Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 455/06 #1Nález ÚS ze dne 09.05.2007K restitučnímu nároku z důvodu křivdy v důsledku politické perzekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Znojmo
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - Jihomoravský
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně u... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
Tíseň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 75/45 SbNU 175
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.455.06.1
Datum vyhlášení06.06.2007
Datum podání21.07.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

198/1993 Sb., § 3

87/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.c, § 6 odst.2, § 6 odst.1 písm.g, § 2 odst.2 písm.3

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pojem tíseň podle § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je třeba vykládat v souvislosti s politickým nátlakem let 1948-1989, tedy jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba jako vlastník věci učinila právní úkon, který by v právním státě neučinila.

Nepřihlédnutí k důkazům a argumentaci strany soudního řízení může způsobit extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, tzn. porušit právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky M. V. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 9. května 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2005 č.j. 17 Co 187/2005 a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. ledna 2005 č.j. 6 C 300/92-474.

Narativní část

Stěžovatelka se žalobou domáhala uzavření dohody o vydání specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Znojmo. V žalobě tvrdila, že smlouva o prodeji těchto nemovitostí z roku 1967 byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Napadeným rozsudkem okresního soudu byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, protože na její straně nebyla prokázána ani tíseň ani nápadně nevýhodné podmínky (§ 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích). Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil v této části závěry okresního soudu a poznamenal, že postižení sféry stěžovatelky v důsledku jejího odporu proti komunistickému režimu nedosáhlo takové intenzity, aby mohlo být podřazeno pod uvedené ustanovení zákona. Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Podle závěrů Ústavního soudu se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s otázkou, zda stěžovatelce byla způsobena křivda v důsledku dlouhodobé politické persekuce (§ 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích). Hlavní tlaky sice směřovaly proti manželovi stěžovatelky, který byl evangelickým knězem, jejich dopadem byla ale postižena i stěžovatelka. V této souvislosti uvedl Ústavní soud, že stěžovatelka byla odkázána na svého manžela jako osoba nepohyblivá, dále poukázal na dlouhodobý nátlak ze strany okresního národního výboru a na řadu dalších důkazů o politické perzekuci stěžovatelčiny rodiny. Obecné soudy podle jeho závěrů nedostatečně přihlédly k těmto skutečnostem, zejména k časovým souvislostem, v nichž rozhodující okolnosti probíhaly. Ústavní soud tedy nesouhlasil se závěrem, že křivda způsobená stěžovatelce nedosáhla dostatečné intenzity, aby odůvodňovala její nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Obecné soudy tím vytvořily extremní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a tedy zasáhly do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 455/06 ze dne 9. 5. 2007

N 75/45 SbNU 175

K restitučnímu nároku z důvodu křivdy v důsledku politické perzekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 9. května 2007 sp. zn. I. ÚS 455/06 ve věci ústavní stížnosti M. V. proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 17 Co 187/2005 ze dne 27. 6. 2005 a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 6 C 300/92-474 ze dne 21. 1. 2005, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti Jihomoravskému kraji na uzavření dohody o vydání nemovitostí.

Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 17 Co 187/2005 ze dne 27. 6. 2005 a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě č. j. 6 C 300/92-474 ze dne 21. 1. 2005 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 17 Co 187/2005 ze dne 27. 5. 2005, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě č. j. 6 C 300/92-474 ze dne 21. 1. 2005, kterým byla zamítnuta její žaloba, že žalovaný je povinen uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí - domu č. p. 3 s pozemky parc. č. 2843 o výměře 244 m2 a parc. č. 2842 o výměře 1495 m2 v katastrálním území Znojmo. Napadenými rozhodnutími došlo podle jejího názoru k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:

Stěžovatelka je přesvědčena, že v jejím případě byly naplněny podmínky ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") v návaznosti na ustanovení § 6 odst. 2 citovaného zákona. Prokázala jak tíseň, tak i nápadně nevýhodné podmínky, a zejména prokázala, že v jejím případě a v případě její rodiny se ze strany státu jednalo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody, založený na politické persekuci jejího manžela i celé rodiny z důvodu náboženského přesvědčení manžela. Jednalo se o dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo, že byla nucena v roce 1967 prodat sporné nemovitosti. Poukazuje i na to, že se obecné soudy nezabývaly otázkou, z jakého důvodu její rodina v rodinném domě ve Znojmě nebydlela. Porušení uvedeného práva spatřuje i v tom, že se obecné soudy nevypořádaly se zákonnou podmínkou tísně, neboť předložené a provedené důkazy odmítly s tvrzením, že prokázaná intenzita politické persekuce manžela stěžovatelky nebyla natolik intenzivní, aby mohla být zohledněna ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. b) zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Dále stěžovatelka vytýká obecným soudům, že se nevypořádaly s rozpory v jednotlivých znaleckých posudcích, které oceňovaly nemovitosti k datu uzavření kupní smlouvy. Zamítly její návrh na výslech znalce Ing. A. k zpracovanému znaleckému posudku, což svědčí o tom, že soud prvního stupně neměl zájem na "eventuálních důkazech". Zamítly rovněž její návrh na provedení superrevizního znaleckého posudku jako nadbytečný. Takovým postupem soudu se stěžovatelka dostala do nerovného postavení s druhou stranou sporu.

Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nesprávně vyložily podmínku "tísně" a "nápadně" nevýhodných podmínek, a proto rozhodly v rozporu se skutkovým stavem věci. V souzeném případě tím nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Protože nebyla objektivně zjištěna tíseň a nápadně nevýhodné podmínky spojené s prodejem nemovitosti, nebylo možné dospět k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno tísně a nápadně nevýhodných podmínek souvisejících s požadavkem na vydání věci. Proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil. V ústavní stížnosti vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.

II.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování a skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech. Odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozhodnutí. Vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Okresní soud ve Znojmě ve stručném vyjádření odkázal plně na odůvodnění napadeného rozhodnutí a rovněž vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Jihomoravský kraj se sídlem v Brně jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že se stěžovatelka domáhá přezkoumání skutkových závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, doplnění dokazování a jiného hodnocení zjištěného skutkového stavu. Uvádí, že v případě stěžovatelky nelze shledat, že by obecné soudy ke svým skutkovým a právním zjištěním dospěly na základě svévole při provádění nebo hodnocení důkazů nebo že by opomenuly provést důkazy, které stěžovatelka navrhovala. Pokud některý z důkazů navrhovaných stěžovatelkou neprovedly, pak své rozhodnutí řádně odůvodnily. Dále se vedlejší účastník podrobně vyjádřil k jednotlivým dílčím připomínkám. Závěrem uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za opodstatněnou jednak z obecných důvodů, jednak i z pohledu jednotlivých stěžovatelkou namítaných konkrétních nesprávností v postupu a rozhodování obecných soudů, a proto navrhl její odmítnutí. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 6 C 300/92 vedený u Okresního soudu ve Znojmě. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala uzavření dohody o vydání výše uvedených nemovitostí podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích proti žalovanému Jihomoravskému kraji, protože smlouvu o prodeji požadovaných nemovitostí uzavřela v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem č. j. 6 C 300/92-38 ze dne 4. 8. 1994 žalobě vyhověl a uložil žalovanému (tehdy ještě Školskému úřadu ve Znojmě) uzavřít příslušnou dohodu. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka prodala nemovitost v tísni, kterou spatřoval v nátlaku a výhrůžkách tehdejších funkcionářů ONV, v celkovém postavení její rodiny, která žila s minimálními finančními prostředky, i v postavení jejího manžela, který byl farářem a mohl vykonávat svou funkci jen se souhlasem tehdejších církevních tajemníků. Nápadně nevýhodné podmínky pak soud prvního stupně spatřoval v tom, že stěžovatelka měla možnost prodat nemovitosti za cenu podstatně vyšší, než byla stanovena v odhadu, který byl navíc v době prodeje nemovitostí již dva roky starý. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením č.j. 17 Co 574/94-50 ze dne 17. 5. 1995 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že na základě skutkových zjištění se nelze ztotožnit se závěrem, že kupní smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, a uložil soudu prvního stupně, aby si obstaral podklady k posouzení této podmínky, zejména pak znalecký posudek, který by s ohledem na tehdejší cenové předpisy stanovil cenu předmětných nemovitostí.

V dalším řízení soud prvního stupně uložil zpracování znaleckého posudku znalci Ing. S. R., který určil cenu nemovitostí částkou 138 838,91 Kč, jež se lišila od ceny, za níž byla nemovitost prodána (č. l. 5 - kupní smlouva na nemovitosti, v níž je uvedena cena 170 670,40 Kč). Stěžovatelka navrhovala provedení nového znaleckého posudku - vzhledem k rozporům při zařazení některých prvků do tříd (č. l. 98), avšak soud prvního stupně rozhodl, že další dokazování se provádět nebude (č. l. 98 revers). Ve věci rozhodl rozsudkem č. j. 6 C 300/92-108 ze dne 30. 9. 1996 a žalobu stěžovatelky zamítl. V odůvodnění uvedl, že po doplněném dokazování dospěl k závěru, že kupní smlouva byla skutečně uzavřena v tísni, avšak druhá zákonem stanovená podmínka, tj. nápadně nevýhodné podmínky, splněna nebyla, protože nemovitosti byly prodány za kupní odhadní cenu vyšší, než byla cena odpovídající tehdejším cenovým předpisům. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením č. j. 17 Co 45/97-118 ze dne 23. 10. 1998 rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění vytkl soudu prvního stupně, že se nedostatečně zabýval zkoumáním podmínky tísně; v případě jejího splnění bude třeba prošetřit, zda existovala i druhá zákonná podmínka, tj. nápadně nevýhodné podmínky.

Soud prvního stupně prováděl další dokazování ke zjištění, zda byla kupní smlouva uzavřena v tísni. Ze spisu vyplývá, že stěžovatelka předložila znalecký posudek, který zpracoval znalec Ing. V. K., jenž cenu nemovitostí určil částkou 277 389 Kč. Vzhledem ke znaleckému posudku předloženému stěžovatelkou soud ustanovil dalšího znalce Ing. J. V. ke zpracování revizního znaleckého posudku. Stěžovatelka vůči ustanovení tohoto konkrétního znalce vznesla námitky (č. l. 152), jimž Okresní soud ve Znojmě vyhověl (č. l. 155) a ustanovil znalcem Ústav soudního inženýrství v Brně. Tento ustanovený znalec však s poukazem na značné vytížení požádal o zproštění povinnosti zpracovat revizní znalecký posudek (č. l. 157). Usnesením č. j. 6 C 300/92-159 ze dne 16. 9. 1999 byl ke zpracování revizního znaleckého posudku ustanoven Znalecký ústav STAVEXIS, s. r. o. Cena předmětných nemovitostí byla tímto revizním znaleckým posudkem stanovena na částku 134 294 Kč. Znalecký ústav se vyjádřil i k rozporům ve znaleckých posudcích (Ing. R., Ing. K. - č. l. 180). V závěrečném návrhu stěžovatelka uplatnila námitky proti reviznímu znaleckému posudku a navrhla další svědky. Současně také uvedla, že povinnost žalovaného vydat nemovitosti vyplývá také z ustanovení § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože celý proces vrcholící vynuceným prodejem nemovitostí byl též důsledkem politické persekuce a postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody (č. l. 207 revers). Soud prvního stupně vyslechl navrhované svědky a další dokazování již neprováděl (č. l. 210 revers). Rozsudkem č. j. 6 C 300/92-214 ze dne 28. 4. 2000 žalobu zamítl. Na základě podrobného rozvedení a hodnocení skutkových zjištění dospěl k závěru, že na straně stěžovatelky nelze jednoznačně dovodit tíseň a že nejsou dány ani nápadně nevýhodné podmínky. Uzavřel, že v předmětné věci nebyly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením č. j. 17 Co 356/2000-233 ze dne 31. 8. 2001 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že se nezabýval naplněním restitučního titulu podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) v návaznosti na ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Odvolací soud dospěl dále k závěru, že se nelze ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku tísně na straně stěžovatelky při uzavírání kupní smlouvy, neboť je předčasný.

V dalším řízení před soudem prvního stupně stěžovatelka uplatnila námitky vůči reviznímu znaleckému posudku a předložila nový znalecký posudek, který nechala zpracovat znaleckým ústavem A&H NEMOCONSULT, s. r. o. V něm byla nemovitost oceněna částkou 197 822,10 Kč, proto navrhla zpracování superznaleckého posudku a výslech dalších svědků. Žalovaný - vzhledem k množství znaleckých posudků - nesouhlasil s dalším znaleckým posudkem a rovněž doplnil návrhy na dokazování. Soud prvního stupně však další návrhy na dokazování zamítl (č. l. 299 revers). Rozsudkem č. j. 6 C 300/92-316 ze dne 18. 4. 2003 žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka řádně a včas svůj nárok na vydání nemovitostí neuplatnila. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením č. j. 17 Co 214/2003-342 ze dne 30. 9. 2003 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že soud prvního stupně neměl ve spisu dostatek podkladů pro takové rozhodnutí, a proto měl postupem podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vyzvat stěžovatelku k prokázání sporné skutečnosti.

Soud prvního stupně provedl další důkazy navrhované stěžovatelkou. Dále ustanovil znovu znalce - znalecký ústav STAVEXIS ke zpracování dodatku ke znaleckému posudku, v němž se měl vyjádřit k rozdílnému ocenění, které bylo obsaženo ve znaleckém posudku předloženém stěžovatelkou (č. l. 389). Stěžovatelka vznesla námitku proti ustanovení tohoto znalce a navrhla zpracování superznaleckého posudku Ústavem soudního inženýrství v Brně (č. l. 393). Usnesením č. j. 6 C 300/92-396 ze dne 14. 5. 2004 rozhodl soud prvního stupně, že znalecký ústav STAVEXIS není vyloučen z projednávání této věci. Dodatek ke znaleckému posudku je pak obsažen na č. l. 398-410. Vyplývá z něho především korekce ceny stanovené v původním revizním posudku tohoto znalce (snížení na částku 126 520 Kč) a dále poukaz na sporné zařazení do I. nebo II. třídy s tím, že pokud by dům byl zařazen do I. třídy, činila by jeho cena částku 165 372 Kč).

Soud prvního stupně napadeným rozsudkem č. j. 6 C 300/92-474 ze dne 21. 1. 2005 žalobu znovu zamítl. V odůvodnění uvedl, že žaloba byla zamítnuta především proto, že žalovaný nebyl k vydání věci řádně vyzván. Dále pak byla žaloba zamítnuta proto, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích (kupní smlouva nebyla uzavřena v tísni ani za nápadně nevýhodných podmínek). Podle názoru soudu nebylo prokázáno ani naplnění ustanovení § 6 odst. 2 citovaného zákona. Ustálená soudní judikatura totiž pod pojmy politické perzekuce a porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod rozumí zásahy do svobody za naplnění podmínek § 2 odst. 2 a odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, které jsou intenzivnější než zásahy vyvolávající tíseň. Žalobkyní tvrzené skutečnosti nelze objektivně za takové zásahy považovat, protože z provedeného dokazování nevyplývá, že by došlo k postižení osoby žalobkyně právě z důvodu jejích politických postojů, příslušnosti k sociální, majetkové či náboženské skupině a dalších důvodů uvedených v § 2 odst. 2 a odst. 3 zákona. Žalobkyně znovu svůj nárok osvědčuje pouze událostmi, které mají být dokladem tísně, jak již shora uvedeno.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem č. j. 17 Co 187/2005 ze dne 27. 6. 2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Neztotožnil se sice s názorem soudu prvního stupně, že nebyla řádně a včas podána výzva k vydání nemovitostí, a naopak výzvu hodnotil jako včasnou a řádnou. Potvrdil však závěry soudu prvního stupně, že nebyly splněny podmínky vydání nemovitostí, tj. že na straně stěžovatelky nebyla prokázána ani tíseň, ani nápadně nevýhodné podmínky v souvislosti s uzavíráním kupní smlouvy. Souhlasil i se závěry soudu prvního stupně v tom, že nebyly naplněny ani podmínky § 6 odst. 2 citovaného zákona. K tomu uvedl, že s přihlédnutím k ustanovení § 3 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, odpor občanů proti tomuto režimu, který, až již jednotlivě či ve skupině, na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního, projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali, nebyl ze strany žalobkyně takové intenzity, aby byl podřaditelný pod uvedené ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pokud tedy ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích odkazuje na politickou perzekuci a postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody v období let 1948 a 1989, vede použití metod teleologického i systémového výkladu nevyhnutelně k tomu, že je jím myšleno pronásledování jedince protidemokratickým režimem pro jeho demokraticky motivované politické (společenské) jednání či postoje coby jiná forma politické persekuce a postupů porušujících obecně uznávaná lidská práva a svobody. Taková intenzita postižení sféry žalobkyně však v daných souvislostech shledána nebyla. Krajský soud se dále zabýval i spornou cenou nemovitostí a dospěl k závěru, že vzhledem k výsledkům znaleckého posuzování není třeba provádění dalšího superrevizního znaleckého posudku.

Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2665/2005-527 ze dne 22. 12. 2005 odmítnuto jako nepřípustné, protože ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. nelze dospět k závěru, že by odvolací soud řešil některou otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je - co do jednoho aspektu - důvodná.

1. Stěžovatelka jednak namítá, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s rozpory ve znaleckých posudcích a neprovedly důkaz superrevizním posudkem, jehož provedení opakovaně navrhovala.

Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů (provedené obecnými soudy), pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod stěžovatele, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky. Ústavní soud již vícekrát vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy České republiky; podrobněji srov. sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5). Současně a pro úplnost je nutno uvést, že zásadně nelze spatřovat porušení ústavních práv stěžovatele v tom, že soud nevyhoví všem jeho důkazním návrhům, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede, a které nikoliv (§ 120 odst. 1 a 2 o. s. ř.). To však platí pouze potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit (srov. sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49; sp. zn. II. ÚS 92/95, uveřejněn tamtéž, svazek 4, nález č. 72, str. 194).

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nejsou obecné soudy povinny provést všechny důkazy, které účastníci řízení navrhují, avšak v odůvodnění svých rozhodnutí jsou povinny se touto otázkou zabývat a uvést, z jakého důvodu navrhované důkazy neprovedly. Ze zásady volného hodnocení důkazů rovněž vyplývá, že soudy hodnotí jednotlivé důkazy každý jednotlivě i všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Své závěry jsou soudy potom povinny řádně odůvodnit s použitím skutkových zjištění, které v rámci řízení učinily. Pokud obecné soudy postupují v uvedených hranicích, nelze jim porušení práva na spravedlivý proces vytýkat.

V předmětné věci se obecné soudy dostatečně a do hloubky zabývaly posouzením, zda kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek; zaměřily se zejména na zjištění kupní ceny nemovitostí, o jejichž vydání se jednalo. Ze spisu a zejména z odůvodnění všech rozhodnutí, která v průběhu tohoto řízení byla vydána, vyplývá, že této otázce byla věnována mimořádná pozornost. Soud prvního stupně, byv vázán právním názorem, který vyslovil odvolací soud ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí, se opakovaně zabýval zjištěním ceny nemovitostí, rozpory, které byly ve znaleckých posudcích odstranil a v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedl, z jakého důvodu se přiklonil ke kupní ceně vyplývající z revizního znaleckého posudku. Odvolací soud v rámci svého přezkumného oprávnění další připomínky ke zjištění ceny předmětných nemovitostí nevyslovil. Tento postup obecných soudů koresponduje pravidlům vyplývajícím ze zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy postupovaly v rámci svých oprávnění a závěry, k nimž dospěly, řádně odůvodnily. Ústavní soud považuje v této souvislosti za vhodné poznamenat, že zákon o mimosoudních rehabilitacích nelze chápat tak, že ruší a jaksi generálně odčiňuje všechny křivdy, jichž se totalitní režim dopouštěl, ale tak, že usiluje o zmírnění některých křivd, které, jak se praví v úvodu k zákonu, "nelze nikdy zcela napravit". Pokud jde o uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, které spočívají ve stanovení kupní ceny, lze zajisté vycházet z ustálené judikatury, od které se Ústavní soud nemíní odchylovat, podle níž byla-li kupní cena v době uzavření kupní smlouvy dohodnuta na základě tehdy platných cenových předpisů, není možné bez dalšího usuzovat na adekvátnost či neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a podle toho na existenci či neexistenci nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat konkrétně podle okolností daného případu a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněného občana ve srovnání s občany jinými. V tomto směru se obecné soudy - jak již bylo uvedeno - na základě provedených znaleckých posudků s touto otázkou náležitě a přesvědčivě vypořádaly a právem dovodily, že nápadně nevýhodné podmínky dány nebyly. Ústavní soud proto dovozuje, že tato námitka stěžovatelky důvodná není.

2. Další námitka stěžovatelky spočívá v tom, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly se zákonnou podmínkou tísně a že předložené a provedené důkazy odmítly s tvrzením, že prokázaná intenzita politické persekuce manžela stěžovatelky nebyla natolik výrazná, aby mohla být zohledněna ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. b) zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Tato námitka důvodná je.

Zákon o mimosoudních rehabilitacích v § 1 odst. 1 proklamuje, že se snaží zmírnit některé majetkové křivdy, spáchané v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená v mezinárodních úmluvách a na ně navazujících mezinárodních paktech o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Zákon sám nemůže podchytit jmenovitě veškerá jednání, která vedla k tomuto porušování, a proto vytýčil základní morální výkladový princip, který vychází ze základních lidských a občanských práv. Sám Parlament přijal zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, kterým vymezil negativní stránku protiprávnosti komunistického režimu, a v tomto směru poukázal mj. i na programové ničení hodnot evropské civilizace a na destrukci tradičních principů vlastnického práva.

V návaznosti na podmínky vymezené v citovaném zákoně Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že se při výkladu pojmu "tísně" nemůže jednat o interpretaci běžně užívanou v občanskoprávním nebo ve správním řízení, neboť restituční zákony, hodnotící dobu totality, vyžadují interpretaci odpovídající této době. Proto je pojem tísně třeba interpretovat v širších souvislostech, a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem let 1948-1989. Tento politický nátlak zde nebyl chápán jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila. I zde však platí, že posouzení naplnění pojmových znaků tísně, jakož i naplnění restitučního titulu podle § 2 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 6 odst. 2 citovaného zákona je součástí nezávislého soudního rozhodování, byť to podléhá přezkumu Ústavního soudu z hlediska ochrany základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele.

Podle mínění Ústavníhosoudu se obecné soudy v předmětné věci nezabývaly v dostatečně širokém rozsahu nejen otázkou, zda stěžovatelka jednala v tísni, ale zejména, zda jí byla způsobena křivda v důsledku dlouhodobé politické persekuce ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c), § 2 odst. 2 a § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Obecné soudy sice těmto otázkám věnovaly určitou pozornost; to lze dovodit i z výše uvedené rekapitulace soudního spisu, protože právě zkoumání, zda stěžovatelka jednala v tísni, bylo důvodem pro opětovné zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Odvolací soud opakovaně tak vedl soud prvního stupně k hlubšímu zkoumání celkových okolností, za nichž stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu na nemovitosti. Stejně tak odvolací soud vedl soud prvního stupně ke zkoumání otázky, zda byl v předmětné věci naplněn druhý dodatečně uplatněný restituční titul; rozhodnutí soudu prvního stupně bylo z tohoto důvodu také zrušeno. Lze dovodit, že obecné soudy, zejména pak soud prvního stupně, provedly ke zjištění existence dlouhodobého politického nátlaku poměrně rozsáhlé dokazování. Podle názoru Ústavního soudu však dostatečně nepřihlédly ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo, zejména pak k časovým okolnostem, v nichž rozhodující události probíhaly. Nelze totiž argumentovat tím, že se politické tlaky netýkaly osobně stěžovatelky. Je sice pravda, že hlavní tlaky směřovaly proti manželovi stěžovatelky, který byl evangelickým knězem, ale v jejich dopadu byla postižena i stěžovatelka sama, protože byla na manžela jako osoba nepohyblivá zcela odkázána. Podle obsahu spisu byl politický nátlak a postih manžela stěžovatelky dlouhodobé povahy; byl považován za osobu nepřátelskou socialistickému zřízení a byl dlouhodobě sledován (viz níže). Tyto tlaky se úzce dotkly i dětí stěžovatelky, jimž bylo znemožněno studium (viz níže). Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje i na nátlak ze strany tehdejšího ONV (č. l. 136), z něhož vyplývá, že byla důrazně upozorněna na možnost, že by mohlo dojít k postupu podle zákona č. 71/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku, a provést potřebné úpravy i bez jejího souhlasu; v důsledku toho by pak vzhledem k hodnotě oprav mohlo dojít k převodu nemovitosti na stát. I když byl k nátlaku využíván postup zdánlivě podle tehdejších platných právních předpisů, je patrné, že v tomto konkrétním případě nátlak dosahoval takové intenzity, že nemohlo jít o pouhé upozornění na možný postup podle tehdy platných právních předpisů. V uvedeném dopise je ještě upozornění na to, že by mohla být přepočítána plocha obytných místností a při převýšení výměry rodinného domu by rovněž mohlo dojít k převodu do vlastnictví státu. I v tom lze spatřovat zřetelný nátlak na stěžovatelku, protože obytná plocha byla řádně stanovena v plánech domu a její změna vypovídá o svévoli tehdejších úřadů, a nikoli o postupu standardním.

Ústavnísoud dále poukazuje na řadu nezanedbatelných argumentací a důkazů o politické perzekuci stěžovatelčiny rodiny, které měly obecné soudy k dispozici. Mezi ně patří zejména čestné prohlášení J. R., výpovědi svědků K., Ž., Š., P., K., sdělení ONV v Jilemnici ze 30. 6. 1948 (nesouhlas k vydání cestovního pasu), sdělení Jedenáctileté školy v Jilemnici ze dne 10. 4. 1958 (nepřijetí syna Jana do školy z politických důvodů), důtka ONV v Semilech manželovi stěžovatelky z 6. 5. 1975, materiály Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, sešit II, str. 69, 73, označení manžela stěžovatelky za reakčního duchovního a nepřátelskou osobu III. kategorie ještě ke dni 15. 3. 1979 aj. Pokud obecné soudy tyto materiály ignorovaly, nelze než dovozovat, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. V tomto směru tedy nelze z hlediska ústavnosti aprobovat názor obecných soudů, že křivda způsobená stěžovatelce nebyla takové intenzity, že by naplňovala znaky ustanovení § 6 odst. 2, § 2 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Obsah spisu totiž zřetelně nasvědčuje závěru opačnému.

Proto Ústavnísoud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno, dovodiv, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Poněvadž od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, Ústavnísoud se souhlasem účastníků od něho upustil (ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru