb., § 207, § 2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002

N 89/27 SbNU 51

Rozsah dokazování v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele K. B., proti rozsudku Krajského soudu

v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 2 To

151/2000, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku byl stěžovatel uznán

vinným, že dne 21. 5. 1998 mezi 17.00 a 18.00 hodinou v P., před

restaurací Slávie po předchozí hádce napadl T. R. tak, že ho

uhodil pěstí do obličeje, silným strčením ho povalil na zem,

a když se jmenovaný chtěl zvednout, kopl ho opakovaně do obličeje

a na zemi ho opět bil pěstí do tváře; způsobil mu tak zlomeninu

úhlu dolní čelisti vlevo v místě osmého zubu a zlomeninu kloubního

výběžku vpravo s posunem do strany a pohmoždění a krevní podlitinu

na levé tváři a krku vlevo, což si vyžádalo operační zákrok

s nasazením mezičelistní fixace, hospitalizaci od 25. 5. 1998 do

8. 6. 1998, přičemž mezičelistní fixace byla odstraněna až

10. 7. 1998 a léčení a pracovní neschopnost trvala do 31. 7. 1998

včetně, tedy jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví. Tím

spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1

trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody

v trvání 2 (dvou) roků, s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí

svobody na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle ust. § 228

mu bylo též uloženo, aby poškozeným 1) Všeobecné zdravotní

pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně Šumperk, nahradil škodu ve výši

9.815,- Kč, 2) T. R. nahradil škodu ve výši 2.925,- Kč.

V odůvodnění tohoto rozsudku Okresní soud v Šumperku zejména

uvedl, že i když stěžovatel popíral jednání, které je mu kladeno

za vinu, je z něj přesto usvědčován provedenými důkazy. Poškozený

R. uvedl, že stěžovatel přišel do restaurace po 17.00 hod. s M.

B., a když jej uviděl v přítomnosti K. H-ové, začal na ni křičet

a urážet ji. Stěžovatele se snažili uklidnit B. a číšník I. B.

Poškozený R. po té popsal situaci téměř shodně, jak je uvedena ve

skutkové větě rozsudku, přičemž dále sdělil, že po úderech do

tváře byl otřesen, nemohl zavřít ústa a spodní čelist mu visela

dolů. Nad sebou zaregistroval F. V., P. B., J. J., V. K. a další

lidi, které nezná. Prvně jmenovaný jej odvedl do hospody

U Andělíčka, ze které však odešel zpět do restaurace Slávia, aby

si to se stěžovatelem "ještě vysvětlil". Oba odešli na hřiště za

restauraci, kde stěžovatel poškozeného R. opět žduchl do zad

a jedenkrát jej uhodil pěstí, než jej odtáhl svědek V. Poškozený

R. dále uvedl, že K. H-ová, která měla snahu nedorozumění

zabránit, s ním nakonec jela do Šumperka na pohotovost, kde mu

ošetřující lékařka dala prášky, přičemž řekla, že to má

"naražené". Potom odjel do H. za manželkou a čekal, že se jeho

stav upraví. Bolest však neustupovala, a proto jej manželka

zavezla do nemocnice v Opavě, kde bylo rentgenologicky zjištěno,

že má zlomenou čelist. Proto nastoupil do fakultní nemocnice

v Ostravě, kde byl hospitalizován 2 týdny. V pracovní neschopnosti

byl asi 2 měsíce, jiný incident, kromě incidentu se stěžovatelem,

do doby než byl ošetřen v Opavě, neměl. Kdo mu zranění způsobil,

zprvu nechtěl uvést, protože stěžovatel má vysoce postaveného

otce, takže nejdříve nemluvil pravdu a prohlásil, že jej napadl

někdo jiný, aniž by uvedl kdo. Vše nahlásil teprve poté, co mu

lékař vyčíslil náklady lékařského ošetření.

Okresní soud v Šumperku dále v odůvodnění svého rozsudku

konstatoval obsah výpovědí stěžovatele, a značného množství

svědků. Stěžovatel zejména uvedl, že do T. R. nekopal, a že mu

nezpůsobil zranění, které bylo u poškozeného později zjištěno.

Incident popsal tak, že když spolu vyšli před restauraci,

poškozený R. mu vrazil loktem do zubů, kopl ho do břicha, chytil

pod krkem za košili a že oba spadli na zem. Potom se navzájem

přehazovali přes živý plot a přepadli na silnici. Když jej B.

odtrhl, poškozený R. vstal a zase jej chytil, takže opět spadli

přes živý plot a uhodili se hlavami o patník, příp. obrubník. Pak

je od sebe odtrhl svědek V., který přišel, až když leželi v živém

plotě. Ten odvedl poškozeného R. k sobě do hospody, avšak R. se za

20-30 min. vrátil do hospody Slávie a začal stěžovatele verbálně

napadat. Šli spolu opět ven, poškozený R. mu začal dávat rány

a stěžovatel jen ustupoval. Pak k nim přistoupili čtyři muži,

starší L., P. B., J. J. a mladší V. K. Ti jej odvedli, avšak pak

neví přesně kdo, snad J. nebo R., k němu "vždycky přiběhl" a dal

mu ránu do tváře. Vzápětí přišel jeho otec K. B. starší a muži jej

pustili. Otec jej odvedl zpět do restaurace, kde si umyl krev

z rukou a z nosu. Po týdnu jej svědek V. "přes H-ovou" informoval,

že R. má dvojitou zlomeninu čelisti a že leží v Ostravě

v nemocnici.

Výpověď poškozeného R. prý potvrdili i svědci

F. V., P. B., V. K., kteří shodně uvedli, že seděli v restauraci

U Andělíčka, když tam přiběhla K. H-ová pro F. V., aby roztrhl

stěžovatele od poškozeného R. Když vyšli, viděli, jak právě

stěžovatel kopal do T. R., který ležel na zemi a "šel do něho"

i pěstmi. V. s B. od sebe oba odtrhli, a R. odvedli do hospody

U Andělíčka. Bylo vidět, že má vychýlenou čelist, nemůže mluvit

a otékala mu pusa. R. se však po chvíli zvedl a odešel. Jak se V.

později dozvěděl, mělo dojít k dalšímu incidentu, u kterého měl

být přítomen svědek K., J., L. a snad i B.

Svědek J. pak uvedl, že byl přítomen až druhému incidentu,

kdy viděl, že se poškozený R. se stěžovatelem napadají pěstmi.

Proto poškozeného spolu se svědkem K. odtáhl. Poškozený R. měl

oteklou pusu, nemluvil a zuby měl u sebe. Svědkyně M-ová jako

obsluhující číšnice uvedla, že poškozený R. šel se stěžovatelem

ven, kde se zdrželi asi čtvrt hodiny. Když viděla poškozeného R.

znovu, ten již špatně mluvil, měl všude červené fleky, roztrhané

tričko, pod bradou podlitinu a "jako by špatně otvíral pusu".

Svědek K. prohlásill, že viděl, jak stěžovatel kopl do

poškozeného, který ležel na zemi. Oba roztrhl svědek B. se svědkem

V. Když s poškozeným mluvil, všiml si, že mu natékala čelist,

vůbec nemohl mluvit, nehýbal zuby, měl roztrhaný oděv a na tričku

byla vidět krev. Svědka B. nikde venku neviděl.

Oproti těmto výpovědím stojí prý výpověď svědka B., který

v podstatě shodně se stěžovatelem popsal, jak poškozený uhodil

stěžovatele nejdříve loktem do obličeje a pak jej kopl. Stěžovatel

ustoupil, začal se bránit a pak oba spadli na zem. Stěžovatele po

té zvedl ze země a odtáhl jej. Dále uvedl, že při přetahování oba

přepadli přes živý plot na silnici, u které je i obrubník. Když

přiběhl svědek V., ležel již stěžovatel na poškozeném R. Nevšiml

si, že by přitom stěžovatel poškozeného nějak udeřil. V. odtrhl

poškozeného, on odtáhl stěžovatele a odvedl jej zpět do

restaurace. Svědkyně H-ové si nevšiml, a nevšiml si ani, zda byl

poškozený nějak zraněn, či zda do něj na místě někdo kopal.

Obdobně svědkyně H-ová uvedla, že se poškozený R. se stěžovatelem

přehazovali přes živý plot. Ani na jednom z nich neviděla žádné

zranění. Přitom potvrdila, že byla pro svědka V., který je

zaměstnavatelem poškozeného, aby oba od sebe roztrhl. Poškozený R.

měl prý poškrábanou ruku, krk, roztrhané tričko, avšak na žádnou

bolest si nestěžoval. Na jeho obličeji nic neviděla. Při incidentu

za restaurací "měl stěžovatel inkasovat" od poškozeného tři rány

pěstí do obličeje, přičemž stěžovatele přitom drželi svědci

B. a L. Ránu do obličeje dostal také otec stěžovatele B. starší.

K rozporům s vlastní výpovědí v přípravném řízení dále uvedla, že

si již nevzpomíná, zda si poškozený R. dával na pusu led, a zda ji

měl druhý den nateklou, avšak vzpomněla si, že žvýkal žvýkačku.

Tuto skutečnost potvrdila i svědkyně F., která byla u rozhovoru

H-ové s poškozeným. Výpověď stěžovatele potvrdil i jeho otec,

který uvedl, že incident viděl z okna, že viděl i poškozeného

R. a že vizuálně na něm nebylo znát žádné zranění.

Okresní soud se dále zabýval otázkou, jak byl zraněn a pak

ošetřen poškozený R. Svědkyně MUDr. M. A-ová uvedla, že jej

ošetřovala, a že k ní přišel s tím, že ho někdo napadl. Jevil se

být podnapilý, ale hybnost čelistního kloubu měl v té době

zachovánu. Prohlásila, že však není stomatochirurg, a že

nepovažovala za potřebné provést rentgenologické vyšetření, neboť

pacient byl schopen mluvit a na bolest při mluvení si nestěžoval.

Připustila, že bolest mohlo zmírnit požití alkoholu. Stav

poškozeného hodnotila pohledem i palpačně, zlomeninu zubu

neviděla. Dodala, že však má interní atestaci a že pracuje na

plicním oddělení. K lékařské zprávě pak dopsala odpověď na dvě

otázky. Bez rentgenologického snímku prý nemohla stoprocentně

určit, zda se u poškozeného jedná o zlomeninu či nikoliv.

Z výpovědi MUDr. K-ové pak bylo zjištěno, že poškozený byl

operován dne 25. 5. 1998 na oddělení stomatochirurgie v nemocnici

Ostravě - Porubě. Sama jej viděla teprve 10. 6. 1998. Nález o jeho

ošetření ze záchranné služby v Šumperku po napadení dne

21. 5. 1998 poskytnut nebyl. Po tomto ošetření odjel poškozený R.

domů a druhý den do Opavy, kde byl ošetřen MUDr. H. Rentgen

potvrdil zlomeninu.

Okresní soud v Šumperku doplnil dokazování posudkem znalce

z oboru zdravotnictví - odvětví chirurgie a traumatologie, a to

k posouzení mechanismu poranění poškozeného R. Znalec MUDr. N.

uvedl, že nejpravděpodobněji se tak stalo násilím působícím na

menší ploše značné intenzity, tedy kopnutím do čelisti. Pád na

zem, obrubník, či živý plot vznik úrazu nevysvětluje. Umístění

zlomeniny a alkohol pak natolik setřely příznaky, že nevedly

prvního ošetřujícího lékaře k provedení rentgenologického

vyšetření a vedly k neúplné diagnóze. Nemůže sice vyloučit, že se

"úraz nestal někdy jindy, avšak o žádném úrazu nebyla nikde jinde

žádná zmínka". Při vypracování znaleckého posudku vycházel

z objektivních lékařských nálezů. Podle rentgenu však nelze určit,

zda je zranění staré den nebo dva. Nález však odpovídá zhruba době

2 dnů, které uvádí poškozený R. Hematom zjištěný MUDr. A-ovou

nesouvisel s hematomem, který byl zjištěn v úhlu dolní čelisti.

Ten se navíc vytváří až s určitým časovým odstupem prokrvácením

měkkých svalů a podkoží. U pacienta bolest po takovém úrazu

nepochybně narůstá, ale ten se nejprve domnívá, že jde

o zhmožděninu a posléze vyhledá odborné vyšetření.

Zhodnocením všech provedených důkazů dospěl Okresní soud

v Šumperku k závěru, že ke zranění poškozeného R. došlo tak, jak

uvádí zcela logickým způsobem tento poškozený. Svědci V., B. a K.

ostatně viděli určitou část potyčky a potvrzují stejně jako svědci

J. a M-ová, že poškozený projevoval po napadení známky zranění;

také popsali i to, že ležel na zemi a že obžalovaný do něj kopal.

Konečně i svědkyně H-ová uvedla, že poškozenému R. bylo

doporučeno, aby si dával na pusu led, protože má oteklou tvář.

Jestliže pak uvádí, že při dalším setkání s ním žádné známky

zranění neshledala, je hodnocena její výpověď, stejně jako výpověď

F-ové, jako účelová ve snaze pomoci stěžovateli. Soud také

neuvěřil výpovědím svědků B. st. a B., protože jsou v rozporu

s výpověďmi V., B. a V. K., byť jmenovaní jsou podle názoru B. st.

vůči němu podjatí, neboť pracuje jako policista. Jejich výpovědi

však byly hodnoceny (v kontextu s dalšími důkazy) jako účelové;

poškozený R., jak vyplývá z lékařských zpráv i znaleckého posudku,

projevoval ihned po napadení známky zranění. I kdyby se poškozený

choval ke stěžovateli neurvale, nic jej neopravňovalo k tomu, aby

do poškozeného R. kopal, a to zvláště do hlavy a tím jej výrazně

ohrozil na zdraví. Tomu, že k ohrožení došlo, odpovídá i způsobený

následek, neboť poškozený byl nejméně do 10. 7. 1998 výrazně

omezen v běžném způsobu života. Z toho lze dovodit, že šlo o delší

dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu ust. § 89 odst. 7 písm. ch)

trestního zákona a tudíž o těžkou újmu na zdraví. O snaze pomoci

stěžovateli v trestním řízení pak svědčí i aktivita jeho otce

B st. vůči svědku V. či svědku Š., který měl jako zaměstnavatel

svědku B. domluvit. Též nelze přehlédnout, že MUDr. A-ové byly

kladeny konkrétní otázky, na které nedokázala odpovědět s tím, že

ani neví, kdo přesně jí tyto otázky kladl (zda vyšetřovatel,

event. soud), což je nelogické, neboť případná žádost o doplnění

lékařské zprávy by musela být obsažena v předmětné trestní věci ve

spise. Znalce MUDr. N. prý nelze označit za nekvalifikovaného

znalce, neboť je to traumatolog, který se "těmito poúrazovými

stavy" zabývá a také je i jako operatér řeší. Z výpovědí svědků

V., B. a K. pak nebylo zjištěno, že by chtěli stěžovateli

přitížit, neboť každý z nich uváděl pouze to, co měl možnost

vidět. Stěžovatel pak nepochybně způsobil následek, který byl

u poškozeného zjištěn, úmyslným jednáním, neboť musel být srozuměn

s tím, že kopy do hlavy člověka mohou takový následek způsobit.

Dopustil se tedy trestného činu ublížení na zdraví podle § 222

odst. 1 trestního zákona. U stěžovatele bylo přihlédnuto k tomu,

že dosud nemá záznam v trestním rejstříku, že vedl řádný život,

a že on i poškozený R. jednali pod vlivem alkoholu a emocí, když

se ucházeli o stejnou dívku. Proto mu byl i přes jinak vysoký

stupeň společenské nebezpečnosti uložen podmíněný trest odnětí

svobody v trvání 2 (dvou) roků, tedy při samé spodní hranici

trestní zákonné sazby, s odkladem na dobu 3 (tří) roků. Poškození

Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, i T. R. se řádně a včas

připojili s nárokem na náhradu škody, a proto jim tato byla

přiznána, jak je ve výroku uvedeno.

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě odvolání

stěžovatele pro jeho nedůvodnost zamítl. V řízení, které

předcházelo vynesení napadeného rozsudku, prý nezjistil pochybení

zásadní povahy, jež by mohla negativně ovlivnit rozhodovací

činnost nalézacího soudu. Důkazní řízení bylo údajně provedeno

způsobem odpovídajícím kritériím stanoveným trestním řádem, rozsah

dokazování byl dostatečný pro tvorbu správných skutkových

a právních závěrů, a v souladu se zákonem proběhl i proces

hodnocení provedených důkazů. Krajský soud v Ostravě zvláště

zdůraznil, že soud I. stupně, vědom si složitosti důkazního stavu

a okolností případu, věnoval značnou pozornost objasňování všech

skutečností významných pro rozhodnutí v rovině trestní

odpovědnosti stěžovatele; námitky stěžovatele i státního zástupce

byly shledány neopodstatněnými, včetně návrhu na provedení nového

znaleckého posudku z oboru stomatochirurgie. Krajský soud

v Ostravě k tomu dále uvedl, že celková důkazní situace nebyla

jednoduchá, neboť obsahovala i důkazy, které vyznívaly ve prospěch

verze předkládané stěžovatelem. Nicméně, hodnocení důkazů

jednotlivě i v souhrnu je jednoznačně usvědčující, tedy také

vylučující pochybnosti o skutkových okolnostech "děje významných

pro formulaci závěrů v otázce viny obžalovaného". Jednotlivé

výpovědi stěžovatele, poškozeného a dalších svědků se pak dělí na

dvě skupiny; z nich jedna (poškozený R., svědci V., B., K., J.,

M-ová, L.) popisovala incident jako agresi stěžovatele ve smyslu

útoku pěstmi a kopáním nohou proti tělu poškozeného, po které byly

na poškozeném patrny známky zranění, druhá skupina podporovala

verzi stěžovatele. Zatímco ve výpovědích svědků první skupiny

nebylo shledáno žádných zpochybňujících momentů, neboť i když tito

svědci neviděli celý incident, popsali průběh té části děje,

kterou měli možnost pozorovat, výpovědi svědků druhé skupiny nelze

považovat za směrodatné natolik, že by zpochybňovaly tvrzení

svědků jiných. I podle svědků B. st., H-ové a B. se incident

odehrál ve dvou fázích, a jen jejich tvrzení, že údery ze strany

stěžovatele neviděli, nevyvrací předchozí uvedené závěry jiných

svědků, kteří popisovali to, co sami pozorovali. Svědek B. st.

navíc měl možnost sledovat část děje pouze přes okno, venku nebyl.

Jestliže se druhá skupina svědků vyjadřovala o útoku poškozeného

(úder loktem do zubů či obličeje, kop do břicha, rány pěstí či

bití stěžovatele), pak z lékařské zprávy o jeho vyšetření vyplývá,

že u něj nebylo zjištěno odpovídající poranění, nýbrž toliko

oděrky na kotnících rukou, což spíše svědčí o zraněních vzniklých

aktivním útokem pěstmi. Pokud se poškozený po první fázi incidentu

sám zmínil, že po útoku cítil, že s čelistí není něco v pořádku,

že mu visela a že byl otřesen, pak to neznamená trvalost tohoto

jevu, kterou naznačoval stěžovatel v souvislosti s argumentací

lékařským vyšetřením poškozeného, neboť po té došlo k určité

"úpravě", jak o tom hovoří i svědci (nemohl pořádně mluvit,

obličej mu natékal, bylo patrné vychýlení čelisti patrně spojené

právě s pozvolným natékáním obličeje), která je popsána ve

znaleckém posudku MUDr. N.

Krajský soud odmítl námitku stěžovatele zpochybňující

věrohodnost tvrzení poškozeného, který původně sdělil ošetřujícímu

lékaři, že byl zbit dne 21. 5. 1998 neznámou osobou na nádraží

v Postřelmově, neboť poškozený později oznámil MUDr. A-ové, že se

mu to stalo okolo 17.00 hod. v hospodě. Konkrétní jméno osoby však

neudával a vysvětlil, že je sdělil teprve k výzvě lékaře, který mu

s ohledem na závažnost poranění vyčíslil náklady ošetření

a operace. Přitom nelze opomenout, že se poškozený vzdálil

z hospody pouze za účelem návštěvy lékařky, a že i stěžovatel při

ošetření uvedl, že byl pobit, ale neví kým. Soud I. stupně též

vzal v úvahu výpovědi H-ové a F-ové, že stěžovatel měl den po

incidentu při setkání s H-ovou žvýkat, avšak pro jejich vzájemnou

rozpornost je odmítl.

Posledním okruhem námitek byla problematika zranění

poškozeného R., jejich charakter, možnosti jejich vzniku

v pozdější době apod. Právě v ní tkví těžiště složitosti případu,

poněvadž z lékařské zprávy prvotně ošetřující lékařky nevyplývají

skutečnosti odpovídající charakteru zranění poškozeného, který

nebyl ani poslán na rentgenologické vyšetření apod. Z odůvodnění

rozsudku soudu I. stupně se nicméně podává, že byly shledány jisté

zpochybňující momenty (dovětek lékařské zprávy, k němuž nebyl

poznamenán důvod), ačkoliv jím mohlo být např. tvrzení poškozeného

o tom, že mu lékařka čelist neprohmatávala apod. Přesto vše

podstatné vyplývá z důkazů zbývajících, když i MUDr. A-ová mj.

uvedla, že sice neshledal důvod k rentgenologickému vyšetření,

avšak byla si vědoma, že projevy příznaků mohou nastat u pacienta

později, a proto doporučuje pacientům, aby následujícího dne

navštívili příslušného odborného lékaře, jelikož takové ošetření

vyžaduje stomatochirurgickou, resp. chirurgickou odbornost.

V souvislosti se zraněním poškozeného R. byla v hlavním líčení

vyslechnuta i MUDr. K-ová a zdravotní sestra K-ová, která si

vzpomněla, že muž, který se dostavil k ošetření, vykazoval známky

poranění čelisti. Významné v tomto směru však byly zejména závěry

znaleckého posudku MUDr. N. z oboru chirurgie a traumatologie,

který se mj. zabýval i otázkou projevů zranění poškozeného v době

ošetření u lékařky MUDr. A-ové a dovodil, že umístění zlomeniny

a alkohol setřely příznaky zranění natolik, že nevedly

ošetřujícího lékaře k provedení rentgenu a tedy zapříčinily

neúplnou diagnózu. Vyjádřením se k mechanismu a charakteru zranění

poškozeného též znalec vyvrátil obhajobou dovozované možnosti

vzniku zranění, např. pádem na silnici, na obrubník atd. Vzhledem

k tomuto znaleckému posudku a se zřetelem na odbornost znalce

chirurgie a traumatologie nevznikla potřeba jeho revize novým

znaleckým posudkem z oboru stomatochirurgie.

Proto Krajský soud v Ostravě závěrům soudu I. stupně

o trestní odpovědnosti stěžovatele a výroku o jeho vině ničeho

nevytkl. Také výrok o trestu neshledal krajský soud vadným, neboť

vzhledem ke všem skutečnostem, lze - s ohledem na trestní sazbu

2-8 let - uložit stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 2 let,

tedy při samé dolní hranici trestní sazby; správně byla vyložena

i kritéria ust. § 59 odst. 1 tr. zákona vedoucí k podmíněnému

odkladu výkonu trestu na zkušební dobu 3 let.

II.

V záhlaví citované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě

napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že jím byla

porušena jeho základní práva zaručená čl. 6 odst. 1 "Úmluvy", čl.

40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"),

a čl. 14 odst. 2 "Paktu" zaručujícího právo na nestranný

a spravedlivý proces, zejména dodržování zásady presumpce neviny.

Stěžovatel uvedl, že existovaly dvě alternativy skutkového

děje; jednak ta, že zlomeninu čelisti utrpěl poškozený při

incidentu se stěžovatelem, jednak ta, že ke zlomenině došlo až

později v průběhu dvoudenního intervalu do 23. 5. 1998, kdy byla

zlomenina teprve prokazatelně zjištěna. Oba obecné soudy se

přiklonily v rozporu se zásadou presumpce neviny k variantě pro

stěžovatele nepříznivější, a to na základě protichůdných důkazů,

neboť ty, které podporovaly obžalobu, byly vždy upřednostněny,

aniž by však existoval jasný důvod pro odmítnutí důkazů ostatních.

Zcela nepřijatelným způsobem byly prý hodnoceny výpovědí kamarádů

poškozeného R., svědků V., K. a B., kteří tvrdili, že na vlastní

oči viděli, jak stěžovatel kope poškozeného do obličeje, ačkoliv

z časových návazností vyplývá, že na místo činu byli přivoláni

teprve po té, co mělo dojít k údajnému kopání, takže je zřejmé, že

svědčili křivě.

Nejkřiklavějším pochybením pak údajně bylo odmítnutí svědecké

výpovědi MUDr. A-ové (jediné osoby, jež nebyla se zúčastněnými

v osobních či přátelských vztazích), která vyloučila, že by

poškozený v době jejího vyšetření vykazoval příznaky zlomeniny

čelisti. Poněvadž nepojala ani podezření, že by o ni mohlo jít,

nepovažovala za nutné provádět rentgenologické vyšetření. Pokud

soudy I. i II. stupně dospěly k závěru, že jmenovaná zlomeninu

čelisti přehlédla, jde o zjištění, které nemá oporu v provedených

důkazech. MUDr. A-ová prováděla vyšetření pečlivě, zkoušela

pohmatem hybnost čelistních kloubů, aniž by poškozený bolestivě

reagoval. Je tedy evidentní, že poškozený nemohl mít v době

vyšetření zranění příznaky, které popisoval on sám i jemu blízcí

svědkové, neboť tyto příznaky by musela MUDr. A-ová zcela

jednoznačně rozeznat. Oba soudy nevyužily ani možnosti provést

všechny dostupné důkazy. Daly sice vypracovat znalecký posudek

z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, ovšem k dané

problematice (vyžadující speciální znalosti) bylo namístě

vypracovat znalecký posudek z oboru stomatochirurgie, kterým by

podle přesvědčení stěžovatele muselo být prokázáno, že by MUDr.

A-ová příznaky zlomené čelisti - při způsobu vyšetření, které

provedla - nemohla nikdy přehlédnout. Jelikož nebyl tento navržený

znalecký posudek v rozporu s názorem obhajoby i krajského státního

zástupce proveden, byl stěžovatel zkrácen na svých právech

obhajoby.

K dotazu Ústavního soudu stěžovatel sdělil, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání.

III.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci - řízení Krajský

soud v Ostravě a Okresní soud v Šumperku, a dále vedlejší

účastníci - Krajské státní zastupitelství v Ostravě a Okresní

státní zastupitelství v Šumperku.

Okresní soud v Šumperku ve svém vyjádření zejména uvedl, že

pokud se stěžovatel domáhá přehodnocení závěrů obou soudů, jde

z jeho strany o jinou interpretaci důkazů než učinily obecné

soudy, takže se v podstatě jedná o opakování stejné obhajoby

stěžovatele z předchozího řízení. V trestním řízení vedeném proti

stěžovateli byla zásada presumpce neviny důsledně dodržována.

Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že

souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před ústavním

soudem.

Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc ve svém vyjádření

zejména uvedl, že již nalézací soud se podrobně vypořádal se všemi

skutečnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci, především

v rovině trestní odpovědnosti stěžovatele, s nimiž se odvolací

soud plně ztotožnil; proto lze na obě rozhodnutí odkázat. Pokud

jde o stížnostní důvody, poukazuje stěžovatel na nesprávné

hodnocení důkazního stavu věci nalézacím soudem, resp. na

nesprávné výsledky přezkumné činnosti odvolacího soudu, přičemž je

blíže rozebírá z vlastního pohledu a dovozuje vlastní závěry,

k nimž ze subjektivního hlediska dospěl. Lze sice přisvědčit jeho

úvaze, že důkazní situace v předmětné trestní věci nebyla

jednoduchá, avšak nalézací soud se s ní vypořádal v souladu se

zákonem. Jde-li o vlastní hodnocení důkazního stavu, pak to plně

odpovídalo ust. § 2 odst. 5, resp. odst. 6 tr. řádu, když důkazy

jednoznačně svědčily pro pozitivní závěry o trestní odpovědnosti

stěžovatele za průkazně spáchané jednání. Důsledným posouzením

všech okolností jednotlivě a v jejich souhrnu, byly vyloučeny

jakékoliv pochybnosti o protiprávním charakteru jednání

stěžovatele, a tudíž vyloučena i aplikace zásady in dubio pro reo.

Jestliže stěžovatel dále poukázal na to, že oba soudy nevyužily

možnosti provést všechny důkazy, čímž měl na mysli odmítnutí

návrhu na doplnění dokazování o další znalecký posudek z odvětví

stomatochirurgie - neboť ve věci byl vypracován pouze znalecký

posudek z odvětví chirurgie a traumatologie - pak lze uvést, že

tuto problematiku soudy v řízení registrovaly a reagovaly na ni

v příslušných rozhodnutích. V této souvislosti je třeba zdůraznit,

že u znaleckého posudku vypracovaného MUDr. N. nevznikly žádné

pochybnosti ve smyslu ust. § 109 tr. řádu, které by se staly

podnětem pro další postup soudu stran objasňování skutečností

důležitých pro trestní řízení, k nimž je třeba odborných znalostí

formou přibrání jiného znalce, event. pro postup ve smyslu ust.

§ 110 odst. 1 tr. řádu. Proto také nebyl postup směřující

k přibrání nového znalce z oboru zdravotnictví, odvětví

stomatochirurgie, akceptován.

V závěru svého vyjádření Krajský soud v Ostravě - pobočka

Olomouc sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání

v řízení před ústavním soudem podle § 44 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb.

Okresní státní zastupitelství v Šumperku k ústavní stížnosti

uvedlo, že se nejedná o ústavní stížnost, které by bylo možno

vyhovět, neboť stěžovatel poukazuje na nepřijatelné hodnocení

provedených důkazů a zamítnutí návrhu na provedení dalších důkazů.

Dále sdělilo, že se postavení vedlejšího účastníka v řízení před

Ústavním soudem vzdává a netrvá na ústním jednání před Ústavním

soudem.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě pouze uvedlo, že se

postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem

vzdává a že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

IV.

Ústavní stížnost není důvodná.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy).

Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného

obecnými soudy. To mu přísluší toliko potud, pokud jím byla

porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

K tomu dochází obvykle tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu

v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo

z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí

nevyplývají (viz nález sp.zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů

a usnesení, svazek 3, C-H-BECK, ročník 1995, díl I., str. 257

atd.), popřípadě tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním

nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález sp.zn. III. ÚS 166/95,

Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, C-H-BECK, ročník 1995, díl.

II., str. 255 atd.).

Stěžovatel v souzené věci zejména namítá, že se obecné soudy

přiklonily - v rozporu se zásadou presumpce neviny

- k alternativě skutkového děje nepříznivější pro stěžovatele, tj.

k závěru, že poškozený utrpěl v důsledku úmyslného protiprávního

jednání stěžovatele zlomeninu čelisti. Důkazy svědčící pro tuto

alternativu prý byly upřednostněny, aniž by byl dán jasný důvod

k odmítnutí důkazů jiných, podporujících alternativu, že ke

zlomenině došlo u poškozeného teprve v průběhu dvoudenního

intervalu do 23. 5. 1998. Důkazy, o něž se oba soudy opřely, byly

prý zejména výpovědi údajných kamarádů poškozeného R., svědků V.,

K. a B., kteří potvrdili, že stěžovatel kopal poškozeného do

obličeje, byť prý byli k incidentu přivoláni teprve po té, co ke

kopání mělo dojít. Největšího pochybení se soudy obou stupňů

- podle názoru stěžovatele - dopustily tím, že odmítly svědeckou

výpověď lékařky ošetřující poškozeného krátce po incidentu, která

příznaky zlomeniny čelisti nezjistila, a proto ani nepovažovala za

nutné provést rentgenologické vyšetření. V poslední řadě pak prý

soudy nevyužily možnost provést další důkaz znalecký posudek

z odvětví stomatochirurgie, který by byl namístě, neboť posouzení

dané problematiky vyžadovalo speciálních odborných znalostí.

Ústavní soud k námitkám stěžovatele předesílá, že ústavně

zaručená práva, jejichž ochrany se domáhá, se v našem právní řádu

projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení

§ 2 tr. řádu zejména v jeho odstavcích 5 a 6, jež orgánům činným

v trestním řízení ukládají, jak postupovat, aby byl zajištěn

skutkový stav věci, "o němž nejsou důvody pochybnosti a to

v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí". V tom nachází

uplatnění i zásada presumpce neviny a princip in dubio pro reo,

jenž vyžaduje, aby byly důvodné pochybnosti vykládány ve prospěch

obviněného. Nejen tato zásada, nýbrž i další zákonné procesní

zásady, kterými jsou např. zákaz deformace provedeného důkazu,

otázka důkazů neprávem opomenutých, či již zmíněný důraz na soulad

skutkových zjištění s právními závěry z nich vyvozenými, pak

konkretizují principy spravedlivého procesu, které musí být

obecnými soudy při výkonu moci soudní dodržovány (srov. nález sp.

zn. II. ÚS 215/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 18, rok 2000,

2. díl, str. 115 a násl.).

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a z předmětného soudního

spisu (včetně rozhodnutí soudů obou stupňů) zjistil, vystupovali

v souzené věci jak svědci, kteří tvrdili, že zranění poškozenému

způsobil stěžovatel při potyčce údery pěstí a kopy do hlavy, tak

i svědci, kteří tvrdí, že takové jednání ze strany stěžovatele

nezaregistrovali; dokonce uvedli, že to byl naopak poškozený, kdo

aktivně údery a kopy stěžovatele napadal. Jestliže pak soudy I.

a II. stupně nicméně posoudily provedené důkazy v neprospěch

stěžovatele, stalo se tak i s odkazem na účelovost výpovědí této

druhé skupiny svědků hovořících o útoku poškozeného proti

stěžovateli; tomu však odporují např. i výsledky lékařského

vyšetření stěžovatele, jemuž se po incidentu podrobil, podle nichž

u něj došlo jen k poranění kotníků na rukou. Obecné soudy právem

poukázaly i na rozpory ve výpovědi svědkyně H-ové a na skutečnost,

že věrohodnost výpovědí očitých svědků - vypovídajících

v neprospěch stěžovatele - nebyla objektivními důkazy zpochybněna.

Z obsahu spisu, zejména z odůvodnění rozsudků obou soudů, je

zřejmé, že soudy hodnotily provedené důkazy jak jednotlivě, tak

i v jejich souhrnu, odpovědně, svědomitě a pečlivě. Obecným soudům

nelze vytknout, že dovodily, že se stěžovatel dopustil násilného

jednání, byť bezprostřední vyšetření poškozeného v Šumperku

nepotvrdilo, že následkem tohoto jednání byla zlomená čelist,

a poškozený se o tom dozvěděl až o dva dny později při lékařském

vyšetření v Opavě. Právě k posouzení této skutečnosti byl proveden

důkaz znaleckým posudkem MUDr. N., který se vyjádřil jednak

k mechanismu zranění (k způsobu, jakým k němu mohlo pravděpodobně

dojít), jednak k samotnému zranění a k jeho příznakům

v souvislosti s tím, že poškozený požil alkohol. Zejména podle

výsledků tohoto znaleckého posudku pak obecné soudy dovodily, že

zranění poškozeného způsobil stěžovatel svým jednáním; proto

posouzení jeho zdravotního stavu MUDr. A-ovou neshledaly

-is ohledem na její vlastní výpověď i na výpověď přítomné

zdravotní sestry K. a na výpověď MUDr. K-ové - za určující.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že tato

skutečnost znamená "nejkřiklavější pochybení" při hodnocení

důkazů. Nelze zejména souhlasit s tím, že nález MUDr. A-ové je

důkazem o jeho nevině, neboť prý jednoznačně vylučuje možné

zranění poškozeného, zvláště když nebylo provedeno rentgenologické

vyšetření. Obecné soudy uvedený nález náležitě zhodnotily,

přihlédly i k výpovědi MUDr. A-ové a právem akcentovaly závěry

znaleckého posudku MUDr. N., který byl jednoznačný a vnitřně

bezrozporný. Proto jim nelze porušení zásady in dubio pro reo

vytknout. Ústavní soud neakceptuje ani námitku, že nebyly

provedeny všechny dostupné důkazy, zejména důkaz znalcem

z odvětví stomatochirurgie, neboť tvrzenou nespravedlivost

trestního procesu nelze vyvozovat pouze z toho, že soud neuzná za

vhodné některý z navržených důkazů provést. K tomu Ústavní soud

odkazuje na vlastní ustálenou judikaturu, např. na nález II. ÚS

101/95 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4, č. 81,

str. 263, C-H-BECK, ročník 1995, II. díl, ze kterého vyplývá, že

rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci

obecných soudů, či na nález I. ÚS 32/95, uveřejněný ve Sbírce

nálezů a usnesení, svazek 5, č. 40, str. 331, C-H-BECK, ročník

1996, I. díl, z něhož je zřejmé, že soud není povinen vyhovět všem

návrhům účastníků, má však o návrzích obžalovaného rozhodnout. To

se také v souzené věci stalo. Nelze tedy dovozovat, že by bylo

došlo v souzené věci k protiústavní mezeře v dokazování.

Ústavní soud konstatuje, že dokazování ve věci provedly

obecné soudy velmi rozsáhle. Jestliže pak se zřetelem k němu

usoudily, že se stěžovatel dopustil skutků, jež nesou znaky

trestného činu, učinily tak na základě seriozního hodnocení všech

důkazů jednotlivě, i v jejich souhrnu. Za této situace Ústavní

soud usuzuje, že závěry obecných soudů odpovídají zjištěnému

skutkovému stavu, takže nelze dovozovat, že by mezi nimi existoval

extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ani

hodnocení skutkových zjištění nevykazuje v souzené věci takové

vady, pro které by byly i právní závěry obou soudů v extrémním

rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Předpoklad pro

přezkoumávání hodnocení dokazování, jež provedly obecné soudy,

tudíž není dán. Ústavní soud konečně nezaznamenal, že by

existovala v postupu soudu I. i II. stupně jakákoli libovůle při

výběru a hodnocení důkazů, jimiž se zabývaly.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů

zhodnotily trestní odpovědnost stěžovatele v souladu se zákonem

a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy.

Je tedy zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv

stěžovatele, jichž se dovolává v souzené věci, nedošlo

Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů,

ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. července 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru