Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 454/97Usnesení ÚS ze dne 26.03.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.454.97
Datum podání01.12.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., čl.

58/1969 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 454/97 ze dne 26. 3. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 454/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. M.S., zastoupeného advokátem JUDr. T.V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 1996, č.j. 31 C 20/96-9, a proti usnesení vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 1997, č.j. 1 Co 120/96-19,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze bylo zastaveno řízení v právní věci žalobce - stěžovatele proti žalovanému - České republice, Ministerstvu spravedlnosti,

o ochranu osobnosti a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, neboť stěžovatel i přes výzvu k zaplacení soudního poplatku nezaplatil soudní poplatek ve výši 4 000 Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že podle ustanovení § 4

I. ÚS 454/97

písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vzniká poplatková povinnost podáním návrhu na provedení poplatného úkonu (žaloby). Protože poplatek zaplacen nebyl, soud podle ustanovení § 9 odst. 2 cit. zákona řízení zastavil. Výše soudního poplatku byla dána položkou 4a sazebníku, protože podle obsahu žaloby se jednalo o žalobu na ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy v penězích.

Toto usnesení v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze. V jeho odůvodnění uvedl, že z obsahu návrhu na zahájení řízení plyne, že se stěžovatel domáhal vydání rozsudku, jímž by byla určena nepravdivost a nepřiměřenost tvrzení soudu

o žalobci a jímž by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 100 000 Kč. Uplatněný nárok proto bylo nutno posuzovat podle ustanovení § 13 občanského zákoníku - což potvrdil ve svém odvolání i stěžovatel - a nejednalo se tedy

o řízení ve věci, na kterou by se vztahovala úprava věcného a osobního osvobození od soudních poplatků podle § 11 zákona

o soudních poplatcích. Soud prvního stupně proto postupoval po věcné i právní stránce zcela správně.

Citovaná usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že stěžejní otázkou v dané věci je posouzení toho, zda se jednalo

o žalobu na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb., která je od soudních poplatků osvobozena, nebo zda se jednalo o nárok podle ustanovení § 13 občanského zákoníku, který soudnímu poplatku podléhá. Stěžovatel se domnívá, že mu byla "nesprávným úředním postupem způsobena nemajetková újma", kterou však v tomto případě je nutno posuzovat jako škodu. Zákon č. 58/1969 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem zvláštním a měl by být proto použit přednostně. Protože však v zákoně č. 58/1969 Sb. není obsaženo speciální ustanovení, které by řešilo otázku nemajetkové újmy, vycházel prý stěžovatel z "pojmového instrumentária" osobnostních práv podle občanského zákoníku, a proto také žalobu nazval žalobou "o ochranu osobnosti a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění". Podstatou návrhu však údajně byla žaloba

2

I. ÚS 454/97

o náhradu škody, a proto návrh neměl podléhat soudnímu poplatku. Protože obecné soudy tuto skutečnost nerespektovaly, porušily svým postupem čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který stěžovateli zaručuje právo na soudní ochranu. Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze zrušena.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze.

Městský soud v Praze uvedl, že na právním názoru uvedeném v napadeném usnesení trvá a navrhuje proto, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

Vrchní soud v Praze rovněž odkázal na argumentaci, uvedenou v napadeném usnesení. Uvedl, že nárok z nesprávného postupu či rozhodnutí soudu lze uplatnit výlučně podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Z žalobního návrhu vyplývalo, že stěžovatel "uplatnil prostředky ochrany osobnosti ve smyslu ustanovení § 13 občanského zákoníku", a za této situace nepřipadalo v úvahu osvobození od soudního poplatku. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo, neboť podáním návrhu na ochranu osobnosti stěžovatel právo na soudní ochranu využil a řízení o tomto návrhu bylo zastaveno z důvodu nesplnění poplatkové povinnosti. Proto Vrchní soud v Praze považuje podanou ústavní stížnost za nedůvodnou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými usneseními obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo podle č1. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu.

V souzené věci ústavní soud shledal, že se stěžovatel svého práva domáhal u Městského soudu v Praze podáním, označeným jako "žaloba o ochranu osobnosti a poskytnutí přiměřeného

3

I. ÚS 454/97

zadostiučinění". Pokud by měl skutečně na mysli náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., byl by povinen tento nárok nejdříve projednat s ústředním orgánem, v tomto případě s Ministerstvem spravedlnosti ČR, a teprve poté by se mohl domáhat přiznání nároku u soudu (§ 9 a § 10 zákona č. 58/1969 Sb.). Stěžovatel

však svůj tvrzený nárok uplatnil přímo u Městského soudu v Praze, takže i jeho procesní postup nasvědčuje tomu, že žaloba byla skutečně směřována k ochraně jeho osobnosti ve smyslu občanského zákoníku. Podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu rozhodují totiž právě krajské soudy (a tedy i Městský soud v Praze) jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku.

V prvé řadě však sám obsah žaloby prokazuje, že byla podána na ochranu stěžovatelovy osobnosti a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, jak ostatně jednoznačně vyplývá i z jejího názvu. V této žalobě není nijak naznačeno - a nelze to z ní dovozovat ani výkladem - že by se ve skutečnosti jednalo o návrh podle zákona č. 58/1969 Sb. Proto obecné soudy nepochybily, jestliže ji posuzovaly podle jejího názvu i obsahu, a dospěly k závěru, že se jedná o právní věc ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, která podléhá poplatkové povinnosti.

Ostatně ani sám stěžovatel si nebyl v době podání žaloby zcela jist tím, o jaký návrh se ve skutečnosti jedná, neboť dne 10. 4. 1996 zaslal Městskému soudu v Praze přípis, v němž uvedl, že nemá právní jistotu, zda není od soudních poplatků osvobozen a že proto Městský soud v Praze prosí o to, aby tuto otázku přezkoumal. Městský soud v Praze k tomu v napadeném usnesení správně uvedl, že kdyby byl (roz. soud) názoru, že stěžovatel od soudního poplatku osvobozen je, nevydal by výzvu k jeho zaplacení.

Za této situace Ústavní soud usuzuje, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo. Stěžovatel podáním žaloby svého práva na soudní ochranu využil, nezaplatil však soudní poplatek, k čemuž byl ze zákona povinen. Obecné soudy tedy dospěly ke správnému

4

I. ÚS 454/97

závěru, jestliže rozhodly o tom, že se řízení zastavuje.

Protosoudce zpravodaj ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 1998

JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru