Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 456/06 #1Usnesení ÚS ze dne 10.10.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní st... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.456.06.1
Datum podání21.07.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2

40/1964 Sb., § 127

99/1963 Sb., § 150, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 456/06 ze dne 10. 10. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. V., zast. Mgr. Gabrielou Beckertovou, PhD., advokátkou, sídlem Žitná 47, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 24 Co 498/2005-270, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a L. K. a Ing. M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Na základě těchto zjištění Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzované věci jde o interpretaci a aplikaci ustanovení obč. soudního řádu o náhradě nákladů řízení (§ 142 - 150), tedy ustanovení ohledně tzv. jednoduchého práva, které je z přezkumu v řízení o ústavní stížnosti samo o sobě vyloučeno. Ústavní soud již judikoval (viz nález ve věci sp.zn. I. ÚS 305/03), že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, lze to v zásadě označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl.36 odst. 1 Listiny. Též Evropský soud pro lidská práva připouští možnost zásahu do práva účastníků podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod rozhodnutím o nákladech soudního řízení (srov. rozhodnutí ze dne 6. 2. 2004 ve věci Beer proti Rakousku, respektive v rozhodnutí ze dne 7. 10. 2004, ve věci Baumann proti Rakousku). Obecně platí, že při rozhodování o nákladech řízení se uplatňuje především pravidlo, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, podle níž soud přizná právo na náhradu nákladů tomu účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch (§ 142 obč. soudního řádu); v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě rozhodne, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (§ 142 odst. 2 obč. soudního řádu). Zjistí-li však soud v konkrétním případě, že zde existují důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat (§ 150 obč. soudního řádu). Posléze uvedené ustanovení nelze považovat za normu, které by zakládalo zcela volnou diskreci (ve smyslu libovůle) soudu, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Nelze ho proto vykládat tak, že lze kdykoliv bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti, což je v konečném důsledku zásahem do základního práva chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny. (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000). Úkolem obecného soudu není pouhé mechanické rozhodnutí o náhradě nákladů podle výsledku sporu, nýbrž soud musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V této souvislosti je soud povinen při výkladu a aplikaci § 150 obč. soudního řádu mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy). V takovém kontextu nejsou okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení pouze skutečnosti, stojící na straně účastníků řízení (typicky majetkové a sociální poměry účastníků řízení), nýbrž také další skutečnosti, týkající se věci jako takové (např. okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další).

V posuzovaném případě krajský soud aplikoval § 150 obč. soudního řádu v neprospěch vedlejších účastníků a jestliže se údajně rozhodl nepoužít ho ve prospěch stěžovatele, nebylo třeba, aby své rozhodnutí odůvodnil, protože o nákladech řízení rozhodoval bez souvislosti s postupem soudu I. stupně. Krajský soud tak věc posoudil v rámci mezí daných obč. soudním řádem a nemohl tudíž porušit čl. 2 odst. 2 Listiny.

Stěžovatelova námitka o zásahu do vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny) je též zjevně neopodstatněná, protože stěžovatel tvrdošíjně odmítá respektovat okolnost, že uložení aktivní povinnosti je možné jen podle § 417 odst. 2 obč. zákoníku, pro jehož aplikaci nebyly shledány podmínky (viz odůvodnění rozsudků obou soudů), a že podle § 127 odst. 1 obč. zákoníku by se mohl domáhat, aby v sousedském sporu byla uložena povinnost v podobě "zdržení se zásahů" (viz odůvodnění rozsudku I. stupně), což neučinil.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu není možno rozhodnout meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2006

František Duchoň, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru