Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 450/02Usnesení ÚS ze dne 06.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkObnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.450.02
Datum podání17.07.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 450/02 ze dne 6. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného advokátem JUDr. V. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 1 Nt 7/95, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 3 To 146/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení, skončeného pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14.7.1993, č.j. 1 T 1/92-1540, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20.4.1994, sp. zn. 6 To 58/93, jímž byl uznán vinným trestným činem vraždy dle § 219 odst. 1, 2 písm. e), f) trestního zákona ve znění zákona č. 175/1990 Sb., jako zvlášť nebezpečný recidivista dle § 41 odst. 1 trestního zákona, trestným činem nedovoleného ozbrojování dle §185 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona ve znění zákona č. 175/1990 Sb. Za výše uvedenou trestnou činnost a za sbíhající trestné činy, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31.3.1993, č.j. 4 T 169/92-88, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17.5.1993, sp. zn. 8 To 100/93, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 23 roků.

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud v prvé řadě rekapituluje trestnou činnost stěžovatele i předcházející trestní řízení. Dále konstatuje důkazní návrhy stěžovatele, které byly podstatou návrhu na povolení obnovy řízení. Tvrdil, že se ve spise Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 1/92, nacházejí padělky výpovědí svědků P., P., K., P., padělek protokolu o ohledání místa činu, dále měl výhrady k pachovým stopám, navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku z oboru balistiky, poukazoval na zkreslení výpovědí svědků v protokolech o hlavním líčení, tvrdil, že se na vloupání podílela i další osoba, že paklíče vyrobil jistý P. a že kasařské náčiní vlastnil J. K., požadoval vysvětlení rozporů ve výpovědích svědka P., navrhoval výslech svědků P., J. a M. ohledně vzdálenosti při střelbě 17.12.1990 a tvrdil, že I. V. je smyšlená osoba. Uvedená tvrzení a návrhy krajský soud podrobně rozvádí, hodnotí a zaujímá k nim své stanovisko.

Stěžovatel svoje tvrzení ohledně padělání výpovědí svědků P., P., K., P. a dále ohledně protokolu o ohledání místa činu opíral o zprávu SPT Telecom - listinný důkaz, který nebyl znám soudu v původním řízení, ani v řízení o povolení obnovy až do 18.11.1999, kdy jej stěžovatel předložil soudu - jejíž předmětem byla otázka umístění telefonní budky. V řízení o povolení obnovy proto soud vyslechl svědkyni D., E., svědka S. a mjr. M., prostudoval protokol o ohledání místa činu a připojenou fotodokumentaci a zprávy SPT Telecom. Za klíčový považoval soud důkaz provedený u veřejného zasedání 31.5.2001 a to reprodukci obrazového a zvukového záznamu z videokazety předložené soudu státní zástupkyní, jejíž obsahem byla reportáž natočená dne 18.12.1990 obsahující mimo jiné zřetelný záběr na autobusovou zastávku ČSAD a vedle ní se nacházející telefonní budku. Stěžovatel poté připustil, že na tomto záběru je telefonní budka, ale měl výhrady k autenticitě tohoto záznamu. Krajský soud považuje záznam za autentický a vyvracející stěžovatelovu námitku ohledně přemístění telefonní budky k autobusové zastávce až v dubnu 1992. Dále krajský soud považoval za nepodloženou námitku, že poškozený F. nastoupil kritického dne do služby v hodnosti vojína a teprve po své smrti byl povýšen do hodnosti desátníka, jež se stalo podkladem pro tvrzení stěžovatele ohledně padělání protokolů vyhotovených do 24.12.1990. Soud má zato, že tato tvrzení vyvrací zpráva archivu ministerstva vnitra, které se dovolává. K problematice odběru pachových stop poukazuje krajský soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1998 (sp. zn. 7 Nd 105/98), který rozhodoval o návrhu stěžovatele na odnětí a přikázání věci a konstatuje, že řízení o návrhu na povolení obnovy není "reparátem" hlavního líčení, kdy je možné volat znovu svědky k dané problematice již vyslechnuté. Proto návrh stěžovatele na výslech svědků JUDr. S., P. a H. k otázce odebírání pachových stop zamítl. Soud dále nevyhověl návrhu stěžovatele na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru balistiky. Podle názoru soudu stěžovatel nepředložil žádný důkaz, který by v původním řízení nebyl soudu znám a ze kterého by vyplynulo, že střela před smrtelným nárazem na tělo poškozeného F. změnila svoji dráhu, dopadla na jeho tělo naplocho a měla nestabilní dráhu letu. Pokud jde o zkreslování výpovědí svědků v protokolech o hlavním líčení, předložil stěžovatel soudu dopisy bývalé zapisovatelky Krajského soudu v Brně. Ty byly u veřejného zasedání 31.5.2001 přečteny a tvrzení stěžovatele zůstalo nepodložené. Pisatelka totiž výslovně sděluje, že opis odpovídá originálu a že si "nemyslí, že by zapisovatelka něco měnila s úmyslem jej poškodit".

Krajský soud dále uvádí, že v řízení o návrhu na obnovu řízení neplatí revizní princip, ale že se zkoumá a rozhoduje o tom, zda v něm vyšly najevo nové soudu dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy soudu dříve známými mohly přivodit změnu původního rozhodnutí. Proto tvrzení svědků M., M. a Z. R. ohledně výroby klíčů k poutům, celám a katrům F. P. není skutečností soudu dříve neznámou, jež by ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, mohla přivodit změnu původního rozhodnutí. Dále soud zamítl návrh stěžovatele na výslech svědků P., J. a M., protože k otázce vzdálenosti střelby byli vyslechnuti jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení a revizní princip v řízení o návrhu na obnovu řízení neplatí. Krajský soud poznamenává, že svědek P. byl v tomto řízení sice předvolán, leč jen za účelem odstranění rozporu týkajícího se umístění předmětné telefonní budky. Jako nevěrohodnou pak hodnotil krajský soud rozpornou výpověď svědka V. ohledně známosti se stěžovatelem. Soud konečně zamítl navrhovaný výslech svědkyně H. (R.), neboť byla zevrubně vyslechnuta v původním řízení.

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným usnesením stěžovatelovu stížnost zamítl. Podle jeho názoru bylo řízení provedeno v souladu se zákonem. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nevyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, jež by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodňovaly jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, či vzhledem k původně uloženému trestu.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí vrchní soud zejména uvádí, že předmětnou videokazetou (vedenou jako důkaz) se potvrzují toliko skutečnosti, jež byly známy soudu prvního stupně ohledně umístění telefonního automatu; tvrzení stěžovatele považuje soud za snahu zpochybnit pravost této videokazety, stejně jako další nezvratné důkazy např. znalecký posudek z oboru mechanoskopie ohledně číslice "2" na ozubu klíčů. Za konkrétní příklad takového zpochybňování považuje soud námitky stěžovatele ohledně hodnosti poškozeného F. v den vraždy, jež soud prvního stupně jednoznačně vyvrátil. Správnost závěrů soudu prvního stupně nezpochybnil stěžovatel ani tvrzením, že tehdejší předseda senátu JUDr. D. nechal přepisovat protokoly o hlavním líčení a tak měnil jejich obsah; v této souvislosti odvolací soud odkazuje na č.l. 567 p.v. předmětného spisu. Zabývá se i výslechem svědka V. ohledně známosti se stěžovatelem a odkazuje na č.l. 334 a násl. spisu. Vrchní soud však soudu I. stupně vytkl, že ve veřejném zasedání 7.9.1999 vyslechl svědky M., M. a Z. R. a K. a tyto výpovědi hodnotí v odůvodnění napadeného usnesení přesto, že u veřejného zasedání 19.7.2000 došlo ke změně složení senátu a tyto výpovědi nebyly přečteny dle § 211 odst. 1 trestního řádu. Tito svědci sice nebyli znovu slyšeni, leč stěžovatel výslovně prohlásil (č.l. 552), že na opakování výslechu těchto, ani dalších dříve slyšených svědků, netrvá. Toto formální pochybení však nemá vliv na věcnou správnost usnesení krajského soudu. Pomoci výpovědi těchto svědků se prý stěžovatel snažil zpochybnit závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistické techniky - mechanoskopie, které však vrchní soud ve shodě s krajským soudem považuje za nezvratné. K otázce srovnání pachových stop - kde stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 394/97, jež však obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou nezpochybňuje - vrchní soud dovozuje, že z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14.7.1993, sp. zn. 1 T 1/92, plyne, že odorologická expertíza nebyla jediným důkazem usvědčujícím pachatelství stěžovatele.

Vrchní soud závěrem poukazuje na to, že předmět samotného řízení o povolení obnovy je vymezen poměrně úzce, což blíže vysvětluje. V této souvislosti vyjadřuje názor, že stěžovatel má snahu zpochybnit důkazy provedené v původním řízení, ať už vytrhováním určitých souvislostí z kontextu nebo zpochybňováním výslechu svědků tím, že od doby spáchání činu uplynulo více než 10 let a že při opakování svědeckých výpovědí jejich důkazní hodnota nebude taková jako v původním řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý soudní proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále jeho základní právo zaručené čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 10 Ústavy. Tvrdí, že v řízení o povolení návrhu na obnovu uvedl nové skutečnosti a návrhy, jež soudy nedostatečně vyhodnotily a jejichž pravdivost důsledně neověřily. Jedná se zejména o podstatu zprávy SPT Telecom, a.s., ze dne 16.1.1995 ohledně umístění budky telefonního automatu v kritické době dne 17.12.1990, která prý vylučuje její umístění těsně vedle autobusové zastávky v Řícmanicích dříve než v dubnu 1992; z této budky měl svědek P. volat policii. Dále brojí proti tomu, že krajský soud vzal v tomto směru za klíčový důkaz přehrávku videokazety poskytnuté státním zastupitelstvím a nevyhověl jeho žádosti o vyžádání si nahrávky z archivu České televize. Vrchnímu soudu vytýká, že za významný důkaz považoval protokol o ohledání místa činu a pořízenou fotodokumentaci a svědectví mjr. M., aniž by zjišťoval funkčnost aparátu v budce. Za novou skutečnost - podstatnou pro předmět obnovy řízení - považuje stěžovatel rovněž nález č. 28 Ústavního soudu ze dne 4.3.1998 a rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tz 44/99, ohledně důkazu pachovou stopou. Nesouhlasí s názorem vrchního soudu, jenž konstatoval, že nešlo o jediný důkaz, svědčící o stěžovatelově pachatelství. Podle mínění stěžovatele byl novým důkazem i výslech svědka I. V., o němž stěžovatel původně tvrdil, že je smyšlenou osobou. Tento svědek prý byl v řízení o obnově slyšen, popřel že stěžovatele zná a že v původním řízení vypovídal. Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů že tato výpověď je nevěrohodná. Namítá dále, že soud nevyhověl jeho návrhu na výslech svědkyně H. "k rozšíření její dřívější výpovědi" a že výpověď svědka K. v řízení povolení obnovy zhodnotil jako nevěrohodnou.

Stěžovatel proto navrhl, aby byla usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31.5.2001, sp. zn. 1 Nt 7/95, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4.4.2002, sp. zn. 3 To 146/2001, zrušena.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].

Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů provedené obecnými soudy při posuzování "nových" důkazů ve spojení s důkazy původními, jež mělo vliv na zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Současně dovozuje - s ohledem na obsah předmětného spisu i na napadená usnesení - že ani v postupu obou obecných soudů ani v jejich právních závěrech nelze shledat tzv. extrémní rozpor ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu. Taková výjimečná situace tedy v souzené věci nenastala.

Stěžovatel, jak již bylo uvedeno, brojí v prvé řadě proti způsobu hodnocení důkazu - zprávy SPT Telecom, a.s., ohledně umístění budky telefonního automatu. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavněprávního hlediska je významné, zda se obecné soudy hodnocení tohoto nově předloženého důkazu (uvedené zprávy) vzhledem k provedení potřebných důkazů v původním řízení a jejich logickému a bezrozpornému hodnocení - byť z pohledu stěžovatele nedoceněným způsobem - dostatečně věnovaly. Z obsahu předmětného spisu i z odůvodnění napadených usnesení soudu prvého i druhého stupně plyne odpověď kladná. Dovolává-li se stěžovatel v této souvislosti autentičnosti pořízeného videozáznamu, Ústavní soud konstatuje, že především z usnesení vrchního soudu je zřejmé, že se touto stěžovatelovou námitkou podrobně zabýval a Ústavní soud v jeho postupu neshledal stěžovatelem namítanou protiústavnost. Tyto námitky tedy jako zjevně neopodstatněné odmítá.

Brojí-li stěžovatel dále proti tomu, že obecné soudy - zejména pak odvolací soud - vycházely z provedených důkazů, a to z protokolu o ohledání místa činu, pořízené fotodokumentace a výslechu svědka mjr. M., nelze jim v otázce způsobu a rozsahu provedeného dokazování z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Tvrdí-li nyní stěžovatel, že soudy nezkoumaly funkčnost předmětného aparátu v telefonní budce není - dle mínění Ústavního soudu - tato námitka se zřetelem k obsahu spisu schopná věc posunout do ústavněprávní roviny. V této souvislosti lze konstatovat, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž má odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění pravomocných rozhodnutí. V souzené věci - s ohledem na provedené důkazy, především výslechy svědků v původním řízení, zejména svědka P. - se jeví Ústavnímu soudu tato námitka stěžovatele jako pouze účelová, se zjevnou snahou zpochybnit spravedlnost řízení jako celku, a proto ji jako zjevně neopodstatněnou rovněž odmítá.

Dovolává-li se stěžovatel nálezu Ústavního soudu č. 28 ze dne 4. 3. 1998 (nález sp. zn. I. ÚS 394/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 10, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1998, str. 179 a násl.) v souvislosti s hodnocením provedeného důkazu pachovou stopou, konstatuje Ústavní soud, že se v souzené věci touto námitkou zabývaly jak krajský soud, tak i vrchní soud. Podle názoru Ústavního soudu oba obecné soudy v napadených usnesení zcela ústavně konformním způsobem vyložily, že trestní odpovědnost stěžovatele nedovozují pouze z provedení předestřeného důkazu. To že stěžovatel se stanoviskem obecných soudů - zejména pak vrchního soudu - nesouhlasí, není důvodem ke zpochybnění vlastních závěrů obecných soudů o vině stěžovatele. Z obsahu předmětného spisu i z odůvodnění obou napadených usnesení vyplývá, že důkazy pachovou zkouškou nebylo jediným usvědčujícím důkazem trestné činnosti stěžovatele. Ani v tomto směru nelze - z ústavněprávního hlediska - námitce stěžovatele přisvědčit.

Nesouhlasí-li stěžovatel s hodnocením důkazů výslechem svědků V. a K. a s zamítnutím návrhu na rozšířený (další) výslech svědkyně H., Ústavní soud - s ohledem na rozsah provedeného dokazování - dovozuje, že závěrům obecných soudů nelze v tomto směru v rovině ústavnosti nic vytknout. Pokud by Ústavní soud - za tohoto stavu - názor obecných soudů na bonitu jednotlivých důkazů zpochybňoval, vstoupil by tak do role třetí či čtvrté řádné soudní instance, která je vyhrazena jen obecným soudům, leč Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší. Proto i tyto námitky stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítá.

Pokud vrchní soud vytkl krajskému soudu formální pochybení při výslechu svědků M., M. a Z. R. a K., Ústavní soud se jím nezabýval, neboť to stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadl. Ostatně argumentace vrchního soudu je v tomto směru dostatečná a přesvědčivá a Ústavní soud nemá důvod, aby ji z ústavního hlediska zpochybňoval.

Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu a způsobu prováděného dokazování a přesvědčivým způsobem porovnávaly důkazy původně provedené s důkazními návrhy novými s ohledem na institut obnovy řízení jakožto mimořádného opravného prostředku. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně i usnesení Vrchního soudu v Olomouci jsou z pohledu Ústavního soudu přezkoumatelná, řádně, přesvědčivě a dostatečně odůvodněná a ani v jejich právních závěrech nelze spatřovat (stěžovatelem namítanou) protiústavnost.

Za tohoto stavu je zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, v souzené věci porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2004

JUDr. František Duchoň, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru